Otcové Anatolije Rozova a Alexeje Kelina, účastníci 1. světové války a antikomunisté, byli příslušníky první velké skupiny ruských emigrantů, která přišla na české území. Příchod tisíců studentů, vědců či umělců organizoval v rámci tzv. ruské akce přímo Masarykův stát.  Počítalo se s tím, že bolševický experiment během několika let zkrachuje a bude výhodné, když lidé, kteří jednou budou řídit ruskou zem, si k Československu vytvoří pozitivní vztah, vysvětluje pan Kelin. Jak to nakonec dopadlo, netřeba dodávat. Početná menšina se po válce rozpadla. Část v neblahé předtuše emigrovala na Západ. Část odvlekla sovětská vojenská kontrarozvědka. Hned v květnu si přišla i pro doktora Kelina, Alexejova otce. Přežil jen zázrakem.

Máma se neopouští

S rustvím Alexeje Kelina to ale není jen tak. Jeho matka byla Češka, jejíž předci – stavitelé varhan z Orlických hor a muzikanti – odešli do Ruska v druhé polovině 19. století. Otec pocházel z rodiny donských kozáků, u kterých panují dohady, zda je považovat za Rusy nebo samostatné etnikum. Rodiče se seznámili až v Československu. V jakém prostředí pan Kelin vyrůstal, dobře ilustruje nápis, který rodiče pověsili v jídelně:  V tomto domě se mluví výhradně rusky. A skutečně se to také dodržovalo. Otec říkal, abychom měli ruštinu jako druhý vlastní jazyk a byli obohaceni o další kulturu, vysvětluje pan Kelin. Sám v tom však při výchově svých dětí příliš nepokračoval.  Částečně to ovlivnil jeden incident z hektického roku 1968. Nejstarší syn se jednoho dne krátce po sovětské okupaci vrátil ze školky s brekem. Děti mu nabančili za to, že prý tanky přijeli kvůli němu. Říkal jsem mu, že nesmí brečet, že je kozák a ať jim řekne, že kvůli nim nepřijela ani koloběžka, líčí Alexej Kelin. Syn se pak odpoledne vrátil s vyraženým zubem a ušpiněný od krve. Od té doby už s ruskými předky nechtěl mít nic společného.

Když jsem viděl, jaké to pro něj bylo psychické trauma, tak mladší dva už jsem nechal, tvrdí. Dnes se však prý o svůj původ začínají synové sami zajímat. Pan Kelin se například nedávno s tím nejmladším vypravil do Ruska na otevření muzea o kozáckých exulantech (včetně jeho otce). Na konci 60. let pan Kelin strávil krátký čas v německé emigraci. Rodiče tady zůstali sami. Těžce nám to s bráchou vyčetli. Podle nich jsme tady dostali druhou vlast a ta je jako máma, která se neopouští, když je jí špatně. A tak jsem se vrátil zpátky, říká Alexej Kelin.  Zajímavou práci v telekomunikacích musel opustit, čelil výhružkám estébáků a nezbylo mu, než se spokojit s místem požárního technika. Až do revoluce však pomáhal pašovat do SSSR zakázanou literaturu ze západní Evropy.

Nejednotné těleso

Po roce 1945 zamířilo do Československa několik dalších vln ruských přistěhovalců. Nejpočetnější je však polistopadová migrace. Do Česka Rusy vábí lepší výdělek, svobodnější poměry, větší bezpečnost i perspektivy pro děti. Nová emigrace se však vyznačuje také tím, že nevěří absolutně nikomu a absolutně ničemu, říká pan Kelin. Ani v našich řadách prakticky nejsou a na naše akce nechodí. Je s nimi složitý kontakt, dodává předseda sdružení Ruská tradice Igor Zolotarev. Ta vydává časopis Ruské slovo a řadu publikací, pořádá kulturní akce nebo se stará o hroby ruských emigrantů, po kterých tu už nezůstali žádní příbuzní. Ruská komunita tedy není (a nikdy nebyla) tak soudržná, jako společenství některých jiných národností. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 žije v České republice přes 12 tisíc Rusů. Znalci komunity však považují za reálnější dvojnásobek až trojnásobek tohoto čísla. Igor Zolotarev odhaduje podíl starších lidí zhruba na čtvrtinu. Většinou to jsou příslušníci prvních emigračních vln nebo jejich potomci. Novodobí přistěhovalci z Ruska jsou převážně mladšího věku a výraznou část představují rodiny s dětmi. I ti se však často poté, co se v Česku usadí a získají zázemí, snaží k sobě přivést rodiče a prarodiče.

Znalí poměrů, ale osamocení

Mnoho ruských seniorů tady pobývá desítky let nebo celý život. Jazyk obvykle bez problému ovládají a české prostředí už důvěrně znají. Přesto se podle pana Zolotareva mnozí cítí osamoceni. Řada z nich má děti a vnoučata v zahraničí a oproti minulosti také míň vazeb na státy bývalého Sovětského svazu. Před rokem 1989 si například mohli ve velkých českých městech zajít do ruských knihkupectví a koupit si noviny. Obvykle byl k dostání včerejší výtisk a nestály o moc víc než české noviny, protože se dovážely ve velkém. V současnosti se dá sice ruský tisk pořídit také, ale je velmi drahý. Také se změnil způsob kulturních výměn. Dříve státy uzavřely smlouvu a program byl jasný na rok dopředu. Dnes jsou to soukromé komerční aktivity a je to roztříštěné a chaotické, myslí si Igor Zolotarev, který se do Československa přiženil v roce 1976 a pracuje v Ústavu termomechaniky Akademie věd ČR. Občas se prý stává, že z Ruska přijede zajímavý divadelní soubor nebo hudební skupina, ale skoro nikdo se o tom nedozví. Naopak velkou publicitu i přízeň ruských seniorů mají pravidelná vystoupení Alexandrovců. Někteří jezdí s českými seniory na výlety, ale vždycky to má větší efekt, když tam jsou alespoň dva, říká Igor Zolotarev. V ruské tradici jsou podle něj zastoupeny všechny generace. Když třeba děti nazkoušely Gogolova Revizora, na představení dorazili i jejich rodiče, babičky a dědové.

ČSR, SSSR, ČSFR, ČR

Přijeďte, ale zrovna posílám na východ několik kamionů, tak nevím, jak na tom budu s časem, vzkazuje do telefonu Anatolij F. Rozov. Spolu se společníkem, který působí na Ukrajině, má v plánu vyrábět rozvaděče či transformátory pro železnice a tramvaje. Je to paradox, když Rus a Ukrajinec chtějí obnovit tradiční českou výrobu. Jednáme o odkoupení haly třicet kilometrů od Brna. Chceme začít vyrábět a najít původní pracovníky, kteří by naučili mladé, jak se to dělá, říká s elánem pro věc pan Rozov. Když mu bylo dvanáct, jeho rodiče přemohl stesk po domově a v roce 1955 se rozhodli vrátit do Ruska. Komunisté svolili, ale byla to past. Rozovovi spolu s dalšími rodinami skončili ve vyhnanství v Uzbekistánu. U vlády byl už Chruščev, tak nám nakonec dali pasy a přivřeli oči nad těmi, kteří se rozutekli. Odjeli jsme za otcovými příbuznými do Stavropolu na Volze, později přejmenovaném na Toljatti, líčí pan Rozov. Dalších 35 let strávil v Sovětském svazu. Živil se vším možným – jako dělník v automobilce, zedník, soustružník. Později dostudoval, stal se specialistou na plazmovou metalurgii a pracoval například ve společnosti, která stavěla cementárny. Až do roku 1970 také odebíral český tisk. Mimo jiné přeložil texty svého oblíbeného spisovatele Jana Procházky i protikomunistický manifest 2000 slov, za což ho zatkla KGB, Nebyl jsem ale disident, ani jsem nepodporoval komunistické ideály, podotýká. V roce 1990 se pan Rozov vrátil do Československa. Na čas se s manželkou usadili v Prešově a po rozpadu federace se natrvalo stalo jejich domovem Brno.

Neděláme rozdíly

V moravské metropoli sice žije Rusů jen několik set, ale dobře prý tady spolu vycházejí příslušníci více národností. Jsme tady pospolu Ukrajinci, Rusové, Rusíni, Arméni nebo Kazaši. Neděláme mezi sebou rozdíly, říká Anatolij F. Rozov, který do města přivedl i svou starší sestru s její rodinou. S manželkou, jež se narodila v Bělorusku, mluví rusky. Také ona stále chodí do práce. Chceme být pořád vitální, tvrdí pan Rozov, který od 70 let přispívá do novin a časopisů. V nejbližší době mu vyjde v ruštině kniha o jeho rodu, pyšnícím se v některých větvích modrou krví. S vděkem zmiňuje, že na ni kromě dvou soukromých dárců přispěl i český stát. Alexej Kelin vyráží do Ruska několikrát ročně. Před nedávnem se například jako jediný Čech účastnil Valdajského klubu – prestižního mezinárodního diskusního fóra. Jeho jméno lze nalézt i v autorském kolektivu Dějin Ruska 20. století, do kterého jej přizval Alexandr Solženicyn. Řadu let také pan Kelin působil v Radě vlády pro národnostní menšiny, kdy se například snažil o změnu korupčního prostředí na cizinecké policii. Také chci, aby lidé, kteří se sem dnes stěhují, byli méně sovětští a uvědomovali si, jaká je tradice, říká Alexej Kelin. Věří (a sám pro to dělá maximum), že odkaz ruské emigrace na českém území nevymizí.