Dalo by se říci, že si z nás naši předkové dvakrát vystřelili. Poprvé, když postavili pyramidy a podruhé, když vymysleli akupunkturu.  Akupunktura možná pro laika není srovnatelná s něčím tak majestátním, jako jsou pyramidy, ale pro lékaře, který se jí zabývá, je to však div světa přinejmenším adekvátní. Také nemáme žádnou zmínku o postupném vývoji této metody léčby, žádné materiály. Na scéně se však objevuje kniha, nazvaná Vnitřní kánon Žlutého Císaře, která popisuje kompletní akupunkturní systém, se všemi důležitými body, jejich použitím, systémem napichování jehlami. Kniha nemůže být dílem jednoho člověka, byť by byl sebevíce geniální! Jak mohl někdo mít hluboko před naším letopočtem takové znalosti o anatomii – o všech šlachách, tepnách a nervech, kolem kterých leží všechny důležité akupunkturní body? A kdyby jen o anatomii, v Kánonu jsou uvedeny návody pro léčbu mnoha onemocnění, které lze úspěšně použít do dneška.

Někteří badatelé tvrdí, že rozvoji akupunktury hodně napomohlo budování závlahových systémů na velkých čínských řekách. Na rozdíl od starého Egypta, kde každoroční velká voda přinesla do neúrodné půdy potřebné živiny, pro rovinatou a úrodnou východní Čínu představovala velká voda vždy katastrofu. Proto se  z nejdávnějších dob čínské civilizace se dochovaly stopy melioračních prací. Pro lékaře, naučené přemýšlet v intencích „lidský organizmus je mikrosvět, kopírující okolní makrosvět“ byly tyto úspěchy při zvládání „nemocí přírody“ jasným návodem – zkusme také regulovat nedostatky a přebytky lidského organizmu pomocí jakýchsi stavidel – akupunkturních bodů.

Akupunktura v Evropě

Prvními místními uživateli akupunktury byli misionáři, pendlující mezi  Evropou a Orientem v 17. století. Vzhledem k riziku šíření nové metody kvůli inkvizici nedošlo v těchto dobách nikdy k masivnějšímu rozšíření výuky akupunktury po Evropě. Do širšího povědomí populace se dostala až po návštěvě amerického prezidenta Nixona v Číně začátkem sedmdesátých let. Jeden z reportérů doprovázejících prezidenta musel být náhle podroben odstranění slepého střeva, přičemž čínští lékaři využili během operace akupunkturní anestezii. Tato příhoda se rozkřikla a vyvolala poptávku západního světa.  K nám se dostala ze Sovětského Svazu, kde se těšila velkému respektu. Dnes je napichování jehliček vítaným doplňkem léčby mnoha osvícených lékařů, kteří se nespokojují s jedinou metodou léčby – farmakoterapií. Jejímu užívání ale současnost příliš nepřeje, akupunkturní ošetření většina pojišťoven nehradí.

Z hlediska naší moderní medicíny je pořád obestřena mlhou tajemství. Jsou různé teorie o tom, že napíchnutí nějakého místa na těle spustí různé reakce v mozku, při kterých se vyloučí látky, nazývané endogenní opioidy – enkefaliny. Tyto endorfinům podobné látky přivedou člověka do stavu příjemné únavy a zklidnění. Tento stav pak umožní nastartování obranných a samoléčebných dějů, vedoucích k úpravě produkce hormonů, vymizení různých blokád, úpravě trávení… Organizmus jakoby se rozpomněl, jak byl nastaven předtím, než vlivem stresů, opotřebování, nesprávné stravy či vlivů prostředí tuto rovnováhu ztratil. Po těle je rozeseto mnoho akupunkturních bodů.  Obvykle jsou umístěné v různých prohlubních mezi šlachami či svaly. Každý z bodů má svůj historický název, často naznačující oblast působení. Tak máme třeba bod „Uchopení větru“ pro léčbu nastydnutí z průvanu, bod „Brána ducha“ pro psychické potíže, nebo třeba bod „Moře vitality“ pro posílení organizmu.  V našich podmínkách využíváme akupunkturu nejčastěji pro léčbu bolestí. Pacienti s bolestmi zad, kloubů, s migrénami, bolestmi při menstruaci jsou pravidelnými návštěvníky kliniky. Výborně působí na různé poruchy regulace zažívání, průjmy, zácpy, žaludeční nevolnost, různé neurózy, které se projevují na trávicím traktu. Dobrý efekt má rovněž pro úpravu hormonálních problémů, projevujících se u žen problémy s cyklem.  Platí tady, že pokud se člověk některé dny cítí ve své nemoci lépe, než jiné dny, akupunktura snadno dokáže dostat jeho organizmus na úroveň „těch lepších dnů“. Dále záleží na propojení s jinými metodami léčby, například s dietetikou, relaxací či pouhým vylepšením spánkového režimu, cvičením.

Závěrem citát jednoho z pravděpodobných otců zakladatelů akupunktury, který vládl Číně kdesi ve 27. století př. Kr:: „Již nechci, aby se v mé zemi lidé léčili toxickými minerálními sloučeninami a rostlinami. Chci, aby se v nemoci napichovaly do kůže jehličky a tím se rozhýbávala vitální energie a navracelo ztracené zdraví.“