Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Naděžda Sobotková

Jen málokdo může říct, že působí v jediné instituci tak dlouho, jako balerína Naděžda Sobotková. V Národním divadle je 71 let a jak sama s úsměvem říká, přežila šestnáct ředitelů. V baletní přípravce vychovala stovky tanečníků a tanečnic. Mezi jinými i kambodžského krále Sihamoniho.

V Národním divadle jste od svých 16 let. Jak jste se k baletu dostala?

Když máte na něco talent, musíte mít ještě štěstí. A to já měla. Končila jsem obecnou školu a jako závěrečné vystoupení pro rodiče jsme si připravili pohádku, kterou jsme hráli na Žižkově v Akropoli. Přišla se tam podívat slečna Handlová, která měla baletní školu. Přivedla si své žačky, které už hrály víly, zatímco my jen nějaký ten stromeček. Když jsem viděla, jak se chlubí, začala jsem je napodobovat. Slečna Handlová si mě všimla, přišla k mé mamince a řekla jí: v té žábě něco je, dejte ji ke mně, beru třicet korun měsíčně, hodiny dávám v Korunní třídě. Tak to začalo.

Galerie (11)

Co bylo dál?

Asi po roce jsme na procházce potkaly krásnou paní s kočárkem. Byla to Marie Šponarová, sólistka opery Národního divadla, která s mou maminkou seděla od první třídy v lavici. Dlouho se neviděly, ale moje maminka, prostá ženská, hned využila příležitosti a řekla jí, že jsem se zbláznila do baletu. Pozvala ji, ať se přijde podívat na moje přestavení. Když je v tom Národním, třeba by se něco dalo dělat. Opravdu přišla, líbilo se jí to a slíbila, že se poptá u šéfky baletu Nikolské. Pak jsem začala k Nikolské chodit na lekce. Jenže ta brala 300 korun měsíčně. To byly za první republiky veliké peníze! Pro nás to bylo moc, Marie domluvila, že bychom platily jen 100 korun, ale i tak to bylo příliš. Chodily jsme s maminkou na hodiny na Smíchov pěšky, abychom ušetřily. Nikolská se to asi od Marie dozvěděla a pak už jsem chodila zadarmo.

A přišlo první opravdové vystoupení…

To mi bylo čtrnáct. Představení se jmenovalo Panna Pussy, zaskakovala jsem za jednu z osmi tanečnic od Nikolské a brala 1500 korun měsíčně! Náš rodinný rozpočet se ohromně vylepšil. Pak už to šlo rychle. Nikolská měla smlouvu v Holandsku, dostala jsem se ven a poprvé viděla moře. Když mi bylo šestnáct, v zimě 1939, konal se konkurz do baletu Národního divadla. Byla jsem přijata v srpnu, už za protektorátu, jako elévka; ve smlouvě byl uvedený plat 600 korun měsíčně plus padesát korun příplatek na spodní prádlo a líčidla. Začala jsem dělat to, co jsem milovala. Válka šla kolem mě. Nebylo moc jídla, ale maminka uměla vařit z vody. Divadlo pro mě bylo oázou, kde se neválčilo.

V roce 1953 jste ještě jako studentka taneční katedry s dalšími dvěma kolegyněmi, Olgou Páskovou a Věrou Ždichyncovou, obnovila baletní přípravku Národního divadla. Koho to napadlo?

Při velkých divadlech byla baletní škola vždycky. U nás najednou nebyla. Po absolutoriu nám tehdejší šéf baletu Antonín Landa nabídl, abychom školu obnovily a tak dokázaly, že jsme schopné i jako pedagožky.

Do baletní přípravky chodí děti od šesti let. Jaké musí mít předpoklady?

Musí mít určité fyzické dispozice, nádherný nárt, vysoký skok, volné kyčle. I kdyby bylo dítě sebešikovnější, bez toho to nemůže dělat. Nesmí být také líné, balet je dřina. Píle je víc než talent. Rodiče to často nechtějí pochopit.  O tom mluví i Fred Astaire, když říká: Někteří lidé si myslí, že dobrým tanečníkem se musíte narodit, ale všichni dobří tanečníci, které znám, se museli učit a tvrdě trénovat…
I když se s tím narodíte, je vám to k ničemu, když nemáte pokoru a píli. To jsem vštěpovala všem a za tu dobu, co vedu přípravku, mýma rukama prošlo na patnáct set tanečnic a tanečníků! Stává se mi, že ke mně přijde bývalá žačka, která je už v penzi, a přivede mi vnučku na lekce. Hodně našich žáků se potom dostane na konzervatoř. Jeden rok nám dokonce přijali všech 14 zájemců. Umíme dobře odhadnout, kdo na to má a kdo ne, ale nikomu nebráníme, aby to zkusil.

Jak se za ta léta změnily děti?

Myslím, že k horšímu. Kvůli televizi a počítači, vydrží u toho sedět hodiny. Já tomu všemu říkám biograf a vůbec tomu nerozumím. Děti jsou čím dál více hluché, neslyší hudbu. Dřív děti měly až čtrnáct představení v měsíci. Účinkovaly nejen v baletech, ale i v operách, včetně Prodané nevěsty, Rusalky, Lišky Bystroušky, ani je všechny nedovedu vyjmenovat. Seznamovaly se s divadelní formou, s orchestrem, hudbou, s jevištním prostorem. To mělo obrovský význam. A dneska? Máme jedno jediné celoroční představení – Zlatovlásku v Tylově divadle a v prosinci a únoru hrajeme Louskáčka.

To nezní moc optimisticky…

Balet vždycky byl, je a bude Popelkou. Chybí kompetentní lidé na správných místech, kteří by ho vnímali jako jednu z nejtěžších forem umění, kde všechno musíte vyjádřit tělem. I když je herec z činohry sebeblbější, stačí, když řekne, miluju tě a divák to slyší. Zpěvák to zazpívá, ale tanečník to musí vyjádřit pohybem. Lidé náročnost téhle profese často nechápou a nedoceňují. Setkala jsem se i s dotazem: večer si jdete zatancovat, ale čím se živíte během dne? Zapomínají na to, že je to dřina, dril a že se tanečník, který začíná v jedenácti letech a končí ve dvaačtyřiceti, těžko mohl naučit nějaké řemeslo.

Platí, že primabaleríny většinou moc nesnídají, jen sušenku a mátový čaj, a hlídají si každý gram?

Nic takového u nás neexistovalo. Vždyť to všechno vypotíte. Já si po obědě dala tři čtyři dorty a nic se nedělo. Pamatuji se, že jsem měla kolegyni, která v pauze při zkoušce snědla krajíc chleba se škvarky a se sádlem. Ale samozřejmě to má každý jinak, tanečníci jsou profesionálové, vědí co mají dělat a jak se udržet ve formě. Vzpomínám si, že lékař Národního divadla, doktor Glücksmann, dělal kdysi takový výzkum. Kromě jiného nás vážil před a po představení a zjistil, že sólistky shodí tak kilo a půl, sólisti i ke třem kilům. Muži pak za války dostávali potravinové lístky, protože podle Glücksmannových závěrů byl balet stejně náročný jako práce v dolech.

Mezi vaše slavné žáky patří i současný kambodžský král Sihamoni. Jak se k vám dostal?

Když mu bylo devět let, přivedl ho tatínek král do naší baletní přípravky. Už jako malý měl výjimečné schopnosti pro klasického baletu. Jeho otec zjistil, že se může jet učit do jedné z tehdejších satelitních zemí, do Československa. Vystudoval u nás konzervatoř i vysokou školu. Pak se vrátil do Kambodže, kde ho ale polpotovci uvěznili a popravili pět jeho sourozenců. Podařilo se mu odjet do Francie, kde se stal profesorem na konzervatoři. Po pádu režimu se do Kambodže vrátil, stal se vyslancem při Unesco a v roce 2004 byl zvolen králem. Když jsme si po letech domlouvali setkání, povídal mi: Paní profesorko, já se tak těším, až přijdu do vašeho kamrlíku na pumprlíka. Kamrlík říkám svojí malé kanceláři v Národním divadle, pumprlík je zas malé kafe. A on to navíc umí říct dokonalou češtinou. Je to jediný král na světě, který mluví česky. A určitě jediný, kterému tykám.

V baletu existuje několik světových škol – ruská, francouzská, italská… Jakou preferujete?

Učím podle ruské školy, pro mě je stále nejlepší. Mám ráda tu uvolněnost, i když po technické stránce je to dřina. Petrohradská škola patří stále ke špičce. Vynikající jsou i jinde, ve Francii, v Londýně. Tam se zase velmi soustředí na to, co se děje na jevišti, na choreografii. Vůbec nejlepší jsou ale Asiaté. V přípravce jich mám několik a mohu říct, že jsou neuvěřitelně houževnatí. Ale s těmi preferencemi – já se umím nadchnout každou chvíli pro něco nového, teď se mi třeba líbí pilates.

Jaká je dnes úroveň českého baletu?

Největší skok udělal po válce, za Machova. Jednou měl v Národním divadle koncertně vystupovat ruský pár. Chtěli svoje představení vyplnit naším baletem. Machov jim říkal, ať to nedělají, že je náš balet ve velké oblibě, že to pro ně bude těžká konkurence. Ale oni si nedali říct, a tak k tomu došlo. Kromě jiných tančil i Kůra, kterého všichni milovali. Když skončil, divadlo vybuchlo, diváci vyvolávali jeho jméno. Rusové si šli stěžovat ke starému dědkovi Nejedlému, tehdejšímu ministru kultury, že to bylo vyprovokované. Druhý den přišel Nejedlý do baletního sálu a zakázal Kůrovi vystupovat v Labutím jezeře, které jsme měli hrát večer ve Smetanově divadle.

Jako sólistka jste vystupovala v řadě představení, máte vysněnou roli, na kterou jste nedosáhla?

Byla jsem dobrá piruetářka i skokanka, proto jsem toužila po Labutím jezeře a bílé nebo alespoň černé baleríně. Nakonec jsem se s tím smířila a musela uznat, že mají choreografové pravdu. Jsem malá a jako labuť bych byla legrační, i kdybych byla technicky sebedokonalejší.

Zahrála jste si i v několika filmech, třeba v Schormově Každý den odvahu…

Byl to jeho první film a já tam hrála tanečnici. Evald za mnou přišel točit do baletní školy, ještě když dělal krátký film. Dneska už to můžu říct, byli jsme víc než přátelé. Byl to nesmírně inteligentní chlap. Chtěl na vysoké škole studovat divadelní režii, ale kvůli jeho buržoaznímu původu ho nevzali. Pomohl mu tehdejší vynikající barytonista Konstantin, u kterého se Evald učil zpívat. Přimluvil se za něj a dostal ho na vysokou – ne na divadelní, ale na filmovou. Neměl tehdy ani ponětí, jak vypadá kamera, na film nikdy nechodil a najednou to studoval na vysoké škole. A vidíte, jaký se z něj stal režisér.

Baletu jste obětovala soukromý život, nemrzelo vás to někdy?

Jinak to nešlo, nebyl čas. Mým dlouholetým partnerem byl lékař, profesor Václav Kafka. Poznala jsem ho v den svých dvacátých narozenin. Bydlela jsem u něj na Moráni v domě, který za války vybombardovali. Nic nezbylo. Václav byl veliký sportovec a hrál výborně na klavír. Rád jezdil na lyže, jenže já nemohla. A tak si namluvil jinou, kterou si vzal za ženu. Nakonec jsou z nás s Emilkou kamarádky.

Naděžda Sobotková
Nar. 20. dubna 1923 v Praze, tanečnice, baletní mistryně a pedagožka, žákyně A. Händlové a J. Nikolské. V roce 1939 nastoupila do baletního souboru Národního divadla v Praze. Od roku 1948 tančila jako sólistka. V roce 1956 absolvovala AMU, obor Taneční pedagogika. Od roku 1959 působí jako baletní mistr a vedoucí baletního souboru opery ND, dodnes vede Baletní přípravku Národního Divadla. V roce 1998 jí byla udělena cena Senior Prix nadací Život umělce.
Jak jste vnímala stáří ve třiceti, v padesáti, jak dnes?

Já si vůbec nepřipouštím, že jsem stará. Někdy mám pocit, že mi je třicet. Samozřejmě je to dané tím, že jsem fyzicky v pořádku, poměrně zdravá a že dělám to, co mě baví. Mám sestru, které je 91 let. Bydlíme každá zvlášť, ale každý týden se u ní zastavím a ona mi naloží hrnce s jídlem. Vaří mi, protože já chodím do práce a ona je doma. Mám ráda, když se něco děje, když jsem v pohybu. Dříve mi říkali singrovka, podle šicího stroje. Dneska mi říkají Emilia Marty, což je hlavní postava Čapkovy Věci Makropulos, která žije už asi tři sta let a nemůže umřít.

V Národním divadle jste 71 let, přemýšlela jste někdy nad odchodem?

Je mi 87, takže s tím trochu musím počítat. Až mi to přestane myslet, už to nemůžu dělat. Zatím mi to ale myslí dobře. Máme v přípravce téměř sto dětí a všechny mám v hlavě. Vím, že to tak nebude věčně. Dneska spolu hovoříme, ale už zítra můžu být blbá.