Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Dobří lidé Věry Šťovíčkové

František Gel jí pod rozkvetlou viktorií královskou prozradil tajemství rádia. Ludvík Aškenazy předčítal mladé kolegyni u protějšího stolu Dětské etudy a srdnatě bránil její autorská práva proti hamižnému šéfovi. Zdvořile se smála anglickým anekdotám doktora Jana Weniga. Václav Růt dovolil mladé elévce, aby s ním sepsala interwiev pro rozhlasový časopis. Pan farář Jiří Reinsberg, půlkou Prahy milovaný, byl jí oporou ve chvílích nejtěžších. I dobré pokrývače v čase normalizačním našla.

František Gel jí pod rozkvetlou viktorií královskou prozradil tajemství rádia. Ludvík Aškenazy předčítal mladé kolegyni u protějšího stolu Dětské etudy a srdnatě bránil její autorská práva proti hamižnému šéfovi. Zdvořile se smála anglickým anekdotám doktora Jana Weniga. Václav Růt dovolil mladé elévce, aby s ním sepsala interwiev pro rozhlasový časopis. Pan farář Jiří Reinsberg, půlkou Prahy milovaný, byl jí oporou ve chvílích nejtěžších. I dobré pokrývače v čase normalizačním našla.

Věra Heroldová-Šťovíčková, rozhlasová reportérka a komentátorka, dlouholetá zpravodajka z Afriky, měla štěstí na lidi, které v životě potkávala. Už pouhý stručný výčet jmen v úvodu nás zavádí na Olymp české literatury a žurnalistiky.

Kým začneme?

Určitě Gelem. Bez Františka Gela, redaktora předválečných Lidovek, reportéra z Norimberského procesu, autora nezapomenutelných rozhlasových pásem, našeho učitele, bych byla někým úplně jiným. On se brzy po oněch slavných reportážích z Norimberka stal vedení rozhlasu poněkud nepohodlným, řečeno eufemisticky. Za války sloužil v britské armádě, to byla v té době nějaká kádrová skvrna a nejraději by ho z rádia vyhodili, ale nějak si netroufali, a tak rozhodli, že vysílat nebude, ale stane se učitelem. Svěřili mu nás deset nezvedených začátečníků, naskládali nás do jedné místnosti, byly tam dva nebo tři stoly, a on nás vychovával. Já se do té party dostala náhodou. Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří rádi vyprávějí o puzení být jednou rozhlasovým reportérem nebo komentátorem, jsem poprvé vstoupila do rozhlasové budovy s úkolem uklidit knihovnu. To bylo v oktávě, kdy se tenkrát chodilo povinně na brigádu, podniky si vybíraly a na mě vyšel rozhlas.   Z uklizené knihovny jsem pak postoupila jako elév do zpravodajství. Neuměli jsme nic nejen z rozhlasových dovedností, ale ani chovat jsme se nedovedli. Gel proto začal u pánů a učil je, že přeci jen nemají sedět na židli, když dámy, tedy my děvčata, stojí. Další lekce byla, že on se holil i v zákopech denně, pozval nás do restaurace, objednal a poté zaplatil, co my jsme nervózně a bez požitku pozřeli, tušíce, že v rozporu s bontonem, o čemž jsme byli také taktně poučeni. A brzy došlo na rozhlasovou práci, zkrátka na řemeslo.

Na viktorii královskou?

Ano, právě vykvetla v botanické zahradě, Československá tisková kancelář o tom vydala nudnou zprávu, já ji zavedeným  způsobem  upravila, tedy zkrátila, jinak se tenkrát četka neupravovala, a výsledných devět řádků předložila panu redaktorovi Gelovi. Zeptal se mě, zda vím, co je to za kytku. Nevěděla jsem, samozřejmě. Vzal mě za ruku, odvedl do dokumentace a já poprvé tiše žasla nad existencí encyklopedií a naučných slovníků. Pochopila jsem, pročetla všechna hesla o viktorii královské a oněch devět řádků napsala ještě jednou. Byla to úplně jiná zpráva. A tak postupně pan učitel Gel formoval vykuleného zelenáče v redaktora: zapomenout osobní zájmeno já, neobtěžovat čtenáře nebo posluchače líčením, jak jsem posnídal, co se mnou dělá horko nebo zima, že v sousední ulici bydlí slavný zpěvák a chodí venčit svého jezevčíka kolem našeho domu, nežvanit.  Ctít, vyhledávat a ověřovat fakta, nelhat, nepodvádět, neposluhovat, čtenáře a posluchače chovat v nejvyšší úctě – na mnoho vysokých škol vydaly Gelovy lekce. Přeskočím několik let, kdy jsem měla později tu čest spolupracovat s ním, lépe řečeno, pomáhat mu při překladech z francouzštiny a ruštiny pro jeho knihy, a pochlubím se vzácným vysvědčením. Odvysílala jsem svoji první přímou reportáž z Francie, bylo to z Dijonu, a dostala vzápětí telegram od Gela, že jsem právě absolvovala. Upřímně jsem plakala radostí.

Jak se ti líbily Aškenazyho povídky?

Moc, stejně jako on sám, jeho noblesa a originalita.Náhoda mě v redakci posadila k jedinému volnému stolu v redakci, právě proti Ludvíkovi. Drobný, kulaťoučký, občas na vestě stopu oběda, všemi oblíbený, růžolící Žid, který přišel do Československa se sovětskou armádou, rodák z Českého Těšína, student gymnázia na Ukrajině, učitel v Kazachstánu, absolvent důstojnické školy v Sagaduře. A jednou zjistil, že náš tehdy mocný šéf mě podvedl.  Knížku, kterou mi dal překládat jako pracovní úkol, vydal pod svým jménem a honorář si nechal. Ludvík věděl, co překládám, divil se, jaké hlouposti to sepisuji, a jednoho dne zahlédl knihu v knihkupectví, samozřejmě pod šéfovým jménem. Nechal svolat stranickou schůzi, oznámil, co se stalo, a donutil velkého soudruha, aby mi honorář zaplatil. Statečný čin muže, který měl rád svůj klid a chtěl si užívat života.

Posluchači si tě dodnes pamatují jako reportérku především z Afriky. Také tam tě přivedla šťastná náhoda?

Spíš služební zařazení. Z elévky jsem se stala redaktorkou, dostala jsem na starost Francii a celou frankofonní oblast, a protože z Afriky přicházelo stále více zpráv o dění v koloniích, rozhodlo se vedení  vyslat  tam vlastního zpravodaje. Samozřejmě hledali především muže. Mladá žena bez mužského doprovodu neměla šanci, ale pánové patřičně znalostmi a jazykově vybavení se nehrnuli, asi měli jiné představy o kariéře, a tak jsem v roce 1960 vyrazila do Guineje.

Posluchačům jsi o tom vyprávěla ve stovkách reportáží a komentářů, čtenářům v knihách, například Africké perokresby, Afrika – rok jedna, Prostor pro naději, Bouře nad rovníkem.  Chci se propracovat k otázce, jak moc ses tam v tom neklidném světadíle bála, proto opíšu z jedné tvé knížky pár řádek. Demonstrace v Saná, hlavním městě tehdy Jemenské republiky, už není ani důležité proti komu a čemu se demonstrovalo. V davu reportérka Československého rozhlasu.

Vtom se ozval první nečekaný a osamělý výstřel. Ten vzápětí vyprovokoval masivní střelbu ze střechy vojenského velitelství, kde byli Egypťané, a ze silnice, kde stála dvě auta místní policie. Můj soused po pravici, jeden z organizátorů, který mě před okamžikem varoval, rychle padl k zemi. Neváhám a padám také, na záda mi dopadají hrudky hlíny, které vyrývají ze země střely, magnetofon leží kousek přede mnou na zemi, nedosáhnu na něj. Po ruce mi teče pramínek krve, ale není to moje krev, to ležím tak těsně vedle mého souseda, který nejeví známky života. V panice se zvedám a utíkám, střílejí i po prchajících. V ruce držím magnetofon, na němž jsem, když posléze všechno skončilo, našla zaznamenanou vřavu, volání, zděšené hlasy, střelbu a – slaboučký vlastní hlas, volající česky slůvko pomoc.

Potom náhodně zastaveným náklaďákem k márnici a ty, v bílých šatech, vlasy blond, vyskakuješ jako první a vyděsíš personál, protože byl připraven vykládat mrtvé a tebe vnímal jako ducha. A teď se ptám: bála ses?

Nebudeš mi to větřit, tenkrát ne. Až když jsem se vrátila a po letech jsem tyto příběhy vypravovala. Posluchači mi vnucovali, že jsem strach mít měla. Tenkrát poprvé mě to napadlo, ale v Africe jsem žila svůj život a nevnímala jsem náročnost dobrodružství.

Nadešlo Pražské jaro v roce 1968, nepoznaná euforie, Československý rozhlas vysílá nezapomenutelné Písničky s telefonem, Svět dnes večer, ani 21. srpna nepřerušuje vysílání – ty samozřejmě vždy u mikrofonu. Okupace a její rodná sestra normalizace, ponižující hledání místa, postupem času jakéhokoliv, už ani uklizečku tě nechtěli nechat dělat, výmluvná je věta jednoho estébáka: Ta ani hajzly mejt nemůže! Co ti dávalo sílu nepadnout, vzdorovat, neemigrovat například?

Především povinnost k sobě. Když jsem prožila a přežila všechno před tím, tak teď se přeci nezhroutím, nebudu předvádět, jak mě soudruzi konečně dostali, jak mě doběhli, jak jsem na kolenou a konečně pláču. Povinnost byla zachovat si hrdost a hlavu vzhůru. Druhý důvod byl krásný: milovala jsem svého muže tak, že mi stálo zato vyloudit úsměv alespoň pro něj. Dodnes vzpomínám s vděčností a láskou, jak on sám, který nic nezavinil, se mnou všechno přetrpěl a byl mi oporou. A vedle Ericha to byli další dobří lidé, s nimiž a pro které bylo proč žít.

Například pokrývači?

Také, ale než k nim dojdu a vysvětlím netušený smysl toho slova, vzpomenu alespoň jedno jméno. Eva Kondrysová. To je dáma, která by měla dostat metál. Metály u nás občas dostávají různí lidé, ale za méně. Tato redaktorka nakladatelství Odeon dobrovolně podstoupila úděl nabízet provinilcům jako já překlady na jméno lidí, kteří byli ochotni své jméno propůjčit  – to byli oni pokrývači. Její pravidlo bylo nikdy si nic nepsat, jak si uděláš poznámku, nabízíš se maléru. Ona prosím nosila v hlavě zhruba kolem padesáti  informací  typu, že Šťovíčková překládá právě teď na jméno XY detektivku, zatímco někdo jiný na další jméno historický román. Nikdy jí na nic nepřišli. Přitom tolik riskovala, byla to máma od dvou malých dětí, ale vždy s úsměvem, každému vnucovala představu, že tak se to má dělat, že tak je to správné.

Věra odchází ke knihovně a přináší dvě vydání téže knihy Zlatá ratolest, dílo britského profesora J.B. Frazera, dodatečný podtitul Od magie k náboženství. V jednom svazku je uvedena jako překladatelka  Libuše  Boháčková, ve druhém Erich a Věra Heroldovi. Text  totožný, roky vydání 1977 a 2007.

Kolik lidí si jejím prvním vydáním zahrávalo s ohněm?

Hodně. Vymyslel to doktor Žilina z Odeonu a překlad svěřil již sesazenému řediteli Náprstkova muzea Erichu Heroldovi, to byl můj muž, a mně. Samozřejmě pod cizím jménem, hned je vyslovím. Musím pouze předeslat, že na ústředním výboru všemocné komunistické strany shledali knihu ještě před vydáním nejenom za nemarxistickou, ale přímo protimarxistickou. A chtěli ji zakázat. Ale její vydání stálo spoustu peněz, sedm set stránek to bylo, a tak rozhodli pro tu dobu příznačně: nevystavovat ve výlohách ani na pultech, nenabízet, schovat pod pultem, prodat jen tomu, kdo si o ni výslovně řekne. Náš problém byl, koho vybrat jako fiktivního překladatele. Musel to politicky bezúhonný člověk, navíc s patřičnou odborností. Nabídla se, sama, kolegyně z Náprstkova muzea, skvělá japanoložka Libuše Boháčková. Po studiích kdysi chtěla s partnerem odejít za hranice, chytili ji, uvěznili, trest si odseděla a stala se ženou víry. Kniha vyšla a protože byla očekávána, patřila k intelektuální výbavě studentů i odborníků, byla do týdne vyprodaná. A teď teprve se přiblížil malér.

Malér z úspěchu?

I tak se to dá říci. Naše milá pokrývačka začala sklízet chválu a uznání za vynikající překlad, čtenáři jí psali, telefonovali, vzkazovali, že je to opravdu pěkně a výstižně přeloženo. A to Libuška jako správný křesťan neunesla, odmítala přijímat chválu za cizí práci a rozhodla se, že poví, jak to bylo. Zhrozili jsme se, protože ohroženi jsme byli nejenom my dva s Erichem, ale i nakladatelství a vůbec celá důmyslná síť ilegálních překladatelů. Opět pomohl dobrý člověk, říkám skvělý, skvělý, skvělý muž, pan farář od svatého Havla a od Týna Jiří Reinsberg. Patřil do naší přátelské společnosti, řekla bych, že s námi souzněl, nebyl upjatý, nekáral nás, nekázal nám, vlastním příkladem přesvědčoval, jak má žít křesťan. I šli jsme za ním, poradit se, co s Libuškou. Slíbil, že to zařídí. Sama nám později vyprávěla, jak to probíhalo, vlastně to bylo velice jednoduché. Pan farář pravil, cituji podle Libušky:Milá dcero, tak ty by sis chtěla vybírat, jakým způsobem budeš trpět pro Krista? To stačilo. Libuška přišla, oznámil nám, že to tedy vydrží a slovo dodržela. Jsem ráda, že se dožila doby, kdy po roce 1989 mohla zatelefonovat do ČTK opravu. To všechno vyprávím nejenom na počest Libušky, ale i na počest otce Jiřího Reinsberga. Můj muž mu občas dělal šoféra, vozil ho tehdy, kdy nebylo radno vzít si taxíka. A otec Jiří byl se mnou i v nemocnici při poslední návštěvě u Ericha. Když jsme odcházeli, tak já jsem brečela a brečela. On mě vzal kolem ramen a řekl: Tak už přestaň, duše je energie a ze školy víš, že energie se neztrácí. Děkuji, otče.

Věra Šťovíčková, *3.11.1930
Redaktorka, reportérka, komentátorka Československého rozhlasu, aktivní účastnice rozhlasového “obrodného procesu” 1968 i srpnového vysílání proti okupantům, s nástupem normalizace z rozhlasu i s kolegy propuštěna, krátce potom pracovala v Náprstkově muzeu, i odtud musela na zásah stranických hlídačů odejít, Chartu 77 podepsala v první vlně, uklízečka, místo dostala až v Ústředních skladech hlavního města Prahy, kam přijata se zdůvodněním: “My jsme podnik, kde může pracovat už opravdu každý.” Dnes překladatelka z francouzštiny a angličtiny, v knihovně už má 120 svazků svých překladů.
Otázka, která musí padnout: stál vám všem, Jirkovi Dienstbierovi, Honzovi Petránkovi, Luboši Dobrovskému a dalším kolegům z legendární zahraniční redakce Milana Weinera, ten tak říkajíc obrodný proces a váš následný vzdor a odpor okupačnímu režimu za všechna ta strádání, za ústrky, a ponižování? Nebylo by bývalo lepší přikrčit se, dát pokoj?

Odpovím za sebe. Po celých těch dvacet let, co jsem měla estébáky kolikrát každý den v šest hodin za dveřmi, co jsem hostovala v Bartolomějské a v Ruzyni, mě to nikdy nenapadlo. Po těch dvaceti letech několikrát.

Chvíli mlčíme…Co děláš dnes?

Překládám. Právě jsem dokončila další díl seriálové detektivky ze sedmého století z prostředí keltského Případ sestry Fidelmy. Autor Peter Tremayne  je vědec, keltolog, píše vědecké práce a ty detektivky tvoří, jak já tomu říkám, z ušetřeného materiálu. Neodolá a neustále nás poučuje, s prominutím, já už vím, jak vypadaly i pánské záchody v klášteře. Teď jsem si dala od Keltů pauzu a vydala se na pole neorané – pustila jsem se do Vikingů v roce 1000. Autor, aby si vyfešákoval text, používá často staroseverská slova, já proto sedím věčně u intrernetu , hledám a práce mi, jde jako psovi pasta. Ale nenaříkám, objevuji další svět, který neznám.

Pracovní doba?

Denně od devíti do šesti. A nerada ji porušuji. Když volají kamarádky, že půjdeme na kafe, někdy odmítám. Diví se, nechápou. Odpovídám závěrečnou větou knížky svých vzpomínek: Co bych dělala, kdybych nic nedělala?