Vystoupila jsem uprostřed newyorských mrakodrapů z městského autobusu. V ruce kufr na kolečkách, okolo krku šálu, přece jen už v ulicích podzimního Manhattanu fouká studený vítr. Za půl hodiny se mám sejít s dámou zvláštního jména, o které jsem v minulosti několikrát slyšela. Norma Zabka je jednou z nejstarších krajanek za velkou louží. Jako malá běhala v ulicích československé přistěhovalecké čtvrti, která je hned za rohem, na kamarády pokřikovala zastaralou češtinou a od pěti cvičila v Sokole. 

Jsem zvyklá chodit na schůzky o pár minut dřív. Zvoním u dveří a za chvíli mi otevírá muž s evropským přízvukem. Už o mně ví, paní Norma tu bude za chvíli. Mám dost času se mezitím porozhlídnout po přízemí budovy. Z chodby se jde rovně do tělocvičny, vpravo do baru. Místnosti jsou obložené dřevem a všude visí obrazy a dekorace odkazující na Československo. Začítám se do popisků fotografií, ale už zvoní zvonek. Drobná dáma, opírající se o podpůrné chodítko, v černých kalhotách a sportovní bundě. Má trochu přísný výraz v obličeji. Pozdravíme se česky i anglicky a poprvé se usměje. 

„Nikdy nezapomenu, jak mě maminka poslala nakoupit do amerických potravin na rohu naší ulice,“ vypráví. „Přišla jsem a řekla, že chci půl kila čočky. ‚I need a pound of čočka.‘ Tu čočku jsem řekla česky, protože jsem anglický název neznala. Prodavač samozřejmě netušil, co po něm chci.“ Češtinu mezitím Norma Zabka zapomněla, Sokol jí ale zůstal na celý život.

Cesta k Sokolu a do Prahy

Americká sokolská tělocvična stojí na 71. ulici v Upper East Side ve stínu výškových budov. Před skoro sto třiceti lety, kdy ji krajané nechali postavit, byla místem setkávání sportovců, muzikantů i dějištěm schůzí a všemožných oslav. K Čechoslovákům tady v roce 1918 promlouval T. G. Masaryk a zdejší knihovník Josef Knedlhans vytvořil k této příležitosti novou československou vlajku s modrým trojúhelníkem. 

Sokol Hall do dnešního moderního okolí svým vzhledem moc nezapadá a divím se, že tak dlouho odolala tlaku developerů. „To víte, že za námi opakovaně chodil někdo s nabídkami, abychom budovu prodali, ale nikdy jsme to neschválili,“ vysvětluje čilá pětadevadesátnice Norma Zabka. Sokol v New Yorku nabízí cvičení pro veřejnost v podvečerních hodinách a během dne svou tělocvičnu pronajímá školám v okolí. Ve Spojených státech totiž ve školách nebývá něco jako tělocvična nebo školní jídelna samozřejmostí. 

Usedáme ke stolu v místnosti v přízemí, ze které jde vidět do dobře vybavené tělocvičny. Stěny zdobí staré fotky cvičenců a cvičenek, dobové sokolské pohlednice a známky. Dřív to tady cinkalo příbory a talíři, právě tady byla restaurace Sokol. Krajané sem chodili na české speciality, dobré pivo a přečíst si české noviny. „Nejdražší byla pečená husa, stála celé tři dolary. Ale takové knedlíky s vejci stály pouze dolar a dvacet pět centů,“ směje se paní Norma nad jídelním lístkem z první poloviny 20. století.

Norma Zabka je bývalá gymnastka, učitelka gymnastiky na newyorské univerzitě Hunter College, celoživotní sokolka. Tělocvičné organizaci v New Yorku sedmadvacet let prezidentovala neboli – jak lépe známe v češtině – starostovala. V roce 1940 získala zlatou medaili v americkém Mistrovství amatérských juniorů. Stála u základů rytmické gymnastiky jako samostatné disciplíny ve Spojených státech amerických a díky tomu je její jméno zapsáno v Síni slávy americké gymnastiky. Během své kariéry složila několik zkoušek pro rozhodčí a dostala se díky tomu na Olympijské hry v Los Angeles, Soulu, Atlantě a Barceloně. 

„Do Sokola jsem poprvé přišla asi ve čtyřech nebo pěti letech, bydleli jsme totiž naproti. Rodiče měli český původ, za svobodna jsem se jmenovala Bříza, ale narodili se už v Americe. Sokol pro nás znamenal druhý domov,“ začíná Norma Zabka své vyprávění o dětství. Tatínek pracoval jako portýr a maminka uklízela kanceláře. Mimochodem pracovala v tehdy nově postaveném Rockefellerově centru. Kancelář tam měl mimo jiné i Walt Disney. Maminka tak domů nosila papíry s různými obrázky na vybarvování. Děti je počmáraly a vyhodily do koše. „Dnes lituji, že jsme si je nenechali, měly by určitě velikou cenu,“ směje se paní Norma. 

Narodila se v roce 1928. Ve třicátých letech československá komunita na Manhattanu ještě žila poměrně pohromadě, existovaly desítky spolků a v nich vznikala přátelství na celý život. Všechny spojoval imigrantský osud. Všichni nadobro opustili své rodiny v Evropě a šli za lepším. „Měli jsme nádherné dětství! Nejezdilo tady tolik aut jako dnes a díky tomu jsme ve srovnání s dnešními dětmi měli úžasnou svobodu. První Avenue jsme přezdívali Bohemian Broadway. Stála tam knihovna, kde bylo jedno patro plné českých knih. Pečivo jsme kupovali buď u Hájka, nebo u Jandy, kde prodávali vánočky a různé cukroví. Všichni tady tehdy mluvili česky,“ vypráví paní Norma. Čechoslováci měli svého řezníka, kostely, banku, školu i pohřební dům. 

Dnes už Norma Zabka česky nerozumí ani nemluví. Ani když ji vybídnu, aby zapátrala v paměti a vzpomněla si na nějaké sokolské povely, říká, že už je to moc dávno. Když jako šestiletá nastoupila do základní školy v blízkosti domova, nechtěla už o jazyku svých předků ani slyšet, chtěla zkrátka splynout s ostatními dětmi. „V první třídě jsem anglicky skoro nemluvila, ale naučila jsem se pak velmi rychle. Jako dítě jsem se zkrátka rozhodla, že už s češtinou nechci mít nic společného.“ Jenže pak přišel rok 1948 a za Atlantik se dostala Marie Provazníková, největší ženská osobnost československého Sokola, a Normě, tehdy dvacetileté slečně, změnila život. 

„Setkání se sestrou Provazníkovou bylo osudové. Celý život mi byla nenahraditelnou mentorkou, vše jsem se naučila od ní. Velmi mě podporovala v tom, abych se cvičení věnovala profesionálně,“ vypráví paní Norma. Marie Provazníková, sokolská legenda, jako jedna z prvních žen vystudovala v roce 1918 učitelství na Karlově Univerzitě a učila na Drtinově dívčím gymnáziu v Praze. Když jí bylo osmadvacet, stala se členkou náčelnictva Československé obce sokolské, o tři roky později ji členové zvolili náčelnicí Československé obce sokolské a ve funkci zůstala až do doby během protektorátu, kdy byl Sokol úředně zastaven. Podílela se na organizování Všesokolských sletů v roce 1938 i v létě 1948, kdy se část sokolů vymezila proti nastupujícímu komunistickému režimu. 

Při průvodu Prahou provolávali slávu bývalému prezidentu Benešovi a odvraceli pohledy od hlavní tribuny, kde seděl Klement Gottwald. Komunisté manifest využili k pronásledování Sokola a možná už tehdy Marie Provazníková věděla, že ji čekají nelehké časy a že její budoucnost v Československu není reálná. Měsíc po skončení Všesokolského sletu začala letní olympiáda v Londýně.

S československými gymnastkami tam Marie Provazníková získala zlatou medaili. Z Velké Británie se už do Československa nevrátila, a stala se tak prvním politickým uprchlíkem olympijských her. „Vyprávěla nám, jak ji tehdy komunisté do Londýna vůbec nechtěli pustit. Jako vedoucí Mezinárodní gymnastické federace a vedoucí družstva československých gymnastek ale povolení nakonec dostala. Dostala pak nabídku z Ameriky, aby učila na univerzitě, takže se vyhnula utečeneckým táborům. Byla to velmi silná a vzdělaná žena,“ říká Norma Zabka. 

Norma tehdy po střední škole začala pracovat jako sekretářka. Vůbec ji to ale nebavilo. Uvědomila si prý, že pracovat bude celý život a že práce sekretářky není bůhvíco. Rozhodla se proto studovat tělesnou výchovu a dělat něco smysluplnějšího. A tak začala učit. Nejprve v Sokole, potom na newyorské univerzitě Hunter College. S Marií Provazníkovou společně pracovaly na učebnicích gymnastiky pro sokolské cvičence. 

Sokol to v zahraničí nevzdával ani po rozehnání komunisty. Krajané se dál pravidelně scházeli. V roce 1950 se Marie Provazníková stala náčelnicí Ústředí československého Sokolstva v zahraničí. Z této pozice organizovala výpravy amerického Sokola na Všesokolské slety krajanů v zahraničí. 

„Na slet ve Vídni sestra Provazníková vypravila z Ameriky celé charterové letadlo! To byl můj první Všesokolský slet, na kterém jsem cvičila,“ vzpomíná Norma Zabka a ukazuje na zarámovaný článek v rohu místnosti. Je to nekrolog Marie Provazníkové v The New York Times z roku 1991. Zemřela ve sto letech. Prvního porevolučního sletu se už nedožila, ale dalších osmnáct set zahraničních členů Sokola přijelo v roce 1994 do Prahy. 

Norma Zabka se svými kamarádkami z New Yorku nechyběla. Po rodinných předcích v Československu nepátrala, ani jeden z rodičů už si totiž nepamatoval, odkud přesně rodina pochází, a československá identita se u nich doma nijak zvlášť nepěstovala. Průvod Prahou si ale s ostatními kamarády z Ameriky náramně užili. „Byli jsme šťastní, že můžeme do města, kde to vše jednou před mnoha lety vzniklo.“ 

Probíráme se několika fotografiemi z tohoto roku. Norma Zabka na nich září, na sobě má tmavomodrou sokolskou uniformu a v ruce americkou vlaječku. Okolo ní jsou v kulisách pražské ulice desítky dalších žen s širokým americkým úsměvem. Pamatujete na to odhodlání šestileté Američanky ze začátku příběhu, která si řekla, že s češtinou nechce mít nic společného? Osud Normu Zabku k českým kořenům přes Sokol a gymnastiku přece jen zavedl. V Sokole našla kromě své životní mentorky a profese taky nejlepší kamarádky a tady potkala i svého muže slovenského původu George Zabku. Když během Olympijských her v Mexiku v roce 1968 reprezentovala Československo Věra Čáslavská, Norma Zabka jí fandila doma u televizní obrazovky naprosto automaticky. Obdivovala její techniku i politický postoj. Pár měsíců poté, kdy se Věra Čáslavská vypravila do New Yorku, byli sokolové prvními, kdo ji vítali. 

„Do New Yorku tehdy letěl na závody její muž, běžec Josef Odložil. O její návštěvě se nemluvilo, protože nebyla zadobře s tehdejším režimem. A tak nás byla jen hrstka lidí, kteří věděli, kterým letadlem přiletí,“ vzpomíná paní Norma. „Jeli jsme ji přivítat na letiště s pár dětmi, které jí předaly kytici. Další den jsme pro ni uspořádali recepci v Sokole v Astorii.“

Potřebuju ruch a lidi k životu

V roce 1994 zvolili Normu Zabka jako prezidentku newyorského Sokola. Zavedla tehdy program cvičení pro nejmenší děti do pěti let a snažila se Sokol finančně zajistit: „Velmi těžce nás ale zasáhl covid, to se cvičit přestalo úplně a zatím se mým nástupcům nepodařilo vrátit se do stavu před pandemií.“ 

V těch nejúspěšnějších letech měl newyorský Sokol až tři sta členů. Když si povídáme o tom, jak je na tom americký Sokol dnes, neopomene paní Norma zmínit blížící se Všesokolský slet. V Praze budou sokolové cvičit na přelomu června a července. Americký Sokol organizuje do Česka zájezd a stovky členů už se teď na mnoha místech Spojených států na hromadné cvičení připravují. Paní Norma říká, že její mladší kamarádi se určitě za oceán znovu vypraví, ona už ale mezi nimi kvůli vysokému věku nebude. Ve skvělé formě si užívá spokojeného stáří uprostřed houkajících sirén, troubících aut a neustálého newyorského frmolu. O důchodu někde v klidu na venkově nechce ani slyšet: „Já bych bez toho nepřežila, potřebuju ruch a lidi k životu. Vše mám po ruce, potraviny dole v domě, lékárnu i kavárnu za rohem. A když je něco dál, zavolám si taxíka.“

Na konci povídání ještě paní Normu poprosím o fotku. Nejprve se jí do toho moc nechce, prý se nestačila upravit. Vzápětí ale z tašky vytáhne malý hřeben, sčeše své tmavé vlasy do stran, narovná se a nahodí stejný úsměv, který ji zdobil na fotkách zamlada. Pětadevadesát bych jí nehádala ani náhodou. 

Za pár hodin mám další schůzku jen o pár bloků dál, v 73. ulici v české Národní budově. Paní Norma nabízí, že mě doprovodí. „Po té hodině a půl sezení se musím trochu rozhýbat.“ Bydlí asi na půl cesty. Pomůžu jí otevřít dveře do ulice, sejde pár schodů, opře se o své chodítko a vyrážíme svižným krokem odpoledním prosluněným Manhattanem. 

Text vznikl ve spolupráci s Pamětí národa.