#tresnevrumu
Tak je to tady, zatím mi to ještě nějak nedocvaklo. Jedu se svým dědou (!) na tři týdny (!!) na Kubu (!!!). Jak se to semlelo? To je hned. V lednu odešla naše úžasná babi a na dědovi bylo znát jediný – že potřebuje nějakej plán. Jakejkoliv. Ideálně hodně šílenej. Jeho výsledek je teď sbalenej ve dvou kufrech a před chvilkou se dal do pohybu. Můj děda není žádný zlatíčko. Je to chvílema fakt nesnesitelnej komunistickej cholerik, ale má momenty, kdy je i hodnej a boží. Blbý je, že je dokáže nahodile střídat tak pětkrát do hodiny. Je to takovej ten typ, co jednou hrál se sousedem člobrdo a zhádal se s ním u toho tak, že spolu už 20 let nemluví. Takovej ten typ, co vás dokáže seřvat kvůli tomu, že jste okurku nakrájeli na plátky a ne podélně, kdo by všem „debilům na silnici okamžitě usek hlavu“ a sám jede v protisměru a svítí dálkovejma. Ten typ, co s cizincema mluví hodně pomalu a nahlas česky, aby mu líp rozuměli (ROH-LÍ-KY!). Už jsme se pohádali o kubánských pomerančích, zdravotnickým systému a o kubánské produktivitě práce. Děda veze v kufru několik konzerv lančmítu a sprchové gely Fa, přestože naši kubánští přátelé se mají fantasticky a nic takového nepotřebujou. Jen tak pro sichr. Něco mi říká, že nudit se nebudu. Pojmenovala jsem si naši expedici „třešně v rumu“ a hodlám si ji nenechat pro sebe.

1. 7. 2019 #tresnevrumu
Plány imperialistů zhatí – naši řízci boubelatí! Děda je odvážný úderník, ale jeho jistota stojí na zásadních pilířích… A tím jsou třeba řízky. Bez řízků neopouští sídlo, bez řízků je nebezpečno. Takže řízky jedou i s námi. Stejně jako fusekle. Ty si vezme do letadla do sandálů. Nicméně já bych to nezlehčovala, děda je možná na Kubu ready víc než já. Socík umí. Svou průkazku česko-kubánského přátelství si nechal vytisknout v nadživotní velikosti, zalaminovat, a jen tak ji „pohodil“ do kufru. Je dost možný, že proveze všechny lančmíty, kdežto mně můj kufr značky American Tourister asi vysypou komplet a zabaví i spoďáry. Tenhle problém naštěstí děda neřeší. Na cestu si zabalil troje trenky, což mi přišlo poměrně odvážné, neb jedeme na 20 dní…. Navrhla jsem desatery a na šesti kouskách jsme se nakonec shodli. Zachytila jsem z jeho strany velkou nervozitu z toho, že by si vezl MOC trenek, tak jsem ho nechtěla vystavovat zbytečnému stresu. Wish me luck, myslím, že na Cayo Coco budu všechno drhnout na valše jako kokot. Popelka teda. Stay tunned.

2. 7. 2019 #tresnevrumu
Bylo to sice dál, ale zato mnohem horší cesta! Trvalo to pouhých 31 hodin cestování různými dopravními prostředky, ale právě jsme vystoupili v letištní chatrči v Havaně.

3. 7. 2019 #tresnevrumu
Na dědovi je znát, že je z kubánské reality trochu rozčarován. Jel si sem pro potvrzení některých svých idejí, a ne úplně se to děje. Dnes je téma „kubánské pomeranče“. Už s nima vysírá od února, znova rozjel propagandu na Florenci, když jsme vlezli do prvního busu. Pokračoval s tím i v dvanáctihodinovém letu s Turkish Airlines, kde si objednával „oranžus“, a těšil se, jak to srovná s tím fantastickým kubánským nektarem. No. Teď před chvílí mu tady jedna partička Kubánců řekla, že tady by místní pomeranče nikoho ani nenapadlo pozřít, a chechtali se na celé kolo. Takže je děda zádumčivý. Ale místo pomerančů objevil mango. Mango is new kubánský pomeranče. Mango je dobrý a propagandu je do budoucna odhodlán napřít tímto směrem. Takže svět je nádherný, růžový, béžový. Děda si stěžuje pouze na chuť zubní pasty. Ta je ale z Prahy, za to Kuba nemůže, za to můžu já. Blbě jsem ji koupila. Napravím pastu a možná si zapíská i internacionálu před spaním.

4. 7. 2019 #tresnevrumu
Doposud jsem zatajila, že naše výprava je početnější, než 1 + 1. Když se rozkřiklo, že bude legrace, přidalo se k naší nesourodé dvojici šest dalších úplně sourodých českých penzistů. Jeden z nich, říkejme mu třeba Svatoslav, oblažuje skupinu od začátku svou chorobnou šetrností. Díky Sváťovi jsme třeba všichni ušetřili 500 korun. Sice jsme kvůli tomu museli busem do Vídně, odsud do Istanbulu a pak teprve do Havany…. Ale pro slevu nesmí být člověk líný jít světa kraj. No. Tak tomuhle člověku dneska ukradli v autobuse šrajtofli s úplně všema penězma. Naštěstí mu děda hned vysvětlil, že je to naprostá výjimka, neb na Kubě je nulová kriminalita. Strávit načatý večer zhruba tříhodinovým výslechem na kubánský fízlárně – to fakt nechceš. Ale jen jednu jedinou věc nechceš ještě o trochu víc. Aby se ti děda svěřil, že začíná koketovat s myšlenkou nudismu a že ho škrtí trenky, jak na těle, tak na duši (!). A začal to okamžitě praktikovat. Zatím v rámci pokoje, nevím, jak se „naked man radius“ bude zvětšovat. Řeším to tak, že jsem začala chlastat už ráno.

5. 7. 2019 #tresnevrumu
Většina turistiky v Havaně se odehrává v jednoduchém modelu – v teplotě, při které se taví buňky v těle a člověk se stává individuem velmi upoceným a lepkavým, procházíte parodií na město a předvádíte parodii na turismus, což spočívá v tom, že se přesouváte od jednoho check pointu k druhému, z nichž v jednom není otevřené to, co tam má být (i podle kapesního průvodce vydaného zhruba před týdnem), a v dalším nemají to, co sháníte. Mezitím si zpestřujete den hledáním hajzlů a balené vody, s čímž si pohodlně vystačíte na několik hodin. Havana vydává zvláštní vůňosmrad, jako když by si člověk počůral čerstvě vypraný župan a sedl si v něm do parní sauny. Jsou tu skvostný místa a naopak celý čtvrti vyloženě nechutný, něco jako kdyby Orient Express projížděl Bagdádem. Děda má nicméně svůj svět a celý den otravuje dotazy, kdy se půjdeme vykoupat do moře, kde je tady náves a kdy bude točený pivo. Začíná být rozčarován a expedici neustále srovnává s rekreací ROH v Bulharsku. Dožaduje se, abych se podívala na internet na zásadní informace jako, jestli v Praze prší a jak dopadl Wimbledon. Vysvětluju mu asi potřistapátý, že tady to není úplně online friendly. Dobrá zpráva je, že se vyřešila záhada s hnusnou pastou na zuby. Nebyla to totiž pasta na zuby. Náš Fidel si v koupelně spletl tuby a cídil si odhodlaně chrup pracím práškem na spoďáry z DM. Nutno říct, že takto zářivý úsměv doposud ještě nikdy neměl…

6. 7. 2019 #tresnevrumu
Přesun do Viñales. Předevčírem jsem si umyla vlasy a dodnes neuschly. Snídám endiaron a zapíjím ho smectou a nejím kromě rýže a manga už radši skoro nic (což se hodí, protože tady toho k jídlu fakt moc není…) Včera se mi dál velmi živý sen o tataráku. Děda se láduje tvrdou vekou s margarínem, zapíjí to pivem a je šťastný. Teprve tady jsem pochopila, že ho svoboda volby celý život stresuje, jak má na výběr, je v pytli a zmaten. On opravdu touží po světě, kde je v obchodě jeden druh rýže, marmelády a krekrů, všichni mají tak nějak kolektivně hovno, a tak si není co závidět. Na druhé straně vyslovil i pár kritických frází o Kubě (!): že by bylo třeba ten prales zorat a zvláčet a začít se věnovat intenzivnímu zemědělství. Že by tady měli mít český pivo a že by nemuseli grilovat maso na těch PET flaškách. Ale jinak, jinak je to ráj na zemi. Pro něj teda. Po jeho dnešním výstupu, kdy sprdnul na dálku mámu, že málo zalejvá doma trávník, aby jí vzápětí vyčetl, že jestli bude zalejvat moc, tak jí tu extra spotřebu naúčtuje, mám nutkání mu říct, ať si políbí fidel a nechám ho tady dělat perestrojku.

7. 7. 2019 #tresnevrumu
Dneska ráno jsem měla něco zacucháno ve vlasech a zjistila jsem při zběžném ohledání, že to bude asi svatozář. V zárodku. Zajímavé je, jak takhle člověk na cestách zjistí o svých bližních takové otravné vlastnosti. Tak třeba se ukázalo, že děda stále mluví. Zejména teda na lidi, což je obzvlášť znepokojující. Nezabrání mu v tom sluchátka vražená až do nitra lebky, otevřená kniha, klapky na oči, to, že je potenciální posluchač pod vodou nebo v koupelně nebo ve vedlejší ulici. Taky při každém oslovení do přítomných bodře dloubne loktem, což mají teda lidi obecně hodně rádi. Na druhé straně se ale taky ukázalo, že množství vypitého alkoholu se přímo úměrně rovná náladě posádky, takže řešením všech nepříjemných sociálních i tělesných situací je prostě PŘIDAT RUM. Díky tomuto prvnímu a jedinému kubánskému přikázání jsme dneska strávili fajn den na pláži, kde bylo jen trošičku písečných blech. Děda si v dobrém rozmaru po večeři v pokoji dokonce trochu zacvičil, což spočívalo v tom, že si na postel umístil židli, opřel si o ni nohy a usnul. Not bad. #

9. 7. 2019 #tresnevrumu
Pomalu jsme se dostali do kubánského lajfstajlu. Ten spočívá mimo jiné v tom, že nekupuješ to, co chceš, ale to, co zrovna je. Třeba minulý čtvrtek jsme neměli chuť na chleba, ale to jsme ještě netušili, že všechny další dny ve všech dalších destinacích bude k nesehnání. Takže dnes jsme koupili ze stresu chleby čtyři. Nemáme na ně chuť, jsou hnusný, ale máme je. Člověk se do toho dostane. Mimo kšeftování s potravinama se bavím zejména tím, jak se v dědovi pere jeho češství se soudružským nově nabytým kubánstvím. Tak například obřadně předal jedné paní domácí, u které jsme bydleli, jako dar zubní pastu Odol a půlku sprchového gelu… Aby jí následně na rozloučenou ukrad v koupelně mejdlo. Jako suvenýr. Přesunuli jsme se do Cienfuengos, což je takový kubánský Bruntál. Přivítala nás elektrizující atmosféra už v koupelně. Do hlavice od sprchy byly bůhvíproč přivedeny dva dráty, což mi při puštění kovového kohoutu způsobilo lehkou srdeční zástavu. Ale člověka to probudí líp než místní kafe s mlíkem, které zde zmiňuju jen proto, abych vás před ním varovala.

10. 7. 2019 #tresnevrumu
Ještě jednou uslyším někde vybrnkávat melodii Guantanamera, a toho umělce, co si právě vypálil na CD svoje pilotní album, zavřu někde v kobce a budu mu pouštět za trest TV Šlágr. Každopádně máme s dědou nový sport o dvou disciplínách. Ta první je, že vždy remcá na ubytování, v kterém právě jsme, a s láskou a nostalgií vzpomíná na to, odkud jsme právě odjeli. Což je ale praktické v tom, že tuhle kůču v Trinidadu (kterou jsem sehnala ve španělštině, ačkoliv nemluvím španělsky) docení hned pozítří. Druhá hra se jmenuje „na větráka“. Děda moc nechápe koncept větrání v tropickém podnebném pásu. Doma v Holubicích na noc otevře okno, a tím mu do místnosti proudí chladný vzduch. Na otevření okna trvá i zde, ačkoliv tady je to naopak – vnitřek objektu je příjemně vychlazen od klimatizace a venku je takový nikdy nekončící festival horké páry. Takže počká, až usnu, otevře okno, pak se asi za dvě hodiny zbudí zpocenej jak otrok na plantáži, načež se vysvleče donaha, pobíhá zmateně kolem, pokouší se zapnout klimatizaci a ze samý radosti, že se mu to konečně povedlo, ji pak nastaví na 12 stupňů. To okno ale nezavře, takže my tímto způsobem ochlazujeme i exteriér. Je zde tím pádem reálná šance, že během našeho pobytu zcela změníme klima v této části světa. Bylo by o tom pak možné natočit velkofilm Větráci z Karibiku.

12. 7. 2019 #tresnevrumu
Jako si pes značkuje svoje nové teritorium zvednutím nohy, děda se na novém místě musí alespoň jednou pořádně ztratit. Dokonce by se dalo říct, že jestli něco ve svém životě ovládl naprosto dokonale, tak je to tohle. Splňuje několik klíčových parametrů: 1) chodí pomalu, takže neustále zaostává za skupinou; 2) fotí naprosté kokotiny (třeba hydrant…); 3) blbě vidí; 4) nemluví žádným cizím jazykem; 5) za žádných okolností si s sebou nebere mobil (,,Já nikam volat nebudu!“ ,,No, ale někdo by třeba potřeboval zavolat tobě, jako třeba JÁ…“); 6) nemá žádný orientační smysl (když jde na houby, zabere mu výprava tak 18 hodin…). Poprvé se takto ztratil v Havaně, když se mu zdálo, že vidí v dálce za výlohou pivo (byla to směnárna….). Podruhé ve Viñales, když si fotil rudý pomník Pětice a pak neomylně zamířil VLEVO… no, a naprosto legendárně se vytratil v pralese. Vešli jsme na značenou cestu, já se na pikosekundu otočila a v tu ránu byl fuč. Pročesávali jsme liány, koukali všude, půl hodiny se vraceli zpět – nebyl. Místní ho viděli prý naposledy u vodopádu, kde to dnes po deštích obzvlášť klouže. Začínala jsem myslet na nejhorší a lovila z paměti číslo na ambasádu, když v tom slyším, jak si někdo píská Izbinu (,,It’s been a hard days night…“). Prales se rozestoupil a vyplivl dědu s plechovkou piva v ruce (neptejte se…). Načež mě seřval, že jsem ho nevyfotila, jak je na Kubě u vodopádu, že jsem nezodpovědná a že to ví už léta. Svět byl zase v pořádku. Někdo rum?

13. 7. 2019 #tresnevrumu
On ten rum je pěkná věc, v našem setupu teda ultra nutná, ale asi budu muset začít trochu brzdit. Včera jsem byla tak rozdováděná, že jsem si dokonce zakoupila naprosto děsný (ale za to drahý) rumbakoule, a když mi to asi za tři hoďky došlo, lehce jsem se zastyděla. No co. Někdo z vás dostane moc krásnej suvenýr. A jestli to dám vašim dětem, budete rum potřebovat taky! Cha. Jinak – nevím, jestli je v tom nějaká souvislost, ale sotva jsem tady do schránky hodila pohlednici s pubertálním vzkazem „Fidel je **ča“, žahla mě v moři přes ksicht středně nasraná medúza. Dědovi to tajím, protože zastává názor, že tato zranění je nutné neprodleně vystavit proudu moči, a bojím se, že by se jako obvykle vůbec neptal na můj názor. Přesouváme se přes hory do Santa Clara, kde by měl stát nějaký ultra ohyzdný pomník Che Guevary. Děda si ho chce důkladně prohlédnout, myslím, že si jednou hodlá postavit něco podobného v Holubicích.

13. 7. 2019 Mimořádné vydání: #tresnevrumu
Stalo se, co se zákonitě muselo stát – tak dlouho děda velebil místní vozový park složený převážně z moskvičů, žigulíků a jiných perel východního automobilového bloku, až se chladič utrhnul. V nějaké boží prdeli v horách, daleko před Santa Clara naše taxi Lada škytlo, blaflo, cuklo a zhaslo docela. To ve čtyřiceti stupních v pravé poledne hodně moc vylepšilo náladu na palubě. Děda, který si doposud vůz pochvaloval, v mžiku otočil, označil to za spiknutí a komplot soukromých taxikářů z Trinidadu. Protože kdyby byli státní, tak by se to samozřejmě nikdy nestalo. Po deseti kubánských minutách (cca hodině a půl) pro nás přijel náhradní vůz. Zepředu to je Peugeot a zezadu je napsáno fixou Uzuki. Uprostřed pečlivě svařeno. Otvírají se tomu nahodile dveře za jízdy, ale to nebrání driverovi jet 120. Kdo by odolal, když po kubánské dálnici ani dnes nejede žádné jiné auto. Jestli tohle přežijem, příští díl bude ve verších.

13. 7. 2019 #tresnevrumu 
Došel mi humor, dyjadyjadá, i chuť veršovat, dyjadyjadá. Poté, co jsme tím podivným automobilovým křížencem po šesti hodinách zdolali hory a přijeli na sever Kuby, to pravé Dantovo peklo teprve začalo. To snad je za to, že jsme se včera rouhali, že nás pátek 13. minul jen o vlásek. Vylodili jsme se v Matanzas. Pokud toužíte poznat nejhnusnější místo na zemi, tohle by mohlo být na špici vašeho zájmu. V Lonely Planet tomu přezdívají „Benátky Kuby“, což je evidentně nějaký hodně zvrhlý inside joke. Vy víte, že nejsem žádná frfňa, ale tohle mě úplně položilo. Největším tahákem měla být nádherná pláž. Inu, vyzkoušeli jsme. Vchod na ni byl lemován střepy, stoletým kuchyňským bordelem, nafouklým mrtvým psem (asi…) a místním chlápkem, co na břehu zvolna sral. Nenechal se vůbec vyrušit a ještě na nás mával: „Oláá!“ Opodál postávala reklama na smrt v podobě kostry koně, který nicméně ještě stál na nohou a pokoušel se žrát řasy a písek. O kus dál si hrálo dítě s kusem pneumatiky. Moře mělo padesát odstínů hnědi a připomínalo spíš zatopenou skládku v Úholičkách. Upřímně – radši bych jela na rekreaci do chladicí věže Černobylu. Dokonce i děda zesinal a poprvé nešel ochutnat, jestli je voda slaná. Řekli jsme si, že bude lepší jít si prohlédnout místní pamětihodnosti. Svižným dvouhodinovým pochodem v prudkém slunci jsme zjistili, že tu žádné nejsou. Zamrzelo mě, že jsem se kdy posmívala Bruntálu, Chomutovu nebo snad Palmovce. Obešli jsme všech 12 (!) zmíněných hospod, a všechny byly „v rekonstrukci“, což je kubánská záminka pro cokoliv, co je bezdůvodně zavřené a ještě tak deset let bude. Ploužili jsme se tímto osídlením jako mátohy, načež se Sváťovi smekla noha a utrhnul si nehet na palci. Takže ke všemu za naší skupinou zůstává odteď krvavá stopa. Nebude to ale jediná krev, která dnes poteče. Ta mi každou chvíli začne vzteky stříkat z uší, jestli los dědos bude ještě chvíli mlít o tom, že Che Guevara byl vlastně takový kubánský Jánošík. Mám dost. #

15. 7. 2019 #tresnevrumu
Po Debaklu u Matanzas (samo o sobě to zní jako zásadní historická událost…) jsem zavelela ke zbabělému ústupu na Varadero, ačkoliv nesnáším nekonečné pláže narvané lidma. Ale co kdo chce, na Kubě tak nějak není důležité. Bereš, co je. Nicméně děda žije okamžikem a řekl mi, že nic krásnějšího ještě neviděl, takže jsme tu asi správně. (#StařecAMoře). Nutno podotknout, že děda asi vidí o něco hůř, než jsem si doposud myslela. Dneska ve vodě na mě spustil monolog týkající se výsledků Wimbledonu a přednesl i několikaminutovou esej na téma Tour de France, načež se mě ptal, kdy a jak přesně mu hodlám ohřát tu konzervu jater na cibuli, kterou koupil výhodně už v dubnu v Lidlu. Užasle jsem tuto situaci sledovala ze břehu, protože jsem to vůbec nebyla já, na koho v té vodě celou dobu mluvil. Dlouhovlasý Kubánec, který se stal objektem záměny, se tvářil podobně zmateně. Zalitovala jsem, že jsem si na tuto cestu nenajala dubléra, protože existuje šance, že by děda vůbec nic nepoznal.

16. 7. 2019 #tresnevrumu
Kdyby se tento výlet nestal, musela bych si ho vymyslet!

17. 7. 2019 #tresnevrumu
Přemýšlím, jestli jsem někdy měla v životě sedmnáctkrát po sobě stejnou snídani. Člověk si řekne – co může být špatného na vejcích, mangu, džusu a kafi. Špatného na tom není vůbec nic, je to ta nejlepší snídaně na Kubě. A že sis včera pochutnala, ale dneska by sis dala něco jinýho? Ne, ne, tohle si dáš. Tohle je to nejlepší pro turisty. A my víme, co je pro tebe nejlepší. Pokládám si otázky, jestli je i snídaně na tomto „ostrově svobody“ normovaná. Kdyby mi teď někdo dal plátek slaniny nebo jogurt, možná bych byla ochotná se s ním z vděku vyspat. Děda se pochodem rozpáleným letoviskem zcela vyčerpal a šel se uklidnit přepínáním televize. Jelikož televizor tu ale není, vymyslel si náhradní variantu – sedí na posteli, kouká z okna, třímá ovladač od klimatizace a nazdařbůh přepíná „programy“. Mimochodem – pověsil se na nás nějaký člověk, který nám nic neprodává a nic po nás nechce, jenom za námi všude chodí a pak diskrétně chodí opodál. Mrkají na sebe s policajtama. Asi nám přidělili speciální „ochranku“, protože uznávám, že tím, jak děda furt všude prohlašuje, že je přítel kubánského lidu, a pak si fotí nejen lidi, ale i jejich kuchyně, ložnice a koupelny, vzbuzuje přinejmenším údiv nebo rovnou podezření, že je dvojitým až trojitým agentem.

18. 7. 2019 #tresnevrumu
Nevyspali jsme se úplně ideálně. Když jsem ráno odcházela z naší pronajaté „casa particular“, ulička byla klidná a opuštěná a společnost mi dělal pouze smrad linoucí se z přetékající popelnice. Když jsme se večer vraceli, přímo před naším vchodem bylo bez přehánění tak dvě stě lidí, plakáty s Fidelem, obří dort ve tvaru kubánské vlajky a mezigenerační soutěž v tanci. A Guantanamera jela jak kolovrátek, samozřejmě. Bylo úterý večer. Skončili v pět ráno. Ty lidi nechoděj do práce, nebo? Je tu možné nechat si na místním národním výboru nechat vystavit omluvenku „Režimní důvody“? Spousta otázek. Co jsem komu…

20. 7. 2019 #tresnevrumu
Tak je to celé za námi, po dvaceti divokých dnech (a cca třicetihodinovém letu Havana–Caracas(!!!)–Istanbul–Vídeň (díky, Sváťo…!) jsme v pořádku zpět. Asi by to chtělo nějak shrnout, ale v jednom statusu je to naprosto nemožný. Vypadá to, že vám vyplním to přání dopsat z toho knihu, protože materiálu je přehršel. Mám pár šedivých vlasů, ale taky kopec zážitků. Děda taky. Nasadil růžové brýle a navzdory tomu, že ho mockrát podvedli, natáhli, nasrali a obalamutili, mluví o tom, že to byly nejnádhernější tři týdny, který kdy zažil. A ačkoliv já si to nemyslím, o to vlastně od začátku šlo. O něj. Uvědomuju si, že to byl ve všech ohledech extrém – absolvovat punkovou cestu na Kubu s křížencem Vojtěcha Filipa a Tomia Okamury, to fakt není pro každýho. Ale skutečně si myslím, že každej, i můj, i váš děda nebo babička nebo jinej příbuznej si zaslouží zažít něco hezkýho, když to nejvíc potřebuje. Navzdory tomu, že to není žádnej kapitán sluníčko a že ho chvílema budete nenávidět a že vás dokáže vytočit jak nikdo. Vemte svoje prarodiče nebo rodiče někdy na pivo, zeptejte se jich, jak se mají. Nesuďte to, co je trápí, i když s jejich názorama z duše nesouhlasíte. Jednou vás to nezabije. A pro ně to je děsně moc. Fakt jo 😉

(Redakčně kráceno)