Je krátce po 17. listopadu, 20 let od Sametové revoluce. Jak těch uplynulých dvacet let hodnotíte?

Je to jako den a noc, jako sladké a hořké. Padla tyranie, nesmyslný režim, který lidi jen vykořisťoval. Žijeme ve svobodě, a to je ohromné. Dám vám příklad: Hemingway se zamiloval do německé kosmopolitní zpěvačky Marlene Dietrich. Jednou s ní seděl, oba byli trochu ovínění a on jí řekl: Víte, Marlene, kdyby jste neměla nic, než svý krásný nohy, tak máte víc než všechny ženský na světě. A tak je to s Českou zemí – kdyby neměla nic, než svobodu, tak má všechno, co potřebuje.

Oslavy pokazily potyčky s pravicovými extrémisty a neonacisty. Jak vnímáte existenci a projevy jejich příznivců?

V každé zemi existuje elita a spodina, průměr a lůza. Neonacisté jsou v každém národě, dokud neoněmí, křičí, a když mohou, tak zabijí. O tom jsme se již poučili. Kdyby nacismus zvítězil, Hitler by hned po Židech vyhubil Čechy. Žádní by tu nebyli, ani ti neonacisté by se nenarodili.

Letos jste byl nominován na prestižní literární Man Brookerovu cenu, kterou nakonec získala Angličanka Hillary Mantel. Potřebuje spisovatel takové uznání?

Mně je to všechno jedno. Žádná cena není důležitá, dobré jsou ty peníze, které pak lehkomyslně utratíš. I kdybych dostal čtyři Nobelovy ceny, nebudu psát líp. Ledaže by to někdo cítil jako ostruhu, která když bodne koně do slabin, běží o něco rychleji. Z novin jsem se dozvěděl, že jsem byl třikrát v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu, ale nepomohlo mi to napsat ani řádku.

Možná to může být naopak, že ta cena je strop, završení, uzavření …

Spisovatelé mají několik vlastností, dobré i špatné, jednou z nich je ctižádost, se kterou jde ruku v ruce zodpovědnost. Každý objeví svůj strop, pod který by neměl jít. Spisovatel slouží své povídce, pak čtenáři a teprve potom přijde jeho uspokojení – dostaneš honorář, když je ti dvacet, jdeš s holkou ven, koupíš jí večeři …Je dobrý mít peníze, ačkoliv s penězi to není tak dobrý jako bez peněz špatný.

Se spisovatelem je to jako s ovocným stromem – roste, nosí plody, stárne a uplývá do neznáma. Každá generace potřebuje své spisovatele.

Stalo se vám někdy, že jste dokončil povídku nebo román a řekl jste si, že už nikdy nic lepšího nenapíšete?

To jsem si nikdy neřekl, to bych byl hodně blbej. Já musím napsat to příští lepší, a když ne, tak jsem srab a nejsem dobrej spisovatel. Myslím, že jsem zatím nenapsal tu nejlepší povídku. Se šéfredaktorkou nakladatelství Franze Kafky Markétou Mališovou teď připravujeme knihu o spisovatelích. Říkala mi: Prosím tě, mohli by tam být i jiní spisovatelé než židovští? A tak to vyšlo, že je tam Hostovský, Aškenazy, Langer – náhodou jsou to všichni Židé. Židé totiž mají rádi slovo, bohužel ho ve svých dějinách přeceňovali. Napsali Bibli a mysleli si, že to stačí. Bohužel se ukázalo, že to nestačí, že je dobré mít ještě boxerské rukavice, tvrdé pěsti a v krajním případě pistoli. Mluvím o tom proto, že kdyby se mě zeptala, jakou svoji povídku bych do té knihy dal, vybral bych Nekonečnost. Netvrdím, že je nejlepší, ale jsem na ni pyšnej, nemohl jsem to líp napsat. Je z Osvětimi, kde tři kluci, kteří mají vši a blechy, chtějí spát. Jeden z nich ale nechce usnout, čeká, až se ze ženského lágru ozve zpěv. Ženy zpívají česky, židovsky, francouzky, německy, proto, aby utěšily ty, které ten den někoho ztratily – maminku, sestru nebo dceru. Esesáci nechtějí, aby Židé zpívali, a tak hned jak začnou, vtrhnou tam se psy a několik žen zastřelí. Přesto se ten kluk na ten zpěv těší, protože je to jediná krása, která tam existuje.

Je možné poznat, zda bude mít autor co říci i dalším generacím, zda jeho literární odkaz přetrvá?

Málo mladých lidí čte Jiráska, ačkoliv ve své době byl velice důležitý a dobrý český spisovatel. Ale se spisovatelem je to jako s ovocným stromem – roste, nosí plody, stárne a uplývá do neznáma. Každá generace potřebuje své spisovatele. Generace mých tatínků měla Čapka, Vančuru, Konráda, Dyka a řadu jiných vynikajících spisovatelů. Postupně přichází nové pokolení a chce číst o sobě. Cítím, že moji kolegové jako je Škvorecký, Kundera, Nesvadba, živí i mrtví, pomalu odcházejí do minulosti, ačkoliv jsou ještě drápkem v přítomnosti – ještě nám vycházejí knížky, ale už nejsme spisovatelé současnosti. Je to jako s Biblí, která je vlastně obraz několika blízko narozených pokolení. Spisovatelé jsou taková bible své generace.

V čem byla pro vás jedinečná atmosféra kolem literatury v 60. letech 20. století, kdy do literatury vstupoval Kundera, Vaculík …?

Byla tady cenzura, na všechno byli dozorci, takoví drábové. Řídili se sovětským socialismem a věřili, že v tomto systému nemůže přijít ekonomická krize. A nejednou bum a byla tady. Partaj z toho byla zoufalá, nevěděla, co dělat, tak povolila více svobody některým novinářům, filmařům, spisovatelům a hudebníkům. Pozval nás prezident Novotný a řekl nám: soudruzi, můžete všechno, ale nesmíte dvě věci – zaútočit na socialismus a na Sovětský svaz. Měli jsme tak relativní svobodu a na všechno byly peníze, protože to platil stát.

Spousta lidí ve stáří opouští beletrii a čte vzpomínkovou literaturu. Co čtete vy?

Já čtu, co se mi dostane do ruky. Teď jsem četl knihu německého antifašisty Joachima Festa, která se jmenuje Já ne. Je o rodině, která nesouhlasila s Hitlerem. Pro mě to bylo zajímavé, protože jsem si ověřil, že němečtí Židé byli skutečně vadní, byli víc Němci než Židé. Paměti čtu také, četl jsem třeba paměti Vlasty Chramostové, teď mi byly doporučeny paměti Ivana Klímy …

V 90. letech jste byl šéfredaktorem časopisu Playboy, který má zásadu nemluvit o bolesti, utrpení a smrti. My přesně o těchto věcech píšeme, proč jsou ve společnosti tabu?

Myslím, že je to předsudek, že to není pravda. Každý člověk si přeje štěstí, ale bojí se neštěstí. Proč, to nevíme. Nevíme ani, proč spíme, kromě toho, že si odpočineme. Spoustu věcí, které se odehrávají v mozku, nevíme. Nevíme, kde se bere zlo. Kdybychom to věděli, tak ho vypálíme jako pole na podzim. A smrt? V dějinách člověka hraje obrovskou roli, lidé ji chtěli zkrotit, pokořit, odstranit. Smrt je v našem životě něco jako stín, když jde člověk ve slunci.

Vám byl ten stín několikrát velmi blízko. Myslíte na smrt často?

Já jsem se s ní nějak skamarádil. Vím, že jsme jako strom – porosteme, uvadneme. Ideální smrt by pro mě byla, kdybych se vypařil a všechen zmatek, který jsem napáchal kolem sebe, by se vypařil se mnou. Jednou jsem Němcům ukradl chleba. Přišel esesák a řekl mi, že když mu ho nevrátím, zastřelí mě. Já už ten chleba ale hodil kámošům, šest dní nejedli. Mířil na mě pistolí a začal počítat do tří. Jedna – trochu zmáčkl spoušť, dvě – dotáhl, věděl jsem, že, když řekne tři, je konec. Takže si pamatuju, co člověk cítí před smrtí – rozhostilo se ve mně úžasné ticho, zlomek vteřiny před smrtí. Nevím, jestli mělo barvu, ale cítil jsem se strašně hezky, asi jako malé dítě, když se přisaje k máminu prsu. Nezmáčkl to, můj kámoš skočil mezi tu pistoli a mě a řval na toho esesáka: copak nevidíte, že žádný chleba nemá? Takový kamarádství ještě neviděl a asi to na něj udělalo dojem, řekl nám: vy dvě hovna, odpadněte! Tím nám daroval život. Byl jsem třikrát odsouzený k smrti zastřelením, byl jsem i v takové ohradě a čekal, až na mě přijde řada do plynu. Ale není to tak, že si jdeš koupit noviny a říkáš si, třikrát mě odsoudili k smrti. Ale dostane se ti to do systému. Jsme jako řeka, která má vrchní i spodní proud. Ten spodní není vidět, ale je cítit, je součástí systému.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Bůh stáří nevymyslel zrovna nejlíp. Jak byste ho vymyslel vy?

Bůh zkurvil spoustu věcí, nemoci a tak. Ale na tuhle otázku nedokážu odpovědět, protože nejsem Bůh.

Přesto, jak jste vnímal stáří během života, a jak ho vnímáte teď?

Já ho začínám vnímat až teď. Musím pít třeba vodu, protože beru prášky. Taková blbost. Ale pro mě je ta voda jako pro tebe Chateau Margaux.

Ve vašich prózách vystupují silné, vzdorující typy žen. Co dalšího na ženách obdivujete?

To je naštěstí pro filmaře, hudebníky a spisovatele nevyčerpatelná otázka. Spisovatel Aragon, komunista, napsal v mládí knihu, která se jmenuje Irenina kunda. Když si to vybral jako název svého románu, tak na tom něco musí být. Já když si kladu otázku, proč muže fascinuje, je to ta kombinace milostného a mateřského, to je náš prapůvod. Co obdivuju na ženských já? Řečeno velmi obyčejně: tvář, obličej, vlasy, pusu, hrdlo, ramínka, prsa, bříško, pas, boky, kundu, nohy …prostě to krásný. Člověk potřebuje k životu tři věci: krásu, smysl a stabilitu, jak řekl Kafka. Žena je krásná a když se snoubí se zázračným pocitem lásky, je jako modlitba, anděl.

Arnošt Lustig, *21. Prosince 1926 v Praze
Jeden z největších evropských vypravěčů přežil druhou světovou válku v Terezíně, Buchenwaldu a Osvětimi. Je autorem mnoha románů, povídek a scénářů, řada jeho knih byla přeložena do více než dvaceti jazyků a řadí se k vrcholným dílům literatury našeho století. V padesátých a šedesátých letech byl jedním ze zakladatelů tzv. “nové vlny” v československé kinematografii. Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Izraele a pak do Spojených států amerických, kde přednášel literaturu a film na Americké univerzitě ve Washingtonu. Mezi jeho neznámější díla patří Noc a naděje (1957), Démanty noci (1958), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), Tma nemá stín (1991), za román Krásné zelené oči (2000) byl navržen mezi kandidáty na Pulitzerovu cenu.Do posledního vydání Dity Saxové jste doplnil erotické pasáže…

Jo, protože ona neměla ráda sex, ona ho necítila. Ale věděla, že sex k tomu patří. Žila s osmnáctiletýma holkama, žádná z nich už nebyla panna. Dita si říkala, proč mám být panna, když ty ostatní už nejsou. Vybrala si tedy kluka, takovýho čistýho, chytrýho, perspektivního a rozhodla se, že s ním ztratí panenství. Myslela si, že je to nějaký sportovní výkon, ale podcenila to, že se zamilovala. Byl to její milostný omyl, kluk s ní chtěl spát, ze sportu, nechápal, proč by nemohl, když s tím ona souhlasila. A to v té knížce chybělo.

Jak a kdy se pro změnu v textu knihy rozhodujete?

To pracuje automaticky. Spíš, najednou se probudíš a máš před sebou jako na dlani rozhovor Dity Saxové s nějakým starým chlapem, který ji chce svést. Tak vstanu a napíšu to.

Je to tedy neustále živý organismus …

Přesně. Ona se mnou mluví. Říká: jaktože jsi tam nedal tenhle rozhovor. Nevím, proč si na to nevzpomněla v roce 1963, když jsem to psal. Samozřejmě by se nestalo žádné neštěstí, kdybych to nedodělal, ale představ si, že bych byl malíř pokojů a vymaloval ti pokoj. Když to vymaluju, vidím, že spodní barva pod umyvadlem je trochu tmavší. Co udělá poctivej malíř? Řekne: promiňte, musím přijít ještě večer a tady to přetřu. Tak já to taky přetřu.

Vaše nová kniha se jmenuje Láska a tělo, jaká je?

Každej starší člověk je samá erotika, zatímco vy to provádíte, ty starší o tom jenom bájí. A tak jsem napsal knížku o těle. Můžeš s ním zacházet jako fena na ulici, když potká náhodnýho psa nebo jako kamarád s kamarádkou, protože se vám to líbí a nemáte jinou příležitost anebo z lásky. To pak tělo produkuje úžasný pocity. Přímo božský. Když mají lidé štěstí, zamilují se a cítí lásku, jsou na vrcholu existence. I kdyby to trvalo jen jednu noc.