Každého asi překvapí a někdy šokuje, když zvláště na sociálních sítích zjistí, co si myslí někteří současní nebo bývalí přátelé, občas i příbuzní. Všichni máme tendenci považovat sami sebe za normální a rozumné. Z koexistence různých protichůdných názorů však nutně vyplývá, že někdo, kdo se za rozumného a normálního považuje, takovým být nemůže. Jelikož my jsme normální, týká se toto obvinění oněch druhých. U anonymních druhých na tom buď nezáleží, nebo nám jejich odlišné pozice pomáhají si ujasnit, kdo jsme my sami a kam patříme. Ale co si počít s tím, když nerozumné a bláznivé postoje zastávají naši blízcí, ti, které máme rádi?

Budování jednoty

Po staletí platilo, že si každý myslel něco podobného jako lidé v jeho okolí. Bylo to praktické, bezpečné a v podstatě jediné možné. Vždyť jak obtížně jsme v Evropě hledali cesty, jak by vedle sebe mohly existovat dvě, respektive tři vyznání, navíc si tak podobná, takřka totožná. Názorový příkop mezi protestanty a katolíky vedl v roce 1618 k třicetileté válce. Židé byli stále na okraji, často na útěku. Názorový příkop se nepodařilo zahladit ani v následujících staletích. Potvrzena byla doktrína „koho vláda, toho náboženství“. To bylo v časech, kdy víra nebyla věcí jen soukromou, ale také veřejnou.

Podobně názorově sjednocující byl nacionalismus, který se pokoušel překonat vrtkavou víru pomocí jazyka, sdílené kultury a především krve. Sebemenší rozdíl mezi těmi, kdo žili po staletí vedle sebe, se zveličoval do nepřekonatelných rozměrů, důkazů, že každý národ musí žít sám a po svém, na svém hřišti. Jazyky se kodifikovaly způsobem, aby se ty příbuzné pokud možno co nejvíce odlišily. Litevci například přejali diakritiku z češtiny, aby se důrazně odlišili od polštiny. Vzájemné neporozumění mezi národy nevzniklo samo od sebe, ale bylo také výsledkem záměrné a urputné snahy se vymezit a izolovat. Kdo si po staletí rozuměl, rozumět si přestal. Hloubily se příkopy tam, kde kdysi žádné nebyly.

Máme pocit, že dříve se to nedělo a svět byl lepší a klidnější. Ale je to skutečně pravda? Klid zbraní a názorová jednota nebyly zadarmo.

Budování národní názorové jednoty přerostlo ve dva světové a mnoho lokálních a regionálních konfliktů. Ve vyhrocené podobě vznikly totalitní státní útvary, kdy výraz totalitní odkazuje na totální kontrolu státu nad obyvatelstvem ve věci způsobu života i myšlení. Názorové příkopy neexistovaly, a komu se to nelíbilo, sám v příkopu skončil.

Naše období rozvolněné totality – normalizace – bylo charakteristické tím, že si sice mohl každý myslet, co chtěl, ale potichu. Něco se mohlo říkat doma, a něco venku. Důležité bylo to nepoplést. Mnohé to plete dodnes.

Ale ani v zemích, které byly svobodnější než tato, nebyla názorová pluralita nikdy tak rozšířená, jak by se mohlo zdát. Proto způsobila takové pozdvižení revolta šedesátých let, kdy nastupující generace říkala sebevědomě a nahlas věci, které byly do té doby neslýchané. Nevydrželo jí to dlouho.

Nastoupila tzv. masová kultura coby unifikující síla svého druhu. Nás unifikoval stát, je vábení trhu. Většina lidí si svobodně myslela po svém to stejné, co všichni okolo. Opozici formulovala kontrakultura, kterou ta masová vykrádala a žila z ní.

Je to velmi hrubé a vulgární shrnutí vývoje posledních několika staletí v oblasti názorové jednoty. Nicméně pokud chceme hovořit o společnosti rozdělené, musíme vzít v potaz, že společnost nebyla nikdy sjednocená zadarmo. Často se jednalo o produkt násilí, jako v případě náboženství či nacionalismu. Později nastoupilo násilí symbolického druhu, kdy člověka nutil k unifikaci trh a touha někam a k někomu patřit, nebo mít zaměstnání a prostě přežít.

Nejsme ovce, skandují ovce

Ať už bychom se nacházeli v kterékoli fázi dějin, stále by platilo, že si lidé myslí víceméně totéž, co jejich nejbližší okolí. Je pravděpodobné, že vy a vaši příbuzní i vaši nejbližší přátelé sdílíte podobný náhled na svět a nejspíš také volíte stejné nebo blízké politické strany.

Názorové konflikty neměly do takto vymezených rodin a přátelských vztahů kudy proniknout. Média určovala, kontrolovala nebo moderovala, o čem, kdo a jakým způsobem mluví, a nesla odpovědnost za společenskou agendu. Jejich konzervativní náhled na svět – ve smyslu zachování světa tak, jak je – doplňovali politici a vybraní odborníci.

Tuto relativní idylu zbořil internet a sociální sítě. Obojí mělo debatu demokratizovat a dát potenciálně každému stejný hlas, ale to se nestalo. Sociální sítě zesílily názory extrémní a hlasité. Druhou jejich funkcí je, že začaly klást otázky, které by si lidé před nimi nekladli. Nutí zaujmout stanovisko k věcem, o kterých člověk nikdy předtím nepřemýšlel.

A protože jsme o tématech od uprchlíků po transsexualitu nikdy předtím nepřemýšleli, nemáme pro ně žádné mustry, normy ani jasné tábory, které vznikají a kvasí teprve za pochodu. Každý sám sedí u svého telefonu a vytváří si názor dříve, než ho stihne přejmout od své rodiny a blízkých přátel, jako tomu bylo po staletí. A v tom je ta novinka, se kterou si občas nevíme rady.

Máme pocit, že dříve se to nedělo a svět byl lepší a klidnější. Ale je to skutečně pravda? Klid zbraní a názorová jednota nebyly zadarmo. A nejde jen o ono bezprecedentní násilí předchozích staletí, které si vynucovalo soudržnost a poslušnost a vytyčovalo meze myslitelného. I v klidnějších časech nevznikala homogenita samospádem, ale byla vymezena autoritami různého druhu od škol přes rodiče až po zaměstnavatele.

Pokud se ohlížíme s určitou nostalgií za předcházejícím klidem, pak tento klid byl vynucen mlčením těch, kdo si svá odlišná stanoviska museli nechat pro sebe. Kdo byli ponižováni ve svých rodinách, aniž by se odvážili ozvat.

Sociální sítě nedělají pouze to, že určitá konfliktní témata nastolují a živí, ale mnohým také poprvé poskytly vědomí a jistotu, že nejsou sami. Jinými zase otřásá zjištění, že jejich pohled na svět není tak samozřejmý, normální nebo rozumný, jak si mysleli. Sice říkáme, že má každý svůj názor, ale reálně těch názorů zas tolik není. Ke každému tématu dva, někdy tři. Stačí si vybrat a přidat se. Vidíme to ostatně i na náměstích, kde dav lidí skanduje „nejsme ovce“, a přitom se zdá, že jsou spolu, ve stádu, jako ovce.

Hledat a vážit

Když si přejeme sjednocenou společnost, musíme se také zamyslet nad tím, za jakou cenu by to bylo a zda tato cena vůbec stojí za to. Zda ty občasné rodinné a jiné konflikty nad novými tématy nejsou přece jen snesitelnou daní za společnost, která nás nedusí provazy unifikovaných názorů, které ani nevíme, odkud se vzaly.

Cena za názorovou jednotu byla obrovská a mnohdy strašlivá a těžko si představit, jak bychom se k těmto časům mohli vrátit bez krve a bolesti. Nezbývá než hledat cesty, jak žít spolu i v situacích, kdy se naše pohledy rozcházejí. A smířit se s tím, že někdy je toto rozcházení natolik dramatické, že spolu být ani nemůžeme. Filozofka Hannah Arendtová vedla po dvě desetiletí korespondenci se svým přítelem Gershomem Scholemem. Ona ve Spojených státech, on v Izraeli. Na dálku se snažili udržet své přátelství a současně vedli tvrdé a zásadní názorové spory. Arendtová někdy v prvních dopisech vyslovila tezi, že lidé jsou více než jejich názory. S touto tezí se ona i on pokoušeli svůj vztah rozdělený příkopem názorů i oceánu udržet nad vodou. Hledali limity toho, co vše může ještě unést jedno přátelství. A nic jiného nezbývá ani nám všem v našich přátelských sporech a rodinných bitvách. Hledat a vážit, kdo a co nám za to ještě stojí a které hranice již překročit nelze. Univerzální pravidla neexistují, ta jsme nechali v totalitních časech.

Autor je sociolog a spisovatel