Hoàng Thuyết Hành přijela z Hanoje do Prahy v roce 1982. Studovala malbu na AVU v ateliéru Radomíra Koláře, předtím v Hanoji vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Její dcera „Mimi“ Nguyễn Hoàng Lan se za ní přistěhovala, když jí bylo patnáct a česky neuměla ani slovo. O čtrnáct let později si otevřela obchod s vlastní módní značkou La Femme MiMi.

Ještě než začneme – poradily byste mi, jak správně vyslovit vaše jména?

H: Hoan Thůit Hain, ale nechávám si říkat Hanka.
M: Mně říkají všichni Mimi.

Ptám se proto, že spousta Čechů má problém vietnamská jména vyslovit a nevědí, které je příjmení a které křestní. Jak to s těmi jmény tedy je?

M: Naše jména začínají příjmením. A pak máme dvě jména.
H: Moje Hoàng je příjmení, křestní je Thuyết Hành – znamená to Bílá královna, Hành znamená také štěstí.
M: Příjmení u nás nemá žádný význam, ale jméno ano. Moje Mimi je domácí jméno, celé jméno zní Nguyen Hoàng Lan. Hoàng je příjmení po mamince, Nguyen po tatínkovi. A křestní Lan znamená orchidej.
H: A Hoàng taky znamená žlutá, takže Mimi je žlutá orchidej. Ty já mám ráda.

A jak vzniklo domácí Mimi?

M: Nevím, kdo to vymyslel.
H: To jsem vymyslela já. Když jsi byla malinká a roztomilá.
M: Jednou za mnou ale třeba přišla kamarádka domů a hledala Lan. Tam jí někdo řekl, že tam žádná Lan nebydlí. Kamarádka mi pak říkala, že si vymýšlím. Jsem prostě odmalička Mimi. Každý máme nějaké domácí jméno, ale ne každý ho má rád.

To je asi všude stejné.

M: Ano, vy tady zase máte Anču a Andulku, to my nemáme. Vietnamština neskloňuje, proto máme domácí jména.

A když Vietnamci přijdou do ciziny, vymyslí si tam ještě další jméno.
M: Ano, protože třeba pro Čechy jsou naše jména opravdu obtížná. Některá musíte správně vyslovit vzadu v krku a spojit s nosem. Možná by to zvládli Francouzi, ale Češi hůř.

Hanko, vy jste přišla do Čech v roce 1982. Proč?

H: Byla jsem sem vyslaná jako vedoucí skupiny švadlen v rámci mezivládní spolupráce. Podle smlouvy jsem tu měla být čtyři roky. Pak jsem se přihlásila na AVU a dostala jsem se. A tak jsem zůstala.

Ale doma jste nechala rodinu, děti, Mimi. Jaké to pro vás bylo?

H: Těžké. Pořád jsem plakala.
M: Já jsem taky plakala, byly mi čtyři. Bráchovi jedenáct. Zůstali jsme s tatínkem, vychovávali nás i prarodiče. Bratr Huy mě utěšoval, že máma šla jen nakoupit, že se brzo vrátí.

Tak jste si dopisovali? Telefonické spojení asi v té době nebylo.

M: Jenom dopisy. Vždycky jsme na ně čekali. Maminka často posílala pohlednice.
H: A taky oblečení a dárky, aby mě pořád měli rádi.
M: Ano, nosila jsem oblečení po českých dětech – možná jsou to dnes moje zákaznice! Mělo to ale své kouzlo, že jsme v té době nebyli nonstop v kontaktu. Pamatuju si, že jsem se ze školy těšila domů, jestli je tam dopis. Nebo jsme z balkonu mávali na pošťáka a on na nás volal: Dneska nic! V něčem jsem za to ráda, že jsem zažila dobu bez internetu. Teď můj syn netrpělivě čeká na dopis od školy, jestli ho přijali, tak jsem mu říkala: To je, co?

Takže chápe, jaké to pro tebe bylo…

M: Ano. Myslím si, že je to důležité – věci a vztahy tím získají jinou hodnotu. Člověk se naučí trpělivosti. Nemít všechno hned. Pak je člověk zbytečně chamtivý nebo arogantní. Čekání mi hodně dalo.

Ale být bez maminky ve čtyřech letech muselo být těžké. Co ti pomáhalo?

M: No, měla jsem tátu, bráchu a prarodiče. Ten pořád brečel, tak jsem si z toho ještě dělala srandu. On si to více uvědomoval, spíš než já. Jen mě pak v pěti letech táta šoupnul do školy. Úplně si to pamatuju, jak říká: Půjdeš do školy. A já mu povídám: Ale… ostatní ještě nejdou. Tak řekl: No, ty půjdeš první. Táta už to nezvládal, domluvil to s paní ředitelkou. Vysvětlil jí situaci a slíbil jí, že pro ni namaluje obraz. Byl malíř, stejně jako maminka. Pak mě poslali sednout do třídy a řekli, že když tam zvládnu týden, tak si mě nechají.

A tys to zvládla.

M: Zvládla, ale neuměla jsem pořádně držet tužku. Každý večer se mnou táta cvičil. Já jsem držela tužku, táta mi držel ruku a psal se mnou abecedu. Nakonec jsem se to naučila a zůstala jsem. Teď se spolužákům směju, když někdo slaví narozeniny, že jsem o dva nebo i tři roky mladší.

Jste pořád v kontaktu?

M: Ano, v naší čtvrti v Hanoji jsme měli takovou komunitu, všechny děti bydlely v sousedství. A přátelství nám vydrželo doteď. Vždycky, když letím do Vietnamu, sejdu se s nimi.

A vy jste tady mezitím byla sama, Hanko. Plánovala jste, že za vámi děti přijedou?

H: Chtěla jsem, aby přijely. Ale vietnamská vláda nepovolovala, aby lidé opustili zemi. Když člověk opustil zemi, manžel nebo manželka za ním nesměla. Po sametové revoluci to pomalu povolili.
M: Báli se emigrace, jako tady. I teď moji kamarádi, aby mohli získat české vízum, museli zastavit svůj majetek ve Vietnamu. Kdyby se nevrátili, vláda jim majetek sebere.

Takže tam pořád panuje drsný režim, jako byl u nás.

M: Ano, pořád je tam komunismus. Teď lidi mohou cestovat, ale musejí na to mít spoustu peněz. Člověk tady, který má třeba dvacet tisíc a našetří si, tak se jednou za rok podívá třeba do Thajska. Člověk ve Vietnamu, který má průměrnou výplatu a chtěl by sem třeba přijet na Vánoce na Šumavu… to neexistuje. I kdyby měl peníze na letenky a cestování, vízum nedostane.

A vy jste ho dostali v roce 1993?

M: Máma požádala o vízum pro mě. To povolili. Ale tatínek s bratrem zůstali ve Vietnamu.
H: Syn v té době studoval vysokou školu. Chtěl po absolvování taky přijet, navštívil nás, ale necítil se tady jako doma, tak se vrátil.

A jaké to pro vás bylo, přestěhovat se do Česka, co bylo jinak?

H: Úplně všechno!

Měla jste tu nějakou komunitu, přátele?

H: Byla jsem tu sama. Pár přátel jsem měla a mám. A vietnamská komunita je tu početná. Kontaktů je hodně.

Takže kdybyste něco potřebovala, bylo na koho se obrátit. Zpočátku jste tedy pracovala v továrně?

H: V textilce Slezan ve Frýdku-Místku jako pomocná síla. Další skupina byla v Kyjově. Já jsem naši skupinu vedla a pomáhala všem, když bylo s něčím potřeba. Měla jsem na starost sto žen. Byl to takový speciální program v rámci socialistické spolupráce. Přivezli nás sem prostě jako vietnamskou pracovní sílu. Naše vláda takhle prací svých lidí částečně vyplatila dluh, který k Československu měla. Československo dodávalo Vietnamu zbraně během vietnamské války, ale Vietnam je nezvládl všechny zaplatit. Sem pak poslali lidi, jako jsem já, kteří měli plat tisíc korun, zatímco čeští pracovníci měli třeba tři čtyři tisíce.

A Vietnam svým lidem nějak finančně pomáhal?

M: Moje máma pomáhala těm pracujícím Vietnamkám. Byla jejich zástupce, ony neuměly česky. Kdyby měly nějaký problém nebo něčemu nerozuměly, máma to za ně vykomunikovala. Když jsem později mamince zařizovala důchod, tyhle roky do toho stát nepočítal. To byla prostě smlouva v rámci vietnamského dluhu. Uzavírali je na čtyři roky. Buď to ženy prodloužily už s českou továrnou, nebo je poslali zpátky do Vietnamu. Většinou jim to ale neprodloužili a vrátily se nebo se snažily získat jinou práci.

Jak jste se stala vedoucí takové skupiny, Hanko?

H: Poslala jsem ve Vietnamu přihlášku na úřad práce a v rámci výběrového řízení mě vybrali. Měla jsem v té době vystudovanou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Hanoji. Musela jsem splnit všechny testy a naučit se česky.

Když jste sem jela, plánovala jste zůstat?

H: Chtěla jsem zůstat. A vystudovat AVU. Už ve Vietnamu jsem sem chtěla.

Znala jste nějaké české malíře?

H: Ne, málo. Já znala jen Franze Kafku.

A kolik bylo tobě, Mimi, když jsi přijela? Uměla jsi česky?

M: Bylo mi patnáct. Česky jsem neuměla, ale musela jsem se to rychle naučit. Uměla jsem anglicky a francouzsky, to mě učil děda. Otec mého otce byl profesor francouzštiny. Odmala mě to učil, pouštěl mi Edith Piaf a četli jsme Colette. Snídani říkal petit-déjeuner, a tím mě jazyk pasivně učil.

Takže jste ve Vietnamu patřili k vyšší společenské třídě a měli společensky dobré postavení?

M: Byli jsme takoví intelektuálové. Babičky a dědové studovali vysokou školu, mluvili francouzsky. Můj prapraděda byl něco jako ministr vnitra a sekretář krále. Když jsme ve Vietnamu, tak nám všichni sousedi a známí prokazují respekt. Cítí z nás asi nějakou noblesu, nebo jak to říct.
H: Ale dědeček neměl žádné jmění. Teď jsou ministři díky úplatkům bohatí, ale být ministrem před dvěma sty lety byla spíš otázka cti pro celou rodinu. Navíc být ministr krále znamenalo odevzdat králi majetek, prokazoval tím čest, že může pro krále pracovat. Předtím byla naše rodina velmi bohatá. Můj pradědeček dostával od krále každý měsíc výplatu, ale víc ne. Žádné úplatky, to se nedělalo.
M: Během komunismu jsme o všechno přišli. Tak máme aspoň 800 korun ročně za pronájem bytu. Četla jsem o osmnáctém století ve Vietnamu hodně knih. Bylo to v podstatě spravedlivé období. Teď tam jede korupce ve velkém. Jediné svobodné médium je dnes Facebook. Ostatní média se cenzurují, jsou kontrolovaná. Byly případy, kdy si hodně lidí začalo stěžovat na sociálních sítích třeba na podplacený a nespravedlivý soud, který se na základě toho musel odehrát znovu. Takové případy se dějí denně.

A bouří se tam proti tomu lidé? Funguje tam nějaký disent?

M: Ne. Disidenty vláda okamžitě zatýká. A je jedno, jestli je to matka čtyř dětí nebo svobodný mladý muž. Ve vězení sedí spousta lidí. Třeba právníci, kteří právě proti nespravedlivým soudům protestovali nebo zveřejnili zprávu o korupci mezi policií nebo soudy.

Život v Česku a vazby na Vietnam

Jste rády, že žijete právě v Česku?

H: Ano, mám to tu ráda.

Nemáte žádné negativní zkušenosti?

M: Do svých patnácti let mi nikdo neřekl nic ošklivého nebo urážejícího. A pak jsem přijela sem. A už to jelo. Člověk to musí jedině akceptovat. Jakmile člověk odejde ze své země, je cizinec. A je jedno, jestli jsi americký miliardář nebo chudý Vietnamec. Ta země ti nepatří, jsi prostě outsider.

Takže Češi se k Vietnamcům nechovají dobře?

M: To bych neřekla. Ale hloupí lidé jsou všude. A na celém světě se chovají stejně.

Našly jste si mezi Čechy přátele?

H: Našla, ale málo. Já mám celkově málo přátel, nemám na ně čas. Maluju obrazy a starám se o zahrádku!
M: Já mám spoustu přátel! Já jsem opak mé matky. Navíc mám manžela Čecha, ale jsem prostě kontaktní člověk. Já ty vztahy udržuju, mám třeba kamarádku z Vietnamu už od školky. Ty ne, mami.
H: Nemám, ale oni taky nechtějí. Už jsou staří. Ale bavím se i se spolužáky z Vietnamu. Na Facebooku si třeba píšu i se spolužáky, které znám od osmi let. Ale domů mi chodí málo lidí.

Je Facebook ve Vietnamu běžný i mezi seniory?

M, H: Hodně!
M: Jedou o sto šest. Všechno sdílejí, označují fotky…

Nahrazuje to rodinné album, když spolu rodina není?

H: Ano, ale sdílíme si i fotky a informace třeba o bylinkách nebo o zahradě…

Čaje z Vietnamu, obrazy do Francie

Čím jste se tady po AVU živila, Hanko?

H: Měla jsem stánek v Holešovické tržnici, prodávala jsem keramiku a čaje z Vietnamu. A byl to hezký stánek! Vietnamci za mnou chodili a říkali, ať radši prodávám cigarety nebo podprsenky. Že budu mít víc peněz. Ale já jsem nikdy nechtěla, čaje a keramika mě bavila. Nějaký čas jsem měla i kamenný obchod v Panské ulici v Praze. A prodala jsem tam i dva obrazy turistům z Francie. Pak jsem obchod zavřela. Bylo čím dál těžší zaplatit nájem a sehnat spolehlivou prodavačku. Některé byly spíš zákaznice, co neplatí. A ještě do loňského roku jsem měla internetový obchod s čaji.

Jezdíte do Vietnamu často?

H: Když moje maminka ještě žila, jezdila jsem domů dvakrát ročně. Zemřela před třemi lety, bylo jí 97 let. A ve Vietnamu se slaví roční výročí úmrtí, takže rok po její smrti jsem jela do Vietnamu znovu. A pak už začal covid, utekla jsem sem zpátky v březnu.

A jak dlouho tam většinou zůstáváte?

H: Teď na měsíc, dřív jsem jezdila na tři měsíce. Létala jsem vždycky v zimě, abych před ní utekla, ve Vietnamu je tou dobou teplo.

Jak jste si zvykala na rozdíly mezi oběma zeměmi?

H: Bylo to hrozné, ale zvykla jsem si. Co jsem měla dělat! Zimu pořád nemám ráda. Mít v domě jen šedo je hrozné. Jen díky malování nejsem v zimě smutná.
A třeba když za mnou přijel můj nejmladší brácha, měl problém s dodržováním pravidel na semaforech. Tady je to zákonem dané, ve Vietnamu ne. Je tam hodně motorek a ty jezdí, jak chtějí. Když byla červená, můj bratr jel pořád dál. Říkal: Vždyť to nevadí!

Co máte na Česku ráda?

H: Je tu krásná krajina. Procestovala jsem celou republiku, byla jsem všude. Líbí se mi na Moravě, tam jsou lidé moc příjemní. A mají tam krásné kroje. A když jsem tam pracovala v továrně, pamatuju si, jak některým holkám, které byly ubytované na vesnici, přinesli sousedi plnou bednu jablek a hrušek. Jen tak, zadarmo. Říkali, že je mají schovat ve sklepě a v zimě budou mít co na zub. Byli tam na nás opravdu hodní.

La Femme MiMi

Kdy jsi, Mimi, začala s šitím?

M: Někdy v deseti. Vyrůstala jsem s babičkou. A když jsem jednou chtěla pyžamo, babička řekla: Dobře, tak si ho sama ušiješ. Se sestřenicí jsme si vybraly látku a ušily jsme si pyžamo. Ona to nesnášela, mě to bavilo. Taky jsem odmala hodně vyšívala. Chodila jsem do Japonského kulturního centra na vyšívání a ikebanu. To mě bavilo. Našla jsem v tom klid. Ne každého to ale bavilo. A když jsem přijela do Čech, všechno mi tady bylo velké. Tak jsem kombinovala dětské oblečení, věci ze second handu, přešívala jsem rukávy… Nikdy jsem ale nešila profesionálně, spíš jsem přešívala. „Upcyklovala“ jsem, ještě než to byla móda. A fakt hodně mě to bavilo.

Takže maminka ti koupila stroj, když jsi přijela?

M: Ne, všechno jsem šila ručně. Babička mě učila hodně věcí šít ručně. Na stroji mě to moc nebavilo. Zjistila jsem, že mě nebaví ten proces šití, ale spíš ten proces vymýšlení, předělání, najít tomu další možnosti. A když to člověka nebaví, ani mu to nejde. Pak jsem se učila dělat střihy. Chodila ke mně soukromá učitelka. Vydělávala jsem peníze jinde a dávala peníze na šití. Učila jsem se pracovat se strojem. U jedné krejčové jsem třeba měsíc nedělala nic jiného, než vyměňovala všechny zipy. Džíny, kalhoty, bundy, šaty, skrytý, kovový… Řekla jsem: Dobře, naučím se to, abych věděla, jak to funguje a kam se všude dá zip použít. Ale pak už to dělat nebudu! Byla to ale skvělá škola, Zdeňka byla ze staré školy. Učila mě tímhle způsobem a já jsem vděčná, že jsem tím prošla. V té době jsem byla svobodná, neměla jsem děti ani přítele. Jen jsem chodila do školy, na brigádu a učila se šít. Byla jsem docela samotářka – to je přece skvělé období! Ani mi nevadilo, že ostatní cestovali a pařili a já jsem makala.

Když jsi přišla, měla jsi za sebou základní školu, takže jsi nastoupila na střední.

M: Kousek střední školy mi chyběl, dodělala jsem ji dálkově. Pak jsem se tady intenzivně učila český jazyk. Asi dva roky, každý den. Na Karlově univerzitě mají intenzivní kurz pro cizince. Pak jsem chodila na přípravy na vysokou školu. Od nuly jsem se začala učit českou historii, všechno. Čtyři roky jsem se intenzivně připravovala na přijímací zkoušky.

A vzali tě na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Proč jsi nestudovala umění?

M: Máma nechtěla, abych šla na UMPRUM. Říkala, že se tím neuživím. Studovala jsem Mezinárodní vztahy a dostala jsem se i na práva, i když nechápu jak. Je fakt, že jsem od patnácti do dvaceti nedělala nic jiného, než se učila. Všechno jsem se musela naučit od začátku. Všechno – od doby bronzové! Hrozně mě to nebavilo. Ale díky tomu, že mě to nebavilo, našla jsem zábavu v šití. Mezi učením jsem pořád něco přešívala a vyšívala.

Jak se na to teď zpětně díváš? Šla bys radši na uměleckou školu?

M: Jsem vlastně hrozně vděčná za to, že mě máma donutila dělat tuhle školu. Díky tomu jsem pochopila Čechy, Evropany, jejich vzájemné vztahy. Získala jsem vhled do místní mentality. Když člověk přijde ze zahraničí, spoustu věcí nechápe. Proč tohle dělají takhle? Proč mají s těmihle takové vztahy? Proč Češi tak nenávidí Rusy? Vždyť Dostojevský je skvělý spisovatel! Nebo proč Češi nadávají na Němce, že jsou Skopčáci? Nebo proč jsou Sudety tak zničené, když předtím byly tak krásné. To všechno se propisuje do lidského chování. Češi se třeba bojí oslovit jako první – myslím si, že je to tím zažitým útlakem. Rakousko-Uhersko, válka, Sověti… Nemohli jste se rozhodovat o svém osudu. Lidé se tady automaticky stáhnou a čekají, co bude. Nikdy si nemohli říct: Hele, já chci bojovat! Ani za první, ani za druhé války…

Vietnamci jsou blíž Slovákům a Ukrajincům. Jak jsme blízko Číny, která se nás pořád snaží podmanit, jsme bojovní. Jsme taková malá žížala, která se pořád snaží probojovat zpátky.

Jsou v tom Vietnamci jiní?

M: Vietnamci jsou blíž Slovákům a Ukrajincům. Jak jsme blízko Číny, která se nás pořád snaží podmanit, jsme bojovní. Jsme taková malá žížala, která se pořád snaží probojovat zpátky. Ale zase jsme velcí bordeláři, hlavně v systému. Furt jsme bojovali, s Čínou, Mongoly, s Američany, Francouzi, pak zase s Číňany, pořád jsme komunistický stát… Je to pořád něco. A díky tomu se umíme přizpůsobit jakékoli situaci. Ve Vietnamu je bordel ze všech stran. Ten národ je ale velmi trpělivý. Máme neskutečnou trpělivost. Ta je ale už ve výchově. Učí nás trpělivosti a pokoře. Myslím, že máme velkou výdrž. Lidé tu pracují ve večerkách a vůbec si nestěžují.

A ty jsi založila módní značku.

M: Založila, ale nejdřív jsem to nemyslela vážně. Francouzsky jsem ji nazvala proto, že mě ten jazyk učil dědeček. La femme, protože mi vždycky chyběla maminka. Mimi tam mělo být jako roztomilá žena. V roce 2007 jsem si patentovala název, šila jsem už od roku 2005. A v roce 2008 jsem si otevřela obchod.

Předtím jsi šila na zakázku.

M: No, tak se tomu asi nedá říkat. To jsem spíš měla na přednášce něco na sobě a někdo řekl: Jé, to je hezký! Tak jsem řekla: Chceš? – Jo! – Tak za týden! Měla jsem hodně práce se studiem. Bylo to pro mě hrozně těžké. Každý semestr jsem odevzdávala tak čtyři až pět esejů, každý měl mít třeba 12 stran. To bylo hrozné. Běhala jsem za kamarády pro informace a pak ještě k učiteli češtiny, abych to měla správně. A pak jsem relaxovala u šití.

A po škole jsi s tím začala naplno?

M: Už během školy jsem pomáhala mámě se stánkem s keramikou a čaji. A chodila jsem na různé brigády. A pak mi maminka udělala kousek místa na stánku. Pověsila jsem tam svoje oblečení. Pak jsem si založila značku, odprezentovala jsem to na sobě jako modelce a začalo to jít lépe a lépe. A v jednu chvíli jsem třeba neměla ani jednu zakázku, ale stejně jsem potřebovala šít. Bylo to pro mě relaxující. Tak jsem prostě šila a věšela to k mámě na štendr. A večer mi třeba řekla: Hele, tohle se prodalo! Tak jsem řekla: Super, udělám další! V té době by mě opravdu nenapadlo, že jednoho dne budu mít vlastní obchod, bude to moje jediná práce a budu o tom s někým dělat rozhovor.

Takže splněný sen!

M: On to ani nebyl úplně sen. Upřímně, vůbec jsem nevěděla, co budu dělat. Práce si vybrala mě a jsem vděčná, že jsem ji neodmítla. Že jsem poslouchala intuici. To mě naučili moji babička s dědou. Že se nemáš do ničeho nutit. Pořád něco dělat, ale přitom sledovat okolnosti, kam tě to vede.