Čilý osmasedmdesátník se právě vrátil ze sedmiměsíční cesty po Evropě, ale už jej to zase táhne ven. Tentokrát někam dál. Zabývám se hlavně původním obyvatelstvem Ameriky a Oceánie, říká Miloslav Stingl. Vystudovaný právník a etnolog zkoumá jeho životní styl, kulturu a historii. Proto mu ve Svazu spisovatelů říkali Indián. O své poznatky se dělí rád. Vyšly mu zhruba čtyři desítky knih v jednatřiceti jazycích. Patří ještě ke generaci cestovatelů, jež měla štěstí, že poznala řadu oblastí nedotčených moderní civilizací a některá etnika na úrovni doby kamenné. Na jedné z jeho raných výprav se do části Yucatanu nešlo dostat jinak než vrtulníkem či hydroplánem. Dnes tam stojí pětihvězdičkové hotely a golfová hřiště.
Poznávat zahraničí chtěl odmalička, ale dlouho se musel spokojit jen s tím východním. Na první velkou cestu jej jako pracovníka Akademie věd pustili až v polovině 60. let. Později začal pracovat na volné noze a za vlastní peníze odjížděl na dlouhé pracovní pobyty do exotické ciziny. Přitom s komunisty se nikdy nezapletl, nikdy se jej nepokusili zlanařit. Sám si to vysvětluje tím, že nevěděli, co si o něm myslet. Je to špion, nadšenec nebo neškodný blázen? Když pak vyšly první knihy o Oceánii a měly dohromady tisíc stránek, každý viděl, že mě to zajímá a že to nejsou politické traktáty, podotýká Stingl. Při návratech do vlasti jej ale opakovaně provázel tísnivý pocit, že se zavře mříž, spadne klec a Indiány či Mikronésany už nikdy nespatří.

Jednočlenný tým

Zatímco Hanzelka a Zikmund brázdili světem společně, Stingl cestuje sám, bez parťáka. Samozřejmě jsem o tom uvažoval. Musel bych jej ale zaplatit. Přitom od Akademie věd jsem dostal na cestu nejvíce šest dolarů. Navíc jsem se bál ponorkové nemoci, říká Stingl. Ve střední Americe strávil měsíc zavřený v malé místnosti. Déšť bez ustání bubnoval na střechu z vlnitého plechu. Být tam ve dvou, hrozilo by, že si zlost a frustraci vylijí na sobě navzájem. Jednou se také na hranici Guatemaly a Mexika připojil k francouzské expedici a sledoval, jak extrémní podmínky nahlodávají přátelské vztahy. Toho všeho se chtěl vyvarovat. Principielně jsem vždycky jezdil sám, ale s vědomím, že můžu v pralese uklouznout na slupce od banánu a můžu pro hloupé vymknutí nohy umřít, protože tam nebude nikdo, kdo by mi pomohl. Přestál jsem to, ale byl to trochu vabank, soudí Stingl, kterého nejvíce ochromila malárie na Vanuatu. Při putování cizími kraji získal mnoho informací o životě nejrozmanitějších etnik, v knihách lidem zprostředkovával zážitky z tehdy ještě velmi vzdáleného a nedostupného světa, ale zároveň se při cestování dost dozvěděl i sám o sobě. Člověk se vidí v jiné perspektivě, je konfrontován s nositeli kultury, která je na jiné úrovni, zjistí, jestli na to má nebo ne, říká cestovatel. I když zná celou planetu, českou krajinou neopovrhuje. Pořád jsem cítil, že mým domovem jsou Čechy. Dřív než člověk jede do Patagonie na pláž, měl by poznat Máchovo jezero, míní Stingl.

Šestnáct jazyků

Vysvětlit Papuáncům či jiným domorodým obyvatelům, co se po nich vlastně chce, není vůbec snadné. Pan Stingl sází na trpělivost, diplomacii a pokoru. Nemůžu přijít do vesnice a říct:  šTeď budu u vás bydlet a vy mně musíte povídat, co mě zajímá ˜, líčí cestovatel. Komunikaci zkouší navázat přes děti, které jsou více přístupné a bezprostřední, navíc je běloch s fotoaparátem kolem krku většinou fascinuje. Panu Stinglovi se osvědčuje, co nejvíce se přiblížit místním lidem. To znamená bydlet ve stejných podmínkách, smát se jejich vtipům, jíst stejné jídlo, nosit stejné oblečení a tancovat místní tance Je potřeba, aby si sami určili rytmus. Postupně pak přestanou registrovat, že jste cizí těleso. V momentě, kdy vás přijmou, můžete začít. Nejdříve si povídat, pak třeba i fotografovat, popisuje své know-how Stingl. Všechno to trvá spoustu času, proto jedna cesta vydá na rok i víc. S lidmi se pak ale skutečně sblíží, což dokládá i to, že jej indiánský kmen Kikapú z americké Oklahomy zvolil svým čestným náčelníkem.
Klidně by se mohl živit v sídle Evropské unie jako tlumočník, protože ovládá šestnáct jazyků. Kromě mezinárodních jako je angličtina, francouzština či španělština, se domluví i místními řečmi. Poměrně lehce se je naučím, ale když se vrátím domů, tak je úplně zapomenu. A když tam znovu přijedu, tak se to zase rychle vynoří, vysvětluje Stingl, jak si jeho mozek poradí s obrovským množstvím dat, jež do něj bez ustání proudí.
Každé jeho cestě přechází důkladná příprava. Nikdy nejede na blind, ale na přesně vytipované místo za konkrétní etnickou skupinou. Dnes není problém si dohledat co nejvíce informací, ale v minulosti byly podstatně skromnější možnosti. Častým zdrojem pro něj bývali křesťanští misionáři, kteří působili i v řadě lokalit před všemi cestovateli. Občas jsem měl od nich přeložený otčenáš, abych uměl alespoň pár slov v daném jazyce, líčí Stingl. Například Papuánci mluví sedmi sty padesáti rozdílnými jazyky. Mnohdy jediným člověkem ve vesnici, kdo ovládal cizí jazyky, bývala dívka, která poskytovala sexuální služby návštěvníkům ze sousedních obcí. Fungovala jako takový ministr zahraničí vesnice. Ta byla pro mě dobrým tlumočníkem, popisuje cestovatel.

Námořní lapálie

Jeho oblíbeným dopravním prostředkem je loď. Jako pán svého času si může v poklidu plout dvacet dní oceánem a nikde na něj nečeká netrpělivý zaměstnavatel. Na palubě napsal polovinu svých knih, což by se mu ve stísněném prostoru letadla jen těžko povedlo. Právě ale na lodi zažil nejnapínavější chvilky svého cestování. Bylo to asi před deseti nebo dvanácti lety, kdy jsem jel z Austrálie do italského Janova, vzpomíná Stingl. Plavba probíhala bez potíží do okamžiku, kdy nedaleko Džibuti v Adenském zálivu, který dnes mají pod palcem piráti, vypukl na lodi požár. Zkušený cestovatel zažil nespočet cvičných poplachů, proto když uslyšel sedm krátkých a jeden dlouhý tón, nasadil si záchrannou vestu a vyběhl z kajuty na palubu. V ruce svíral nerozlučnou igelitkou poslední pomoci s léky, prádlem a čepicí. Smůla byla, že k nehodě došlo zrovna v nejteplejší oblasti světa mezi dvěma pouštěmi. Požár vypukl ve strojovně a my jsme seděli na palubě a nevěděli, jestli se to podaří uhasit. Nikdy jsem neviděl víc nahatých lidí, než tehdy na palubě, protože v tom šíleném vedru byste si svlékl i poslední proužek látky, líčí nepříjemné chvilky Stingl. Na otevřené prostranství sálal takový žár, že by se obnažil snad i největší puritán. Středoevropan z Karlových Varů ale marně hledal trochu stínu. Po šesti hodinách se sice podařilo nad ohněm zvítězit, ale před tím plameny zničily vnitřek lodi. Cestující tak museli přečkat čtyři dni na palubě, než je zachránila loď ze Saudské Arábie.

Rozluštit písmo

Během svých putování si nikdy nedělal moc poznámek a spíše spoléhal na výbornou paměť. Při jedné cestě z oblíbené Oceánie těšně před sametovou revolucí, přiletěl ve dvě v noci do Paříže. Na letišti utišil hlad výživným sýrovým chlebíčkem se špekem, a protože neměl kam jít, napsal během noci na velký mastný papír od pozdní svačiny první kapitolu nové knihy, jež v této podobě skutečně vyšla. Na další cesty se už ale třeba vydá s notebookem. Před pár týdny totiž začal dvakrát týdně navštěvovat kursy internetu. Chtěl jsem získat počítačovou gramotnost, protože nakladatelé už chtěli texty na počítači, a považuji to za velice užitečné a dobré umět. Řada seniorů pak má pocit méněcennosti, když vidí svá vnoučata jezdit po klávesnici, pochvaluje si Školičku internetu, kterou pořádá obecně prospěšná společnost Elpida plus.