Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

John Reynolds – Život v obrazech

Co má společného Tom Waits, Lead Belly, Odetta a Allan Ginsberg? Johna Reynoldse! Svérázného Newyorčana, milovníka hudby a kultury, šikovného obchodníka a tvář české kampaně proti diskriminaci seniorů. Časopisu Vital plus poskytl exklusivní rozhovor.

Johne, jste jednou z tváří kampaně Mluvme o stáří, která probíhá v České republice. Hrajete roli dědečka hudebníka Václava Havelky. Jak na vás kampaň působí?

Focení bylo zábavné, spousta lidí kolem, hrála hudba a všichni byli v pohodě. Fotografka mě pěkně naladila, když mi začala říkat dědečku. Udělala opravdu skvělé fotky, moc dobře věděla, co z toho chce dostat. Já na té reklamě vypadám pochmurně, Václav je tam za rockovou hvězdu, která je spokojená sama se sebou. O dědu se nestará, což děda samozřejmě cítí. Vypadá to, jako bych mu chtěl dát pár ran holí. Zkrátka, lidé z toho musí cítit napětí. Nutíme je, aby nám věnovali pozornost. Ostatní inzeráty nejsou tak zajímavé, protože tam všichni vypadají moc šťastní. A to je nuda.

Galerie (7)

Bojujete proti věkové diskriminaci i ve Spojených státech?

Osobně se v tom neangažuji, není to potřeba. V novinách i v televizi se objevuje hodně pozitivních příběhů o aktivních seniorech. Třeba George Bush starší oslavil své osmdesátiny tím, že seskočil padákem z letadla. Lidé v osmdesáti běhají maraton, sdílejí s mladými své zkušenosti a znalosti. Dlouho se téměř nemluvilo o sexuální aktivitě seniorů, ale díky viagře o tom mluví muži i ženy naprosto otevřeně. Je samozřejné, že v autobusech a metru se mají starší pouštět sednout. A když to někoho nenapadne a zůstane sedět, klidně mu někdo jiný řekne, aby vstal a místo uvolnil. Newyorčané jsou v tomto ohledu velmi civilizovaní.

Jak vzniklo vaše přátelství s Václavem Havelkou?

Máme k sobě blízko od našeho prvního setkání. Václav si váží mých širokých hudebních znalostí i životních zkušeností. Upřímně si cení všeho, o co se s ním podělím. Mám znalosti, které chci dávat dál a vím, že je Václav dobře využije. Díky tomu budu žít i v příští generaci. Udivuje mě, jak se vyzná v pop music a hudebním byznysu. Je jako houba – všechno absorbuje. Lidem jako je Václav chcete pomoct, povzbudit je.

V Praze nejste poprvé. Vloni jste v Unijazz café představil svou knihu Lead Belly: Život v obrazech. Proč jste napsal knihu právě o bluesmannovi Lead Bellym?

Vždycky jsem měl slabost pro věci, které se něčím lišily – a to přesně sedí na Lead Bellyho. Když se jeho píseň Goodnight, Irene stala v Americe obrovským hitem, já byl na střední škole. Psal se rok 1950, deset měsíců po jeho smrti. Tu písničku nahrála řada zpěváků, ale když jsem ji slyšel zpívat Lead Bellyho tím jeho chraplavým hlasem, zaujala mě víc, jako by ji zpíval přímo mně. Přirozeně jsem se tak začal zajímat o vše, co nějak souviselo s mužem, který si říkal Král dvanáctistrunné kytary. Moc informací nebylo, a tak jsem si začal psát se spisovateli i ostatními lidmi, kteří se se mnou štědře podělili o to, co o něm věděli. Ještě na střední škole jsem napsal Lead Bellyho ženě Martě a začali jsme si spolu povídat po telefonu. Těšilo ji odpovídat na moje otázky. Jednou mě pozvala do newyorského apartmá, ve kterém s Lead Bellym bydlela. Stali se z nás blízcí přátelé a já měl možnost seznámit se i s její neteří, Tiny Robinson. O řadu let později jsme spolu dali dohromady velkou knihu Lead Belly: Život v obrazech. Byla to právě tato kniha, která mě poprvé přivedla do Prahy. Přátelé mi umožnili, abych si mohl v Unijazzu s lidmi o Lead Bellym popovídat.

Můžete Lead Bellyho představit českým čtenářům?

Lead Belly se vlastním jménem jmenoval Huddie Ledbetter. Byl to Afroameričan, který se narodil v severní Louisianě kolem roku 1889. Jeho rodiče měli malou farmu, a on jim po škole pomáhal sklízet bavlnu. Jako kluk se učil hrát na kytaru a akordeon, brzy se stal populární na vesnických tancovačkách. Když mu bylo dvacet, přestěhoval se do Texasu a hrál na ulicích Dallasu a Houstonu. V roce 1918 ho zavřeli, ve rvačce zabil příbuzného. V roce 1925 dostal od guvernéra milost a o něco později se vrátil do Louisiany. V roce 1930 se dostal do vězení znovu – v pouliční rvačce v Shreveportu pořezal nožem muže. Celou dobu měl u sebe svou dvanáctistrunovou kytaru a od spoluvězňů se naučil spoustu tradičních amerických písní. Stal se populární a John Lomax pořídil ve vězení v roce 1933 jeho nahrávku. Během několika let Lomax nahrál pro knihovnu amerického kongresu na 500 Lead Bellyho písní. Nebýt jeho, Lead Bellyho skladby by zřejmě nenávratně zmizely. Po propuštění Lomax Lead Bellyho přivezl do New Yorku, kde se oženil. Tisk z něj šílel – měl neobvyklou hudební historii, seděl ve vězení a navíc hrál skvěle na kytaru. Ačkoli Lead Belly nahrával u různých nahrávacích společností, vystupoval na kolejích, v koncertních sálech a klubech napříč Spojenými státy, nikdy nebyl komerčně úspěšný. Neměl dobrého manažera, a tak moc nevydělával. V květnu 1949 odjel do Paříže, kde mu byla diagnostikována vzácná Lou Gehrigova choroba (neurodegenerativní onemocnění mozku pojmenované po slavném baseballovém hráči New York Yankees Lou Gehrigovi – pozn. autora). Zemřel v chudobě v New York City o šest měsíců později. Jeho pověst jako jednoho z nejvlivnějších hudebníků všech dob však stále roste. Tom Waits, Cat Stevens, Bob Dylan, Van Morrison, Robert Plant, Mick Jagger, Keith Richards, Janis Joplin, Kurt Cobain, Pete Seeger, Peggy Lee nebo Nina Simone, všichni se hlásí k Lead Bellymu odkazu. George Harrison z The Beatles dokonce prohlásil, že nebýt Lead Bellyho, tahle slavná skupina by nevznikla.

Seznámil jste se s Lead Bellyho ženou a pečoval o jeho archiv. To je splněný sen každého fanouška …

Nemyslím, že to tak bere každý. Mě baví hledat a to, co najdu, si dávám do složky. Když skončím, mám hromadu složek. Lidé slyšeli o mém zájmu o Lead Bellyho, psali mi, a já jim posílal informace z mých složek. Po letech z té korespondce vznikl pěkný mini archiv.

A s Lead Bellyho neteří Tiny jste napsal jeho monografii …

Měla po strýčkovi spoustu materiálu a já měl zas tu svoji sbírku. V roce 1990 jsme se proto rozhodli, že knihu o Lead Bellym uděláme společně.

Jak těžké bylo sehnat vydavatele?

Měli jsme dobrého agenta, který mi zařídil setkání s mnoha špičkovými vydavateli. Jenže všichni měli své racionální důvody, proč knihu vydat nemohou. Až v roce 2004 se jeden kamarád ze Švédska, který pracoval jako umělecký ředitel ve špičkovém německé vydavatelství Steidl, zeptal svého šéfa, zda zná Lead Bellyho: Jasně, vyrostl jsem na jeho deskách, odpověděl. Jednou bych chtěl o něm udělat knihu. Řekl mu o mé newyorské sbírce a on mě následující měsíc přijel navštívit. Pečlivě si všechno prohlédl a řekl: Vida, máme knihu, ozvu se vám.  O dva roky později mě požádal, abych přijel do Německa, a to ostatní je historie. Knihu lze koupit i v Praze, v knihkupectví Globe.

Předmluvu ke knize napsal slavný hudebník Tom Waits, který se narodil den po Lead Bellyho smrti. Věříte na reinkarnaci?

Tom Waits je přesvědčen, že do sebe s Lead Bellym na té cestě vrazili. Na reinkarnaci věřím, i když jsem dnes agnostik, byl jsem vychován jako katolík, moji dva bratři jsou kněží, sestra je jeptiška a třetí bratr si vzal bývalou jeptišku.

Lead Belly ale nebyl jedinou slavnou osobností americké kultury, kterou jste znal. Dalšími byli třeba Allan Ginsberg nebo Odetta. Jak jste se seznámil s nimi?

Na konci 50. let jsem byl u námořnictva, s Odettou jsem se seznámil, když začala vystupovat v klubech v San Francisku. Díky našemu společnému zájmu o Lead Bellyho se z nás stali dobří přátelé. Párkrát mě večer přivezla autem k námořní základně. Hlídka na nás vždy koukala trochu podezíravě, možná se divili, co má bílej námořník společného s tou velkou afroameričankou. Nikdy jí nedovolili, aby mě dovezla až na základnu. V pořádku, slečno, nechte ho tady.  Taková pitomost! Vždycky jsme se tomu smáli. Nedávno jsem našel jeden její dopis, datovaný 27. března 1961, píše: Jsem tak ráda, že chystáš knihu o Lead Bellym …   S Allenem Ginsbergem jsem se seznámil, když přišel jako zákazník do obchodu, kde jsem mimo jiné prodával dánské školní brašny, ze kterých se stal kult. Slíbil jsem mu jednu zdarma, když o té své napíše báseň. Řekl, že to zkusí, ale nikdy nic neposlal. Brašnu jsem prodal i Steve McQuenovi, Robertu Redfordovi, Dustinu Hoffmanovi, Brooke Shieldsové nebo dceři Micka Jaggera Jade. V roce 1988 unesli Kalvinu Kleinovi dceru March, u sebe měla právě tuhle brašnu. Když ji zachránili – i s brašnou –  spousta lidí chtělo mít taky takovou a brali obchod útokem.

Jste muž mnoha profesí. Čím vším jste byl?

Když jsem přišel od námořnictva, prodával jsem inzerci pro všelijaké časopisy. Vždycky mě bavilo prodávat. Když jsem pracoval v obchodě, bylo pro mě snadné prodat, protože mé nadšení bylo skutečné. Lidé mi často říkali: Věřím, že jste opravdu přesvědčen o tom, že tohle bude perfektní dárek. O pár dní později přišel vzkaz: Měl jste pravdu, díky!  Vždycky mě bavilo dělat venku, často jsem se staral o zahrady kamarádů, když byli pryč. Když pak jeden z nich otevřel vlastní zahradnictví, stal jsem se jeho asistentem. Hodně jsem se toho naučil a po šesti letech jsem si zařídil vlastní zahradnickou živnost. Teď jsem napůl v důchodu, mám sedm stálých klientů. Na jaře čistím, v létě sázím, na podzim zahrady připravuji na zimu. Kromě toho chystám květiny pro luxusní restaurace.

Četl jsem, že chystáte o Lead Bellym i film …

Jeden film o začátcích Lead Bellyho již v 70. letech vznikl, ale nebyl moc dobrý. Místo jeho originálních nahrávek se tam střídali tři jiní zpěváci. Pokud by se to povedlo, chtěl bych u toho filmu působit jako poradce – za ta léta jsem něco jako sklad informací. Vím, jak oddělit fakta od fikce. Režisér Martin Scorsese píše v naší knize o tom, jak poprvé slyšel Lead Bellyho v rádiu. Měl pocit, že zpívá jen pro něj. Rychle sednul na metro a ve městě si koupil jediné Lead Bellyho album, které našel. Možná by ten film mohl natočit právě Scorsese.

Co pro vás znamená hudba? Přemýšlel jste někdy o tom, že byste byl muzikantem?

Když jsem vyrůstal, líbila se mi pop music, ale v 60. letech jsem se začal vážně zajímat o folk, který se v té době začal zase hrát. Baví mě dozvídat se něco o původu písní. Já a muzikant? Před lety jsem si koupil banjo, ale nikdy jsem se na něj nenaučil hrát.

John Reynolds, *8. února 1935, v Bronxville, stát New York.
Původním povoláním krajinný architekt. Sbíral více než 50 let cenné materiály z celého světa včetně desítek dosud nepublikovaných fotografií, dopisů, nahrávek a filmových záběrů ze života bluesmana Lead Bellyho. Většinu z těchto dokumentů zahrnul do své úctyhodné publikace Lead Belly: Život v obrazech. V 60. letech byl u námořnictva, prodával inzerci do časopisů, ale i japonské bambusové deštníky či dánské školní tašky. Pro obchod má John talent. Ještě dnes má v New Yorku sedm stálých zákazníků, kterým se stará o zahrady.
Co vás čeká v nejbližší době?

Mám rád kapelu Please The Trees a chci jí pomoci prosadit se tady ve Státech. Kamarádi v Anglii vydávají v prosinci album na počest Lead Bellyho a příští jaro chystají malé turné po Státech. Budu produkovat jejich koncert v Town Hall. Spolu s dalšími muzikanty zahrají pro místní charitu. Takže hudba bude hrát v mém životě velkou roli i v roce 2011.

Vy teď sedíte v New Yorku, my v Praze. Nedá mi to a musím se vás zeptat, jaký máte k Praze vztah?

Velmi vřelý! Naplno se rozvinul, když jsem navštívil Karlův most. Stát vedle těch soch, číst si o jejich historii, z toho jsem byl úplně vedle. Moc jsem se těšil, že se na most při své další návštěvě půjdu podívat zas, jenže byl plný turistů a právě probíhala hlučná rekonstrukce. A je to tak pořád – teď je to moje nejméně oblíbené místo. Miluji ale všechny ty architektonické styly v Praze. Všude tolik barev a krásy. Kdykoliv se otočíte, něco vás upoutá. Vždycky jsem měl rád Dvořákovu Novosvětskou a poté, co jsem viděl z Karlova mostu Vltavu, mám slabost i pro Smetanu. A mám rád Čechy, jsou velmi přátelští.

A John sám dodává: Možná by čtenáře mohlo zajímat mé zdraví. Před čtyřmi roky jsem byl na operaci srdce, před dvěma prodělal úspěšnou chemoterapii po rakovině prostaty. Můj kardiolog chce, abych třikrát týdně cvičil. V domě je posilovna, takže nemám šanci to neplnit. Vždycky jsem byl hodně aktivní, hlavně jsem hodně chodil. Nikdy jsem nekouřil. Rád si dám přiměřené množství piva či vína …