Lidé přestali být ve stresu ze svých nedostatečných příjmů, nebezpečí, nejistot, strachů a jiných nedostatků a usmívali se na sebe a povídali si o tom, co by ještě mohli na světě zlepšit. Přinutilo mě to jít a napsat si žebříček osobních hodnot. Čas od času to dělám.

Ty kousky papíru si schovávám, abych zjistila, jestli se mé hodnoty časem proměňují, a hlavně abych se potěšila, že některé tam stále zůstávají. K těm, co přetrvaly od puberty po časnou senioritu, je láska a knihy. Mí milenci prominou, můžeme to hravě spojit i v lásku k literatuře. Abych se přiznala, tuším, že se jí do konce života nezbavím. Nemá to co do činění s faktem, že sama píšu – nejraději knihy pro děti. Kdyby totiž nikdo z nás nezapomněl na to, jak vnímal svět zvídavýma očima, jak všechno bylo nové a svěží a poprvé, jak dokonalé bylo zapomnění, když jsme si mohli hrát, byli bychom nějakému tomu ideálnímu světu mnohem blíž. Knihy pro děti na mém stole vznikají souhrou fantazie a reality za oknem nad tím stolem. Chvíli jsem tam a chvíli tady a mám radost, že se moje příběhy dětem líbí.

Sára Kalamita je poslední, nejnovější knížka, která ještě voní tiskárnou. Je to mladší sestra Kosprda a Telecí a Cílovníků a potenciální majitelka Vombata Jirky, což jsou knihy, které ilustrovala slavná a známá Galina Miklínová. Z těch knížek máme ohromnou radost, ze Sáry obzvlášť, protože přišla na svět teprve nedávno. Literárnímu miminku Sáře věštíme dlouhou budoucnost, protože je hlavní hrdinkou velice emotivního a pozitivního příběhu o hledání té správné rodiny. Ten příběh není moc sladký, protože přemíra cukru škodí, ale takový chuťově vyrovnaný; měla-li bych ho přirovnat k jídlu, tak je jako voňavý chleba, obyčejný a dobrý.

Do ideálního světa, o kterém jsem se před chvílí zmínila, patří i nějaká chyba a problém, co se zdají neřešitelné, ale při bližším ohledání zjistíte, že v beznadějné situaci můžeme cestu ven nalézt, když se na potíž podíváme úplně jinýma a třeba dětskýma očima. Při řešení problému by se člověk neměl bát zapojit fantazii, racio a zkušenost stejným dílem.A propos – zkušenost, to je proč já ráda stárnu! Tedy Sára Kalamita je výjimečná holčička, která dostala od přírody velmi zvláštní dary, a svět se s tím prostě musí vyrovnat. Každý jsme totiž originál a budeme-li upřímní k sobě a k druhým, dokážeme přinést zajisté úplně nový pohled na věc. Což vlastně přeji světu ze všeho nejvíc.

Co čte Eva Papoušková

A teď zpátky k oblíbeným knihám. Čím víc jich existuje na mém čtecím stolku u hlubokého křesla zvaného ušák, tím je mi líp. A když už jich je tam příliš, chytí mě fantas (nemá nic společného s fantazií) a začnu horečně číst, abych je mohla odložit do knihovny k pozdějšímu vylosování a k opakovanému čtení.

Tak se to nedávno stalo s půvabnými Devíti městy Thorntona Wildera, což jsou povídky o různých domech a jejich obyvatelích. Něžné, zábavné a laskavé čtení to je. Abych přitvrdila, přidávám knížku Jací jsme dnes Jaroslava Spurného, geniálního redaktora Respektu, který v totalitním režimu nedostudoval průmyslovku, zato je nadán ohromnou pamětí a schopností dávat věci do logických souvislostí, takže ať pláče každá univerzita v zemi české, která ho ještě neobdařila diplomem honoris causa. Ale jsou i knihy, které stolek neunese, na které je potřeba můj psací stůl, a takovou knihou je bezesporu Shakespeare a jeho doba pana profesora Hilského. Obsáhl všechno, včetně pokrývek rozkroků urozených mužů. Jestli tu knížku unesete z obchodu domů (já málem ne!), vřele doporučuji. A nakonec i jednu, naopak křehkého kolibříka, jak jinak, poezii Skácelovu, tam je vážně jedno, po čem sáhnete, za přečtení nahlas stojí cokoliv. Teď jsem si vzpomněla, dovolte ještě pátou: Jan Zábrana Básně a povídky. Napadá mě šestá a hned i sedmá. Tak už toho necháme. V tom snu ještě, neměla jsem kouzelnou krabičku, která všechno ví. Já zažila všechno, o čem psali v knihách, a dokázala jsem si to užít a bylo to Kouzelné dobrodružství (promiňte, Alain-Fournier, taky stojí za to…).