Moje alter ego není stylistická figura, ale člověk, chlap z masa a kostí, malý velký muž, letos osmdesátiletý Zdeněk Fator. Kamarád z dětství v pražském Bubenči, běžec, desítky let vedoucí atletů Sparty, přivedl tam například pozdějšího olympijského vítěze Ludvíka Daňka, se Zátopkovými důvěrní přátelé, Věra Čáslavská mu vezla z porodnice jeho syna Jirku. Nežil u nás slavný sportovec, aby s ním Zdeněk nebyl kamarád. A nejen se sportovci – v Semaforu u Jiřího Suchého je jako doma, v Americe navštívil i Jiřího Voskovce… Probírali jsme spolu, koho vybrat do galerie sportovců se lvíčkem na prsou, kteří po válce dominovali světu. Připomenout osobnosti a události zapomenuté, neznámé i desetiletí utajované. A mířili jsme co nejvýše: mistři světa a olympijští vítězové. S výjimkou u fotbalistů, ti byli o podobné pocty okradeni válkou a rudým režimem, doplňuje alter ego. Cokoliv v dalším textu pronese, bude zaznamenáno kurzívou, abychom nezdržovali častým představováním.

Balšán, Bican – jména symboly

Václav Balšán, to byl náš první poválečný klukovský hrdina. Rodiče mě, tehdy devítiletého, pustili bez obav na Strahov, tenkrát nebylo čeho a koho se bát, lidi se zdravili, usmívali se, dávali si přednost. Bylo to 24. října 1945, sotva půl roku po květnové revoluci a na strahovskou výspu se nás tenkrát vydalo dvacet tisíc! Náš chodecký šampión Václav Balšán se utkal v závodě na 10 kilometrů s mistrem světa a světovým rekordmanem Švédem Vernerem Hardmo. První mezinárodní atletický podnik v Praze po válce. Hardmo štíhlý, vysoký, dlouhonohý, Balšán o hlavu, nebo ještě o víc, menší. Krásné počasí, svítilo sluníčko, lidi nadšení, šťastní, že válka opravdu skončila. Od startu vyrazil ostře Václav, Hardmo se ale brzy vzpamatoval, do čela šel on, dlouho vedl až do cílové rovinky, ale tam přidal Balšán a neuvěřitelným finišem došel do cíle jako první, snad o dva metry.

Čas 42:31,0 minut. Světový rekord! Ale jak praví kronikář: „Ironií osudu se v poválečné vykolejené Evropě někam ztrácejí protokoly o závodu, svěťák není později oficiálně uznán.“

Ta dvacetitisícová návštěva na Strahově byla sice úžasná, ale nikoliv nejvyšší. Již 21. srpna 1945, necelé tři měsíce po válce, se na Strahově hrál fotbal, Pohár Osvobození, který věnoval prezident Edvard Beneš, Slavia–Sparta. Přišlo 40 000 diváků (odbočka pro srovnání: ligové střetnutí Dukla–Sparta letos v dubnu sledovalo 6792 diváků, a to byl na tamním stadiónu nějaký dav). Vzpomínat na velké návštěvy není pouhá nostalgie, svědčí o touze lidí setkávat se, společně prožívat vzpomínky i naději. Tak například 8. listopadu 1942 přišlo na zápas Sparta–Slavia (5:3) 33 tisíc diváků. A nemuselo se jednat o divácké trháky, například zápas SKEP–Viktoria Žižkov (5:4) vidělo 6500 Pražanů, a zpravodaj Národní politiky si zklamaně povzdechl, že šlo o nejvytrvalejší fandy. Tenkrát v srpnu pětačtyřicátém vyhrála Slavia 4:3. Tři góly vítězů dal tenkrát Josef Bican.

Přestože jsem celoživotní Sparťan, tvrdím, že Bican byl náš nejlepší fotbalista všech dob. Narodil se ve Vídni českým rodičům, tam začal hrát fotbal, dal první góly a pražská Slavia mu hodila laso. Povedlo se, ale jenom částečně. Liknavostí úředníků nedostal včas československé občanství, a nemohl proto za náš národní tým startovat na mistrovství světa v roce 1938 ve Francii. A přišel protektorát, žádná reprezentace, pouze domácí liga, občas pouťáky na venkově za proviant. Jenom v sezóně 1939–1940 vstřelil za Slavii 49 ligových gólů, o rok později pětačtyřicet, v letech 1943 až 1944 dokonce sedmapadesát v šestadvaceti ligových zápasech. To nemá a sotva bude mít obdoby.

Bicanův osud nezasáhla jenom okupace, ale i režim, který ji, po kratičké pauze zdánlivé svobody, chápavě následoval. Ze Slavie, tu přejmenovali na Dynamo, musel pryč a na venkovských štacích byl pod bedlivým dozorem. Když hrál v Hradci Králové a přišel na oslavy prvního máje, skandovali lidé ve špalírech „Ať žije Bican!“, což urazilo přihlížejícího oficiálního hosta Alexeje Čepičku, Bicana vyhostili, doslova okamžitě posadili na vlak a kontrolovali, že skutečně odjel. A propagandistická mašinérie to spustila naplno: Buržoa, jeden, tolik peněz! Ano, vydělával hodně, sám jsem slyšel z jeho úst, a prý to bylo v devadesátých letech poprvé, kdy to pověděl: „Já měl na tehdejší dobu obrovské příjmy. Pět tisíc měsíčně. Pak jsem měl dvojité prémie a při přestupu jsem na ruku dostal sto padesát tisíc, to jsem si mohl koupit tři krásné vily. Za úspěch Slávie ve Středoevropském poháru zase vila.“ Ale Bican, to nebyly jenom krásné góly a peníze. V témže rozhovoru, bylo to pro rozhlasové Dobré jitro, se nám svěřil: „Já jsem přišel na to, že čím větší je fotbalista, tím je slušnější. Já byl ve Vídni na fotbale, hrála Austria s Interem Milán Středoevropský pohár. Za Italy nastoupil Meazza, podle mě nejlepší italský fotbalista všech dob. Bylo asi pět minut před koncem tohoto semifinále, nerozhodný stav, Meazza dostal míč asi deset čísel za lajnu, já to viděl. Meazza nacentroval, spoluhráč to napálil a gól. Italové řádili, už se viděli ve finále. A víte, co udělal Meazza? Šel za rozhodčím a řekl, že to byla přihrávka z autu, že gól nemůže platit. Na to nezapomenu do smrti, nádhera!

Zátopek a ti druzí

Ale nějak rychle, až nespravedlivě jsme utekli od atletiky. Freda Janecký by nám to ani na onom světě neprominul.

Má pravdu, alter ego. Alfred Janecký (1918–1981), novinář, propagátor atletiky, spoluzakladatel Mezinárodní atletické statistické organizace, přímo nabízí ve své olbřímí knize Slavné postavy naší atletiky, vydané v roce 1946, v kapitole protektorátní vysvětlení našeho titulku. „Byli jsme zde prostě jak ve velkém koncentračním táboře. Nezaložili jsme však ruce v klín, právě naopak. Přes všechen útisk, odvádění české mládeže do říše na práci, věznění mnohých pracovníků, zvláště sokolských, dostala naše atletika nový plášť. Mezistátní utkání nahrazena střetnutím Čechy–Morava, podníceno klubové soupeření, počet registrovaných atletů stoupl do takové výše, že je o mnoho vyšší než za předválečného stavu, kdy se započítávali i atleti jiných národností se státní příslušností v ČSR. Zájem obecenstva stále rostl.“ I výkony, dovoluji si dodat.

Četba atletických tabulek z té doby, pečlivým autorem byl Freda Janecký, je dodnes velké dobrodružství. V roce 1946 najdeme mezi mílaři, běžci na „pouhých“ 1000 metrů, i Emila Zátopka. Sice na 11. místě (2:37,5 min.), ale na patnáctistovce je druhý, na 3 kilometry a na pětku už jasně vede. To byla Emilova cesta: rychlostí k vytrvalosti.

Alter ego Zdeněk Fator v objetí s Emilem Zátopkem a finským vytrvalcem Lasse Artturi Virénem. Ten jediný se přiblížil Emilovu výkonu z OH 1952 v Helsinkách a třem zlatým medailím ze tří vytrvalostních disciplín. Na OH 1976 v Montrealu vyhrál závody na 5 a 10 kilometrů, v maratonském závodě skončil pátý. Maraton běžel poprvé v životě, den po vítězství v běhu na 5 kilometrů. Heroický výkon, Emil ale zůstal nepřekonán.

Není to škodolibost, pouhá zvědavost mě vedla k hledání, jak by si tehdejším časem na 5 kilometrů 14:25,8 min. vedl Emil Zátopek na loňském mistrovství České republiky. Nadechněte se prosím, polkněte. Vyhrál by! Ne o kousek, ale o sto metrů. Čas loňského přeborníka byl 14:40,36 min.

Dlouhé běhy žádají vytrvalce, nohama, hlavou i srdcem. A dřinu. Dnes nic z toho není na skladě. Tabulka běžců na 1500 metrů z roku 1946, vidíte ji na obrázku, je zajímavá nejen Zátopkovým druhým místem, ale dalšími třemi jmény Vomáčka, Roudný a Kořán. Chybí pouze jméno Zabloudil a měli bychom kompletní štafetu, armádní mistry světa z Hannoveru v roce 1947.

Šťastný rok sedmačtyřicátý

Nejen atleti, ještě jako vojáci, se stali v tom roce mistry světa. Hokejisté vyhráli první poválečný šampionát v Praze, Váňa v Paříži byl první mezi stolními tenisty, Karola druhý na lukostřeleckém šampionátu, pořadatelem byla Praha… Ale nepíšeme encyklopedii, statistiky zájemci snadno dohledají třeba na internetu. Chceme připomenout několik pozoruhodných osudů.

Třeba právě Bohumila Váňu. Získal třicet medailí z mistrovství světa, z toho třináct zlatých. Začínal hraním po hospodách, skončil ve sklepě. To bylo tak. Stolní tenis byl v Československu považován za sport amatérský a nehodilo se, aby mistr světa Váňa si na živobytí přivydělával hraním na exhibicích a tam, odkud vyšel, po hospodách. Musel, jak se říkalo, v jeho případě to platilo doslova, k lopatě. Pracoval jako kopáč při stavbě Letenského tunelu v Praze, později jako topič. V roce 1956 dostal nabídku stát se trenérem, ale musí vystudovat trenérskou školu. To odmítl, co tam můžou mistra světa naučit? Naposledy jsem se s ním potkal v roce 1989, brzy po Novém roce, on v tom roce zemřel, a bylo to smutné setkání. Při obědě v pražské restauraci Ideál na Náměstí Republiky jsem si všimnul, že u stolu vedle sedí Váňa. Jdu k němu, pozdravím, byl v šoku, že jsem ho poznal, a dali jsme se do řeči. Chci objednat ještě pivo, ale on odmítá, že na to nemá. Ptám se, jestli nemá hlad. Měl. Tak jsem mu objednal buřty s cibulí, pivo a pár hodin mi vyprávěl. Jak to s ním šlo z kopce, když odmítl vstoupit do KSČ, že ale nechtěl emigrovat, přestože mu v Anglii nabízeli dobré bydlo, jak ho dělníci při práci v Letenském tunelu trápili, škodolibě mu mazali čárky značící počet nakopaných vozíků zeminy a smáli se: „Hele šampión!“ Upravil si sklepní místnost na hernu a tam pinkal s domovníkem, když přišel někdo cizí, přestal a otočil se ke zdi. Neholil se, nechodil k holiči, vypadal jako poustevník.

Tak režim odplácel

Jaroslav Drobný byl československý sportovec, jakého nám záviděl svět. Vynikající tenista i hokejista, velmi platný člen mužstva mistrů světa z roku 1947. Diváci na něj někdy volali „přihraj!“, ale on to hnal k bráně sólo jízdou.

To mi vysvětlil jednou na „nudli“, což byl proužek ledu na starém zimáku na Štvanici, kde bruslila veřejnost v době, kdy na hlavní ploše trénovali krasobruslaři nebo hokejisté. Na nudli chodili i oni, když měli volno, jen tak si zabruslit a popovídat si s lidmi. Tam se Jaroslav Drobný svěřil, že při hokeji sóloval proto, že špatně viděl, osvětlení na stadiónech také nebylo nejlepší, a on sotva rozeznával dresy, kdo je spoluhráč, kdo soupeř. Tak aby nepřihrál nepravému, nedal to nikomu.

Jaroslav Drobný ve čtyřhře s Vladimírem Zábrodským.

V tenisu brzy patřil k nejlepším hráčům světa. V roce 1949 hrál na turnaji v Gstaadu, a tam si ho režim našel. Přesněji režim zastupovaný pozdějším normalizačním ředitelem televize Janem Zelenkou. V Londýně o tom vyprávěl: „Po únoru osmačtyřicátého se v našem státě začala politika míchat se sportem, přiřadili nás k Sokolu, dokonce mi jeho hodnostáři radili, že mám hrát jenom s jednou raketou, oni že také hrají jen s jednou. Měl jsem jako každý tenista sen, že vyhraju Wimbledon, ale na to nestačí sedět doma, zatrénovat si s jednou raketou a nepodívat se do světa. Uvědomil jsem si, že musím hrát proti cizincům, pak daleko víc trénujete, přemýšlíte a večer nechodíte se slečnami a na flámy. Na turnaji v Gstaadu, bylo to mistrovství Švýcarska, kde jsem měl hrát ve třetím kole proti Španělovi, jmenoval se Massip, najednou přijeli dva pánové z Bernu, Zelenka a Němec. Řekli mně a Černíkovi, to byl můj parťák v deblu, že nás mají odvézt domů, že z politických důvodů nesmíme hrát proti Španělům a Němcům. Snažili jsme se jim slušně vysvětlit, že když jsme v půlce turnaje, všechno nám tu platí, jsme v nejlepším hotelu, musíme to dohrát, pak pojedeme domů. Oni začali být agresivní, snažili se nám balit naše tenisové věci do kufru, ale lidi, kteří byli kolem, a všechno sledovali, zavolali švýcarskou policii, ta je posadila na vlak a museli odjet zpátky. Bez nás.“ To bylo 11. července 1949. Z Čecha a vlastence Jaroslava Drobného se stal exulant, nejprve Egypťan, později Brit. Wimbledon vyhrál o pět let později.

A domů nesměl. Ani na pohřeb rodičů. Maminku mu zemřela v roce 1965. V tom roce jsme se my atleti zúčastnili tematického zájezdu ke dvěma mezistátním utkáním s Francií a Anglií. V hospodě u Koníčka jsem se úplnou náhodou potkal s kamarádem Jaroslava Drobného, Mrňák se jmenoval, a ten když zjistil, že pojedu do Londýna, zeptal se, jestli bych panu Drobnému nepřevezl fotografie z pohřbu jeho maminky. Zbytečná otázka. Pan Drobný si samozřejmě poplakal, vyprávěl o rodičích, jak ho mrzí, že se s nimi nemohl rozloučit, a pozval nás druhý den na večeři. A vyprávěl a vzpomínal. My jenom litovali, že tak skvělý člověk musí žít v odloučení od domova.

Epilog

Zmínka Jaroslava Drobného o Sokolech nebyla příliš uctivá, a není divu. Vážený název slavné organizace Sokol komunisté ukradli, schovali pod něj veškerý sport u nás, aby jej mohli lépe ovlivňovat. O vlastenectví Sokolů se přestávalo mluvit, pouze zásluhy komunistů se zdůrazňovaly a zveličovaly. Fakta ale hovořila: Mezi umučenými a popravenými vlastenci v době války byli dva starostové ČOS dr. Stanislav Bukovský a dr. Jan V. Keller a 95 členů sokolského ústředí, celkem 236 předních sokolských činovníků položilo život.

Bývali Čechové. Pyšně i s povzdechem můžeme si opakovat. A vzpomenout i na olympijské vítěze v kanoistice Josefa Holečka a Jana Brzáka zvaného Felix. Také na Josefa Malečka, vynikajícího hokejistu a tenistu. Když po únoru 1948 prchal před komunisty na peruánský pas, loučil se s ním celník „Pane Maleček, jste poslední Peruánec, kterého pouštíme.“

Do exilu odešla i Alena Vrzáňová, mistryně světa v krasobruslení, její otec mi věnoval krásnou fotku z doby, kdy bruslila v lední revui. Ne všechny naděje se naplnily, ne všichni vítězové vavřínem ozdobeni. Hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949 byli v nesmyslném procesu odsouzeni k dlouholetým trestům v uranových lágrech, brankář Boža Modrý na následky věznění zemřel.

Slavný Fin Nurmi má před olympijským stadionem v Helsinkách sochu. Zátopkova je v Lausanne. Jak výmluvné.