Nepamatoval jsem si sice dobře jeho podobu, pamatoval jsem si jeho zvuk. A ten jsem si pamatoval dobře. Táhlé zaskřípění a pak jen tření dřev o sebe dobré tři vteřiny, jak se snažila mě nevzbudit. Teprve pak tlumený náraz. Znělo to jako prastarý mechanismus z pohádek o stařenách přeměněných v panny, co mi tak ráda četla. Mechanismus, který si matku neodvratně bere. Otevře se, pohltí ji, sešrotuje, promění a vrátí mi ji jinou. Cizí. Veselejší, mladší, ale cizí. Nechtěl jsem ji takovou.

Chystala mi snídani, ale cítil jsem, že na to nemyslí. Oblékala mě jako kus dřeva, chladně a netrpělivě, aby to měla co nejrychleji za sebou. Dívala se na mě, ale neviděla mě, jako bych byl průhledný. Někdo mi ji očaroval, propadal jsem zoufalství, zatímco mi, klidná, nalévala čaj. Očaroval mi ji, zatímco jsem spal! Přišlo mi to podlé a z bezmoci jsem se – aniž by mě za to někdo peskoval a aniž bych se za to příšerně styděl – rozbrečel. Zdvihla mě a tiskla v náručí, ale necítil jsem tlukot jejího srdce. Kam se podělo? Zmrzlo? Zkamenělo? Byla jako smyšlená neživá bytost. Chtěl jsem ji živou a pochopitelnou.

Ten zvuk, vlastně tři nebo čtyři tóny skřííííp skříp skříp a tupý náraz bum, ke mně zpoza dveří s pískovaným sklem se vzorkem zmrzlých květů doléhal z chodby téměř pokaždé, když jsem po čtení na dobrou noc zavřel oči a pravidelně oddechoval, takže byla pevně přesvědčená o tom, že spím a nic neslyším. Zavřela pak potichounku dveře, aby bezohledně dělala ten zvuk, který jsem samozřejmě slyšel. Nenáviděl jsem ho, proto ho teď asi posedle hledám, abych o něm napsal skladbu pro ni, in memoriam. Zatím mám však pouze předehru.

Ty bez zámečku s malým klíčkem rovnou vynechávám. Nejsem si jistý, zda byl roletový, nebo cylindrový. Moje vizuální paměť není spolehlivá, spolehnout se můžu jenom na sluch. Teď. Teď jsem ho určitě zaslechl. Tam, na protilehlé straně obrovské haly se starým nábytkem v komplexu bývalého nákladového nádraží, za vyřezávanými toaletkami a skříněmi – je tu dokonce i barokní zpovědnice –, zaznělo něco podobného. Běžím tam, a hned zas zklamaný a obelhaný mizím v uzounkých uličkách mezi artdecovými kuřáckými stolky a historizujícími sekretáři, kde mi kyne větší naděje. Cylindr stolku se singrovkou! Až mě to urazilo. Na šicím stroji rozhodně nepsala! Proč vlastně nepsala na notebooku?

Jeden jsme tehdy měli. Darovaný. Jako skoro všechno. Všechno bylo po někom a od někoho, snad jen jídlo bylo vždycky čerstvé. Proč dávala přednost starému krámu před notebookem? V dětství mi to nedávalo smysl. Vytáčel jsem ji k nepříčetnosti, když jsem odmítal psát rukou. Bylo mi asi tak deset a nechápal jsem, proč mě nutí k něčemu, z čeho jen ruka dřevění a co tak zdržuje. Vztekal jsem se, že všechno tohle papírnictví stejně pude k šípku, protože je v digitální době k ničemu, a demonstrativně jsem svoje dvě plechovky – jednu s tužkami a propiskami a druhou s pastelkami – vysypal do koše na papíry, odkud jsem je samozřejmě o hodinu později kajícně a lítostivě lovil. Možná že právě tahle nevýznamná epizoda, kterou jsem raději vytěsnil, přispěla k tomu, co se stalo o deset let později.
K technice měla až viditelný odpor. Málokdy kupříkladu používala mixér – co se dalo, roztloukala v hmoždíři, brambory pracně rozšťouchávala a těsto třela vařečkou a metlou. I šlehačku šlehala ručně v předpotopní válcové nádobě. Kdyby měla máselnici, jistě by i máslo tloukla ručně. Pokud se přeci jen rozhodla mixér použít, pevně si svázala své rozpuštěné vlasy a držela se od něj v uctivé vzdálenosti. Musela mít ustavičně na paměti případ dívky, kterou mixér skalpoval při výrobě malinového smoothie, jež pochopitelně nestihla dodělat. Její chlapec, s nímž byla možná poprvé sama doma, se smoothie ani nenapil.

Notebooky, mobily a tablety po člověku nežádaly tolik krve, místo vlasů s kusem kůže mu – tak jak to aspoň chápu z jejích textů – odnímaly schopnost soustředění, odtahovaly ho od podstatných věcí k nepodstatným, cupovaly a amputovaly mu tvůrčí myšlení. Počítačů si užila v práci jako úřednice. Doma po internetu vyřizovala jen to nejnutnější, včetně nákupu mých prvních housliček z druhé ruky, jejichž skřípáním jsem pak trápil zase já ji. Nejintenzivněji však u něj proseděla pár dní po mých šestých narozeninách, předtím, než s jedním ze svých četných kamarádů dotáhla do našeho patra ten svůj stůl, velký a těžký jako pianino, z leštěného mahagonu, se zamykatelným víkem a šuplíčky po stranách i uvnitř, s deskou potaženou červenou kůží, to její hájemství, na které jsem oprávněně žárlil. Občas jsem předstíral nějaké zranění, pád, ruku přivřenou do dveří, jakmile jsem uslyšel to známé otočení klíčkem, zaskřípání a sunutí desky o desku, pak náraz, jak víko zajelo dovnitř a vysunula se dvoudílná pracovní deska. Řval jsem jak na lesy, abych ji přivolal k sobě, nedovolil jsem jí ani usednout. Nebylo neodpustitelné, že se chce oddat čemusi jinému? Nebylo neodpustitelné, že mě opouštěla, že mě zanechávala samotného ve tmě a sama si žila cosi, co mi nepatřilo a čemu jsem nerozuměl, k čemu jsem neměl přístup v doslovném – stůl zamykala a klíček schovávala – i přeneseném smyslu, z čeho se mohla těšit jenom ona, z čeho jsem si já nemohl ani uloupnout?

Bylo to bezpochyby neodpustitelné, hanebné a sobecké. Co kdybych se ve vedlejší místnosti dusil? Co kdybych tam krvácel? Ve tmě, sám… Nemyslela snad na možná nebezpečí, která mě v její přítomnosti mohou postihnout? Nemyslela snad na mé pitomé nápady, které mě mohou posednout a které se nebudu zdráhat uskutečnit, pokud ona vlastních nápadů – nakolik pitomých či chytrých, to mohu posoudit až dnes, kdy se probírám pěti igelitkami jejích zaprášených písemností, které jsem dva roky po její smrti objevil ve sklepě vedle dojemné hromádky černého uhlí a zase jsem je rychle, bez čtení, pohřbil na dno svojí skříně – okamžitě, ale okamžitě nenechá?

Našel jsem, teprve nedávno, hozené v jedné z těch igelitek, i dývídýčko Trierova Antikrista. Jak jsem se divil tomu, co jsem viděl poté, co jsem zprovoznil svůj starý odstavený notebook? Ta estetizovaná smrt dítěte při žhavém milování rodičů… Pád z okna kvůli kozím nohám… Pád z velké výšky na jemně zasněžený asfalt.
Měla-li matka hrůzu z mixéru, musela mít, logicky, i hrůzu z okna ve druhém patře. I v jednom z jejích textů, a jeden je divnější než druhý – vůbec se nedivím, že je matce tehdy neotiskli, byly prostě ztřeštěné a beznadějné, kdo by to chtěl číst – v té povídce se přece píše:

Zakrývala si ústa a špatně se jí dýchalo. Tak je to celé pravda. Stalo se to! Už o tom nemůže pochybovat. Už nesmí. Kdyby zrovna myla okna, rozčilením by vypadla. Jak mu asi bylo, panebože. Jak mu bylo? Když padal. Co si myslel? Stačil si vůbec něco myslet? Co dělal, když se přibližoval zemi? Takové divné chvíle. Takové strašně divné chvíle… A to si je někteří přivozují schválně. Hodí se do prostoru a pak se zachrání. Ale on ne. On ne! Mají tam, na dvorku, na opačné straně, taky takový betonový plácek jako my? My máme před okny betonový plácek. Nemají tam třeba záhon růží? Anebo jen trávu. Hustě rostlou, bujnou, svěží, měkkou trávu. Snad ano. Jak to zní na trávě, jak to zní na betonu? Zblázní se. Určitě se zblázní. Chce křičet, křičet bezmocí, ale zakrývá si ústa, aby všechno zdusila. Je viník! Viník!!!

Různých podivných nehod a katastrof, a hlavně vin, jsou její texty plné. Museli jsme se se ženou opít, abychom je vůbec mohli číst. Četli jsme je vleže, stránky rozložené po koberci a rozhodli jsme se, že je uspořádáme a vydáme alespoň posmrtně. Vybírat musíme pečlivě. Nechtěl bych, aby na čtenáře působily temně. Většinu času, který jsem s ní prožil, nebyla přece smutná, zahloubaná ani podrážděná, ale veselá. Často a ráda zpívala. Tak nahlas a v době tak nahodilé, že ji chodili umravňovat sousedi. Ostatně ráda zapomínala na čas. Byla jí protivná jakákoliv průběžnost. Průběžně mi tedy nekontrolovala ani stav mého oblečení, a protože jsem ji v té nečinnosti zdárně napodoboval, sem tam se prostě stalo, že mi pět minut předtím, než jsem neprodleně musel vyrazit do školy, v chodbě, u svého psacího stolu, štupovala poslední čisté ponožky, nahonem zašívala kalhoty nebo bundu. Před učiteli, spolužáky i jejich rodiči jsme to však oba dovedně kamuflovali, neboť jsme velmi dobře věděli, že podobná roztržitost a nedbalost je roztomilá u otců, nicméně matkám že se nikdy neodpouští.

Dneska si vyčítám, i když je to samozřejmě hloupost, že jsem nedohlédl na to, aby se věnovala tomu, v čem je nezastupitelná, co za ni nikdo jiný udělat nemůže. Ale já ji nechal běhat v kolečku obstarávání, hodil jsem ji do mixéru otravné každodennosti, a ta ji rozežírala jako sněť, o čemž jsem ovšem dlouho neměl ponětí, před tím poznáním mě chránila svou nakažlivou rozjařeností, například tím, že zničehonic vymyslela bláznivý výlet, který jsme museli stůj co stůj uskutečnit.

Bydleli jsme na Žižkově v Malešické ulici, v bloku činžáků s keramickými domovními znameními. Dva hýlové, tetřev, hrdlička, bažant, jestřáb, sova a bůhvíproč slunečnice, snad jako ptačí slunce, co ptáci rádi vyzobávali, až jej uhasili. My bydleli v tetřevovi. V tetřevím činžáku.

Viděl jsi někdy živýho tetřeva?, zeptala se jednoho sobotního rána na konci jakéhosi března. A když jsem, jak jinak, zavrtěl hlavou, šla ke skříni, vytáhla batohy a čile do nich z prádelníku cpala teplé prádlo, ponožky, náhradní trika i svetry a zdála se mi stejně svěží, omlazená a vzrušená, jako když usedala k tomu svému proradnému stolu. Stolu – únosci. Skutečně jsme pak odjeli vlakem do Klatov a z Klatov autobusem do Sušice a ze Sušice na Modravu a horko těžko, ve tmě a mrazu, našli nocleh v levné ubytovně s tenkými stěnami, za nimiž celou noc pofňukávaly malé děti.

Když mi nedopřála otce, dopřávala mi alespoň výlety. Tehdy, na louce u Roklanského potoka, jsme sice tokající tetřevy neviděli, ale stačilo, že jsme je vidět mohli, že jsme je, někde ve smrčinách, tušili. Viděli jsme zmrzlé vodopády polehlých trav lemující potoční břehy, viděli jsme zmrzlé brusinky, které tu přestály celý rok a chutnaly jako čerstvé, viděli jsme pavoučka plachetnatku, který si ve staré sněžné stopě psa nebo lišky natáhl pavučinu. A zahlédli jsme také sovu, jak unikala svítání. Sýc rousný, zašeptala matka v úkrytu z chvojí, kde jsme se zahřívali čajem a pozorovali svět, který nám, pro naše pohodlí, zůstává utajen. Viděl jsem, jak to s matkou šije. Vytáhla blok a prokřehlými prsty si cosi zapisovala. I tady si ji stůl a jeho tajný mechanismus neodvratně bral. Ale tehdy jsem na něj nežárlil.

Ačkoliv jsem naše dobrodružné výpravy zbožňoval, nezbožňoval jsem všechno to okolo. Žádná naše cesta se neobešla bez zběsilého dohánění vlaků a autobusů. Často jsme neměli s sebou, co bychom nutně potřebovali, ale jen to, bez čeho bychom se obešli. Mnohdy jsme po takových výpravách na několik týdnů onemocněli. Ve vlakových kupé, kam jsme na poslední chvíli uřícení dosedli, jsme se první minuty vzpamatovávali z přestálého úprku a obvykle jen strnule toužebně hleděli na malá úhledná zavazadla na klínech či nad hlavami našich spolucestujících. Věděli jsme, že podobně jako oni, s touž klidnou netečností, s tím jejich neposkvrněným čekáním, spolu nikdy cestovat nebudeme – a ani žít. Jak veliké překvapení byly první cesty s mou ženou. Tak poklidné, že jsem do nich musel vnášet trochu nervozity, abych nabyl ztracenou vnitřní rovnováhu.

Stejně jako poklidné cestování byla matce zapovězena i okázalá elegance, úhlednost a pořádek. O pořádku často snila. O pořádku a čilosti. V hloubi duše byla pořádkumilovná. Svou pořádkumilovnost však málokdy dokázala realizovat, vždycky se jí nějak vymkla z rukou. Kupovala si barevné pořadače, ale děrovačkou prokousané papíry obvykle ležely pohozené zvlášť, protože ani při nejupřímnější usilovné snaze neobjevila systém, podle kterého by je mohla roztřídit.

Vlastně si myslím, že i ten stůl byl výrazem jejího zbožného přání o trvalém pořádku. Jistě si představovala, jak si v něm všechno své neuspořádané psaní uspořádá. Do kterých zásuvek naskládá staré notesy – říkala jim nápadníci, měla stůl plný nápadníků – a do kterých zas rozepsané texty, kam obálky, pohledy a známky a kam lisované kvítí, které, měla-li obzvlášť rozvernou náladu, lepila na barevné obálky, adresované svým vzdáleným (ti nejbližší jsou přece vždycky nejdál, říkala mi) přátelům. Myslím, že přesně věděla, kam uloží svá oblíbená pera, propisky, náplně, zděděné inkoustové tužky, verzatilky, krabičky s náhradními tuhami, kam gumy, ozdobné izolepy, nálepky a papírové pásky, kam barevné inkousty, tuše, redispera, násadky, hroty v kovových kapsličkách a miniaturních dřevěných malovaných penálcích, kam dá svá dřevěná pravítka, kovová kružítka a úhloměry v etujích vykládaných fialovým sametem, kam obřadně uloží celé to papírnictví, které já nesnášel a pokládal za dávno překonanou, zbytečnou veteš, a ona ho milovala a vášnivě, fetišisticky, proti mé vůli a proti směřování celého světa, jej udržovala. V hlubokém šupleti dokonce uchovávala mikroskop a preparáty, když mi však ukázala oko vážky dvacetkrát zvětšené, začal jsem se vážek bát, a bál jsem se pak veškerého hmyzu, než mi spolužáci ukázali, jak snadno se dá zneškodnit, a než mi paní učitelka ukázala, že vážky s půlmetrovým rozpětím křídel se nedožily ani druhohor. Mně, na rozdíl od matky, šlo systematické třídění téměř samo, plakáty s klasifikacemi druhů jsem vylepil celou naši ložnici.

Matku jsem z ložnice, která byla všemi našimi pokoji, pomalu vystrnadil. Přes den se o víkendu pohybovala převážně v kuchyni a v poměrně prostorné chodbě, kde měla i svůj rozlehlý stůl. Stůl jí byl pokojem, který neměla, kde žila výhradně svůj život beze mě, ale i se mnou, jak jsem poznal, bohužel příliš pozdě, z textů halabala naházených v igelitových taškách s přiblblými slogany. Stůl, který jsem vnímal jako strašidelnou jámu, do níž se noc co noc bez mého svolení spouští či propadá, a přes dvě poschodí, přes Hlouškovy a Schmitzerovy, se zavrtává kamsi do podzemí. Představoval jsem si pod linem nahrubo opracovaný kamenný poklop, který – a to byl onen nesnesitelný i milovaný zvuk, který teď marně hledám – pracně odsouvá, aby do té jámy mohla nepozorovaně vklouznout.

Přestože jsem jí tohle mizení vyčítal, necítil jsem se nemilovaný, přehlížený nebo odstrčený. Jen bych rád někdy odstrčil to její psaní a nasoukal se jí do snů. Věděl jsem, že o mně nesní. A když, tak omylem. Někdy se hlasitě ze spaní smála, to jistě nebyl sen o mně. Já jsem jí přece přinášel vesměs jen starosti a trápil ji záchvaty vzteku, při nichž jsem neváhal rozdupat šneka, abych se pomstil jí za to, že mi odmítla koupit nějakou sladkost nebo hru. Přál jsem si, aby se podobala matkám mých kamarádů. Nažehleným hospodyňkám, jejichž domy a byty voněly čistotou. Matkám, které uzavřely smlouvu s patriarchátem a za své podvolení žádaly materiální zabezpečení. O správnosti svého rozhodnutí se pak všechny podvolené ustavičně utvrzovaly. S matkou se nikdy nesblížily. Měly ji za podivínskou cizinku. Nestály o to, aby je tahala z vyhřátých privatissim do zim veřejných sfér. Nestály o to, aby jim připomínala, co pracně vytěsnily. Její touha po pravdě byla opravdu leckdy bezohledná a neomalená. Myslela si, že je empatická, přitom i mně, když jsem se ve svých dvanácti nebo třinácti umanutě doptával na otce, neváhala říct:

Narodil ses, aby se neřeklo. Stal ses mým alibi, pomohl jsi mi vytvořit zdání, že i já tvořím plnohodnotný článek společnosti. Pomohl jsi mi zařadit se a odvést pozornost. I když jsem ale mateřství zpočátku chápala pragmaticky, brzy jsem mu, respektive tobě, začala přicházet na chuť. Tvůj otec mi neuvěřil, že existuješ. Když jsem mu o tobě říkala do telefonu, zasmál se tomu jako podařenému vtipu. Nemohla jsem s ním zůstat.

Ivana Myšková (*1981) vystudovala Literární akademii v Praze. V letech 2007–2013 působila na stanici Vltava ČRo. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem, o pět let později jí nakladatelství Fra vydalo prozaickou prvotinu Nícení, za kterou byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2018 vydala sbírku povídek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, za kterou byla nominována na Literu za prózu.

Opravdu uměla být dramaticky přesvědčivá, a tak se jí povedlo mě dokonale odradit od úmyslu ztraceného otce vůbec začít hledat. Tehdy jsem brečel, ale teď to doceňuji. O tom, že mateřství nepokládá za svaté poslání, svědčilo i to, že nikdy nikomu neblahopřála k narození dítěte, protože skutečnost, že na světě přibylo nové dítě, jí přišla nevýslovně smutná. Mohla bych novopečeným rodičům leda tak kondolovat, řekla mi na jedné z našich dobrodružných výprav.

Z jejího vlivu jsem se rychle vymaňoval. V mých čtrnácti se ze společné ložnice stal teenagerský pokoj, kam mi nosila jen jídlo a odnášela špinavé talíře a sklenice, když jsem se učil i když jsem se vůbec neučil, jen hrál hry na mobilu nebo se díval, jak někdo jiný hraje hry. Do ložnice chodila jen v noci, když jsem dávno spal. Mých věcí přibývalo a ona ty své odnášela do sklepa. Jednoho dne jsem v předsíni místo stolu našel šatní skříň se spoustou přihrádek. Zvesela mi řekla, že je pro mě. Po stole jsem se neptal, měl jsem vlastní skříň. Teď jsem já snil o tom, jak si ji vybavím.

Nebyl tu nikdo – a nebyl jsem to ani já čtrnáctiletý – kdo by řekl: Dáme pryč něco jiného. Neboť jsem vůbec netušil, co pro ni ten neskladný kus nábytku vlastně znamená. Nebyl tu nikdo, kdo by si její nové a silnější vlny úzkostí dal dohromady s chybějícím psacím stolem na klíček a rukopisy ve sklepě.

Antikvář je nervózní, měl bych jít. Když zmizí za secesním příborníkem, naposledy otočím klíčkem, skřííííp skříp skříp bum, předehra, složená pracovní deska se vysouvá a narovnává, s vůní leštěného dřeva a leštěné červené kůže se ale uvolňuje ještě něco jiného, tóny, mechanismus stolu se rozehrává. Horečně hledám po kapsách účtenku, jízdenku, nějaký papír, na který to, co teď slyším čím dál jasněji, bez prodlení zapíšu.