Jestliže každá maminka dostane od svého dítěte k Vánocům alespoň jeden dárek, paní Věra Jiříčková z Opavy by měla každoročně dárků plnou náruč. Konkrétně třináct. Kromě svého syna vychovala jako pěstounka ještě šest dívek a šest chlapců. Obdivuhodné je, že všechny děti se vyučily nebo vystudovaly střední školu a složily maturitní zkoušky. Dnes už mají většinou své vlastní rodiny a jsou roztroušené po celé republice. Téměř všechny se však ke své pěstounce hlásí, posílají blahopřání k narozeninám, přijedou, aby jí představili své životní partnery a své vlastní potomky.

Obyčejný příběh

Její životní příběh přitom začal docela obyčejně. Vystudovala, vdala se, otěhotněla, těšila se na dítě… Do radosti však přišel žal, její manžel ještě před narozením dítěte zemřel. Narodil se syn, po tatínkovi Milan. Vdala se znovu a přála si mít další dítě, nebo raději dvě či tři. Marně. Vždycky chtěla mít víc dětí, sama vyrostla téměř jako jedináček, protože oba sourozenci byli o hodně starší. S manželem Jaroslavem si původně chtěli jedno nebo dvě děti osvojit, ale pak dostali nabídku, aby si vzali nějaké děti do pěstounské péče. „Společně jsme se rozhodli, že do toho půjdeme a nikdy jsme nelitovali, i když vždycky nebylo všechno jen růžové. Bylo to dokonce náročnější, než jsme si představovali. Především organizačně a pak také emocionálně,“ přiznává bývalá pěstounka. Jejich pěstounská rodina začala fungovat v roce 1979, naplno pak od roku 1981, kdy paní Věra opustila své povolání knihovnice a stala se matkou, zdravotnicí, ošetřovatelkou, vychovatelkou… prostě pěstounkou na celý úvazek.

Třináct osudů

Své děti nám ráda představí, ale uvede jen křestní jména. Všechny jsou dnes dospělé, žijí vlastní životy a většinou jen nerady vzpomínají a mluví o minulosti. Jejich okolí často ani netuší, že kdysi prošli dětským domovem, že byly v pěstounské péči. „A jak jsem se nedávno přesvědčila, některá moje vnoučata ani netuší, že nejsem jejich pokrevní babička, což považuji za vyznamenání. První, nejstarší a moje nejmilovanější dítě je dcera Eva. Je vyučená cukrářka, vystudovala ekonomickou školu, pracuje jako účetní. Má úžasnou rodinu: manžela, tři děti, je už také babička.“

Další děti – Jarka, Anička, Vlastík a Radim – přišly jako čtyřčlenná sourozenecká skupina ve věku od šesti do dvanácti let. „Samostatnou kapitolou v naší rodině byl Mojmír. Velký bojovník a hrdina, který se svými zdravotními handicapy překonal svou vytrvalostí a houževnatostí všechny nepříznivé lékařské prognózy. Měl prožít život na invalidním vozíku a stěhovat se z ústavu do ústavu. On ale vystudoval střední ekonomickou školu a v současné době vede fitness centrum, což je jeho velký koníček.“ Dodejme jen, že Mojmír byl svého času juniorským přeborníkem v šachu, tvořil studentské noviny, skládal básně, ale také vytvořil nejeden rekord v kulturistice handicapovaných sportovců.

Po Mojmírovi přišla další sourozenecká skupina: Věrka, Martina, Standa a Maruška. Poslední dva byli Martin a Vlastík, zvaný Kuba, protože jeden Vlastík už v rodině byl. Dnes jsou to také již dospělí muži.

Tolik dětí, tolik jmen, je možné mít o všech přehled? „Snažím se mít přehled, ale občas se ke mně některý údaj, hlavně o vnoučatech, dostane se zpožděním. Mám dva úžasné vlastní vnuky Kristiána a Kryštofa, na které jsem pochopitelně hrdá. Vychutnávám si každou chvilku, kdy s nimi mohu být.“ Paní Věra je však hrdá také na svá „pěstounská“ vnoučata. V současnosti je jich 19. Nejstarší vnučce Veronice je 27 a postarala se své babičce o jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. V létě dokončila studium medicíny na Masarykově univerzitě v Brně. Je z ní paní doktorka, takže splnila nejen svůj vlastní sen, ale také sen své maminky Evy a velké babiččino přání. A ještě perlička: paní Věra je už také prababičkou roztomilé malé Karolínky.

„Dnes mi dělají radost tím, že jsou z nich slušní, pracovití lidé. Každý si našel své zaměstnání a v životě se ohání jako ostatní mladí. Nehledají výmluvy, že měli složitější start do života než jiní. A jedna pěstounka pochopitelně nemůže tolika dětem pomáhat tak, jak dnes rodiče pomáhají svým potomkům až do dospělosti. Finančně, hlídáním vnoučat a podobně,“ připomíná sobě i okolí pěstounka, která navíc před deseti lety ovdověla.

Každý ví, jak je například puberta složité období. Všechny ty nápady, naivní představy o životě, rozbroje mezi děvčaty a kluky, mezi děvčaty navzájem, antipatie, žárlivosti, malé závisti a poťouchlosti a křivdy… a vynásobte to dvanácti! „Bylo to složité, dokonce velmi. Dnes je to za námi a jako každý normální rodič vzpomínám hlavně na to hezké.“

Vánoce plné dětí

A protože je advent, stáčí se vzpomínání zákonitě právě na vánoční svátky. Někdy se u štědrovečerního stolu v bytě na Stratilově ulici sešlo i šestnáct lidí. Kromě manželského páru to bylo třináct dětí, plus vnučka Verunka. „Dnes už na to jen vzpomínám, ale dárky na Vánoce jsem tehdy skutečně kupovala už od ledna. Dbala jsem, aby jich každé dítě dostalo stejný počet, aby to snad někomu nebylo líto,“ připomíná si paní Věra. Stromeček kluci upevnili do stojanu a připevnili svíčky, na děvčatech bylo zdobení. „Kupovali jsme pět kaprů a bramborový salát míchali v dětské vaničce. Tradiční cukroví jsme vyráběli z desíti a více dávek a pomáhal skutečně každý,“ pokračuje vzpomínání. Nadělovalo se celé dlouhé hodiny a dárky dával každý každému, takže jich vždycky byla pod stromkem obrovská kupa. Dárky roznášel vždycky ten nejmladší.

Láska k loutkám

Životem paní Věry Jiříčkové se táhne ještě jedna červená nit a velká láska. Od dětství se  toužila stát herečkou. V pubertě si toto přání plnila alespoň jako členka loutkářského souboru. Když přišly děti, dostaly jednoznačně přednost před vším. Před knihami, které byly a dosud jsou jejím velkým koníčkem, před loutkami, před hereckými ambicemi. Rozhodla být se máma na plný úvazek. Teprve až děti trochu odrostly, mohla začít přemýšlet zase o sobě a svých přáních. Právě v té době přišla nabídka, aby vedla loutkové divadlo. S velkou chutí se do toho pustila a postupně zapojila i značnou část rodiny. Děti pomáhaly se vstupenkami i s úklidem, ale také společně s mamkou účinkovali – nejen jako loutkoherci, ale i v činoherních rolích. „Postupně se na jevišti vystřídali Standa, Mojmír, Kuba, Anička, Věrka, Martina, Maruška i vnučky Verunka a Eliška. Pamatuji se, že třeba v Mrazíkovi, na kterého velmi rádi vzpomínáme, nás bylo na jevišti z naší rodiny šest, včetně mně.“

Loutkovým divadlem však aktivity pro děti nekončily. Jako by jich měla pořád kolem sebe málo, přišly na řadu i letní tábory. Dlouhá léta působila jako hlavní vedoucí tábora a to už brávala sebou své děti a postupně je zapojovala do táborových aktivit. Nejdřív jezdily jako táborníci, pak z děvčat vyrostly praktikantky, později oddílové vedoucí, nejstarší vnučka Verunka si vyzkoušela roli zástupce hlavního vedoucího a zdravotníka. Ramenatý Mojmír dělal nočního hlídače, Kuba se zase motal v kotelně a pomáhal údržbářům

Děti jako hrdinové

Jak jinak zakončit překrásné setkání s paní Věrou Jiříčkovou, nežli dotazem, zda má něco jako životní kredo?

„Vidím v každém ze svých dětí hrdinu. Měly problematické a těžké dětství, my dospělí si vůbec neumíme představit, kolik zklamání a smutku zažily díky všem těm životním kotrmelcům svých pokrevních rodičů, o kolik to měly těžší než děti v harmonických rodinách. Proto mě těší, že jsme jim s manželem mohli alespoň část dětství zpříjemnit. Vyrostli z nich slušní lidé, kteří se v životě neztratili, a já jsem na ně hrdá.“