O povolání pana Srdečného rozhodl tělocvikář na reálce v Kostelci nad Orlicí. Ne, že by mládenec se staročeským jménem, který dojížděl z nedalekých Albrechtic, byl nějaký sportsmen. Měl ztuhlou páteř, což učitel František Škvára rychle poznal. Protože se zajímal o cvičení pro děti se zdravotními indispozicemi, vybral v kvartě Vojmíra a šest jeho spolužáků do zvláštní tělesné výchovy. Chodili jsme nultou hodinu nebo odpoledne po vyučování. Dnes by s ním rodiče vyběhli, vypráví pan Srdečný. Ti jeho nic nenamítali. Otec byl pojišťovák, jezdil na kole po obchodech, navíc založil místní Sokol, hrál na basu v orchestru a režíroval ochotnické divadlo, a tak chod domácnosti závisel na mamince. Když syn jednou dorazil domů s tím, že chce být také tělocvikář, rodiče nebyli proti. Učitel mi řekl, že se na nic jiného asi ani nehodím. A tak prakticky nasměroval celý můj život.

V nacistických okovech

Byl leden 1940, dvacetiletý Vojmír postával několik hodin v osmadvacetistupňovém mraze a nesměl se hýbat. Vlasy měl ostříhané dohola a na sobě proužkovaný mundúr s červeným trojúhelníkem, který značil, že je politický vězeň. Vlastní oblečení mu v koncentračním táboře Sachsenhausen vzali hned první den. Teprve před čtyřmi měsíci začal studovat na Karlově univerzitě. Doba mu však nepřála, aby okusil běžný vysokoškolský život.
Mladý Východočech se účastnil masového pohřbu Jana Opletala, jenž se změnil v protiněmeckou demonstraci. O dva dny později jej nad ránem spolu s dalšími studenty vytáhli z kolejí a v náklaďácích odvezli do ruzyňských kasáren. Devět studentů Němci bez jakéhokoliv soudu popravili. Dalších téměř jedenáct set pak naložili do vlaku směr Sachsenhausen. Dostal jsem se na blok číslo 53, kde kromě nás byli i čeští starostové či poslanci, které nacisté zadrželi už při vzniku protektorátu, líčí pan Srdečný. První měsíce studenti nepracovali. Jen občas je esesák nutil do úmoru běhat a cvičit na dvoře. Později nosili balíky a pytle. Někdy jen nesmyslně házeli lopatou písek z hromady na hromadu.
Dílem pohrdání, brutálního chování a naprosté absence lidství bylo i ono čekání v mraze. Někteří lidé mu podlehli, padli na zem a esesáci jejich zmrzlá těla odnášeli pryč. To byl nejstrašnější okamžik, co jsem kdy zažil. Vedle něj stál starosta Poděbrad Josef Cáňkař. Bývalý legionář podobné mrazy zažil v Rusku, a tak věděl, jak je přečkat. Spoluvězni poradil, ať pořádně zatne všechny svaly a pak vydechne, a ať to s přestávkami pořád opakuje. Tímto způsobem oba nesnesitelnou zimu přečkali. Byla tam úžasná solidarita. Nezáleželo odkud, kdo přišel, vzpomíná Vojmír Srdečný.

V čele studentů

Jeho nucený pobyt v nacistických spárech trval třináct měsíců. Němci propouštěli studenty ze Sachsenhausenu postupně. Vždy několik set lidí 20. dubna, kdy měl narozeniny Hitler, a pak před Vánocemi 20. prosince. Pana Srdečného vybrali do skupiny, která se vrátila domů na konci roku 1940. Poslední studenti opustili tábor až o tři roky později. Vzhledem k tomu, že jsem byl tělocvikář, tak proti fyzikářům nebo matikářům mě fyzická námaha zase tak nevadila. Samozřejmě byla tam zima, pobolívala mě záda, ale abych moc naříkal, to ne, ohlíží se za dávnými událostmi. Šedesát pět let mu však trvalo, než sebral odvahu, se do lágru znovu podívat. Spolu s dalšími vězni se tam vypravil v roce 2005 a pokračoval v tom i v následujících letech. Právě na těchto cestách se také spřátelil s o dva roky starším Adolfem Burgerem, autorem knihy Ďáblova dílna o padělání bankovek v Sachsenhausenu, na jejíž motivy vznikl oscarový film. Od něj převzal organizování vzpomínkových akcí i přípravy zpravodaje. Panu Srdečnému se také po mnohaměsíčním vyřizování a urgování podařilo sehnat autentický seznam všech československých studentů, kteří byli postupně odvezeni do Sachsenhausenu. Velmi si tohoto úspěchu považuje. Vloni žilo ze soupisu, čítajícím téměř třináct set jmen, devadesát jedna lidí. Zveme je každý rok na setkání, ale vloni nás dorazilo jen dvanáct, doufá při letošním 70. výročí v početnější účast.

V nouzi poznal přátele

Nějaká spravedlnost ale zřejmě přeci jen existuje, protože po návratu z koncentráku při panu Srdečném opakovaně stálo štěstí. Doma pobyl jen pár dní a už získal práci na požárním oddělení v albrechtické pojišťovně, tedy otcově konkurenci. Když měl být později totálně nasazen v Říši, kamarád ze Sachsenhausenu mu zajistil místo dělníka v německé vojenské firmě v Holicích, asi jen patnáct kilometrů od Albrechtic. Byla to klika nad kliku. Jezdil jsem tam s kolečkem až do května 1945, říká pan Srdečný, kterého po válce spolu s ostatními studenty přijal na Hradě prezident Edvard Beneš a dostal válečný kříž. A do třetice, když v roce 1947 skončil studium, jej zmiňovaný František Škvára na ministerstvu zdravotnictví doporučil na post tělocvikáře v Rehabilitačním ústavu Kladruby nedaleko Vlašimi. To ale nebylo jen štěstí, protože se o to přičinil i vlastní erudicí a inovativním myšlením. Ostatně velmi brzy to dokázal.

V tělocvičně průkopníkem

V Kladrubech se mladý tělocvikář setkal s řadou pacientů na vozíčku, s amputovanými končetinami a jinými hendikepy, a napadlo ho, že by jim prospělo, kdyby sportovali. To v Československu v té době byla nevídaná novinka. Lidé s postižením sice cvičili například v pražském Jedličkově ústavu, ale na regulérní sportování nebyli zvyklí. Pan Srdečný dlouho neotálel. Nakoupil náčiní a šlo se na hřiště. Někteří z nich bývali sportovci a zverbovali ostatní, takže ani moc neprotestovali, líčí reakce svých svěřenců. Už v dubnu příštího roku pro ně zorganizoval první Kladrubské hry, které se pořádají dodnes. Tenkrát trvaly deset dní a zapojili se do nich i zdejší lékaři, kteří pacientům nosili disky či oštěpy.
Aktivita Vojmíra Srdečného měla průkopnické parametry i v mezinárodním měřítku. Kladrubské hry například o čtvrt roku předběhly podobný podnik, který v Anglii pořádal pozdější zakladatel paralympijských her Ludwig Guttmann. Byl to právě pan Srdečný, kdo se snažil, aby se naši hendikepovaní sportovci účastnili paralympiády hned od prvopočátku v roce 1960. To se podařilo prosadit až v 70. letech a na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 jel jako vedoucího výpravy. Neměli jsme dresy, fotbalisté půjčili nám ušpiněné tréninkové, vybavuje si akci, na kterou Čechoslováci vyrazili autem v sedmi lidech a získali dvě medaile. Když se v roce 1949 jedné šéfové zdály jeho metody příliš novátorské a zápaďácké, odešel na deset let do lázní ve Velkých Losinách, kde se léčily následky po dětské obrně. Později se ještě na pár let vrátil do Kladrub a pak až do penze učil na pedagogické fakultě v Hradci Králové zdravotní tělesnou výchovu, turistiku a sport tělesných postižených.

V jednom kole

On sám sportoval naposledy před osmi lety, kdy běžel závod z Karlova mostu na Štvanici. Dnes hlavně chodí. Denně pět až sedm kilometrů. Jede na konec Prahy na čerstvý vzduch a mimo hluk a prochází se přírodou. Právě se vrátil z letní dovolené a teď má docela fofr. Stále totiž ještě vypomáhá s výukou zdravotní tělesné výchovy na vyšší odborné škole. Sem tam něco odpřednáším a jsem u obhajob, popisuje své kantorské povinnosti. Také se účastní činnosti obecně prospěšné společnosti Živá paměť. Například jezdí vyprávět o svých válečných zkušenostech. Naposledy byl v Liberci, v září se chystá do Českých Budějovic. O tři generace mladší studenty si většinou rychle získá svou energickou povahu a veselou myslí. Chová se prostě od přírody tak, aby nedělal ostudu svému příjmení.