Jak jste se dostal k židovství?

Můj tatínek byl z částečně židovské rodiny a moc se o tom doma nemluvilo. Jednak byl holokaust a potom u řady židů, zejména středoevropských, českých, možná německých, existuje tzv. Selbsthass (z něm. dosl. nenávist vůči sobě, pozn. red.). Tatínek vždycky říkal, „to je ten Žid“, ale měli jsme samé židovské přátele. Židovství se neustále někde objevovalo. Moje babička sice byla Židovka, ale taky strašně ortodoxně věřící katolička. Takže to bylo vlastně dost složité. Ale protože jsem o tom stále slýchal, začal jsem se o to zajímat.

Mluvilo se doma někdy o holokaustu?

Rodiče o tom moc nemluvili. Tatínek o tom nechtěl slyšet, ale stejně jsme každý rok jezdili do Terezína a mě to strašně deptalo. Měl jsem potom hrozné sny, těžko jsem to snášel. Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyl v Osvětimi a asi se tam už ani nepodívám. Prostě z toho mám hrůzu.

Mohl jste v mládí studovat judaistiku nebo hebraistiku?

Možnost studia judaistiky a hebraistiky byla tehdy velmi omezená. Obor se otevíral jenom čas od času, v podstatě na žádost Židovského muzea, aby měli nějaký dorost. Já jsem začal studovat české dějiny a archivnictví na Filozofické fakultě a tam jsem se dozvěděl, že jsou nějaké kurzy biblické hebrejštiny. Začal jsem tam chodit, no a tím to vlastně všecko začalo. Ty kurzy vedla nějaká paní doktorka Sedláková. Pamatuji si, že to bylo hrozné, protože jsem přišel do kurzu, kde ostatní už četli a já jsem na ty texty koukal jako na obrázky. Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem taky začal číst.

K judaistice vás tedy dovedl jazyk?

Já si myslím, že všecko je předurčené. Když jsem skončil fakultu, musel jsem nastoupit do vojenské služby. Předtím jsem se už zajímal, jestli na Filozofické fakultě náhodou zase není otevřená hebraistika. Řekli mi, že snad je, ale že mají plno a studium už běží. Na vojně jsem byl shodou okolností v Praze, ačkoli jsem žádal do Českých Budějovic, protože jsem tam měl manželku, ale oni mě schválně dali do Prahy. Jednou jsem šel Celetnou ulicí a říkal jsem si, že se půjdu podívat na fakultu a zeptám se, co a jak. Byl tam pan profesor, tehdy odborný asistent Oliverius a řekl mi, ať si honem udělám doplňující zkoušky. Oni tam totiž měli tři studenty a jeden odpadl, takže se uvolnilo místo. Kdybych tam šel o půl roku později, nic by nebylo. Tehdy tam kromě pana kolegy Oliveria učil ještě pan kolega Sadek. U nich jsem studoval a pak jsem se dostal do Židovského muzea.

Existovala tehdy v Praze možnost studovat moderní hebrejštinu?

Ivrit (moderní hebrejština, pozn. red.) učili v jazykové škole, což byl zázrak. Vyučovala tam paní profesorka Lionová z Izraele, jejíž manžel byl novinář Jindřich Lion. Tam jsem začal chodit ještě před vojnou a tím jsem se dostal trošičku dál k judaistice. Ivrit už má blíž nejenom k Bibli, ale k židovství vůbec, k tradicím a k Izraeli. Po roce 1968 dokonce došlo k takové situaci, že se na mě paní profesorka obrátila, jestli bych tu hebrejštinu nepřevzal. Jindřicha Liona se snažili obvinit ze špionáže, takže Lionovi nakonec odešli a já jsem začal učit na jazykové škole. Byla to teda chucpe (drzost, opovážlivost, pozn. red.) a dopadlo to tak, že si mě jednou paní ředitelka toho oddělení zavolala a říkala, že to musí skončit. Objevil se totiž ředitel jazykové školy z Moskvy a podivil se, jak je možné, že se v Praze učí jazyk imperialistického Izraele. Výuka se pak obnovila v roce 1988.

Jaká atmosféra panovala v době normalizace ve Státním židovském muzeu?

Muzeum a vlastně i hebraistiku, která se po čase zase otevřela, využívali k propagandě. Pamatuju si, že jsme tam dělali tak trochu stafáž jako ti chudáci Židi v Terezíně, předváděli jsme, že je tady svoboda. Pak taky byly tendence některé věci a knížky odvézt nebo je uzavřít, ale nám se podařilo Muzeum udržet, takže fungovalo až do roku 1989. I když v roce 1988 už jsem říkal, že odejdu, protože pod vedením soudruha Petříka to nebylo vedení, to byl teror. Naštěstí potom přišel rok 1989 a všecko se změnilo.

Zasahovala do vaší práce nějak Státní bezpečnost?

To bylo dost kuriózní. Já jsem dělal vedoucího sbírkového oddělení a ti estébáci chodili měnit odposlouchávací zařízení, se kterým zřejmě odposlouchávali obec (židovskou obec, pozn. red.). Prezentovali se jako požární ochrana, takže jsem jim samozřejmě musel otevřít. My jsme ale věděli, že tam vyměňují pásky. Samozřejmě se snažili nás různě kontaktovat. Člověk se musel trochu zorientovat, aby neřekl, co by asi bývali rádi slyšeli, ale aby něco řekl. Estébáci se nás neustále snažili chytit při ilegální výuce hebrejštiny, takže tam čas od času posílali různé mladší lidi, kteří vždycky říkali, že uvažují o tom, že by se přes Vídeň vystěhovali a že potřebují trošku znát hebrejštinu. Já jsem je pokaždé vyhodil, protože jsem poznal, že jsou od nich. Když si mě pak zavolali, říkal jsem jim, ať už nám je neposílají, že je poznám. To je vždycky naštvalo, takže potom následovala nějaká protiakce. Zajímavé bylo, že si zřejmě vybírali lidi, kteří měli trošku něco společného s židovstvím, takže jim Židi mohli důvěřovat, ale současně měli stále určitou naději, že je získají pro spolupráci s Stb. Tohle pořád nějak zkoušeli, a skončilo to, až když si můj syn vzal ruskou židovku. To už věděli, že je konec. Naštěstí je ta doba už za námi.

Jak se situace v Muzeu vyvíjela po roce 1989?

Situace tam pak byla složitá. Objevili se Izraelci, kteří s námi chtěli navázat spolupráci. Měli představu, že by se část předmětů z Prahy odvezla do Izraele a tam by se otevřelo další muzeum. Mně a profesoru Sadkovi se ta myšlenka docela líbila, protože se nabízela blízká kooperace mezi těmi dvěma institucemi. Mysleli jsme si, že by bylo dobré, kdyby v pražském muzeu začali pracovat i izraelští odborníci. Navíc v Izraeli žije řada českých židů, tak jsme se domnívali, a já ten názor zastávám do dneška, že by bylo spravedlivé, kdyby část exponátů byla vystavena v Izraeli jako památka na lidi, kteří už tady nejsou, ale i jako pocta těm, kteří tam žijí a pocházejí z Česka. Oni mají neustále pocit sounáležitosti se střední Evropou, s Českou republikou, stále se cítí jako čeští židé. To se ale nepodařilo. Pak začal sílit tlak kvůli tomu, že jsme kooperovali s Stb, tam ale nebylo možné nespolupracovat. Otázka je, jaká byla ta kooperace. Nakonec došlo k rozporům s ohledem na způsoby vedení muzea a jeho další činnosti, takže jsem odešel. O rok později odešel i kolega Sadek.

Jak začalo vaše působení na Husitské teologické fakultě?

Pan profesor Kučera, který byl v té době děkanem fakulty, mi velmi přátelsky nabídnul možnost působení tady a otevření židovských studií, takže jsem to nakonec přijal. Musím říct, že toho nelituji, protože se tady cítím velmi dobře. Fakulta je tolerantní, ctí názory a city lidí a nikdy tady nedošlo k žádným problémům. I když ze začátku to bylo obtížné, protože jsem byl na výuku sám. Postupně se ale vytvořilo oddělení Biblistiky a judaistiky, začalo učit víc lidí a já jsem se pomaloučku mohl začít soustředit na věci, které mě zajímaly a které jsem chtěl dělat.

Jaký je podle Vás současný vztah židovství a křesťanství?

Judaismus a křesťanství nemůžou vést ekumenický dialog, to je nesmysl. Ale mohou vzájemně poznat jeden druhého tak, aby vedle sebe přátelsky a v míru existovaly. Myslím si, že se to v současné době projevuje právě i v tom, že společné soužití je velmi klidné. Konečně docházíme k tomu, že není třeba někoho přesvědčovat „já mám pravdu a vy ji nemáte“. Oni mají svou pravdu a my máme zase svoji, obě ty pravdy mají právo na existenci a jedna nevylučuje druhou. Každý má právo na rozdílné názory, ale to nemusí vést k nenávisti nebo násilí. Myslím si, že židovství i křesťanství vedle sebe začínají existovat ve velmi přátelské atmosféře a uznávají jeden druhého, aniž by tady byla snaha o ekumenu a konverze. Naštěstí žijeme ve 21. století a krizi, kterou teď možná prochází islámský svět, už máme za sebou.

Foto Jan Bartoš

Jak vnímáte soužití islámu a Evropy?

K tomu je těžké se vyjádřit. Můj názor je takový, že by se islám měl naučit žít vedle neislámského světa a respektovat zvyky země, v níž muslimové žijí. Není správné prosazovat své zvyky na úkor těch cizích, v tomto případě třeba evropských. Na druhé straně judaismus a islám mají mnoho styčných bodů, takže považuji to současné nepřátelství mezi Židy a muslimy za přechodné období. Kromě toho má jiné kořeny než jenom náboženské, je v tom i politika.

Lze říci, že váš názor na život muslimů a islámu v Evropě vychází z historické zkušenosti židů žijících v Evropě po staletí?

Možná, ono je to velmi složité. Ostatně židé jsou někdy nazýváni evropským národem par excelence. Vlastně tady došlo k situaci, která v islámu podle mého názoru není, totiž že čeští židé se považovali za Čechy takzvaně mojžíšského vyznání. Přijali kulturu svého okolí, ale udrželi si náboženství, některé tradice a samozřejmě vlastní historické povědomí. A tohle zatím v soužití mezi neislámským a islámským světem v Evropě chybí. Vývoj ukáže, jestli bude možné k tomu dojít. Myslím, že jistá kulturní asimilace, tak jak proběhla v židovské evropské menšině, byla cesta, která nebyla úplně špatná.

Vraťme se zpět k vašim studentům. Jak je seznamujete s rabínskou literaturou?

Přednáškami, ale teď to trochu zlehčuji. Snažím se koncipovat studium tak, aby hlavní váha spočívala na textech. Ty ovšem vyžadují základní znalosti pojmů a přístupů a to by měly zprostředkovat přednášky. Když se seznámíme se základy, potom jsme schopni chápat strukturu a charakter textu. Rabínský text, to není moderní text, není ani podobný latinskému středověkému textu. Vždycky studentům říkám, že rabínský text je stenografickým záznamem diskuzí jednotlivých učenců.

Talmud nebo rabínskou literaturu Židé označují za ústní Tóru, jak tomu lze rozumět?

Studenti velmi často říkají: Jaká ústní Tóra, vždyť je to napsáno!? Ale to napsání je jenom jakási pomůcka. Jednotlivá slova nebo věty musím, když texty překládám, rozepsat do celého odstavce nebo několika odstavců, a tak v podstatě odhalit, co je v nich implicitně obsaženo. Proto mluvíme o ústním charakteru Tóry. S tím pak velmi úzce souvisí rabínská zásada „zjednej si učitele“, protože bez učitele, bez rava nejsem schopný text pochopit. Nemůžeme textu rozumět, když nemáme rabína, který má tradici.

Jaký je význam učitele v judaismu?

Existuje velmi starý výrok, který zní „Kdo jsou králové? Naši učitelé“. Je z něj patrné, jak je v judaismu ceněn učitel a jak je ceněno vzdělání. První, nejváženější a nejdůležitější vrstva židovské společnosti, to byli a jsou rabíni, učitelé. Oni jsou nositeli tradice. Kdysi jsem pobýval delší dobu v Izraeli a měl jsem možnost studovat na ortodoxní škole, na kterou přijížděli synové z bohatých amerických podnikatelských rodin. Oni tam byli posláni, aby se aspoň částečně seznámili s touto tradicí prostřednictvím učitelů, a za to zase poskytovali finanční prostředky škole. Boháč je sice důležitý, ale zdaleka není tak vážený jako učitel. Co by se stalo bez učitelů? Judaismus by zanikl. Učitel, rav nebo rabín, je člověk, který udržuje židovství a židy v existenci. Po tisíciletí jsme neměli zemi, jenom učitele a knihu. Kdyby nebyl učitel, tak by kniha byla němá. Co by se stalo s židovstvím? Dávno by nebylo.

Jaké místo v židovství má mesiáš?

Mesiáš v judaismu není příliš důležitý. Existují dva názory rabínů. Jeden přece jenom přikládá mesiáši určitou důležitost. Oni popisují, jaké to bude po mesiáši, jaký bude příští svět, co se změní a nezmění, co se stane s Tórou atd. Ale druhá skupina rabínů tvrdí, že když přijde mesiáš, tak se vlastně nic nestane, pořádek světa zůstane stejný a jediné, co se změní, bude, že Izrael se vymaní z nadvlády národů. Velké množství rabínů říká, že o mesiáši nic nevíme, nemůžeme o něm nic říct, a proto nemáme právo, abychom spekulovali. Až přijde, tak přijde, a uvidíme, co bude. To tajemství je jenom u Boha. Jediné, co můžeme říct, je to, že mesiáš jednou přijde. Snad.

Můžete vysvětlit výrok, že svět byl stvořený kvůli Tóře?

Já si nejsem jistý, jestli na to dovedu dobře odpovědět, přece jenom nejsem rabín. Jenom vím, že v ortodoxním judaismu existují názory, že Tóra preexistovala světu, že nejprve byla stvořena Tóra a potom teprve byl stvořen svět. Svět byl tvořen podle Tóry, která je chápána jako jakýsi architektonický plán. Bůh nejprve stvořil tento plán a podle něj potom stvořil svět. Tóra není úplně závislá na stvoření, zatímco stvoření je závislé na Tóře. Kdyby ale neexistoval svět, kdyby neexistovalo stvoření, nebyl by nikdo, kdo by Tóru mohl udržovat, studovat ji a předávat dál.

Jak se vyrovnat s tím, že v judaismu se často setkáváme s různými názory rabínských autorit?

Není to tak, že by si každý rabín mohl říkat, co chce. Je samozřejmě vázán Tórou a halachou (náboženským právem, pozn. red.). V těchto mezích existuje určitý prostor, aby se rabín mohl v dané záležitosti rozhodnout tak, nebo onak. Je možné, že některý rabín v té věci rozhodne jedním způsobem, a druhý rozhodne jinak. Ale když budu podléhat pražskému rabínovi, bude pro mě závazné právě jeho rozhodnutí, on však nemůže překročit hranice dané Tórou a halachou.

Bedřich Nosek
Narozen 13. května 1942, na FF UK vystudoval historii, archivnictví a hebraistiku. Působil jako lektor moderní hebrejštiny na Státní jazykové škole a jako odborný pracovník ve Státním židovském muzeu. V 90. letech stál u zrodu Oddělení judaistiky na HTF UK, kde působí dosud. Z hebrejštiny přeložil například Osm kapitol o lidské duši a mravním konání rabiho Moše ben Majmona a Pirkej Avot. Je ženatý, žije v Praze a rád jezdí na koni (cvalem).Existují výjimky?

Ano. Dokonce jsou určité situace, kdy rabín zcela v souladu s halachou může porušit ustanovení Tóry například kvůli tomu, aby byla zachována víra anebo kvůli záchraně lidského života. V těch rabínských zásadách se třeba říká „poruš jednu sobotu a zachraň život, aby dalších tisíc sobot mohlo být dodrženo“. Rabín může překročit ustanovení, ale musí to být odůvodněné. K tomu se hodí jeden příběh:

Přijde chudý Žid s husou k rabínovi, aby prohlédl její vnitřnosti, jestli je husa košer, aby ji mohl konzumovat během svátku. Rabín zjistí, že něco není úplně v pořádku, ale má před sebou chudého žida a ví, že radost ze šabatu nebude, protože ten člověk bude jíst suchý chleba, proto řekne „ta husa je košer“.

Přijde tam také bohatý obchodník, a jeho husa má tutéž vadu. Rabín řekne „tady je vada, musíš si obstarat jinou husu“, protože ví, že boháč na ni má peníze. A co je důležité? Radost ze šabatu, slavení svátku!