Lidský mozek je nepochopitelně funkční a výkonný, a přesto většinu z nás nechce pustit za hranice běžného chápání. Jak jinak si vysvětlit, že si našinec při sledování katastrof v televizi maximálně tak povzdechne, ale už si nepoloží klíčovou otázku: Proč se okyselují a oteplují oceány, proč plošně hynou korálové útesy, proč mizí pralesy v Amazonii a v dalších částech světa, proč tají ledovce v horách a snižuje se objem ledu v Arktidě, Antarktidě i Grónsku? Na chvíli nás znepokojí intenzivní sucho českých polí a kůrovcová kalamita, nikoliv ale rozsáhlé povodně v Bangladéši či Indii. Je lidské si určité negativní jevy nepřipouštět. Je pravidlem, že až do trpkého finále nám hlava říká: neboj, vše bude fajn. Nést na vlastních bedrech těžké břemeno dokáže jen málokdo.

Kolik z nás přimějí ke změně uvažování a jednání vyschlé studny a kohoutky bez vody? Zní to hrozivě, ale tyto obrazy budoucnosti jsou dost možná blíž, než by se na první pohled mohly zdát. V České republice v posledních letech plošně usychají smrčiny, podobný osud čeká borovice a modříny, výhledově patrně lípy, javory a buky. Lesní požáry nebudou častější pouze na jižní Moravě, ale i v jiných koutech republiky. Rozloučíme se s hmyzem, motýly, včelstvem, ptáky a starými ovocnými odrůdami. Jídlo i voda zdraží, objeví se nové nemoci a viry. Vlny úmorných veder budou čím dál častěji sužovat obyvatele měst. Ladovské zimy budeme zažívat jen výjimečně. O to častěji se budeme potýkat s obrovskými výkyvy a rozkolísaným počasím. Přibude extrémních a dosud nevídaných meteorologických jevů. Obrázek, který bych nepřál nikomu, ale který bohužel za stávající konstelace nelze vyloučit: průměrně teplejší zimy čas od času zasáhne nebývalá nadílka sněhu následovaná prudkým oteplením, povodně způsobené vystřídá prudké ochlazení, kdy zatopená obydlí zamrznou.

Proč jsme neteční k masovému vymírání živočišných a rostlinných druhů? Protože je neslyšíme umírat a vidět to ani z různých důvodů nechceme.

Jako lidé těžko věříme něčemu, co jsme sami nezažili, na co jsme si nesáhli. Výše zmíněné problémy, které trápí planetu, jsou až nepochopitelně složité, stejně jako systém neuronů v našich mozcích. Nedokážeme je vidět, protože jsou komplexní, a navíc se často neodehrávají tady a teď. Jsou to jevy dlouhodobé, a ačkoliv na naše životy mají vliv, dějí se jinde: na severním pólu, v Africe nebo v hlubinách oceánů. Jejich příčina je pro lidské oči také neviditelná a málo pochopitelná. Skleníkové plyny nejen že nedokážeme spatřit, ani je nosem necítíme.

Proč jsme neteční k masovému vymírání živočišných a rostlinných druhů? Protože je neslyšíme umírat a vidět to ani z různých důvodů nechceme. Od vidění je přitom nejkratší cesta k vědění, což ale neznamená, že nevidím-li něco, není důvod to vědět. Člověk jako druh už déle než dvě tisíciletí pracuje sám na sobě, aby plnohodnotnou závislost na jednom smyslu jako zdroji zásadních informací překonal a vsadil na intelekt coby centrum všech smyslových informací a jejich kritického vyhodnocování.

Proto v současnosti tak silně rezonuje téma odpadu. Týká se nás bezprostředně, můžeme si na odpadky sáhnout, můžeme ucítit zápach jejich rozkladu a spatřit paseku, kterou působí. Proto se lehce necháme přesvědčit ke třídění a chápeme potřebu neplýtvat materiály: jejich hromadění a přítomnost v místě, kam nepatří, nás totiž doslova bije do očí a rozbolaví srdce. Rozházené odpadky rozdrnkají naši vnitřní strunu potřeby řádu. Snaha řešit rostoucí znečištění moří a oceánů a odpadky dává jistou naději k tomu, že se podaří vyřešit ještě palčivější problémy, přestože jejichž příčina a často i projevy zůstávají očím skryty.

Tragické na současné situaci je, že i kdybychom akceschopní byli a ničivé, námi způsobené jevy zastavili, bude to trvat desetiletí, než se výsledky dostaví. I kdybychom teď jako lidstvo přestali do atmosféry vypouštět všech téměř 40 miliard tun skleníkových plynů ročně, změny by vlivem setrvačnosti a dlouhodobého průběhu pokračovaly dál. Přivodili jsme planetě horečku, kterou se jen tak srazit nepodaří. Život planety se odehrává v jiné časoprostorové dimenzi než život lidský.

Setrvačnost není udržitelná i kvůli vysoké míře nerovnosti a historickému vývoji. Od 2. světové války jsme zažili bezprecedentní období míru a ekonomického růstu a žijeme v relativním blahobytu. Mnoho rozvojových zemí takový vývoj za sebou ale nemá a je pochopitelné, že se tamní lidé chtějí vydat po stejné trajektorii jako bohaté země. Těžko jim tak podsouvat myšlenku, aby nyní auta na spalovací motory navždycky někam zaparkovali, nedopřáli si teplou vodu či aby jako donedávna nepoužívali v parných dnech klimatizace.

Často pak slýcháváme námitku, že proč my se máme snažit, když oni ne… Odpověď je prostá. My jsme náš kredit vůči planetě vyčerpali už dávno. Emise skleníkových plynů, které vznikají zejména pálením uhlí, ropy a zemního plynu a chovem dobytka, v atmosféře zůstávají. Evropa a USA teď sice produkují necelou třetinu emisí, naše odpovědnost je ale historická. Většina emisí v atmosféře je totiž od nás.

Každý se může zasadit o změnu v našem přístupu k planetě a sehrát svou roli. Ukazuje se, že staré osvědčené recepty na život jsou vlastně nejlepší.

Nebylo by na místo výčitek a hledání viníka lepší vzít rozum do hrsti a stát se rozvojovému světu vzorem? Neoblomná obrana konzervativního pohledu na byznys ztrácí za stávající situace a výhledů do budoucna jakýkoliv smysl. Firmy začínají chápat, že změna je nevyhnutelná a potřebná a že samy mohou a musejí přispět. Profitovat z toho mohou jak firmy samotné, tak zákazníci a země, které ve svém současném ekonomickém rozmachu nemusejí opakovat chyby těch států, které svůj ekonomický růst postavily na energii z obrovského množství uhlíkatých fosilních zdrojů, jež z podzemí přemístily do ovzduší.

O globální klimatickou krizi se zákonitě zajímají mladí lidé, svět, v němž vyrůstali jejich rodiče a prarodiče, nenávratně mizí a právě nejmladší generace pocítí změny nejvíce. Na místo mezigeneračního dialogu prostoupeného vzájemným nasloucháním a pochopením zatím sledujeme diskusi, kterou hrotí zejména ti, kteří cítí, že svět starých pořádků, který reprezentují a který pomáhali vybudovat, je v ohrožení. To ohrožení ale nepřináší mladá generace, to ohrožení sám v sobě nesl a ztělesňoval onen starý svět. Projevilo se teprve až postupem desetiletí.

Každý se může zasadit o změnu v našem přístupu k planetě a sehrát svou roli. Ukazuje se, že staré osvědčené recepty na život jsou vlastně nejlepší. Naši předci přirozeně žili ve svém prostředí. Nevyhazovali věci, ale snažili se je opravovat. Dbali o krajinu v okolí svých domovů, ať už šlo o lípu u kapličky, květinové záhony v předzahrádce, nebo ovocná stromořadí lemující polní cesty. Provázela je starost o kus země kolem nás, spojená se samozásobitelstvím a pochopením toho, jak to ve světě funguje. Receptem na nápravu věcí planetárních může být obnovená péče o naše osvětí. Pečovat lze o blízké i vzdálené. Péče o blízké může přinést nečekané v podobě obnovených vztahů v rodině či sousedství. Péče o dění světové lze vyjádřit podporou těch, kteří se snaží planetu léčit. Možná jde o úkol sisyfovský, předem odsouzený k nezdaru. To ale v žádném případě neznamená, že se o něj nemáme pokoušet.