Jaká je vaše nejoblíbenější vzpomínka na dětství?

Jana: Moje nejkrásnější vzpomínky z dětství jsou na naši zahradu. Dělila jsem si ji na různé krajiny, podle vegetace, která tam rostla. Les například představoval mech a tři stromy. Na těch jsem si postavila hnízda z trávy, v nichž jsem se schovávala před babičkou. Jiná část byla například poušť, metr až dva suché písčité půdy. Na zahradě jsem trávila celé dny. Sousedi měli psa, s nímž jsem konverzovala a hrála si. V parku nemocnice, kde maminka pracovala, zas měli srnku, ale řeč s ní moc nebyla, byla plachá. Spolužačky mi ji přesto hrozně záviděly.
Lee: Probudil jsem se ještě za tmy, vyšplhal na zalesněný kopec poblíž našeho statku a sledoval východ slunce.

Tématem tohoto čísla je Má vlast. Které místo považujete za vaši vlast a co na ní máte rádi či neradi?

Jana: Ta zahrada, to je prototyp mé domoviny. Čechy miluju pro jejich prostou, ale krásnou krajinu. To je můj domov. Když za mého pobytu v Americe padla berlínská zeď, neváhala jsem ani chvilku, vrátila jsem se domů, do Čech, svého pravého domova.
Lee: Celá Země. Mohl bych žít v mnoha zemích na této planetě, na Tchaj-wanu, Madagaskaru, v Chile. Miluji přírodu, lesy, jezera, kopce. Různé druhy květin, stromů či keřů přitahují mou pozornost. Přál bych si, aby ostatní respektovali životní prostor zvířat. Přál bych si, aby byli lidé laskavější a neubližovali druhým.

Žijete tu už více než třicet let. Je něco, co vás na České republice nebo na Češích překvapuje?

Zmíním věc, která mě překvapila, když jsem sem poprvé přijel. Češi o sobě neuměli mluvit pozitivně. Zeptal jsem se například profesora, zda je dobrý učitel, a on mi na to odmítl odpovědět. „Je na ostatních, aby řekli, zda jsem dobrý, nebo ne,“ řekl. Zopakoval jsem otázku s tím, že žádám o jeho názor na jeho schopnosti. Opět odmítl o sobě říci cokoli pozitivního. S tímto překvapivým přístupem jsem se mezi Čechy setkal znovu a znovu. Je to úplný opak mnoha Američanů, kteří vám rádi řeknou, že mohou dělat všechno. Klidně vám řeknou, že snesou Měsíc z nebe. Že to v pohodě dokážou. Musím ale říct, že se český přístup za tu dobu, co tu jsem, dost změnil.

Tvrdíte, že Česko máte hodně rád, ale přeci jen, nestýská se vám po něčem v Americe?

Ani ne. Jak jsem již řekl, považuji se za občana planety. Díky technologii, kterou v dnešní době máme, mi USA nechybí, protože jsem schopen se s rodinou a přáteli spojit kdykoliv.

Jak spolu trávíte nejraději čas?

Lee: Rádi se procházíme po našem Jižním Městě nebo si užíváme Průhonické zahrady. Rádi cestujeme po České republice a poznáváme regiony.
Jana: Souhlasím s Leem. Výlety do přírody, fotografování a malování na cestách, to nás spojuje. Ale kromě toho taky společné čtení knih, které nám poskytují mnohé myšlenky k diskusi a srovnávání kultur. Takovými rozhovory jsme strávili mnoho hodin, zvláště zpočátku, ještě v Americe.

Co vám dělá největší radost?

Lee: Se zpěvem jazzu nelze nic srovnávat. Neumím si život bez něj vůbec představit. Zkoušel jsem i jiné hudební styly, zpíval jsem rokenrol, zpíval jsem s bluesovou kapelou, ale nejlépe je mi v jazzu. Pro mě je to o velkých možnostech a alternativách. O tom, že jednu píseň můžu zpívat pokaždé jinak. To je věc, kterou ve svém životě skutečně potřebuju.
Jana: Já jsem člověk společenský a šťastnou mě dělá přítomnost rodiny, hlavně syna a vnučky, sestry a blízkých přátel, k nimž se v posledních letech přidaly moje „snivky“, což jsou ženy, s nimiž se pravidelně scházím a probíráme jejich život, problémy a hlavně sny. Ty poskytují mnoho typických vzorců našeho jednání, situací, do nichž se v životě dostáváme, a rady, jak je řešit. Sny jsou plné výstižných symbolů, které se v různých „převlecích“ v nás opakují již po staletí a tisíciletí. Mezi mnou a „snivkami“ se časem vytváří hluboké přátelství.

Říkal jste, že si neumíte život představit bez jazzu. Jaké desky bychom si podle vás měli naposlouchat? Co je pro vás například top 5, nebo klidně top 10?

Pokud s jazzem začínáte, zkuste si najít interprety, kteří využívají typ hudby, kterou již znáte. Emil Viklický má několik nahrávek, které jako základ pro své improvizace využívají české lidové melodie. Máte-li raději klasickou hudbu, zkuste Jaques Loussier. Hraje ve svých jazzových interpretacích známé melodie klasické hudby, stejně jako Modern Jazz Quartet v padesátých letech.

1. Louis Armstrong (nejranější nahrávky)
2. Ella Fitzgerald
3. Betty Carter
4. Duke Ellington
5. Chick Corea
6. Miles Davis
7. Dorothy Ashby
8. Billy Cobham
9. Charlie Parker
10. Nat King Cole

Zmínila jste své snové skupiny – „snivky“. Co si pod tím můžeme přesně představit?

Ve snových skupinách dostávají účastníci možnost otevřeně vyprávět ostatním o svém životě (a už to je důležité!) a zamyslet se nad svým příběhem a situacemi z hlediska snových symbolů, vlastních i univerzálních. Účast na skupinách umožní člověku pochopit nejen svůj příběh, ale i příběhy druhých a pomůže nám začlenit se do společenství lidstva a jeho historie.

Prý máte v bytě svůj pokojíček, kterému říkáte Zálezlice. Je to tak? Co tam nejraději děláte a co tam máte za „poklady“?

Poklady? Knihy o umění a lidské duši, pár šperků, které mi udělal můj syn, je zlatníkem. Dříve jsem tam malovala obrazy. Ale postupem času se Zálezlice proměnily spíše v Kramárnu.

Máte nějakou knihu, kterou jste četla dvakrát nebo třeba i třikrát?

Všechny knihy od Josepha Campbella o mytologii a náboženstvích: Masky boha, Síla mýtu, čtyři díly o vývoji světových náboženství, Člověk a jeho symboly… Když chceme pochopit lidskou duši, Campbellovo úžasné dílo je vedle C. G. Junga tím nejlepším pramenem. A od bohatství mýtů je už jen krok ke snům, jejichž poselství je v podstatě stejně univerzální.

Jaké jídlo máte nejraději? Lee, co říkáte na českou kuchyni?

Lee: Moje oblíbené české jídlo jsou třešňové knedlíky.
Jana: Ano, ovocné knedlíky. Na těch si s Leem svorně pochutnáváme celé léto. V mém podání měly velký úspěch i v Americe.

Zdá se, že žijete velmi aktivně. Lee teď prý dokonce začal hrát tenis. Už vám ale není dvacet let. Jak vnímáte stáří?

Lee: Přemýšlím o tom, kolik času mi možná zbývá na téhle planetě. Necítím tolik tlaku na to, abych něco dosáhl, jako jsem cítil, když mi bylo dvacet. Vnímám, že je čas na odpočinek.
Jana: Ano, stáří se svými fyzickými problémy může být občas velká brzda. Ale nesmíme se dát.

Co byste poradili svým vrstevníkům, aby byli stále pozitivně naladěni?

Lee: Věnujte se tomu, co opravdu milujete.
Jana: Doporučila bych mít hlavně nějaké zájmy, rozvíjet, co umím, co mě baví, zajímá. Neuzavírejte se do sebe, hledejte a mějte kolem sebe přátele, obracejte pozornost ven, travte čas v přírodě a s dětmi; věnujte se dětem, třeba cizím.