Tady v Jablonci jste postavil domov pro seniory hned vedle základní školy. Jak vás to napadlo?

Od prvopočátku sponzorujeme libereckou a jabloneckou nemocnici. Pomáháme jim kupovat vybavení. Před deseti lety přišly s tím, že dokážou prodloužit lidský věk, ale nedokážou prodloužit kvalitu života. Zejména lidem, kteří trpí demencí a nemohou už být v domácí péči. Z toho vznikla myšlenka postavit domov. Postavili jsme ho, vybavili, dokonce jsme našli i provozovatele. Brzy se však ukázalo, že jeho a naše představy o tom, jak by to mělo fungovat, se liší. Po prvním roce provozu jsme tak založili neziskovku, která dnes domov provozuje. Chtěli jsme tam udělat i startovací byty pro rodiny s dětmi, abychom klienty domova nevyčleňovali. Zjistili jsme ale, že to podle platné legislativy nejde.

Jak to dnes funguje? 

Potkali jsme se s paní, která tady v Jablonci založila svobodnou školu. Měla jen první stupeň, ale i tak škola získala obrovskou reputaci. Dnes působí už třicet let. Uvědomili jsme si, že by bylo dobré spojit síly. Napomohli jsme tomu, že se škola rozvinula na oba dva stupně. Budova školy sousedí s domovem pro seniory. A žáci do domova začali chodit. Jsou velmi bezprostřední, přijdou tam a řeknou: ahoj dědo, ahoj babičko. A i senioři, kteří mají velmi silnou demenci, najednou ožijí. Teď pracujeme na tom, abychom to spojení ještě rozšířili, chceme propojit zahrady, před jídelnou domova postavit dětskou hernu s legem a plyšáky, kam si děti budou chodit s dědečky a babičkami hrát. Dělá mi velkou radost, že se našli už další čtyři podnikatelé, kteří to samé udělali v místě, kde žijí. 

Jak se s touto zkušeností díváte na vztah společnosti ke stáří?

Když uděláte soukromou školu a získáte akreditaci, dostanete na žáka stejné peníze jako státní škola. U domova pro seniory za splnění stejných podmínek nedostanete nic. To je ohromná diskriminace starší generace. 

Před nedávnem jste se vrátil do vedení společnosti Jablotron. Vlastně ve věku, kde byste už mohl být v důchodu…

Já v důchodu nejsem. Hladových krků na důchodový systém je dost, firma funguje, našetřil jsem si, rád přenechám svůj podíl, na který bych měl nárok, někomu jinému. 

Dalibor Děděk, * 21. června 1957
Podnikatel, mecenáš a zakladatel skupiny firem Jablotron. Během ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 ukončil Dědek veškerý prodej Jablotronu do Ruska a Běloruska. Navíc zablokoval datové služby uživatelům Jablotronu v těchto zemích. V květnu 2022 vyhlásil iniciativu Dárek pro Putina, jejímž prostřednictvím lidé mohou přispět na podporu Ukrajiny. Vybrané peníze jdou na účet ukrajinské ambasády, české ministerstvo obrany za ně u českých výrobců a dodavatelů nakupuje vojenský materiál podle požadavků ukrajinské armády. K únoru 2024 bylo vybráno přes 670 milionů korun. Prostřednictvím nadace Jablotron se zaměřuje na vzdělávání a podporu občanské společnosti, na Jablonecku míří podpora i do ostatních oblastí od zdravotní a sociální přes humanitární až po kulturu a sport. Mimořádnou roli hraje ve správě a ochraně cenných horských luk v Jizerských horách

Plánujete si ale pracovní čas jinak?

No, byl to pro mě hrozný šok. Před dvanácti lety jsem předal řízení firmy kolegovi, který zcela rozumně přišel s tím, že firma musí mít jednu hlavu. Bylo to pro mě velmi těžké, složitě jsem se s tím vyrovnával. Když jsem se vrátil, neměl jsem rozhodně to nasazení jako předtím. Teď když mám dvě výživná jednání denně, jsem pak schopen tak akorát koukat do zdi. Ale je super, když člověk může chodit do práce a baví ho to. Navíc jsem se vloni podruhé oženil, mám dvě malé děti a to je tedy pořádná dobíječka energie! 

Vím, že energii rád dobíjíte i na běžkách. Běháte pravidelně?

Ještě než jsem se vrátil do práce, běhal jsem až dva tisíce kilometrů za sezonu. Letošní zimu jsem byl zatím jen jednou. Když jsem podnikal, zabíralo mi to 95 procent veškerého času. Musím uznat, že svým prvním dětem jsem rozhodně nedal to, co by si zasloužily. Když jsem přišel domů, většinou už spaly. Když pak odešly z domu, uvědomil jsem si, že mi to chybí. Teď jsem se ocitl v situaci, že mám děti ještě jednou, a ty mají úplnou prioritu. Vše podřizuji tomu, abych je mohl vozit po kroužcích, dodává mi to sílu se pak vrhnout do práce. Je to skvělý balanc. 

Jezdíte i Jizerskou 50?

Tu trasu ano, ale závod ne. Nejsem soutěživý typ. Jezdím, abych si to užil. Baví mě, když na běžkách překonám ten počáteční souboj s vlastním tělem a zvyknu si na ten pohyb. Dokážu pak odpojit myšlení od toho stroje pod tím. Často se mi stává, že se pak proberu a pořádně ani nevím, kde jsem. Mám rád, když je v Jizerkách mlha a za padesát kilometrů potkám tři lidi.

Jaký vlastně máte vztah k Jablonci, je to krajina vašeho dětství?

Já jsem z Českého ráje, to je kousek odsud. Když se mě v zahraničí někdo ptal, kde jsem doma, říkal jsem v České republice. Je tady tolik krásných míst a máme úžasnou přírodu, že nám to mohou ve světě závidět. Měli bychom si to chránit. Jednou jsem se tady účastnil nějaké debaty o tom, co bychom měli udělat pro turistiku v Jizerských horách, navrhoval jsem, ať zaplatíme v Praze kampaň, že na Šumavě je krásně. 

Na běžkách jezdím, abych si to užil. Baví mě, když překonám ten počáteční souboj s vlastním tělem a zvyknu si na ten pohyb.

Není zvláštní, jak i s takovou mírou turismu působí Jablonec pořád neuspořádaně, rozbitě? V čem se za těch posledních třicet let změnil?

Tady bývaly Sudety. Když jsem se do Jablonce přistěhoval, byla to hrůza. Centrum města bylo vybydlené, nádherné secení vily, ale v zoufalém stavu, obehnané prstencem paneláků. A nádherná příroda okolo. Postupně se to probouzí, i když je tu ještě spousta práce. Spoléhat na to, že zlepšení prostředí zajistí stát, je iluze. Hlásám to, že každý podnikatel, který si uvědomuje, že by to tady mělo fungovat lépe, ať proboha nepíše petice na ministerstvo, ale něco pro to udělá. Za své peníze dokáže něco změnit mnohem efektivněji, než kdy dokáže stát. Když se rozhodneme postavit školu, tak ji do roka máme. Každý, kdo má peníze, si může dopřát ten úžasný luxus, že něco změní k lepšímu. 

A že to taky hned vidí…

No jasně. Já jsem hrozně rád, že většina lidí tady v té firmě chápe, že tady po nás musí něco zbýt. Že to není jen o tom, že jsme si postavili krásný kanceláře a máme vyšší mzdy než ostatní. 

Zrekonstruoval jste také Prezidentskou chatu a koupil i louky, po kterých se Jizerská jezdí. Chtěl jste je v té nedotčené podobě uchovat pro budoucí generace?

Koupili jsme louky od Prezidentské chaty až na Severák. Patřilo to zemědělci, který zakázal vedení Jizerské Magistrály po svých pozemcích. Nemohlo se tam na běžkách, přitom je to – jak já říkám – jižní balkon Jizerských hor. Navíc se plánovalo, že tam někdo vybuduje golfové hřiště a dráhu pro čtyřkolky. Nakonec se podařilo s pánem domluvit a prodal nám to. Přikoupili jsme ještě další louky kolem a celé to vložili do naší nadace, aby bylo garantováno, že i kdyby se kdokoliv z nás zbláznil, tak louky zůstanou loukami na věky věků. Je podstatné, aby se tam chodili pást jeleni, lidi si užili běžky a aby tam zůstala příroda.

Jak jste vlastně dospěl k tomu konceptu udržitelnosti?

Velmi mi vadí, když někdo založí firmu s myšlenkou, že ji nalakuje, naladí, něco nalže investorům a pak to někomu střelí. Přijde mi to, jako byste prodával vlastní dítě. Vychovávala nás babička a vždycky nám vštěpovala, že jestli chceme žít v lepším světě, nemáme čekat na to, že ho pro nás někdo vytvoří. Když vidíme v parku odpadky, můžeme mrmlat, překračovat je, psát stížnosti na technické služby, nebo se můžeme ohnout, sesbírat je a mít dobrý pocit z toho, že se to povedlo. 

Je podstatné, aby se tam chodili pást jeleni, lidi si užili běžky a aby tam zůstala příroda.

Takže sbíráte odpadky?

Jednou jsem si šeredně naběhl. Po cestě domů jezdím lesem, kde vznikají černé skládky. Město to tam vždy uklidilo, ale po několika měsících se tam objevila igelitka, pak další a začalo to nanovo. Vždy, když jsem jel kolem a něco tam viděl, zastavil jsem, naložil to a odvezl do sběrného dvora nebo do popelnice. Jednou jsem tam takhle nakládal nějaký nepořádek, když za mnou zastavil člověk, který mě hrozně seřval, protože si myslel, že mě chytil při činu, jak tam vyhazuju bordel. Je krásné, že to lidi nenechává chladnými.

 

V Česku máme špičkové vědce

Vloni jste vložil 100 milionů korun jako nadační jmění Nadace Neuron, která podporuje české vědce. Jaký typ vědy chcete podporovat?

Rozhodně základní výzkum. Aplikovaný by si měly dělat firmy za své vlastní peníze. Máme v Česku špičkové vědce, měli bychom být pyšní na to, co česká věda umí a dokáže. Bohužel systém financování vědy je nemocný tím, že místo toho, aby se vědci většinu času věnovali vědeckému bádání, bádají nad tím, jak vyplnit lejstra, aby získali peníze. My jsme si v Neuronu dali za cíl, že chceme udělovat české Nobelovy ceny, kde vybraný vědec dostane milion a může si s ním dělat, co chce. Jestli si za to zaplatí hlídání dítěte nebo si koupí bezpečnější auto, je to úplně jedno. Nemusí nic vykazovat. Podpoří ho to v tom, že se může koncentrovaněji věnovat své práci.

Neuron ale podporuje i děti…

Ano, je pro nás důležité zapalovat ty jiskřičky. Jeden žák čtvrté třídy napsal solidní práci o černých dírách. Jeho snem bylo, že se podívá do CERNu. Zaplatili jsme mu i s tatínkem letenky do Švýcarska, v CERNu zařídili průvodce a sen mu tak splnili. Hlavní úloha Neuronu ale je v tom, že má ukazovat, že je třeba podporovat základní výzkum. Aby byli mladí lidi motivovaní vystudovat a zůstat pracovat v České republice. 

Hlavní úloha Neuronu ale je v tom, že má ukazovat, že je třeba podporovat základní výzkum.

S profesorem Matolínem pracujete na vývoji vodíkových baterií. Jakou v tom vidíte budoucnost?

Došel jsem k tomu tak, že v podstatě nevidím východisko v oblasti energií. Pořád si nalháváme, že máme nějaké lepší řešení. Někdo vymyslí, že budeme dělat zelenou úsporám a budeme prosazovat, aby se všude namontovaly fotovoltaické panely anebo větrníky. Když jdete do detailu, do těch studií, které někdo nechal za drahé peníze v Evropské unii udělat, zjistíte, že tam jsou překroucená fakta. Když tam máte třeba energetickou návratnost panelu a studie počítá s tím, že sklo a hliník jsou recyklované, tak lže, protože Čína ten materiál nemá. Hliník se tam vyrábí z bauxitu a sklo z písku. Problém je v tom, že když to pak do té rovnice dosadíte, zjistíte, že panel nedá zpět tu energii, kterou spotřeboval při výrobě. Elektromobilita? To se někdo zbláznil! Kde vezmeme elektřinu? Kousek odtud je malinkatá benzinka, která má nádrže, které jsou ekvivalentem dvou hodin provozu Temelína. A ty tam otočí šestkrát za týden. Drancujeme planetu strašným způsobem a nemáme vymyšlené, co s tím uděláme dál… 

Bojíte se klimatické změny?

Bojím, vidíme, že se děje, ale pořád nejsem přesvědčený o tom, že známe ty skutečné příčiny. Jsem přesvědčený o tom, že vypouštět tuny oxidu uhličitého je špatně. Problém je, jak tomu čelit. I když si v Evropě stoupneme na zadní, jak vysvětlíme Číně, Indii a Africe, že my jsme tady staletí pálili fosilní paliva a jim teď budeme říkat, nedělejte to. Ty nejšpinavější a nejvíce znečišťující provozy jsme přesunuli jinam. Dneska to čudí v Číně. Tím jsme si ale také uřízli přístup k primárním vstupům do technologií. V Evropě není výrobce antibiotik. Většinu léčiv vozíme z Číny. Kdyby nám řekli, od zítřka nebudete mít antibiotika, tak je prostě nebudeme mít. 

Když jsem byl mladý, připadali mi i třicetiletí lidi staří. Dneska mi nepřijdou staří ani devadesátiletí.

Existuje nějaká cesta zpátky?

Velice těžká a velice nepopulární. Když dneska začnete stavět fabriku na čipy, to jsou miliardy eur. Budete to stavět pět let, a až to dostavíte, je ta fabrika stará, protože ten vývoj jde strašně rychle dopředu. Dám vám jednu osobní zkušenost, která mnou docela otřásla. Když jsme procházeli křemíkovou krizí, kupovali jsme na spotovém trhu, abychom udrželi výrobu. Malý čip, který jsme běžně kupovali za 80 centů, jsme kupovali za 40 dolarů. Řadu výrobků jsme vyráběli za osminásobné náklady. Jedno z řešení, které jsme museli udělat, je nakupovat přímo v Číně, kde funguje efekt zadních dveří. Náš americký dodavatel vyrábí také v Číně, ale řekne, že už nic nemá a továrny jedou naplno. Ale když se pak zeptáte přímo tam, sežene ty stejné komponenty daleko levněji, a přitom na tom má čínský výrobce daleko zajímavější marži, než když to dodá přímo tomu americkému dodavateli. 

Hlavní byznys Jablotronu jsou zabezpečovací zařízení. Máte svůj domov prošpikovaný nejmodernějšími hlídacími technologiemi?

Měl jsem. Ale dnes už jsem přestal mít z domova pokusnou laboratoř. 

Žijeme v relativním nadbytku a bezpečí. Přitom pár set kilometrů od našich hranic je válka. Sám jste velmi výrazně podpořil ukrajinskou armádu. Proč?

Sám si trochu připadám jako zaměstnanec ukrajinské ambasády, silně se angažuji v projektech, jako je Dárek pro Putina nebo Zbraně pro Ukrajinu. Je to přesně, jak jste řekl, užíváme si neuvěřitelný luxus bezpečí a ti, kteří nám jej zajišťují, umírají v zákopech. Spousta lidí na ně zapomíná. To, co se na Ukrajině děje, mám možnost vidět na přímé úrovni. Měli jsme tam tři a půl tisíce proškolených techniků, kteří naše výrobky montovali. Většina těch chlapů skončila v zákopech. Se spoustou z nich komunikujeme, spousta z nich už zemřela. Je to strašné, když vidíte, že člověk, který seděl u počítače a psal firmware, se najednou musí učit, jak bojovat o holý život. 

Abychom nekončili tak smutně – co vám dělá radost?

To, že se firma postavila na nohy, z hlediska inovace produktu. Dělá mi radost, že si můžeme dovolit otevírat školy a domovy pro seniory, podporujeme akce jako Lepší místo ve škole, ve spolupráci s Nadací Via se snažíme přivést do lokální politiky nové tváře, lokální hybatele, kteří si vezmou do hlavy, že tady opraví parčík nebo kapličku. Foukáme jim do uhlíků, aby hořeli, aby se nebáli jít kandidovat.

Jak dnes vnímáte stáří? 

Když jsem byl mladý, připadali mi i třicetiletí lidi staří. Dneska mi nepřijdou staří ani devadesátiletí. Je to o nastavení v hlavě. Hodně mi v tom otevírá oči ten domov pro seniory, kde kromě lidí trpících demencí jsou i lidé, kteří nikoho nemají. Dokážou být ještě ve velmi pokročilém věku velmi aktivní. To je velmi inspirující. Ale já mám hroznou výhodu. Jako Dědek jsem se narodil a tím, že se dědkem stávám, se pro mě nic nemění. Čím jsem starší, tím je to příjmení praktičtější, protože ho lidi uhodnou na první pohled.