Hana Ulrichová (nar. 1946)  prožila komplikovaný život. V šedesátých letech jí osud kvůli zdraví dětí zavál z Kladna až do polorozpadlé chalupy u Aše, bez koupelny a tekoucí vody. Pak léta žila ve strážním domku ve Vranově, který po rozvodu a úmrtí manžela musela opustit. Teď bydlí v penzionu pro seniory v Kladrubech u Stříbra. Za svůj život se naučila devatero řemesel: pásla krávy, myla letadla, byla masérkou, účetní, pokojskou, pracovala v pojišťovně, uklízela ve škole. Hlavně ale vychovala čtyři děti. Dokud paní Hana pracovala, jezdila ještě na různé semináře o léčitelství, udělala si průvodcovský a masérský kurz, dálkově odmaturovala na střední ekonomické škole.
Přestože odpracovala celkem 28 let, pobírá penzi i s příspěvkem na bydlení 4600 Kč. Po zaplacení nájmu v penzionu pro seniory musí hospodařit s 80 korunami na den: na jídlo, doktory, cestování, na boty, na šaty. Musí vystačit opravdu s málem. Svůj pokoj si zařídila vkusně a útulně jen za pár korun. Jednu postel jsem našla na skládce a druhou vyměnila za bicikl, objasňuje původ nábytku a pokračuje:  Tuhle lednici s mrazákem mi dala kamarádka za hlídání dětí a drobnou pomoc v domácnosti. Televizi mi půjčila obec.  Do Stříbra chodí nakupovat zásadně pěšky. Snaží se šetřit, kde může.

Vzpoura

Už v dětství milovala toulky po lesích v okolí  Kladna. Jednou někde slyšela pojem swagmen – chodec, courač, tulák, něco jako tulák po hvězdách, a ta představa ji lákala.  Začala  plánovat svůj tulácký sen, cestu z Čech až na konec světa – do  Santiaga de Compostela. Byla to vzpoura. Rozhodla se, že půjde – navzdory své malé penzi a svému pocitu zahanbení, že například nemůže s ostatními obyvateli penzionu ani na výlet na Karlštejn. Nechtěla jsem sedět na lavičce před domem a čekat na smrt. Svou pouť jsem chtěla pojmout jako nenásilný boj za důstojný život důchodců, s vysvětluje paní Hana a dodává: Šla jsem i za ty, kteří jsou na tom podobně jako já. Z knihy Paola Coelha Alchymista, kterou jí dala jednou přečíst dcera, jí v hlavě stále zněla myšlenka: Když se člověk rozhodne jít za svým snem, a není to v rozporu s Božím zákonem, tak se celý vesmír spojí, aby nám to umožnil! Rozhodla se, že to prostě zkusí a začala věřit, že to vyjde.

Zikmunda s Hanzelkou taky nikdo neznal

Věděla, že nejdůležitějšími věcmi, které potřebuje, jsou boty, zpáteční jízdenka a hlavně pojištění. Protože všechny tyto věci přesahovaly její finanční možnosti, začala usilovně psát desítky dopisů o své cestě s žádostí o podporu.  Jak by Zikmund s Hanzelkou dojeli do Afriky nebo Amundsen na jižní pól, kdyby nedostali peníze a taky je na začátku nikdo neznal dodávala si odvahy, i proti všem, kteří ji od toho zrazovali. Vytrvalost nakonec přinesla ovoce. Majitel  obuvnické firmy z Olomouce poslal trekové boty a nádavkem přidal ještě sandály (za odměnu chtěl jen vidět, jak budou boty po 3000 kilometrech vypadat). Z jiné firmy poslali spací pytel, operátor věnoval 9000 Kč na SMS a nakonec, těsně před plánovaným odjezdem, přišlo i kýžené pojištění na dobu neurčitou. Jen dráhy, přestože celá její rodina byla ajznboňácká, podporu odmítly. Ale to už byla rozhodnuta jít. Kam dojdu, tam dojdu, v nejhorším  dojedu zpátky stopem a třeba se nějaké peníze cestou sejdou,  říkala si s nadějí.  S mušlí na krku – odznakem poutníků – vyrazila 2. června 2009 v 8.20. z Kladrub do Santiaga. Bez jazykové výbavy, téměř bez peněz, ale s velkým odhodláním a vírou v srdci.
Začátek cesty byl krušný. Do batohu zabalila vše,  aby byla nezávislá a soběstačná, ale chybělo jí to hlavní – síla to všechno unést. Doklopýtala pod svým patnácti kilovým batohem na hranice a skoro nemohla dál.  Musela přehodnotit výbavu. S pokorou odložila nepotřebné věci a pán, u kterého přenocovala, jí přimontoval na batoh kolečka. Vozíček ale po štěrkové cestě spíše táhla. Stal se buldozerem, který před sebou hrnul kamení. Táhla ho jen s velkým vypětím a jednou k večeru mu navíc praskla hřídel. Sama uprostřed lesa, bez signálu, bez pomoci. Bylo mi do breku, ale najednou jsem si uvědomila, že jsem jen já, cesta a Bůh, vzpomíná paní Hanka. Odevzdala jsem se všem těm nahoře, setřela slzy, zadrátovala vozík a šla jsem dál.
Prošla mnoho silnic i lesních cest po Německu, Francii a Španělsku. Spala v klášterech, ubytovnách pro poutníky, stodolách, ale i ve šlechtických sídlech a hotelích. Někde jí nabídli zdarma nocleh i teplou večeři a ještě přidali nějaké peníze na další cestu, jindy spala na holém betonu. Děly se jí zvláštní věci – když úplně vyčerpaná musela přespat a jíst v drahém hotelu a ráno z těžkým srdcem vyndavala z peněženky velkou částku, tak jí paní řekla, že to byl dar.  Nebo když hladová a ušlá zastavila u zavřené vesnické hospody a okolo jdoucí ženy s plnými tácy jídla ji pozvaly na hostinu. Stávalo se také, že zprvu nepříjemní lidé náhle roztáli, jakoby je někdo přeprogramoval. Jakmile ale začala tyto věci brát jako samozřejmost, hned dostala pár facek a signál k větší pokoře. Když došla k Bodamskému jezeru, uvědomila si, že peníze spíše přibývají, přesto, že vydává za jídlo a spaní. Pochopila, že má jít dál.
Na cestě zažila i nepříjemné věci, ale vždy převážila láska a pomoc. Když byla promrzlá v mlze a dešti v horách, pomáhaly jí povzbuzující SMS od přátel, ale i od cizích lidí, kteří o ní slyšeli v rádiu nebo četli na internetu. Vzdát to chtěla několikrát, v Alpách už nemohla dál, bloudila, řekla si, že dojede vlakem jen do Lurd a vrátí se. Tam však načerpala nové síly a pokračovala.

Tschechische delikatessa

Paní Hanka se všude bravurně domluvila směsicí slov z různých jazyků, pantomimou, ale hlavně srdcem. V jedné ubytovně se o ni, v horečce, starali dva dny,  a když trochu pookřála, z vděčnosti pozvala všech 50 poutníků na tschechische delikatessa – bramborák. Po celé vesnici sháněla struhadlo (nakreslila si ho na ruku) a majoránku. Chvíli ji podezřívali, že chce koupit marihuanu, ale pak ji vzali do restaurace, očichat všechny kořenky. Nakonec sehnala kmín, pepř i česnek, a i bez majoránky byl bramborák jedna báseň a všichni ji žádali o recept.

Ona jde až z Čech!

Jednou si skupina mladých sportovců na ubytovně vzájemně poklepávala na rameno – ten šel z Francie z Le Puy, ten z hranic se Španělskem ze Sain Jean Pieds de Port, ten zase z Vezelay. Odkud prý jde paní Hanka? Když říkala Czech, tak odpovídali, no jasně, my jsme zase Francouzi, ale odkud jdete? Czech! Chvíli trvalo, než jim to došlo. ONA JDE AŽ Z ČECH!! Tak se stala hrdinkou večera.
Paní Hana to dokázala.  Za 150 dní došla do 2400 km vzdáleného Santiaga a ještě o 100 km dál na bájný konec světa na Finisterru. Tam, jako většina poutníků, spolu se starými věcmi symbolicky spálila i svůj starý život. Posbírala kaménky jako suvenýry pro přátele a začala se chystat domů. Když  zjistila, že se jí sešlo na kontě díky darům a ušetřeným penzím něco ke dvaceti tisícům, napadlo ji v první chvíli letět do Prahy přes Malorcu, kde by si v teplém moři mohla trochu zaplavat a odpočinout. Na Finisteře v říjnu už totiž notně foukalo. Ale nakonec zvítězil rozum – rozhodla se jet rovnou domů vlakem a za ušetřené peníze si koupit nové brýle a dát si opravit zuby. Avšak nedorozuměním si koupila velmi drahou jízdenku první třídou a ještě jen do Zurichu, kde musela přesedat. Do Prahy přijela sice velmi pohodlně, ale se zcela vynulovaným kontem. Zřejmě peníze přišly jen na můj sen a jak jsem začala chytračit, byly fuč! komentuje situaci s nadhledem paní Hana.

Co jí cesta přinesla?

Jedna vědma jí řekla, že se nebude chtít vrátit a měla pravdu. Stýská se jí po přátelstvích, která vznikají v jeden den, ale jsou napořád. Strávili jsme spolu mši, večeři, loupali brambory, ráno jsme se objali a brečeli jsme. Vím, že i když toho člověka už nikdy neuvidím, miluju ho jako bratra. Díky  cestě znovu našla sebevědomí, které měla někde hluboko zašlapané, získala sebeúctu a posílila svojí víru. Připadá si o mnoho bohatší. Kdybych teď už  jen do konce života seděla v Kladrubech, mám o čem přemýšlet a na co vzpomínat, uzavírá svoje vyprávění paní Hana.

Epilog:
Hana Ulrichová má ale další plány: ví prý sice, jak vypadá konec světa, ale nezná třeba Beskydy. Chystá se prochodit pěšky Čechy, Moravu i Slezsko a moc by si vážila toho, kdyby ji někdo nechal na cestách u sebe přenocovat. Rádi prostřednictvím redakce vaše nabídky paní Hance předáme.