Foto © Jan Bartoš

Z Pardubic do New Yorku. Neviditelná Petra Gupta Valentová

Česká republika, USA, Indie. Tam všude má domov a zdroj inspirace výtvarnice Petra Gupta Valentová. A v budoucnu se o ně bude dělit i s umělci, pro které spolu se svým manželem plánuje vybudovat rodinnou nadaci. Ta chce poskytovat nejen krátkodobé ubytování v soukromé rezidenci, ale také stipendia.

Jen necelé dvě hodiny jízdy autem severně od New Yorku je místo, kde už druhým rokem Petra a její manžel Gaurav stavějí dům pro sebe a své dva syny. Desetilého Raviho a dvanáctiletého Neela. Místo, o kterém Petra říká, že se v něm cítí jako na Vysočině nebo v Podkrkonoší, ale v budoucnu na svých patnácti hektarech nabídne také zázemí lidem, kteří se rozhodli zasvětit svůj život kreativitě a umělecké tvorbě v tom nejširším slova smyslu.

„Kromě mého ateliéru, ve kterém bych se chtěla věnovat tisku a barvení látek, bychom rádi vybudovali malou uměleckou rezidenci pro kreativní lidi. Ať už to budou třeba autoři, výtvarníci, nebo hudebníci. Pobyt v rezidenci nechceme limitovat ani věkem. Chceme být zkrátka maximálně otevřeni všem, kterým je jakákoliv kreativita blízká.“

Do určité míry tak chce Petra Gupta Valentová vracet to, co sama získala. Byla to právě pětiměsíční studijní stáž, která ji před více než dvaceti lety přivedla do New Yorku na delší dobu a kterou, společně se svou spolužačkou Františkou Ševčíkovou, absolvovala jako vůbec první studentka Akademie výtvarných umění. A bylo to později Fulbrightovo stipendium, které ji do New Yorku přivedlo podruhé a navždy.

Foto archiv Petry Gupta Valentové

„Odmalička jsem byla fascinovaná jinými světy. Měla jsem vysněnou fantazijní loď, která dokáže přesunout člověka v čase a prostoru, a od chvíle, kdy jsem chápala koncept toho, že existuje „jinde“, že je něco za hranicemi, tak jsem chtěla žít „tam jinde“. A když mi rodiče zakládali v sedmi letech vkladní knížku u Poštovní spořitelny, vybrala jsem si heslo Austrálie a o tom, že se budu živit uměním, jsem nepochybovala.“

Cesta za uměním ale nebyla úplně snadná. Odmalička kreativně založená a výtvarně nadaná Petra, která pochází z Pardubic, nejdříve vystudovala střední ekonomickou školu a na Akademii výtvarných umění se tak chystala bez jakéhokoliv základního uměleckého vzdělání. „Připravovala jsem se třeba tak, že jsem v sedmnácti začala chodit do „lidušky“ s malými dětmi a učila jsem se naprosté základy. Zároveň jsem stála modelem na akt studentům na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově u Vojty Adamce. Výměnou za to jsem se tam mohla učit modelovat. Vojta a pak Štěpán Klas na Hollarce mi hodně pomohli s přípravou na vysokou školu. Na AVU jsem se pak opravdu dostala, a to na obor restaurování sochařských děl, což pro mě byla nejjednodušší cesta, která mi zároveň dávala smysl. Ve třeťáku jsem přešla na figurální sochařství k prof. Hendrychovi, ale stejně jsem pořád chodila po špičkách okolo ateliéru Milana Knížáka a toužila studovat tam. Nakonec se mi to povedlo. Na konci čtvrtého ročníku jsem přešla do ateliéru Intermediální tvorby a to byla jízda. Využila jsem na AVU opravdu všechno, co se dalo. V Milanu Knížákovi jsem měla ohromnou podporu, nijak mě nelimitoval, chápal můj široký záběr a nechal mě, abych si všechno zkusila. Pak jsem odjela na zmíněnou zahraniční stáž.“

New York

Návrat po půl roce z USA zpět do Čech pak znamenal nejen dokončit ještě necelé dva roky studia, ale vymyslet způsob, jak se do místa, o kterém Petra říká, že má vysoké nebe, vrátit. Petra se začala připravovat na získání Fulbrightova stipendia. „Chtěla jsem, abych tam mohla jet legálně a na delší dobu a taky mi záleželo na tom, abych připravila projekt, který bude dávat smysl. A samozřejmě jsem se musela připravit i na jazykové a další zkoušky.“ Fulbrightovo stipendium Petra Valentová získala a byla přijata na státní školu Hunter College, která je součástí The City University of New York (CUNY). Během studia si pak našla práci v malé newyorské galerii Anita Shapolsky Gallery: „Anita je jak postava z filmu od Woodyho Allena. Galerii v Soho otevřela v roce 1981 a funguje dodnes, jen se přesunula na Upper East Side. Z Anity, které je dnes už devadesát, se stala moje adoptivní rodina. Ona sama je pro mě symbolem starého New Yorku. Pracovala jsem u ní jedenáct let, nejdéle ze všech lidí, kteří galerií prošli, a letos na jaře jsem se k ní znovu vrátila.“

Studium na Hunter College zakončila Petra diplomovou prací s názvem „Hledání Sáma“, jejíž podstatou byla snaha o nalezení partnera v multikulturním New Yorku. Sámové neboli Laponci jsou oficiálně uznávanou národnostní menšinou, která nejsevernější části Norska, Švédska a Finska obývá už více než pět tisíc let, a je tak zároveň uznávána za původní domorodé obyvatele. Výběr tématu nebyl náhodný.

Svůj život vnímám jako umělecký projekt a sebe jako médium, které životem prochází.

„Svými projekty většinou reaguji na to, co se děje kolem mě a čím právě procházím. Ve Finsku jsem před lety byla na studijním pobytu a přirostlo mi k srdci. Kdybych neskončila v New Yorku, byla bych pravděpodobně tam. Sámové mě fascinují, a i proto jsem se k nim vrátila ve své práci. V performanci Hledání Sáma jsem otevírala téma ideálního partnera a našich nereálných očekávání i téma toho, s jakou osobní zátěží partnery hledáme a jak nás tato zátěž v našem hledání limituje. Projekt byl i o respektu a o tom, jestli umíme brát lidi takové, jací jsou. Muž sámského původu symbolizoval něco abstraktního, ale zároveň konkrétního, protože Sámové skutečně existují. Dala jsem si tehdy na Craigslist (americký inzertní web – pozn. red.) inzerát, že hledám Sáma. Několik mužů se přihlásilo, nakonec jsem potkala i norského Sáma. Protože se většina schůzek odehrávala v barech a restauracích, projekt jsem shrnula do formátu kuchařky, obsahující dvanáct receptů, protože projekt měl i genderovou rovinu. Kuchařka je také záznamem mého hledání a schůzek s muži, od kterých jsem recepty dostala. Je doplněna fotografiemi jídel, které podle mne nejlépe vyjadřují mé interakce s jednotlivými muži.“

Když Petra odevzdávala diplomovou práci, bylo jí 31 a rozhodla se koncept „Hledání Sáma“ využít k tomu, aby si našla životního partnera a vyřešila tak frustraci ze samoty, kterou v té době cítila. Přihlásila se do seznamky. Na třicátém čtvrtém rande svého budoucího muže skutečně potkala. „Pozvala jsem ho za naši galerii na opulentní večírek mezi expozice v Guggenheimově muzeu, které se tehdy pořádaly pro mladé a budoucí sběratele umění, ideální akce pro začínajícího bankéře na Wall Street, kterým můj budoucí manžel byl. Od té doby jsme spolu, a jelikož jsme měli oba náročnou práci a já dodělávala školu, scházeli jsme se ve dvě ve tři ráno a vůbec nám to nepřipadlo divné.“

Indie

S manželem Gauravem se po ročním vztahu vzali v Indii v královském parku města Udajpuru ve státě Rádžastán. Svatba byla výjimečná i tím, že byla první smíšenou svatbou v daném chrámu. Jako většina indických svateb trvala několik dní a vyvrcholila recepcí s téměř tisícovkou hostů. Po Čechách a New Yorku se tak Indie stala třetím domovem Petry Gupta Valentové, manžela Gaurava a později i synů Neela a Raviho, kteří se narodili tři a pět let po svatbě a kteří se stejně jako Petra domluví téměř bezchybnou češtinou.

Foto archiv Petry Gupta Valentové

„Multikulturnost mojí rodiny je pro mě důležitá a chci, aby děti rovnoměrně poznávaly kulturu americkou, indickou i českou. Proto trávíme během roku hodně času v každé z těchto zemí a v každé z nich mám své projekty. Zejména v Indii mi moje práce pomohla k tomu, abych se v ní začala víc cítit jako doma a zároveň jsem vnímala, že je pro manželovu rodinu důležité, abych více pochopila indickou kulturu, a pro mě zase, abych do Indie nejezdila jen jako žena závislá na svém manželovi, ale abych si našla svou vlastní cestu a vytvořila si svou vlastní indickou identitu. Dostala jsem, i díky rodině mého muže, možnost opakovaně pracovat v soukromé umělecké rezidenci ArtInn v Džajpuru, za kterou stojí textilní designérka Devena Singh. V této rezidenci se umělci a studenti ze zahraničí seznamují s bohatým světem rádžastánských tradičních řemesel, jako je modrá keramika, zpracování polodrahokamů nebo miniaturní malba. Je to také místo, kde jsem začala pracovat s ručním tiskem na látky.“

Každá cesta do Indie se tak stala i cestou za dalším vzděláváním a vliv Indie se začal promítat i do Petřiny tvorby. Nahutněné kresby opakujícího se motivu, postavené na automatické kresbě z intenzivního období po svatbě, postupně nahradila metoda dřevotisku, díky kterému Petra mohla zpracovat větší plochy. Komunity místních řemeslníků přitahovaly Petru stejně jako samotná technika dřevotisku, což ji přivedlo do vesnice Bagru, která je známým centrem přírodního barvení a ručního tisku na látky. Rodiny, které zde žijí, se věnují prakticky všem fázím spojeným s výrobou ručně tištěného textilu. Některé rodiny vyrábějí tiskařské formy, další se zabývají samotným tištěním a barvením, jiné zas výhradně praní látek.

Necítím žádné limity ve své tvorbě ani ve svém životě.

„Problém je, že od rána do večera tiskaři tisknou zakázky, za které dostávají minimální mzdu. Hodnota látek, které díky svému mistrovství vytvářejí, získává na ceně až v dalších krocích v obchodě nebo při zpracování návrhářem. Za práci, ve které se pojí mistrovské ovládnutí řemesla a znalost a dovednost přenášená skrze generace, dostávají řemeslníci minimum. Zároveň se po nich vyžaduje, aby tiskli určitou estetiku, která se líbí západnímu světu. Je to v podstatě určité pokračování kolonizace dané tím, že přicházíme z pozice síly, převážně ekonomické, ale i estetické. My jsme si v Evropě a na Západě krásně prošli industriálním věkem, vydobyli jsme si blahobyt na úkor dalších zemí a dnes po nich chceme, aby svou industrializaci omezovaly hlavně kvůli globálnímu oteplování. Ale ty země mají také právo na svůj rozvoj. Uvědomuji si, že to je velice komplikované téma, ale já do místních komunit nechci vstupovat z pozice síly a využívat místní řemeslo, aniž bych respektovala lidi s ním spojené. Přála bych si, aby se vše vnímalo v širším kontextu, protože vše začíná už u prvního farmáře, který pro barvení látek vypěstuje rostliny. Vadí mi zúžený pohled, který ale nemáme jen na tuto oblast, je to celkový problém naší individualizované společnosti.“

Foto archiv Petry Gupta Valentové

Etika, řemesla a autorská práva těch, kteří se jimi zabývají, přivedly Petru k rozhodnutí přihlásit se na doktorandské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. A i zde pojala svou závěrečnou práci jako konceptuální umělkyně. Ve vesnici Bagru spolu se skupinou jedenácti žen z tiskařské komunity spolupracovala na workshopech založených na principu co-designu, společném designovém procesu. Ženy, které tisknou celý svůj život, se tak poprvé mohly postavit se ke svému řemeslu kreativním způsobem a nezpracovávat pouze cizí návrhy, ale vytvářet své vlastní. „Workshopy jsem pořádala v průběhu tří let vždy, když jsem byla v Indii. Cílem projektu bylo, aby si každá žena vytvořila alespoň jeden svůj dezén. Začaly jsme tím, že jsme pomocí kyanotypů mapovaly nejbližší okolí. Chodily jsme společně po zahradě a vybíraly rostliny, které pro nás něco znamenaly. Do procesu jsem vstupovala minimálně, byla jsem spíš určitým médiem, kurátorem jejich práce. Snažila jsem se pro jejich vlastní tvorbu vytvářet podmínky respektující jejich znalosti a dovednosti. Za spolupráci na workshopech dostávaly zaplaceno předem dohodnutou částku, protože jsem je odváděla od jejich vlastní práce. Pokud se jejich dezén někde uplatnil, dostaly zaplaceno nejen za tiskařskou práci, ale určité procento navíc, které rozpoznávalo jejich autorská práva. Neuvěřitelně jim to zvedlo sebevědomí, byly na sebe hrdé a některé začaly zvažovat, že by se časem více osamostatnily. Bylo to opravdu magické a plné čisté energie a radosti. Projekt pokračuje, s tiskařkami jsme uzavřeli smlouvy, a tak definovali podobu naší spolupráce.“

Když víš, kam jdeš, nemůžeš zabloudit. S problémy, které  potkáš, je nutné pracovat kreativně.

Šaty, cestovní tašky, čepice i metráže jsou i dnes k dostání nejen v několika obchodech v Džajpuru a ve Studiu Bagru, které je do projektu zapojeno, ale i v Uhelném mlýně v Libčicích u Prahy. Přes dřevotisk se Petra během studia na VŠUP dostala i k modrotisku, který se později v Petřině tvorbě s indickým dřevotiskem přirozeně propojil. Spolupracuje jak s posledními českými formíři panem Bartošem a Pluchou ze Dvora Králové, tak i s modrotiskovou dílnou Jochových ve Strážnici a s Danzingerovými v Olešnici. Ve Strážnici je možné si objednat metráže s jejími vzory. V plánu má Petra také e-shop. „Vnímání řemesla v jeho komplexnosti a celistvosti je mým velkým tématem a přála bych si, aby co-designování, společné designování, bylo přirozeným způsobem tvorby napříč řemesly. Aby byli do designového procesu zapojeni rovnoměrně všichni účastníci a abychom více respektovali znalosti, práci a kulturní a intelektuální vlastnictví jiných.“

Hned jak to covidová situace dovolí, plánuje Petra Gupta Valentová v pořádání workshopů v indické vesnici pokračovat a postupně techniky tisku a barvení látek realizovat i ve svém nově vznikajícím ateliéru v rámci rodinné usedlosti za New Yorkem.

Americký sen

„Můj přístup k životu spočívá v totální otevřenosti, empatii a laskavosti. Určitě v životě nastaly chvíle, kdy mi někdo ublížil, ale nakonec to nebylo tak často. Když už se to stalo, tak jsem to brala jako signál, že ještě nejsem dost otevřená, protože kdybych byla, tak bych byla silnější. Svůj život vnímám jako umělecký projekt a sebe jako médium, které životem prochází. Cítím svůj střed, vím, kam jdu, a proto můžu při svojí práci používat nejrůznější techniky. Ať už je to performance, fotografie, hudba, kresba, modrotisk, nebo třeba i neony, je to vždy upřímná a empatická reakce a odpověď na to, co se kolem mě a ve mně odehrávalo. Necítím žádné limity ve své tvorbě ani ve svém životě. Mám cíle, ale nelimituji se tím, jak přesně má vypadat cesta, která k nim vede. Jen vím, že musí být moje, musí být etická, nesmím na ní nikomu šlapat po hlavě a musím být vytrvalá, protože žádná cesta není přímá. Když ale víš, kam jdeš, nemůžeš zabloudit. A s problémy, které na ní potkáš, je nutné pracovat kreativně.“

Hlavní životní cesta Petry vedla z Pardubic do New Yorku. Stála za ní především touha poznat, jaké to je, zformovat sama sebe v cizím prostředí a žít plně sama za sebe. „New York je místem, kde se můžeš stát, kým chceš. Snadné místo pro život to ale není. Mění se, je drahé, ale žijí v něm lidé, kteří ho opravdu milují. Je to multikulturní, tolerantní a absolutně nesoudící město, které nechává lidi, aby si šli svou vlastní cestou. A když jsou ochotni projít si určitou nejistotou a hodně zabrat, tak jim to pak New York ve velkém vrátí. Základem je znát sám sebe a nedávat si nerealistické cíle mimo svou přirozenost. Já si třeba těžko budu říkat, že chci být nejvystavovanějším umělcem v New Yorku, když mě to vůbec nezajímá. Vnímám se jako neviditelný umělec, který z neviditelných věcí dělá viditelné a který zpracovává to, co se děje okolo něj. Během covidu jsem se začala věnovat vyšívání, které bylo mou tichou poctou neviditelné práci i poctou neviditelným procesům, které se okolo nás neustále dějí, jen je ne vždycky vnímáme a ne vždycky jsme k nim otevření.“

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.