Stejnou motivací jsou podobné příběhy i pro všechny ty, kteří se práci s lidmi ve výkonu trestu věnují. V České republice je pětatřicet věznic, ve kterých teď žije 22 tisíc lidí. Jen jediná je určená pro ženy. Stojí ve Světlé nad Sázavou a výjimečná je i tím, že tam mají oddělení pro matky s dětmi.

Posledních osm let vede zařízení Gabriela Slováková, která se snaží vytvářet atmosféru založenou na respektu a otevřenosti. A skutečně, návštěvník tam cítí specifickou až příjemnou atmosféru, jde-li něco takového o světě za mřížemi vůbec říct. „Všichni děláme chyby, někdo dělá větší. Jediné, co nás dělí, jsou právě mříže,“ říká Slováková. Úsměvem směrem k nám tam nešetří nikdo: bezpečnostní pracovníci u vchodu, dozorci, pracovníci v administrativní části zařízení. Ani samotné odsouzené.

Foto Alžběta Jungrová

Čtyři metry čtvereční

Představte si, že svůj pohodlný byt nebo dům vyměníte za tři až čtyři metry čtvereční. Zákon stanoví vedle této normy i další pravidla. Vězeňkyně se rozdělují podle míry potřebné ostrahy, zdravotního stavu nebo věku. Roli hraje i to, zda jsou ve vězení poprvé nebo opakovaně, zda kouří nebo ne. Výsledkem takového filtrování jsou zpravidla ložnice po osmi lůžkách, na kterých se sejdou ženy, které by za normálních okolností žádný vztah nenavázaly. Třeba vystudovaná právnička, bezdomovkyně, žena s psychiatrickou diagnózou. Jako v každé skupině se i zde utváří hierarchie. V ženské i mužské věznici je určována fyzickou silou, postavením v zaměstnání, intelektem, schopností zařídit vše potřebné nebo propašovat třeba mobilní telefon či drogy.

Foto Alžběta Jungrová

O co ženy usilují více než muži, je lidská blízkost. Touha po objetí a pohlazení se často přetaví v pseudolesbické vztahy. V mužské věznici dvojice vedoucí se za ruku nepotkáte, v ženské skupině je to běžné. Muži své konflikty řeší v tichosti, fyzickou silou, ženy naopak nahlašují sebemenší problém a usilují o jeho řešení. Vězeňský systém s rozdílnými potřebami mužů a žen nepočítá. Pravidla a programy zacházení jsou pro všechny stejné, nejspíš proto, že 95% vězňů jsou muži. Personál v ženské věznici tak musí umět o to lépe číst různé situace a nálady: ať už jsou způsobené menstruačním cyklem, nebo rodinnou situací. Většina žen jsou matky dětí do 15 let a odloučení od dětí je pro ně bolestivé. „Ať spáchaly jakýkoliv trestný čin, ať jsou jakkoliv složité osobnosti, jsou to především matky,“ říká Gabriela Slováková.

S mámou ve vězení

Ve speciální sekci může se svým dítětem do pěti let pobývat až patnáct žen. Jejich výběr je velmi přísný. Každá žena se posuzuje individuálně, rozhoduje rodinné zázemí nebo délka trestu, analyzují se potenciální rizika. Žijí v malé skupině a mají společný cíl: dobře pečovat o děti. Podle Slovákové to funguje výborně a přesně takový přístup může být klíčem pro celý vězeňský systém. Namísto spravování kolosálních věznic by podle Slovákové bylo efektivnější pracovat s menšími skupinami odsouzených, které spojuje podobný problém. Třeba v podobě dluhů, stejné trestné činnosti, psychických problémů nebo drog.

Foto Alžběta Jungrová

Oddělení matek s dětmi je útulné, plné barevných zdí a koberců. Každá matka sdílí se svým dítětem společný a dle svého vkusu vybavený pokoj. Mříže jsou jen na hlavních vstupních dveřích. Vždy jedna žena vaří pro všechny děti. S výchovou a režimem pomáhá profesionální vychovatelka – pro děti teta. Pravidelně je bere mimo věznici na výlety a procházky. Otázka, proč má dítě trpět za chyby své matky, je zbytečná. Děti ve věznici netrpí. Dostává se jim pozornosti, laskavě se k nim chovají úplně všichni. Pro děti, které se svou matkou být nemohou, se zaměstnanci snaží organizovat společné návštěvy mimo věznici a ochránit je tak před nestandardním prostředím. I tady ale platí přísná pravidla. Mít možnost návštěvy mimo věznici předpokládá dobré chování i plnění všech povinností a nízký stupeň rizika.

Foto Alžběta Jungrová

Vězení není hotel

Práce s odsouzenými se podle Gabriely Slovákové podobá práci s umírajícími. Vyžaduje to schopnost počítat automaticky s vysokou pravděpodobností „prohry“. „Asi třetina vězňů bude páchat trestnou činnost dál, to je potřeba si přiznat. Další třetina se do vězení už nevrátí, protože dostali trest za nějaký jednorázový životní přešlap, nedbalostní trestní čin a podobně. Ti mají většinou i dobrou rodinu a podporu. A zbylá třetina je ta, na kterou se musíme maximálně zaměřit a podpořit je v tom, aby našli správnou cestu,“ vysvětluje Slováková, která je zastáncem toho, že prostředí kultivuje, a proto se ke kvalitní práci svého týmu snaží přidat i to, aby věznice vypadala v rámci možností hezky. A to nejen pro vězně, ale i pro zaměstnance, kteří se této psychicky náročné práci věnují.

Foto Alžběta Jungrová

Není pravdivé tvrzení, že vězení je hotel. Návštěvník tu rychle pochopí, co znamená slovní spojení „trest odnětí svobody“. Smyslem pobytu ve vězení je změnit dosavadní způsob života, poučit se z chyb. Je to proces, který začíná s prvním dnem nástupu. Ve Světlé nad Sázavou dokazují, že k tomu není potřeba srážet vězně do kolen.

Najít sebe samu

V kriminálech se běžně pracuje a studuje. Ve Světlé nad Sázavou navíc vedení angažuje vězně ve spoustě charitativních projektů. Společně podporují děti v dětských domovech nebo seniory. Jezdí do škol vysvětlovat studentům nešťastná rozhodnutí, která je za mříže přivedla. Pro spoustu odsouzených žen je to první moment v životě, kdy se cítí být užitečné.

Foto Alžběta Jungrová

Usilovná práce má pozitivní dopad na vztahy s místními obyvateli. „Všichni tady ví, že když do městečka vyrazí konvoj kočárků, máme vycházky matek s dětmi,“ říká Gabriela Slováková. Jak dodává, problémům se daří předcházet hlavně díky komunikaci – s lidmi, krajem, městem, soudy, policií, probační službou, zaměstnavateli odsouzených, nevládními organizacemi, partnery, i odsouzenými. Strach z neznámého se díky tomu ve městě rozplynul a soužití funguje.

Foto Alžběta Jungrová

Běh se žlutou stužkou

V roce 2011 přivezla Slováková ze Singapuru originální nápad, který se jí před třemi roky podařilo zrealizovat. Běh Yellow Ribbon Run – Uteč předsudkům! upozorňuje na obtíže, kterým čelí vězni po propuštění. „Fascinovalo mě, že na straně jedné v Singapuru stále používají ve vězeních tělesné tresty a na straně druhé se snaží o takovou osvětu a podporu,” vysvětluje.

Původní podobu projektu sama a nechtěně povýšila. Zatímco v Singapuru běhají lidé na podporu propuštěných, v Česku jsou mezi účastníky závodu i samotní vězni. “Když singapurský tým přiletěl běžet spolu s námi, viděla jsem v jejich očích zděšení. V ten moment mi došlo, že jsem akci pochopila špatně. V Singapuru běhají na podporu vězňů, nikoliv s nimi.“

Foto Alžběta Jungrová

Vše ale dobře dopadlo. Singapur se českou novinkou sám inspiroval a v budoucnu chce stejně jako tady do závodu přizvat odsouzené. K nápadu se přidávají i další země či celosvětová vězeňská asociace ICPA. V Česku se podporovatelé přidávají z řad různých ministerstev, nevládních organizací, firem zaměstnávajících vězně, běhají zaměstnanci justice, Probační a mediační služby, Vězeňské služby, oběti trestných činů a rodiny odsouzených. Běhu se mohou zúčastnit ti, kteří se brzy chystají na svobodu a nemají tak žádnou motivací utéct doslova. Možnost během roku trénovat a pak běžet v anonymním davu obrovsky podporuje sebevědomí.