Objekt vyzařuje vznešenost starých průmyslových staveb, jež byly budovány sice s myšlenkou na užitečnost, praktičnost a výkonnost, přesto jejich pojetí nerezignovalo na estetické kvality. Pro výstavní aktivity byla elektrárna jako stvořená, z chrámu práce se stal chrám umění. Tuto metamorfózu promyslel a navrhl tým náchodského ateliéru Tsunami: odvedl špičkový výkon, za nějž získal v celostátní architektonické soutěži titul Stavba roku 2023. I když elektrárna nebyla pod památkovou ochranou, architekti se k ní chovali, jako by památkou byla. 

Turbínová hala

Po odstranění veškerých „nánosů“, které se za sto deset let existence v objektu nahromadily a jež se počítaly na tuny, se mohly projevit její mimořádné prostorové kvality. Industriální stavbu s „hlavní lodí“ se architekti rozhodli obnovit s ohledem na to, aby nabídla co nejlepší podmínky pro galerijní účely. Původní architekturu proto sice dostatečně vnímáme, ale nestrhává na sebe pozornost. Určujícím dějištěm se stala někdejší turbínová hala, kde se pod skoro dvacet metrů vysokým stropem můžou uplatnit i velmi rozměrné sochy. Ukázalo se to už během testovacího provozu a zejména na úvodní skupinové výstavě Volume, která se zaměřila na fenomén zvuku a jeho vizuálního ztvárnění. Kurátoři a umělci se tady můžou rozmáchnout jako málokde, a kdo se bude chtít prezentovat samostatně, musí uvažovat ve vskutku velkém měřítku. Zatímco jinde bývají potíže s nedostatkem místa, v EPO1 něco podobného nehrozí. 

Dvouúrovňová dvorana má dva tisíce metrů čtverečních, ale tím výstavní možnosti zdaleka nekončí: navazují na ně menší galerie v bývalých rozvodnách, které nabízejí bezmála patnáct stovek metrů čtverečních. Celkem se tedy vystavuje na třech a půl tisícovkách plošných metrů, a to je už rozloha, kterou se EPO1 řadí k největším institucím svého druhu v zemi. Přesto tam člověk nebloudí. Jednotlivé části elektrárny jsou totiž logicky uspořádány, takže návštěvník se může pohybovat intuitivně, jako by byl nenásilně veden energetickým proudem. Občerstvit se můžete v designové kavárně se zakomponovanými elementy připomínajícími primární určení budovy, v níž se elektřina vyráběla do začátku sedmdesátých let minulého století. Pojmenování EPO1 připomíná tajemnou šifru, přitom jde jenom o zkratku Elektrárna Poříčí 1, jak zněl její oficiální název. 

Srdeční záležitost

Nic se ale nestane „jen tak“. Podobně rozsáhlý projekt vyžaduje velké finanční prostředky a v případě konverze elektrárny na galerii je podstatné to, že daňové poplatníky nestála korunu. Zaplatili ji ze svého Rudolf a Renata Kasperovi, trutnovští rodáci a patrioti. Na EPO1 nikdo neposkytoval dotace, takže se nic nečerpalo ani se o nic nežádalo. Je to naprosto transparentní počin, který vychází z hodnotového nastavení manželů. Rudolf (nar. 1958) vystudoval gymnázium a následně Stavební fakultu Českého vysokého učení v Praze, Renata (nar. 1957) nejprve navštěvovala střední zdravotnickou školu, pak se věnovala studiu pedagogiky na Karlově univerzitě. Jsou sehraným párem, jejich soužití přesáhlo již čtyři desetiletí. Firma KASPER je jen o něco mladší než jejich svazek, byla založena v roce 1990 a velmi rychle se vypracovala na špičku v oblastech kovovýroby a dřevěných konstrukcí. Z manželů Kasperových se stali mecenáši už v devadesátých letech, kdy bylo takové počínání dosud velmi výjimečné. Začali podporovat nejprve klasickou hudbu, festival Trutnovský podzim, a od roku 1999 džezový festival Jazzinec, v posledních deseti letech se jejich záběr ještě rozšířil do oblasti výtvarného umění (přispívali na aktivity trutnovské galerie UFFO) nebo do péče o památky: díky jejich velkorysosti byla kompletně rekonstruována kaple svatého Josefa ve Slavětíně v Jestřebích horách. 

Co je k tomu vedlo? „Ani jsme se nad tím nemuseli dlouho rozmýšlet nebo rozhodovat,“ vysvětluje Renata Kasperová: „Vyplynulo to samozřejmě z našeho způsobu, jakým pohlížíme na svět a na obecné hodnoty, k nimž patří to, že je dobré pomáhat tam, kde je potřeba, protože bychom mohli být o něco důležitého ochuzeni. Kultura potřebuje podporu, protože je často opomíjena.“ Šestašedesátiletá žena to říká bez velkých slov, je znát, že to opravdu považuje za cosi přirozeného a nejde o naučené fráze. Zatímco jiní úspěšní a movití rádi dávají svoje mecenášství na odiv, Kasperovi zůstávají skromní. 

Cesta Renaty a Rudolfa k vlastní galerii nebyla předem zamýšlená ani plánovaná. Otevřela se v roce 2012, kdy od německého majitele zakoupili průmyslový areál, jehož součástí byla také elektrárna. Poté, co zjistili, že je pro výrobu nevyužitelná, uvědomili si, že je vlastně jako stvořená pro centrum současného výtvarného umění. Po třech letech přemýšlení začaly věci dávat smysl. Nejprve však bylo nutné udělat si přehled o tom, kudy se ubírat a na co se zaměřit. V přípravné fázi proto Renata a Rudolf hodně cestovali, seznamovali se s provozem pražské galerie DOX nebo humpolecké Osmičky, které byly od založení pojaty jako ryze soukromé, na státu či obci nezávislé projekty. Bylo toho pochopitelně mnohem více. Navštívili také severoněmeckou galerii NordArt, jež nahradila zaniklou slévárnu ve městě Büdelsdorf a nyní se v ní každoročně konají přehlídky současného umění. Nakonec vytvořili originál.

Ideální podmínky

„Pro architekty bylo navrhování galerie výzva,“ vysvětluje Rudolf Kasper, „protože před takovým úkolem ještě nikdy nestáli, ale ani vteřinu jsme nemuseli pochybovat o tom, že by na zadání nestačili. Jejich řešení se nám velmi líbí, ale je nutno poznamenat, že jsme od počátku byli jako investoři velmi aktivní a sdělovali architektům svoje požadavky. Konkrétně to znamenalo každý druhý týden provést kontrolní den, který jsem osobně řídil a přesně jsem určoval, co je potřeba udělat, aby se plnil harmonogram a vše bylo správně provedeno. Za tři roky jsem takových kontrolních dnů absolvoval více než stovku.“ Pro každého účastníka podílejícího se na metamorfóze elektrárny se jednalo o osobní záležitost a každý chtěl podat co nejlepší výkon.

Najde ale jen o samotnou galerii. Vzhledem k tomu, že v těsné blízkosti budovy galerie mají Kasperovi kovovýrobu, některé sochy mohou být realizovány přímo na místě. Hned vedle elektrárny takto přišla na svět díla známých sochařů Čestmíra Sušky a Michala Gabriela. Jedním z unikátních artefaktů je Gabrielův sedmimetrový žralok vytvořený z nerezové oceli, vážící sedm a půl tuny. K tomu, aby mohla být plastika s oficiálním názvem Měsíční paprsek „přivedena na svět“, se muselo laserem nařezat dva tisíce dvě stě desetimilimetrových lamel, které se podle umělcova záměru poskládaly do výsledného tvaru. Úctyhodná socha z roku 2018 prokázala schopnosti zdejších řemeslníků, ale naznačila i budoucí rozvoj celého areálu, kde se v budoucnosti počítá s pořádáním výtvarných sympozií a rezidenčních pobytů. Potenciál místa se natolik rozšiřuje, že by zde brzy mohlo vzniknout nadregionální umělecké centrum, k němuž v Česku jen těžko najdeme obdoby. 

„Ze všech projektů, které jsme s manželem udělali, pokládáme EPO1 za nejzdařilejší a máme z něj také největší radost. Očekáváme, že si ho oblíbí umělci mladších generací a přispěje k rozvinutí jejich tvorby. Budou tu mít ideální podmínky,“ je přesvědčená Renata Kasperová. Rudolf dodává: „Chtěli jsme udělat radost nejenom sobě, ale celému Trutnovu, protože nic tak výjimečného, kvůli čemu by sem lidé jezdili z Čech i z Polska, tady není. Nejbližší je Broumov a Kuks se svými památkami a nyní k nim přibude i něco současného, co ale také po svém vychází z genia loci, ovšem industriálního. Jsem rád, že to podobně cítí představitelé trutnovské samosprávy v čele se starostou Michalem Rosou, který má jako architekt k podobným aktivitám blízko.“ EPO1 má vysoké ambice a Rudolf Kasper rád přijímá výzvy. Během několika let chce dosáhnout padesátitisícové návštěvnosti, k čemuž by mělo přispět i dokončení dálnice propojují Hradec Králové s Trutnovem a s polskou Vratislaví.