Tehdy jsem pracoval jako dramaturg českého kulturního centra v Paříži. Nevítali jsme pouze francouzské návštěvníky. Na naše aktivity občas přicházeli také Češi žijící ve Francii, kteří vyhledávali kousek vlasti mimo vlast – osoby všech generací, bývalí exulanti a jejich potomci, studenti a studentky či porevoluční přišedší pobývající ve Francii z rodinných nebo pracovních důvodů více či méně dlouhodobě. Mezi nimi byla i tato žena.

Ve smluvený den jsem se dostavil před impozantní činžovní dům v honosné čtvrti u parku Monceau vybudované během velkých urbanistických projektů za Napoleona III. Paní ovšem bydlela v přízemní garsonce o dvou malinkých místnostech, v bývalém bytečku pro domovníka. Po zdech se táhly mastné černé čáry zanechané kouřem. Lehce zšedivělé, čoudem načichlé knihy jsem co svědky zkázy naložil do vozíčku. Paní měla dobrý vkus, literárně nejhodnotnější díla si chtěla ponechat. Zbavovala se – očividně s těžkým srdcem – pouze svazků, které jí po dlouhá léta jejího exilu částečně nahrazovaly příbuzné a přátele zanechané za železnou oponou: byl mezi nimi Mácha, Erben, Raisovi Zapadlí vlastenci, Němcová, několik děl Aloise Jiráska, Karolíny Světlé, Ignáta Hermanna, Jindřicha Šimona Baara, snad Alšova Vlast. Své útočiště a nové pole působnosti našly ve slavistické sekci knihovny pařížské Sorbonny.

Slovník spisovného jazyka českého pod heslem Vlast uvádí mimo jiné:

1. země, k níž má člověk citový vztah proto, že se v ní narodil, v ní žil n. žije: láska k vlasti; Karel IV., Otec vlasti
2. rodný kraj, rodná obec, domov vůbec: pohrozil, že ji (Habrůvku) opustí a půjde sobě hledat jinou v. (Mrštík)
3. země, krajina, kraj: odešel arcibiskup z vlasti moravské (Vančura); o hradě tom šly po všech vlastech pověsti až báječné (Třebízský).“

Nejběžnějšímu významu otčiny odpovídá i etymologie slova v jazyce mé matky, francouzského „patrie“, z latiny „pater, „otec“. Takto byla vlast vnímaná už v Antice, kdy slovo běžně označovalo místo, kde jsou pohřbeni předci. Odtud v češtině také synonyma „domovina“, „matčina“, ve slovenštině „dedovizen“ či „babovizen“. Ve středověku označovala vlast nikoli prvotně státní útvar, království, ale právě kraj, město či ves – místo, kde se člověk narodil nebo kde vyrůstal a které ho formovalo jako člověka. Ani za renesance neměla královská moc absolutní rozsah. Ačkoli četní intelektuálové tehdy vnímali vlast synonymicky ke králi, kterého vnímali jako její personifikaci, v běžném užívání si termín ponechal původní konotace.

Jak naznačeno příkladem Karla IV. ve Slovníku spisovného jazyka českého, našimi otci nejsou myšleni pouze předkové biologičtí, ale stejnou měrou také otcové dějinní, kulturní, duchovní. Z autorů, jejichž díla se paní po vyhoření svého příbytku rozhodla věnovat, se mohu pouze dohadovat, kteří mohli být autory jejího srdce a které při kvapném odjezdu do exilu v roce 1968 si vzala s sebou z dětské knihovny nebo z knihovny rodičů či prarodičů jako pomyslné bratry a sestry na cestu. Rád bych si – na základě vlastních inklinací – představil, že mezi těmi prvními mohli být Mácha, Erben, možná Světlá, zatímco ostatní pro ni měli hodnotu spíše symbolickou. Jist si tím být nemohu. Ani těm druhým však nijak neubírám svou důležitost.

Ohledně vztahu k vlasti, k vlastním dějinám a otcům jakožto základním prvkům naší identity se mi jako zásadní jeví pohled, který ve své stati „Tabu v české historiografii“ (Tvář, 1969) formuloval básník Zbyněk Hejda: „Minulost není uzavřena a jednou provždy hotova. Vracíme-li se k ní, tedy tak, že skrze sebe otevíráme její smysl do budoucnosti. Působí-li v naší přítomné dějinné chvíli, působí tím, že tuto přítomnou dějinnou chvíli chápeme v dimenzi minulého a budoucího. Přitom směr, smysl této dimenze záleží na nás. Smysl dějin není jednou provždy dán, vždycky znovu se tvoří. Našim úkolem je účast na jeho tvorbě a z toho také vyplývá naše odpovědnost za něj. Jen tak můžeme také přijímat dědictví minulosti. Dědictví hrůzné a vznešené nestačí prostě převzít, musíme je převzít s vědomím, že je dědíme jako vinu (to hrůzné) a jako tradici (to dobré). Tradice je tu proto, abychom na ni navazovali, hrůznou minulost přijímáme s lítostí jako vinu. Smysl takového pojetí historie je v tom, že nám může pomoci k tomu, abychom minulá provinění neopakovali.“

Uplynulo několik let a paní z domu u parku Monceau mě v Českém centru vyhledala znovu. Z jejích usměvavých očí jsem cítil stejnou skromnou hrdost a vyrovnanost.

„Chtěla jsem se s vámi rozloučit. Příští týden se stěhuji zpátky do Čech.“
„Děkuji. Už jsem si říkal, že jsem vás dlouho neviděl, kladl jsem si otázku, jak se vám daří. Těšíte se?“
„Mám z toho trochu obavy. Přeci jen jsem pryč už tak dlouho. Ve Francii už to se svým malým důchodem neutáhnu, nic jiného mi nezbývá… Ano, jistěže se domu těším. Moc.“

Před svým odjezdem do Francie jsem na přelomu tisíciletí působil jako herecký elév v pražském divadle Orfeus Radima Vašinky. Účinkoval jsem mimo jiné v jeho inscenaci s názvem Kdybych jak plž založené na obrozeneckých textech Josefa Vlastimila Kamarýta (1797−1833), Miloty Zdirada Poláka (1788−1856), Jana Nepomuka Štěpánka (1783−1844), na deklamovánkách Františka Jaromíra Rubeše (1814−1853) a básních Stanislava Mráze (1864−1918) a T. R. Fielda (1891−1969). Vašinka v době transformace české společnosti devadesátých let láteřil na zaslepenou honbu tolika Čechů za vidinou rychlého zbohatnutí, která se pro něho děla na úkor pěstování vzdělanosti, kultury a kritického pohledu na svět, šla ruku v ruce s přebíráním toho nejnižšího ze západních společností, se ztrátou vědomí o vlastní identitě a její kontinuitě. Oponoval jsem, že touhu po snadném nabití blahobytu lidem vštípil už komunistický režim a že poblouznění, které jsem společně s ním odsuzoval, bylo plně v kontinuitě s „normalizačním“ rčením „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Zcela jsem s ním však souhlasil v tom, že bez znalosti vlastní kultury nelze zodpovědně mít ponětí o vlastní identitě, potažmo o svém místě ve světě.

V mé rodině bylo samozřejmostí, že některá díla a některá místa je prostě třeba znát. Může to znít poněkud staromódně, ale jsem rád, že mě v dětství otec vzal na horu Říp, na horu Blaník, do Národního divadla na Smetanovu Prodanou nevěstu, do Rudolfina na Mou vlast, že mě matka vzala do baziliky Saint Denis na pohřebiště francouzských králů, na Molièrovy divadelní hry do Comédie française nebo na vojenské hřbitovy v Nord-Pas-de-Calais a v Normandii, kde jsou pohřbeni Češi a Slováci, kteří bojovali během první světové války v bitvě u Arras nebo v roce 1940 při obléhání Dunkerque.

Zde se mi vybavuje pařížské setkání s mladým, talentovaným skladatelem, kterého jsem v rámci navazování styků s českými umělci i z osobního zájmu pozval k sobě na večeři, abychom se lépe seznámili. Daný hudebník po studiu na pražské HAMU plně využil možnosti tvůrčích stipendií, které nabízejí evropské a jiné hudební instituce, a do Francie se vydal studovat po takovém pobytu v Keni, následovat měly další, v Japonsku, Španělsku, Německu a jinde. Při přípravě večeře jsem měl puštěnou desku, kterou jazzový klavírista Karel Růžička nahrál zkraje devadesátých let s kontrabasistou Jiřím Mrázem po jeho návratu z amerického exilu. Když se mladý skladatel dostavil, běžela právě skladba s příznačným názvem „Going home“, jejíž základem je largo z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. U vědomí skladatelova zaměření na moderní skladebné postupy a zejména na využití technického, nemelodického potenciálu klasických hudebních nástrojů pro tvorbu expresivní zvukovosti nesené pevným rytmickým rámcem, daleko od tradiční motivické a formální práce, pocítil jsem před ním v tu chvíli jistý stud. Hudbu jsem vypnul a omluvil se, že mi při práci hraje lehčí muzika, navíc zrovna s tak obehraným motivem z klasického repertoáru národních symbolů. „Jazz neposlouchám, ale improvizační principy mi jsou blízké,“ opáčil s úsměvem skladatel. Tím, co posléze dodal, mi však vyrazil dech: „To byl Dvořák? Aha. Tyhle staré věci já vůbec neznám.“

Rozuměl jsem tomu, že mladý tvůrce může cítit potřebu se radikálně vymezit vůči jisté hudební tradici – o to víc, když se k ní jako k mrtvé větvi staví i velká část dnešního hudebního vysokého školství. Mám daleko k tomu se domnívat, že by umělec měl ve své tvorbě nutně nějak vědomě reflektovat svou identitu nebo původ (často se tak ostatně děje bezděčně), natož nějak reflektovat svou vlast − jsem si vědom toho, že pro mnohé už ono samotné slovo může působit poněkud pateticky, zastarale, zaprášeně, jako ony očouzené knihy ve vyhořelém bytě. Nerozuměl jsem však tomu, že by bylo možné být spokojen se svou neznalostí vlastní kultury, počínaje takovýmito tradičními základními kameny. Jak je možné se vůči čemukoli vymezovat, aniž bych se s danou věcí nejprve seznámil? Jak je možné něco tvořit nebo se k čemukoli vztahovat, aniž bych věděl, kdo jsem?

Lze mít za to, že člověk nemá vůči vlasti žádné povinnosti, přinejmenším pokud není ve stavu ohrožení. Zmíněný skladatel dnes patří mezi uznávané a na poli vážné hudby kariérně úspěšné autory. Jelikož působí převážně mimo vlast, z hlediska české kulturní diplomacie by šlo říct, že mezinárodně přispívá k dobrému jménu České republiky, ať už si to uvědomuje, nebo ne. Voltaire ve svém Příručním slovníku filosofie klade následující poznámky, otázky: „První, kdo napsal, že vlast je všude tam, kde se cítíme dobře, byl, myslím, Euripides ve svém Faethónovi. Ale první člověk, který vyšel z místa svého narození, aby hledal své blaho jinde, to řekl před ním. Čím je vlast větší, tím méně ji milujeme; neboť láska sdílená slábne. Nelze něžně milovat příliš početnou rodinu, kterou sotva známe. Mají nějakou vlast všichni ti žoldáci, kteří v našich evropských krajích pronajímají své služby a prodávají svou krev prvnímu králi, jenž je připraven jim zaplatit? Jistě ji mají mnohem méně než dravec, který se každý večer vrací do skalní skuliny, kde hnízdila jeho matka. Opováží se mniši tvrdit, že mají vlast? Nachází se v nebi, říkají. Prosím, ale nevím, že by jakou měli v tomto světě.“ U vědomí oněch kulturních či duchovních otců ovšem s Voltairem nelze souznít, když píše, že by byl proklatcem ten, kdo by po vzoru Ahasvera cestoval po světě bez vlasti, ve které by mohl spočinout.

Po dalších několika letech jsem byl na skok z Paříže v Praze, zrovna jsem vycházel z kina, když jsem náhle na ulici poznal povědomou tvář paní z vyhořelého bytu.
„Dobrý den! Rád vás opět vidím! Jak se vám daří?“

„No… Moc dobře ne. Žiji teď u bratra, kde mám jednu malou místnost. S rodinou jsem se dlouho neviděla, složitě hledáme nějakou společnou řeč. K tomu se špatně vyrovnávám s dojmem, že česká společnost mezitím tak příšerně zhrubla. Důchod mi tak akorát pokryje, co přispívám bratrovi. Nevím, co si mám počít. Tak já už raději půjdu. Na shledanou…“

I zkušenost z exilu a emigrace, která české dějiny neustále provází, je v příkladech Slovníku spisovného jazyka českého přítomná: „najít si novou domovinu; Rusko se stalo jeho druhou vlastí, domovinou“. Řeč je o „rodné zemi (oproti cizině)“, o tom, že „cizák se roztáhl po českých vlastech (Gottwald)“. Autoři slovníku si ovšem byli patrně vědomi nejednoznačnosti této skutečnosti a složitosti vztahu exulantů k vlasti i vlasti k nim, když mezi příklady užívání slova uvedli „zámořské krajany vzpomínající na starou vlast“ nebo „touhu po vzdálené domovině“. Z příkladů rovněž vyplívá, že je možné si zvolit – z vlastní iniciativy či pod vlivem okolností – vlast novou, nebo dokonce mít vlastí několik.

Básník Petr Král, který se po bezmála třicetiletém exilu vrátil do Prahy, v dokumentárním filmu Bye bye Shanghai režisérky Jany Bokové nemožnost návratu pojmenovává následovně: „Do vlastních stop se nevrátit. Do míst možná ano, ale do stop ne. Vždycky jsem šel na to místo, které jsem znal, chtěl jsem tam vložit nohu a ona mi uklouzla po prachu. Ne moc daleko, o dva milimetry. Ale ten skluz, to klouzání v těch sprašcích promísenými s nějakými s odpuštěním flusy, to bylo opravdu strašlivé. Tím jsem zaplatil za tu emigraci hodně draho. Já se vrátil do úplně jiného města, než ze kterého jsem vyjel. A tenkrát jsem si myslel, že to je totéž město a ta konfrontace měla tuhle povahu, toho klouzání těch stop. Pak jsem už nevcházel do vlastních stop a bylo to snazší. Prostě už na to nemyslím. Už nehledám nic z toho, co bylo kdysi.“ Nutno ovšem dodat, že i po svém návratu do původní vlasti Král vlastní tvorbou a kritikami, literárními i společenskými, nepřestal být činný a neustále do prostoru, ve kterém žil, aktivně vstupoval, podílel se na jeho dalším směřování reflexí o jeho kulturních východiscích, o jeho nových autorech a autentičnosti, pravdivosti, svobody jeho budoucnosti.

Má žena je Japonka, před čtyřmi roky jsme se s dětmi usadili v Japonsku. Zatímco v pařížském Českém centru jsem se nacházel mezi svými dvěma vlastmi, v Japonsku zakouším ono bolestné geografické odloučení – od části rodiny, od přátel, od vlastní knihovny –, které při příjezdu do cizího prostředí museli zakoušet exulanti, se kterými jsem se setkával ve Francii. S tím podstatným rozdílem, že za komunismu do ciziny často odcházeli s představou, že se do vlasti již nikdy nebudou moct vrátit, takže o to větší byla pro ně nutnost se venku zabydlet, ovládnout místní komunikační a společenské kódy, aby vůbec mohli přežít. Až pomine koronavirová pandemie, lze předpokládat, že se do svých vlastí budu opět moct volně navracet. O to víc zde však nyní pociťuji potřebu číst české a francouzské knihy, dovzdělávat se, zůstávat informován o dění doma.

Mezi novými přáteli, se kterými jsme se v Tokiu seznámili, mě zaujal příběh Miwy Wangové. I ona se narodila ve smíšené rodině. Její otec byl původem z Šanghaje, matka z japonského poloostrova Izu. Její děda byl v třicátých a čtyřicátých letech vysoce postavený politik v rámci Kuomintangu, blízký Čankajšekovi. Při dobití Šanghaje komunisty v roce 1949 byl se svou sedmičlennou rodinou zatčen. Po třech měsících v domácím vězení se mu podařilo tajně získat laissez-passer a letenky ven z Číny posledním dostupným letem společnosti Northwest Airlines do Japonska, kde Miwin děda v mládí studoval. Do několika málo příručních zavazadel s sebou vzali jen to nejnutnější: základní ošacení, šperky, které by mohli prodat do začátku… Miwina babička do svého kufříku schovala rodinný porcelánový servis. Letenek bylo bohužel pouze šest: Miwin čtrnáctiletý otec se jako nejstarší syn rodiny nabídl, že poletí do Hongkongu, odkud se pokusí dostat do Japonska. Na poslední chvíli se ukázalo, že jistá Američanka nebude moct let do Tokia podstoupit kvůli apendicitidě, a tak se na palubě dvouplošníku nakonec podařilo celé rodině odletět do Japonska. Tam se Miwin děda angažoval v čínských protikomunistických aktivitách. Miwin otec studoval v mezinárodní škole, kde se naučil anglicky, zatímco doma s příbuznými mluvil čínsky. Po traumatických zážitcích z šanghajského masakru i z pocitu jisté bezvýchodnosti ve válkou zničeném Japonsku, tak odlišném od staré kosmopolitní Šanghaje svého dětství, si Miwin otec zařídil stipendium a proti vůli rodičů v padesátých letech odjel studovat do Spojených států. Na letenky neměl dost peněz. Odcestoval tak, že se nechal najmout jako kuchař na nákladní lodi plující do Kalifornie. Po studiích filozofie se naskytla pracovní možnost v Tokiu v rámci olympijských her. Seznámil se s Miwinou matkou a poté, co vystřídal celou řadu zaměstnání, se stal vysoce uznávaným šéfkuchařem a majitelem čínské gastronomické restaurace v Tokiu.

I Miwa studovala ve Spojených státech a žila v Kalifornii. I ona tam poprvé letěla s dnes již neexistující společností Northwest Airlines a i ona se stala profesionální kuchařkou. Za muže si vzala amerického kytaristu a propagátora japonského saké. Před několika lety v Tokiu založili malý bar, kde Miwa vaří a její manžel obsluhuje a radí hostům při výběru nejvhodnějšího saké. V dětství, kdy její otec pracoval a Miwa trávila více času s japonskou matkou a na japonských školách, se nenaučila pořádně čínsky. Občas si posteskne: „Jsem Japonka s tchajwanským občanstvím, tedy země, ve které jsem nikdy nebyla. Jsem Číňanka, ale nemluvím čínsky. Mám vztah ke Spojeným státům, ale nejsem Američanka. Jméno, které mi otec vybral, znamená: Harmonie tří prvků. Vždycky mi vysvětloval, že těmi třemi prvky myslel šin – pravdu, zen – cnost a bi – krásu. Občas mám pocit, že hlavně odrážejí tu moji trojí rozkročenost: srdce japonské, duše čínská, mysl západní.“ V takových chvílích Miwě připomínám, že je skvělá kuchařka. Pokora, se kterou se snaží dosáhnout nejlepšího možného výsledku, byť třeba už jen v oblasti přípravy pokrmů, které budou posléze vstupovat do těla jiných, dokonale a harmonicky odráží všechny tři oblasti jejích kulturních kořenů, podobně jako jsou úzce spjaté a navzájem se obohacující ony tři vlastnosti, které jí otec vštěpil do jména.

Vlast začala částečně splývat se státem a národem přibližně až od Francouzské revoluce, v kontextu vojenského ohrožení Francie. Francouzský národ se přirozeně cítil nucen svou vlast bránit, přinášet pro ni oběti, včetně oběti vlastního života. Tehdy dochází až k jisté sakralizaci vlasti, jak o tom svědčí slova francouzské státní hymny, Marseillaisy:

„Posvátná lásko k Vlasti,
veď a posil naše mstící paže.
Svobodo, milovaná Svobodo,
bojuj společně se svými obránci!“

Spojení vlasti se svobodou je přítomné i mezi příklady, které Slovník spisovného jazyka českého přináší v definici slova domovina: „umřít za svobodu domoviny“. S tím, že vlast − stát − je potažmo myšlena také jako prostor a soubor ustanovení, které mají svobodu zaručovat. Být vlastencem se pro mnohé tehdejší Francouze v návaznosti na revoluci a v rámci politizovaném posunu slova rovnalo být republikánem a antimonarchistou. Běžnou, avšak nepřesnou asimilaci vlastenectví s nacionalismem známe v dané době vzniku konceptu národních států také v Čechách, byť v průběhu 19. století si většina Čechů byla vědoma, že právě habsburská říše, později označovaná jako „žalář národů“, jim zaručovala jistotu ekonomického a průmyslového rozvoje, umožnila založení základních kulturních a vzdělávacích institucí, jakými jsou Národní divadlo, Akademie věd nebo Národní muzeum, a proměnu v moderní národ. Ke slučování vlastenectví s kritikou monarchie, Habsburků, potažmo všeho germánského došlo až v době zakládání Československa, v kontextu utrpení zažívaného během první světové války.

Kdo plane ambicí stát se edilem, tribunem, praetorem, konzulem, diktátorem, hřímá, že miluje svou vlast, přitom miluje pouze sebe. Je tristní, chci-li být dobrým vlastencem, že se často stávám nepřítelem všech zbylých lidí.

Slovník spisovného jazyka českého zohledňuje i onu obětní rovinu vlastenectví, v příkladech: „pracovat pro vlast; bojovat za vlast“. K tomuto vidění je přiléhavější slovanská etymologie vlasti, z latinského „valeo“, „být silný“, kterou lze nalézt i v polštině („wľość“), ruštině („власть“) nebo bulharštině („власт“). Spojení vlasti a svobody, a tedy i zodpovědnosti, která z ní vyplívá ve smyslu nutnosti ji za některých okolností bránit, je patrné už z uvedených příkladů roty Nazdar či Čechů a Slováků, kteří za ni bojovali se zbraní v ruce. Odvozený a politizovaný výklad 19. století zaměňující vlast s národem pojatým etnicky a jazykově pak beze všeho v rámci studené války převzal a prodloužil komunistický režim v demagogickém sloučení monarchie, resp. vyšších vrstev a „germánství“ s fašismem a západním světem. Onen komunistický režim, který vyhnal přes sto padesát tisíc lidí do exilu – včetně zmíněné paní – a v reakci na něhož v rámci třetího odboje vznikla celé řada vlasteneckých iniciativ na obranu porobené země. O pokřivenosti tohoto pojetí mezi řádky vypovídají i některé příklady uváděné ve Slovníku spisovného jazyka českého: „paže tuž, vlasti služ! (sokolské heslo)“ oproti „k budování a obraně vlasti buď připraven (slavnostní pionýrský pozdrav)“, „nové, opravdové socialistické vlastenectví“ nebo „budování socialistické vlasti“, ve smyslu změny, přerušení jistých tradic, ustanovení odlišného – v tomto případě totalitního – pojetí společnosti a vlasti. Ačkoli Slovník pod heslem Vlastizrada přebírá příklad z Rudého práva „ubohý vlastizrádcovský osud emigrantů“, některé osoby odloučené od vlasti mohly tehdy často být většími vlastenci než ti, kteří je z vlasti vyhnali a na občany setrvavší v zemi skutečně proměněnou v žalář se zavřenými hranicemi (opuštění republiky byl za komunistického režimu trestný čin) uvalili nesvobodu i okleštěné, překroucené výklady národa, jeho identity i pomyslných otců. Podobně se „Vaterlandem“ ve své propagandě zaštiťoval nacistický režim. Zneužívání vlastenectví pro populistická hesla tyranů a oligarchů 20. století a současnosti spíše vyvrací slučování vlasti se státním útvarem, zejména v pojetí teoretické národní homogennosti ve prospěch významu místních a kulturních kořenů.

Ve Voltairově slovníku lze k vlasti číst ještě následující: „Pole, které pěstuji, dům, který jsem postavil, jsou mí; žiji v nich pod ochranou zákonů, které žádný tyran nemůže překročit? Vlast máme za vlády dobrého krále; za vlády špatného o vlast přicházíme. Mají oficír a voják, kteří by zdevastovali své zimní ležení, pokud by nebyli drženi zkrátka, v lásce rolníky, které přivádějí na mizinu? Kdo plane ambicí stát se edilem, tribunem, praetorem, konzulem, diktátorem, hřímá, že miluje svou vlast, přitom miluje pouze sebe. Je tristní, chci-li být dobrým vlastencem, že se často stávám nepřítelem všech zbylých lidí.“

Když jsem si v pubertě začal klást otázky o tom, proč jsem na světě, jaký by zde měl být můj úděl, mé místo, inspirativní pro mě byly hovory se strýcem Etiennem. Studoval jsem v té době na pražské francouzské škole, od narození jsem vyrůstal v Čechách, přitom s matkou pravidelně pobýval ve francouzské rodině ve Francii − to vše se mi jevilo jako danost a nedocházelo mi, co z mé situace může do budoucna plynout. Etienne ve mně v dětství vyvolával bázeň. Byl vysoký, štíhlý, vždy měl nápadně vybrané vystupování, působil na mě přísně. Věděl jsem, že pochází ze šlechtické rodiny, jejíž kořeny sahaly do Rakouska, Maďarska, Polska, Itálie a bůhvíkam ještě. Jména jeho rodičů a prarodičů – členů bourbonsko-parmské dynastie, hraběte Ledóchowského, princezny di Savoia-Carignano, Massimiliana dei Marchesi Cavriani a dalších – působila spíš jako z nějaké pohádky. I jeho vlastní jméno v původní maďarské podobě, István Lakits de Nemes-Sakacz mi znělo cize. A že jeho prastrýc sloužil na dvoře ve Vídni, ve mně tehdy evokovalo spíš hospodského Palivce z Haškova Švejka zatčeného za to, že si dovolil říct, že na císaře pána sraly mouchy.

Etienne se narodil ve Vídni na začátku třicátých let. Jeho matka byla italského a rakousko-polského původu, otec byl Maďar. Ačkoli se narodili jako občané Rakouska-Uherska, po jeho zániku se stali Čechoslováky maďarské národnosti. Etienne vyrůstal v rodinném domě na Zoborském vrchu, odkud s rodiči v zimě jezdil na prodloužené pobyty do Nice, kde se na Francouzské riviéře scházela část evropské šlechty. Každý člen rodiny mluvil vícero jazyky, byť ne vždy stejně. Etiennova matka a babička používaly jako společný jazyk italštinu. Většina žen v rodině ovládala francouzštinu, které však nerozuměl Etiennův otec. Všichni mluvili německy, takřka všichni anglicky. Dalším společným jazykem byla maďarština, ve které Etiennova matka však neustále dělala stejné chyby. S lidmi ve městě mluvili slovensky či maďarsky. K tomu měl Etienne maďarskou chůvu. Nejprve měl domácí vychovatele, pak navštěvoval maďarské školy, po jejich zákazu po válce a obnovení Československa docházel na slovenské gymnázium. Za války poslouchal Etiennův otec BBC. Měl hrůzu jak z Hitlera, tak z hrozby sovětské nadvlády v případě prohry Německa. Do poslední chvíle udržoval styky se svým židovským právníkem, než tento byl deportován a zavražděn ve vyhlazovacím táboře. Několik Etiennových příbuzných z matčiny strany bylo uvězněno v koncentračních táborech. Československého občanství i velké části majetku včetně rodinného domu byla rodina zbavena v kontextu poválečného vyhnání německé a maďarské menšiny – na několik let našla útočiště u svého slovenského zahradníka. Poté, co se komunisté chopili moci, se rodina rozhodla pro exil, Československo opustila v prosinci 1948 a usadila se v Nice.

Z Istvána se stal Etienne. Dostudoval ve Francii, začal tam pracovat, stal se inženýrem, dalo by se říct, že mu v nové vlasti nemuselo nic scházet. Když však v roce 1956 nastalo maďarské povstání, při kterém pod střelami sovětských vojsk a příslušníků tajné policie ÁVH zemřelo přes 2600 lidí a dalších více než 19 tisíc bylo zraněno, zatímco se přes dvě stě tisíc Maďarů chystalo k odchodu do exilu, Etienne se vydal vlakem do Budapešti, aby manifestoval po boku povstalců. V zavazadle s sebou vezl jen to nejnutnější a maďarskou vlajku. V osmašedesátém v Paříži protestoval proti invazi Československa. Během „normalizace“ podporoval exilový tisk. Po pádu komunistických režimů byl pověřen Evropskou unií k poradenské práci při maďarském ministerstvu financí ve spojení s privatizací. Ministerstvo zahraničních věcí o něm uvažovalo jako o možném velvyslanci nového demokratického Maďarska. Někteří kolegové v maďarské vládě se ho tehdy ptali, proč to vše dělá, nemohli pochopit, že takovou činnost lze vyvíjet, aniž by z toho člověk měl nějaký osobní profit. Při našich hovorech zkraje nového tisíciletí si jednou povzdychl: „Má vlast ve smyslu státního útvaru již neexistuje.“ Byť národností Maďar, zánik Československa, ve kterém se narodil a ve kterém prožil dětství, těžce nesl.

Pod heslem Vlastenectví uvádí Slovník spisovného jazyka českého:

1. láska k vlasti, k národu, jevící se v smýšlení, v jednání: upřímné vlastenectví; prázdné, frázovité vlastenectví; Neruda měl to pravé vlastenectví a ne vlastenčení (Vrchlický)
2. řidčeji láska k vlasti (ve významu 2), k domovu: lokální vlastenectví

Ve Voltairově slovníku lze konečně číst: „Zem může rozmnožovat své skutečné bohatství, aniž by bylo sníženo bohatství sousedů, ba dokonce tak, že bude rozmnožováno. Zrovna tak je tomu s veřejným blahem: blaho jednoho národa nelze sledovat na úkor blaha národa jiného. To neplatí pro moc: avšak není v zájmu žádného národa rozšiřovat svou moc více, než je nutné pro jeho bezpečí. Když se ti, kteří jako já vlastní pole a domy, spojí ku společnému prospěchu, v takovém shromáždění mám svůj hlas; jsem součástí celku, součástí komunity, součástí svrchovanosti: toť má vlast. Pouze otrok může říct, že dává přednost království před dobře ustanovenou republikou, ve které by lidé byli svobodní a ve které, těšíc se ze všech práv, která od přírody mají, pod dobrými zákony, by navíc byli v bezpečí před každým cizím útlakem z venku; taková republika však neexistuje a nikdy dosud neexistovala.“

To ovšem není důvod, proč o ni zas a znovu neusilovat.