Afrika byla lukrativní příležitostí i pro československý textilní export a jihočeský podnik Fezko byl jedním z nejstarších hráčů tohoto tradičního průmyslového odvětví. Firma vznikla v roce 1812. Postupně si získala unikátní prvenství. Díky snadnému přístupu k materiálům a kvalifikované pracovní síle se Fezko stalo v 19. století největším dodavatelem a zároveň světovým výrobcem fezů do osmanské říše. Pro tehdejšího vládce Mahmuda II. znamenaly fezy odklon od tradičních turbanů a pokrývka hlavy povětšinou pocházející ze Strakonic představovala novou reformní dobu. Ale o století později za Mustafy Kemala fezy už symbolizovaly zpátečnictví, a tak je v roce 1925 zakázal. Chtěl svým rozhodnutím ještě víc protlačit své vlastní reformy.

Fezko i nadále turecké pokrývky hlavy vyváželo do některých zemí severní Afriky, příjmy společnosti se ale po Kemalově zákazu dramaticky snížily. Fezko muselo sázet na jiné produkty.

V sortimentu měla továrna i čepici se specifickým designem. Říkalo se jí zmijovka nebo hadovka a také ona měla v sobě osobitý politický náboj, v tomto případě ale víc revoluční. Na rozdíl od fezů se zmijovky nosily v Československu hojně. Nejen tam, známé byly i v dalších poválečných „lidových demokraciích“. Po roce 1945 byla zmijovka běžná mezi dělníky. Byla také symbolem mezi tzv. jezeďáky. Pro obyvatele velkých měst symbolizovala autentický venkovský proletariát.

Typická čepice měla stvrzovat Cabralovu příslušnost k západoafrické identitě, která v sobě snoubila identifikaci se zemědělskou populací, odpor ke kolonistům, socialistickou revoluci a emancipaci žen.

Z důvodů, které nám nejsou příliš jasné, přijal zmijovku za svou v polovině 60. let také Amilcar Cabral. Díky němu se stala populární pokrývkou hlavy u členů jeho hnutí, ale také v řadě dalších afrických společenství, kterým byly jeho aktivity sympatické. Od roku 1956 až do atentátu v roce 1973 byl Cabral zakladatelem, vůdčím intelektuálem a charismatickým generálním tajemníkem marxistické Africké strany pro nezávislost Guineje a Kapverdských ostrovů (PAIGC). Jeho kvazi mýtický význam pro antikoloniální moderní africké dějiny rezonuje ve frázi, hojně používané v současné Guineji-Bissau: „Cabral ka muri“ neboli „Cabral není mrtvý“. Jeho typická čepice, v místním jazyce sumbia, měla stvrzovat Cabralovu příslušnost ke specifické západoafrické identitě, která v sobě snoubila identifikaci se zemědělskou populací, odpor ke kolonistům, socialistickou revoluci a emancipaci žen. Carmen Pereira byla jednou z mnohých žen, které se k PAIGC přidaly, aby aktivně bojovaly o nezávislost. Také ona jakožto členka velení hnutí nosila zmijovku, což bylo v regionu, kde se striktně odlišuje mužské a ženské oblečení, vysoce nezvyklé.

Cabralův výběr zmijovky jako svého typického symbolu byl těžko náhodný. Do komunistického Československa přicestoval v 60. letech celkem třikrát a podle dostupných informací se zdá, že na první návštěvě tam byl už v roce 1958. Se „soudruhem Amilcarem Cabralem“, jak ho popisovalo tehdejší Rudé právo, měl režim vřelý vztah. Podle jednoho z příslušníků ministerstva vnitra, který se s ním potkal poprvé v březnu 1961, udělal na středoevropské komunisty Cabral „velmi dobrý dojem“ a byl „velmi skromný a zajímal se o možnosti, jak by mohl dosáhnout svých cílů… A také ukázal hlubokou znalost marxismu-leninismu.“

Noviny živě popisovaly Cabralův heroický boj proti portugalské nadvládě a citovali jeho výstupy na mezinárodních konferencích, kde on se stejnou vervou útočil na Severoatlantickou alianci. Bez její pomoci, tvrdil, by chudý iberijský stát neměl šanci Afričany ovládat. A Cabral nezapomínal recipročně dát najevo svůj vděk. Československý národ oficiálně popisoval jako „loajální přátele našeho a všech ostatních potlačovaných národů“ a přirovnával úděl Guinejců k dlouhým útrapám Čechoslováků pod německou a maďarskou nadvládou.

Samozřejmě že proletářský internacionalismus nebyl jediným důvodem, proč Cabral tak často do srdce Evropy jezdil. Například v listopadu 1967, když byl v Praze u příležitosti 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, získal obrovské množství zbraní. Jeho PAIGC obdržela v 60. letech od Československa nejvíc takové systematické podpory ze všech ostatních afrických osvobozeneckých hnutí. Mohly snad za to Cabralův šarm a charisma stejně jako jeho neortodoxní oddanost marxismu. ČSSR posílala za Cabralem nejen zbraně, výbušniny, děla, vozidla a další zásoby, ale také vojenské poradce, kteří se specializovali na učení místních, jak správně vést partyzánskou válku. Cabral často a veřejně děkoval socialistickému bloku za pomoc. Spojení na Československo ale hrálo prim. Od srpna 1961 až do jeho smrti byl Cabral tajným informátorem československé tajné služby. Ta ho vedla pod kódovým jménem „sekretář“. Je zdokumentováno, že se svými řídícími orgány se setkal nejméně 73×.

Amílcar Cabral Foundation, Praia, Cape Verde. Foto WikiWand.

V takovém kontextu dává Cabralovo rozhodnutí nosit zmijovku mnohem větší smysl. Je možné, že na ni poprvé narazil ve Strakonicích v roce 1961. Během svého výletu na jih Čech tehdy určitě navštívil školu ve Švihově ‒ dokládá to dopis, který na výraz přátelství zaslal později tamějším učitelům a žákům. Těžko ale věřit, že by jel z Prahy do Strakonic jen kvůli takovému cíli. Mnohem pravděpodobnější je, že v té době zavítal také do strakonické zbrojovky a právě do Fezka. Existují důkazy o tom, že Fezko upravilo zmijovku speciálně pro převážně muslimský trh. Například z designu čepice zmizely malé křížky, které běžně zdobily prázdná místa pod typickou klikatou čárou.

Cabral zemřel v noci 20. ledna 1973, kdy ho zabili dva portugalští agenti, kteří PAIGC infiltrovali. Jeho hnutí to ale nezastavilo. V té době už byla většina někdejší portugalské Guineje osvobozena a na podzim téhož roku PAIGC vyhlásilo nezávislost ‒ rok před tím, kdy padl sám portugalský diktátorský režim Estado Novo během tzv. karafiátové revoluce.

Vztahy bývalé kolonie s komunistickým Československem zůstaly i nadále excelentní, přestože během normalizace zájem o Afriku opadl.
Přestože hnutí PAIGC se nakonec rozpadlo a z Guineje-Bissau se stala jedna z nejchudších zemí světa, zmijovka zůstala v západní a dalších částech Afriky velmi populární dodnes.

V roce 2011, po dvou stoletích, Fezko změnilo majitele a přišlo o svůj tradiční název i logo. Mnoho ze zaměstnanců pracuje nyní v automobilovém průmyslu. Produkci čepic převzala jiná firma: Tonak. Ze Strakonic tak nadále ročně putuje do světa na deset tisíc zmijovek, nejvíce pak do Senegalu.