Její kariéra začala v předválečném Československu, pokračovala v německém protektorátu a přesahuje až do šedesátých let minulého století. Měla smůlu, že jak v době německé okupace, tak v době socialismu, neexistovaly normální mezinárodní styky. Po roce 1948 byl tenis považován za buržoazní sport, a když se naši sportovci dostali na mezinárodní kolbiště, bylo to omezeno jen na socialistické státy. Všechny možnosti, které se Vlastě naskytly, dokázala využít a přivézt domů vavříny vítězství. Ona o tom dlouho ani nevěděla, ale začátkem padesátých let patřila k nejlepším hráčkám na světě.

Narodila se 24. července 1918, jako předposlední z osmi dětí. K tenisu se dostala Vlasta ve dvanácti letech zásluhou svého nejstaršího bratra Franty, který byl již zkušeným hráčem. Za poděbradský klub začala hrát ve svých třinácti letech. V roce 1934 hrála poprvé „juniorky“ v Pardubicích a byla třetí. Ve vedlejší soutěži zvítězila a vyhrála Březinův pohár.

V roce 1935 se musela podrobit operaci slepého střeva, po které nastaly komplikace, a dva roky nesměla hrát. V tu dobu ji rodiče poslali na handl do Jablonce n. Nisou. Žila tam v německé rodině a učila se německy. Seznámila se s právníkem Pravoslavem Holečkem, v devatenácti letech se provdala a brzy se jim narodila dcera Jitka. Když zabrali Jablonec n. Nisou Němci, právník Holeček byl přeložen do Pardubic. Tam přežili Holečkovi válku a Vlasta několikrát vyhrála mistrovství Východočeské župy.

Po válce byl právník Holeček opět přesunut do Jablonce n. Nisou se vším všudy, tedy i s bydlením v krásné vile po německém předchůdci. Tenisové dvorce byly zanedbány, tenisté si je rychle obnovovali brigádnicky. To je velmi sblížilo a Holečkovi tam i s jinými rodinami prožívali celé víkendy na tenise.

V roce 1948 vyhrála mistrovství tenisového svazu v Brně a odjela do Jugoslávie na mezinárodní mistrovství, kde turnaj slavně vyhrála. V roce 1949 se objevuje další možnost zahraničního startu na mezinárodním mistrovství Rumunska. Tenisové ústředí tam posílá pražskou hráčku Slávku Karmazínovou, protože Vlasta nechodila v zimě trénovat do pražské haly na Klamovce a ústředí pochybovalo o její sportovní formě.

Foto: Jan Bartoš

V roce 1951 opět potvrzuje své kvality a vyhrává mistrovství ČSR v Ostravě nad Marií Veleckou. Tyto dvě hráčky spolu soutěžili o prvenství již od pardubických juniorek. V roce 1952 se hraje mezinárodní mistrovství Polska v přímořských Sopotech a Vlasta opět nezklamala. Ve finále turnaje zvítězila nad čerstvou finalistkou Wimbledonu Jadwigou Jedrzejowskou. Stejně to dopadlo ve smíšené čtyřhře, když Vlasta hrála s Jirkou Javorským proti polské dvojici – Piontek-Jdrzejowska. Oba polští tenisté byli zkušení mezinárodní harcovníci, zatím co československé mezinárodní kontakty byly omezené jen na socialistické státy. To byl zřejmě vrchol tenisové kariéry Vlasty Holečkové. Tím, že porazila finalistku Wimbledonu, se kvalifikovala do mezi nejlepší hráčky světa té doby.

Padesátá léta nebyla pro manžely Holečkovy pohádkovou idylou. Přesně naopak. Právník Pravoslav Holeček, přednosta berního úřadu v Kolíně a bývalý sociální demokrat, byl prostořeký ke svému nadřízenému. V nějakém sporu převládly emoce a Holeček připomněl svému šéfovi jeho protektorátní minulost. Pravoslav skončil v ostravských uhelných dolech, byl vyloučen z KSČ a Vlasta byla propuštěná z kolínské nemocnice pro ztrátu důvěry (§21). Slávovi se v dolech moc nedařilo, měl několik pracovních úrazů. Byl dlouhý jako bidlo a jako ouřada nebyl příliš obratný. Vlasta těžko hledala práci. Prošla několika průmyslovými provozy.

I za těchto podmínek Vlasta trénovala a hrála. Když začala hrát za pražskou Spartu (denně dojížděla vlakem do Prahy a zpět), musela být řádně zaměstnaná, tak jí nabídli práci, kterou mohla provádět doma. Vlasta opravovala na šlapacím šicím stroji poškozené ložní prádlo z ubytovny. Někdy v té době byla Vlasta zbavena trestu za porušení § 21. Podařilo se to i proto, že Vlasta pořád dobře hrála a tenisové oddíly měly o ni zájem. Stále patřila do české tenisové elity. A bylo to v šedesátých letech, kdy se začalo „oteplovat“ v politické atmosféře. Tak se stalo, že nastoupila do tenisového oddílu Rudá Hvězda Praha, kde trénovala závodní družstvo a současně oddíl reprezentovala jako hráčka.

Když se v roce 1960 zakládala sportovní střediska mládeže, stala se vedoucí tenisového střediska v Severočeském kraji. Pracovala tam jako profesionálka na plný úvazek, celkem 13 let až do penze. Svůj rajon objížděla na služební motorce, občas s ní cestoval i její nejstarší vnuk Martin. Motocykl někdy zazlobil a Vlasta se vracela domů autostopem s motorkou na korbě náklaďáku. V té době už tenisu rozuměla dokonale. Jak měla od Boha dar hry, tak ho dostala i jako trenérka. Byla náročná a uměla dělat legraci. Její tenis nebyl vědecký, ale spíše umělecký. Hodně pracovala s intuicí a většinou „se trefila do černého“.

Měla podstatný podíl na sportovní přípravě mnoha vynikajících tenistů a tenistek. Kromě Jiřího Hřebce dala dobré základy také svému synovi Milanovi, který pak dlouhou dobu reprezentoval naši zemi v Davis Cupu a stal se také mistrem republiky po Jiřím Javorském. Vychovala ještě řadu dobrých i vynikajících tenistů a tenistek. Marcelu Hřebcovou, Marii Neumanovou, Dádu Noskovou, Ivu Budařovou, Janu Schielovou-Složilovou, Zdeňka Šťastného a další. I po odchodu do důchodu působila jako trenérka v Duchcově, Děčíně a Litoměřicích.

V roce 1958 pořádala Vlasta Holečková svoji první tenisovou školu v Kolíně. Desetihodinový kurz za 20 Kč! Pak následovalo více jak 40 let nepřetržitého pořádání prázdninových tenisových škol na různých místech republiky. V osmdesátých letech začala spolupráce s tenisovým oddílem v Eisenachu ve východním Německu. Tam, kde právě bydlela, pořádala tenisové školy celoroční. Odhadujeme, že Vlasta se za tu dobu seznámila s více jak čtyřmi tisíci dětí!

Nejhorší období života čekalo Vlastu v Ústí nad Labem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V té době bydlela v Ústí nad Labem a působila v TJ Spartak. Znelíbila se vedení tenisového oddílu, tělovýchovné jednotě i okresnímu výboru ČSTV. Snad ze závisti nad úspěchy, snad z podezření, že se tenisem obohacuje a také pod dalšími různými záminkami ji její „nadřízení“ otravovali život. Svoji roli asi hrálo i to, že v roce 1970 emigroval její syn Milan do západního Německa a pak do USA, její muž po roce 1968 odmítl vrácení členské legitimace KSČ s poznámkou: „Přijďte, až sovětská armáda opustí naši zemi!“ Vrcholem křivdy a ponížení byl trest – zákaz trenérské činnosti. To měla být tečka za její úspěšnou hráčskou a trenérskou kariérou. Policie šetřila udání, že se Vlasta tenisem neoprávněně obohacuje, kontrola žádné pochybení nezjistila. Ona se pak odvolala k Ústřednímu výboru ČSTV a ten jí zbavil všech obvinění, trest zrušil a v roce 1988 jí udělil titul zasloužilá trenérka. Krátce na to se Holečkovi odstěhovali do Rájova u Mariánských Lázní. Utekli před nedýchatelným ovzduším v Ústí nad Labem. V pravém i přeneseném slova smyslu. Totalitní režim oběma rodinám neobyčejným způsobem komplikoval život, průmyslové ovzduší narušovalo zdraví. Po přesunu do západních Čech pokračovaly tenisové školy ještě v Mariánských a Františkových Lázních a přežily rok 2000.

V současné době žije Vlasta Holečková opět ve svém rodném městě Poděbradech. I když někdy ztrácí dobrou náladu, vždy znova se vzchopí a dokáže si ze života s vděčností vzít to, co jí ještě zbývá. V poslední době, když se cítí zdravá, jezdí s dcerou a zetěm ke krásnému jezeru v Kluku u Poděbrad a s nadlehčovadlem plave. Pravidelně chodí na procházky do lázeňského parku a navazuje tam nové známosti. V poslední době se každým rokem těší na měsíc září. To ji čeká pozvání na setkání kamarádů starých zlatých časů duchcovského tenisu, které pořádá bývalý žák jejich tenisových škol Onderka. Sejde se tam celá řada jejich bývalých svěřenců a vzdávají Vlastě hold a dík. Vlasta Holečková je živou legendou českého tenisu. Možná, že nejstarší.