Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Jaroslav Foglar – Vpřed za Jestřábem!

První číslo vůbec nebylo krásné. Sešity neseříznuté, listy nestejně dlouhé, barvy nevýrazné, vyrudlé. A nebylo to ani první číslo, až osmnácté. Vyšlo 9. dubna 1946 a pro nás, kluky, kteří se již dopracovali k dovednosti číst, začínaly dva šťastné nezapomenutelné roky.

Bohužel to byly jenom pouhé dva roky. Únor 1948 nám vzal milovaný časopis Vpřed, republice demokracii, generaci našich rodičů svobodu, často i životy. Byly to pouhé dva roky, přesto si dodnes pamatujeme, jak jsme každý pátek ráno utíkali do trafik a vyhlíželi nové číslo časopisu Vpřed. A dodnes známe všechny Rychlé šípy jménem, mnohé vědomosti o sportu uchováváme od té doby právě ze stránek Vpředu, žluté kvítky přečkaly nejedna rodinná stěhování, kamarádi z Foglarových čtenářských klubů nám zůstali po celý život.

Přijměte pozvání jednoho z těch okouzlených kluků. Znovu prolistujeme Vpřed, ale opatrně, papír je starý, poválečný, už se rozpadá. Nahlédneme do redakce, zastihneme pány Foglara, skauta zvaného Jestřábem, i redaktora Karla Bureše. Intriky, zášť i zloba mocných doplní obraz doby. Nuže, vpřed!

Proč osmnácté bylo první

Rok po válce u nás byly dva časopisy pro mládež. Junák, s redaktorem Jaroslavem Foglarem, od roku 1927 vedoucím skautského oddílu Pražská Dvojka, a Vpřed, vydávaný Svazem české mládeže. Časopis Junák tiskl Melantrich na čtyřbarevné ofsetové rotačce, která si ještě pamatovala statisícové náklady Mladého hlasatele s Rychlými šípy, dobrý papír, čisté barvy, formát jako někdejší legendární časopis. Ale obsah byl jiný, na Mladého hlasatele nenavazoval, ani jej nepřipomínal.

Mladý hlasatel byl před válkou unikátním časopisem pro mládež od deseti do patnácti let, vycházel v letech 1935 – 1941, od roku 1938 vedený dvojicí Foglar – Bureš, původní náklad 35 000 výtisků stoupal až na 207 000.

Poválečný Vpřed marně hledal čtenáře, 16 stránek nevábného vzhledu jednou za 14 dnů, obsahem nudil, povídky naivní, pokus o seriál připomínal staré kramářské písně. Vydavatel se rozhodl: Mladý hlasatel se vrátí na stránkách skomírajícího Vpředu. Osloven Karel Bureš, o něm později více, ten si přál někdejšího spolupracovníka Jaroslava Foglara. I on souhlasil. Ale s podmínkou: „Mám u Kobesů uskladněnu složenou  barevnou ofsetovou  rotačku, chtěl bych, aby ji Mladá fronta převzala a Vpřed na ní tiskla. Stála mě milion korun.“ To tu ještě nebylo, a sotva kdy bude, aby redaktor nastoupil do vydavatelského podniku s vlastní rotačkou, a žádá si to stručné vysvětlení. Jaroslav Foglar společně se synem nakladatele Kobese koupili rotačku za války, když prohrávající Němci se zbavovali všeho, co nesloužilo armádě. Za oběť padla i rotačka v Lipsku, donedávna proslulém evropském centru grafického průmyslu a umění i sídle renomované grafické školy.  Stroj oba dobrodruzi uložili a čekali na konec války, až Kobesovo nakladatelství ve Školské ulici vstoupí do nového života. Z plánu sešlo, protože Jan Kobes, dědic firmy, která dosud vydávala všechny Foglarovy knihy, zahynul v terezínském lágru.

Milion zaplacen, rotačka uvedena v chod. Tedy jak se to vezme. Zápas s jankovitým strojem, ostatně vrtošivým vždy a v každé tiskárně, neměl konce. Zkušení odborníci, kteří by mu poručili, nebyli. Obětavý Josef Hašek, absolvent lipské školy, byl grafik, ne strojmistr. I jeho nový pomocník, mladý strojník, viděl takové monstrum poprvé a sestavoval je od oka, cimrmanovskou metodou pokus – omyl. Stroj se co chvíli zastavoval, válce se netočily, když se nečekaně rozběhly, trhaly papír a mačkaly jej do chuchvalců. Obsluha se k pekelnému stroji nastěhovala, po jeho boku spala…

Po pouhých pěti (!) vydaných číslech, počínaje osmnáctkou, vzrostl náklad časopisu Vpřed na dvojnásobek.  Šedesát tisíc výtisků každý týden. Ale pořád to nestačilo, vydavatel prodělával. Alespoň tak sto tisíc kdyby bylo. Bureš s Foglarem to slíbili, za tři měsíce pak dokázali. Dosáhli tak i splnění vydavatelova slibu, že budou dostávat deset procent ze zisku.

A odpůrci, nepřejícníci i nepřátelé se začali srocovat.

Foglarovy čtenářské kluby, fenomén, který ve své době neměl ve světě obdoby a troufám si tvrdit, že nemá dodnes. Dobrovolná, kamarádská sdružení pro každého.

Rychlé šípy, Batlička, Bican

Školák Kája Mařík, Kubíček, kluk ze samoty, studuje a vojančí – to byla tenkrát naše četba (Rodokapsy až o něco později). A teď: Rychlé šípy se chystají k akci, záchraně tlouštíka před Bratrstvem kočičí pracky. Ale až  v příštím čísle, napětí se musí stupňovat, spatříme nejprve Rychlonožku, samozřejmě zakleje „Himbajsšůviks…“ a až v posledním políčku komiksu v čísle 19 budou všichni. Úplně dole podpis: Píše Foglar, kreslí Fischer. Ještě si povíme, jak to dělali. Na druhé stránce čteme v nové rubrice Z bobří hráze vyznání, což tak cítíme až dnes, tenkrát to bylo pozvání:

„Převážná část, dnešních hochů a děvčat, zejména z měst se naučila chodit v nedělích z dusných a střízlivých zdí lidských obydlí ven, abyste tam někde daleko žili pak jeden den životem, který je krásnější a barevnější, než ten který dovolují všední dny. Ale i celý týden doma je možno těšit se a ušlechtile se bavit věcmi, které do toho barevného zálesáckého života spadají. Jsou to „naše věci“ a rozumíme jim a chápeme je jen my, kdo chodíme v neděli ven, nikdo jiný.“ Podepsán Jestřáb.

První úkol: Zhotovte si totem! Na stránce následující Válečná píseň Otakara Batličky. Batlička (1895 – 1942) byl autorskou hvězdou někdejšího Hlasatele, z těch časů ještě oběma redaktorům něco rukopisů zbylo. Radioamatér (volací znak OK1CB), radiotelegrafista na poštovním úřadě, cestovatel, světoběžník, spisovatel. Notný kus světa poznal, zážitky sugestivně vyprávěl na stránkách Mladého hlasatele. Samozřejmě škodil okupantům –  „dokážu vysílat  třeba na drát v parku“, zatčen, umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Nebo zahynul na útěku, jak praví jedna z mnoha legend? F. A. Běhounek (1898 – 1973), další hvězdný autor, v osmnáctce má povídku V horách větrné řeky. Vědec dobrodruh, účastník výprav do Arktidy s úkolem měřit atmosférickou elektřinu a kosmické záření. Při druhé Nobileho pouti roku 1928 jejich vzducholoď ztroskotala, sedm týdnů muži přežili na ledové kře.

Takoví autoři –  kdo by nečetl s otevřenou pusou. Následuje nejrychlejší válečná loď, dějiny vesmíru, konkrétně fotografie měsíční krajiny, připomínám, píše se rok 1946, a dostáváme se na stránku sportovní. Portréty hokejistů Modrého, Trousílka, Šťovíka, Zábrodského, Konopáska a dalších, pravidla házené, a první kapitola populární sportovní školy – píše Josef Bican, nezapomenutelná fotbalová hvězda. Začal péčí o tělo a zdraví. A to nás čekají dva Zápisníky třinácti bobříků, které Jaroslav Foglar v té době už, jako mimořádnou přílohu Vpředu chystal. Páni, kluci, co si z nich dodnes pamatujete? Já světové atletické rekordy: tyč Warmerdam (USA) 475 cm, trojskok Tajima (Japonsko) 16 metrů. A Owens? Příliš lehké, to přeci ví každý. Z hlavy to sypu, nikam jsem se nekoukal, čestné slovo.

Úspěch se neodpouští

Foglarovy čtenářské kluby, fenomén, který ve své době neměl ve světě obdoby a troufám si tvrdit, že nemá dodnes. Dobrovolná, kamarádská sdružení pro každého. Podmínky? Zní nám dnes možná jako hudba z bájných sfér:“ Naučíte se v klubu dobrému a věrnému přátelství. Budete slušní, poctiví, čestní a v tomto ušlechtilém jednání se budete vzájemně pobádat (krásné slovo, dnes už neznámé – pozn. autora) i mimoděk kontrolovat. Každý tak znenáhla odložíte své špatné stránky a stanete se vzornými hochy a děvčaty, zářivými příklady pro ostatní čtenáře.“ Na podzim roku 1947 bylo klubů deset tisíc, při zániku Vpředu třináct tisíc. Většina členů hrdě nosila v klopě či na svetru špendlík se žlutou hlavičkou, žlutý kvítek, symbol pospolitosti a věrnosti Foglarovým ideálům.

A to vadilo. Někomu moc. Jaroslav Foglar se stal terčem. Bubliny s přímou řečí v komiksu označeny za nechutné, prý animální, nehodné dětské literatury, kresby primitivní, naturalistické, neumělé. Ale o to vůbec nešlo. Zuřili ti, kdo zůstali mimo, bez nich, bez jejich vlivu vznikal obrovský proud mladých. Někteří junáčtí teoretikové, ač to halili do všelikých slov, viděli konkurenci.  Vždyť i Foglarovi byla někdy junácká kazajka příliš těsná. Funkcionáři ze Svazu české mládeže nemohli dopustit „ideovou diverzi“, také někteří intelektuálové si přisadili – to přeci není moderní, učitelé byli občas pobouřeni výtisky Vpředu v lavicích i pod nimi, též slavný E.F.Burian si přisadil – copak mu do toho asi bylo.  Vůdcem a mluvčím útočníků byl Zdeněk Vavřík, starší pán z východních Čech. Svolal dokonce do Prahy koncil, soudní tribunál. Foglar nepřišel – „s nimi se bavit nebudu“ – Karel Bureš byl překřičen. Vavřík ten sněm vyhrál, ale to bylo tak vše. Zatím. Horší časy teprve přijdou.

Co Foglar, co Bureš, co ostatní

Tu otázku jsme si samozřejmě tenkrát nekladli. Popravdě řečeno Karla Bureše jsme příliš nevnímali, až po mnoha letech se s ním potkám jako se starším kolegou sportovním redaktorem. Vpřed, to byl Foglar. Až později jsem se od obou dozvěděl, jak to bylo jednoduché: Foglar psal Rychlé šípy, kluby, Bobří hráz, Bureš ostatní rubriky. Tiráž: Řídí dr. Bureš a J. Foglar, za redakci odpovídá Jaroslav Foglar.

A co Rychlé šípy? Kdo jim dal víc – Jestřáb nebo kreslíři? Například doktor práv Jan Fischer. Odpověď jsem nejprve nalezl v knížce Jiřího Poláka Poselství žlutého kvítku. J. Polákovi Jaroslav Foglar na jednu otázku odpověděl: „Doktor Fišer! Ehm. Časopisecký kreslíř a ilustrátor (…) On nebyl tvůrce Rychlých šípů, vlastně ani výtvarným tvůrcem, on byl jen interpretem mých myšlenek, které jsem mu předával v podrobných písemných návodech, v nákresech různých situací,ve fotografiích chlapeckých typů. (…) Byl také naprostým laikem v přírodním terénu. On si třeba vůbec nedovedl představit les, ten jsem mu také musel namalovat. Vypadalo to, jako že ten člověk snad nikdy nebyl na venkově.“ V tom se Jestřáb mýlil, Fischer venkov znal, dokonce tam nějakou dobu hospodařil.

Překvapení?  Jestřábova slova mi potvrdil, vyprávěním o jiné záležitosti z doby mnohem pozdější výtvarník Vladimír Pechar. S Foglarem se poznali v šedesátých letech, začalo to zdvořilým obdivným dopisem páně Pecharovým, pokračovalo dlouholetou spoluprací. „Považuji si toho, že jsem pro něho dělal scénář na druhý díl románu Stínadla se bouří. Tiskárna mu nabídla, že jim zbývá v tiskovém archu taková nudle osmicentimetrová, na šířku 21 centimetrů a že by z toho šla udělat drobná knížečka. V té době se Foglar nevydával, byl v nemilosti, tak to byla kýžená příležitost. Musel jsem podrobně rozvrhnout, kde bude která postava, co bude říkat, všechno detailně popsat. Když jsem přinesl první ukázku panu Foglarovi, vysvětlil mi: „No jo, kreslíř ale nebude vědět, co tím ty myslíš. To musíš upřesnit, přímo mu napiš, že ten se dívá do očí tamtomu, ten má zvednutou ruku.“ Namítal jsem, že to vyplývá z řečené věty, která je v té bublině, ale on trval na svém,“ jen mu to napiš.“

Malichernost? Puntičkářství? Může to tak vypadat, zvláště ve světle stále modernější metody „z jedné vody šup na plot.“

Hořký konec

Vnímali jsme to jako první zradu v našem mladém životě. Vzali nám Vpřed. Komunistická strana a její povolný nástroj svazácká organizace nemohly po únoru 1948 dopustit, aby mládež ovlivňoval někdo jiný než ona.

„Jestřábe, přihlas Rychlé šípy do Pionýra, vyrazíme jim tak zbraně z ruky,“ radím Foglarovi, vzpomínal Karel Bureš. „To ne, Rychlé šípy musí zůstat samostatné, nezávislé“ „Tak je pošli aspoň na brigádu. Hrozí nám nebezpečí.“ Jestřáb mlčí.

Na tu brigádu Mirek Dušín a jeho kamarádi nakonec jeli. Byl to hodně nudný příběh, snadno poznat, že autorům proti srsti. Pak zmizely bubliny, prý to byl nežádoucí amerikanismus. Nakonec odešel i Vpřed. Poslední číslo 45. ročníku 1948. Náklad 190 000 výtisků.

A bylo ještě hůř. Vzpomíná Jaroslav Čvančara ,skautskou přezdívkou Jáček, autor mnoha strhujících publikací o naší moderní historii, také obdivovatel Foglarův. Původně usiloval jenom o jeho podpis, nakonec se stal, to už byla šedesátá léta, členem legendární Dvojky, ukrývající se před slídivýma očima režimu v nejrůznějších úkrytech, například v turistických oddílech mládeže. Ptám se na Karla Bureše, vynikajícího sportovní novináře, velmi vzdělaného člověka, jazykově mimořádně vybavené, charismatického.

„On se namočil již v roce 1941, kdy Němci zastavili vydávání Mladého hlasatele – pro nedostatek papíru a ne z jiných důvodů, jak se někdy traduje. Přijal funkci zástupce šéfredaktora, později šéfredaktora časopisu Zdroj. V době atentátu na Heydricha, a z té doby pocházejí jeho oslavné články na zastupujícího říšského protektora. On sám mi to potvrdil, i když pod nimi není podepsán. Původně důstojník, absolvent hranické akademie, zastával v první republice velmi vlastenecké postoje, v době protektorátní se přizpůsobil. Po válce se stal jedním z nejzapálenějších marxistů a StB vůbec nepotřebovala lákat ho ke spolupráci, on sám byl velmi aktivní a způsobil mnoho zla.“ Nevábný epilog. A Jestřáb?

„V padesátých letech byla dva procesy proti skautům a připravoval se třetí.“, pokračuje Jaroslav Čvančara. „A vždycky to začínalo stejně. Mládežničtí redaktoři v Mladé frontě a Rudém právu, pečlivě vybraní, například Ivan Klíma, dostali příkaz od StB, aby o tom, kdo má být zatčen, napsali odsuzující článek. Tak to bylo v případě církví, v případě vojáků, vždycky se rozjela kanonáda. A v červnu 1952 vyšel takový článek proti Foglarovi. On se vyděsil a očekával zatčení. Šel za Burešem, řekl mu, že tuší něco o jeho možnostech a prosil, aby to nějak zařídil. Bureš mu nic nevyvracel – a také nic nezařídil. Ale události šly jiným směrem, rozvědka byla vyměněna a útok režimu zamířil jinam, do řad sionistů a nějaký skaut Foglar v krátkých kalhotách je přestal zajímat. Ale tím, že ho vyděsili k smrti si ho zavázali ke spolupráci. Strašně jsem se bál, když jsem měl po roce 1989 možnost nahlédnout do Foglarových svazků. Jsem rád, že jsem svůj názor na Jestřába nemusel změnit. On jako inteligentní člověk mluvil ostošest, ale vyprávěl o výpravě do Prokopského údolí, že jich bylo patnáct a podobně. Nevěděli si s ním rady. Svazek vrátili do archivu, znovu vytáhli v šedesátých letech, až nakonec definitivně pohřbili.

Děkujeme, Jestřábe

Bylo to krásné dobrodružství, vrátit se po sedmdesáti letech k vašemu Vpředu. A co to je sedmdesát let? Vnoučata občas glosují život úslovími Rychlonožkovými, hledají Stínadla, ptají se na Rikitana, loví ježka z klece. Jste tu stále s námi. I vaše tajemství. Existovaly Rychlé šípy, kde tábořili hoši od Bobří řeky? Za to všechno děkujeme.