Jsi Dán, žiješ 30 let v Čechách, máš dvě duše, dvě hlavy? Kým se cítíš být víc?

Pořád jsem Dán, který má ale domov v České republice. A jsem hrdý na určité věci v Dánsku a na nějaké zase ne. Mým životním úkolem je propojovat Dánsko a Česko. Byznysově i kulturně. Moji skandinávští klienti zřídili v České republice více než dvacet tisíc pracovních míst. Z toho mám velkou radost. V Česku reprezentuji Dánsko a naopak, lidem v Dánsku vysvětluji, že je Česko velmi zajímavá země.

Na sociální síti LinkedIn jsem našel nějakou tvoji zdravici, když jste slavili firemní výročí. Píšeš, že jste 30 let prosazovali nordic values v byznyse. Jak si mám konkrétně severské hodnoty představit? 

Jsem v Česku již od začátku devadesátých let a spousta věcí se od té doby změnila k lepšímu. Pořád platí, že Dánsko může Česku přinést vědomí důležitosti etiky v podnikání. Přišel jsem v době, kdy byl byznys prolezlý korupcí, kdy nejsilnější byl ten, který nejvíce okrádal ostatní, kdy špína v politice byla normální věc. Chtěl jsem to změnit, nebo alespoň mít vliv na změnu. Můj byznys je hledat lidi do řízení firem. Stejně jako v Dánsku jsem i tady vždycky hledal ty, kteří jsou schopni chovat se morálně a nastavovat férové podmínky svým zaměstnancům i partnerům. V rámci Severské obchodní komory jsme například tlačili na české ministry, aby přijali protikorupční zákony. Úspěšnost je částečná, ale je. Další hlavní severská hodnota je rovnost. V Dánsku jsme si všichni rovni, jenom máme jiné role.

Co konkrétně jsi podnikal?

Dal jsem dohromady norské a dánské mentorky, které byly členkami parlamentu a místní samosprávy, a uspořádali jsme řadu programů na téma ženy v politice. Dodnes jsou některé účastnice v důležitých pozicích. Jde to pomalu, jak se říká, svět se mění one by one, ale jde to… Vedli jsme hodně diskusí s politiky, ministry i premiéry o tom, jakým způsobem bojovat proti korupci. Konkrétním výsledkem práce Platformy pro transparentní veřejné zakázky bylo přijetí zákona o registru smluv. Byl jsem jedním z mnoha, kteří se o to zasazovali, ale dávalo mi to smysl.

A ještě nějaké inspirace z Dánska nebo rozdíly v mentalitách, na kterých se dá stavět? 

Mám zkušenost, že Dánové jsou trochu kreativnější v hledání a nacházení řešení, jak dělat různé věci lépe. Jsou zvyklí veřejně vyjadřovat názory, jejich diskuse prostupuje všechny úrovně, v rámci spolků, firem i celé společnosti. Často tak přijdou na nové myšlenky nebo komplexní řešení. To je tzv. thinking out of the box, myšlení mimo zajeté koleje. A pak je tam mnohem větší míra vzájemné důvěry. Ve Skandinávii se říká „věřím ti do chvíle, než zjistím, že ti věřit nemůžu“. V Čechách ale platí „nevěřím ti do chvíle, než zjistím, že ti věřit můžu“. To vytváří obrovský rozdíl v atmosféře ve společnosti, v mezilidských vztazích nebo ve vztahu institucí k občanům.

A je něco dobrého na české společnosti? Ceníš si něčeho, co se dá přenášet opačným směrem? 

Tady je hodně věcí, které je mohou inspirovat. Úžasné je, když se zvládnou tyhle dvě kultury dát dohromady. Zejména v byznyse to funguje skvěle. Češi mají smysl pro detail. Máte pod kůží výborné zvládání procesů a vytváření kvalitních systémů. To vidím v byznyse a hlavně ve výrobě. Nejlepší firmy jsou ty, kde se podaří skloubit dánskou kreativitu a českou schopnost vyrábět, organizovat a pracovat s procesy. To je jedna z příčin, proč jsme sem úspěšně dotáhli třeba Lego, které má výrobnu a sklady u Kladna. Ta kombinace funguje. Také hodnotím velmi pozitivně fakt, že je tady větší povědomí o potřebě a smyslu kultury. O tom, že hudba, divadlo, film i literatura mají pro společnost pozitivní vliv. Dává to zdejším lidem jakýsi celostní pohled na věci a svět kolem nich. Kultura je více součástí zdejšího života. A taková banalita – Češi se umějí setkat kolem ohně a pět hodin zpívat, všichni si pamatují texty. Každý třetí umí hrát na kytaru. To je nevídané…

Teď jsme vychválili obě dvě strany, jaké jsou ale stinné stránky nebo nedostatky obou imaginárních břehů, které spojuje most jménem Birger Husted?

To dělám nerad. Věřím, že je lepší spíše vylepšovat to, co je dobré. Dám ti jeden ilustrativní příklad. Když byly dcery malé, chodil jsem tady na třídní schůzky. Byl jsem vždycky strašně naštvaný, jak učitelé mluvili o dětech, jak jsou špatné a co všechno neumějí. Požadoval jsem, aby řekli o dětech také něco pozitivního. Dívali se na mě jako na blbce, ale všichni, překvapivě včetně rodičů a učitelů.

Pracoval jsem 35 let v oblasti management consultingu a nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který začal dělat lepší práci díky silné kritice. Motorem lepšího výkonu nebo kvality je vždy pochvala. Hele, fajn, tohle jsi dělal dobře, můžeme to ještě vylepšit? A to mně v Česku chybí. Kritika tady znamená propadnout skepsi, příliš se hledá to špatné! Málo se chválí a doceňuje. To, co funguje, je dobré na nějaké úrovni a můžeme to vždycky zlepšit dvakrát i třikrát, posunout na vyšší úroveň. To ale neznamená, že je nutné něco zkritizovat. Je potřeba hledat pozitivní přístup.

To je nejspíš pozůstatek totality a snad i osvícenecké byrokracie…

Ano, a pak je tady rčení v rodinách Dobré chutnání a bez povídání. V jiných zemích je společné jídlo šance na komunikaci. Povídání je přibližování a vylepšování…

Tyhle momenty se propisují do mnoha jiných úrovní, třeba do politické kultury, nemyslíš?

Samozřejmě. Jako headhunter jsem často viděl, že český mladý lidi ve firmách postrádali sebevědomí, které jim doma ani ve škole nepomáhali vypěstovat, protože pořád slyšeli jen kritiku, zákazy a příkazy. Potom končí v práci v nejlepším případě jako great pretenders, zkusím ukázat, že něco vím, když už na to mám ten diplom… ale v zásadě si nevěří. Většina vyrostla v atmosféře, že když uděláš chybu, tak budeš potrestán. Přebírají to i někteří čeští manažeři a hlavně české instituce a státní sféra. V tom je rozdíl mezi zahraničními – nejen severskými a těmi českými –, které jsou většinou hierarchické, kde rozhoduje pouze šéf a v takovém prostředí se lidi nevyvíjejí, protože se bojí. Musíme lidem v české společnosti dovolit svobodně zkoušet a tvořit, vylepšovat. Neměli bychom podporovat zdejší negativní atmosféru, ve které ani nechceš zkoušet nové věci, protože když uděláš chybu, stihne tě trest.

Mám k tomu jednu paralelu. Když jsi na schůzce v Dánsku a jeden člověk nic neříká, tak to znamená jedinou věc, mám důvěru v situaci a nemám žádný komentáře, protože souhlasím. V České republice mlčení na schůzce znamená mnoho věcí. Nesouhlas, mám strach říct svůj názor, protože můj šéf je tady, nebo je tu kolega, který si možná myslí něco jiného, a já s ním nechci mít problémy, nebo nerozumím angličtině, ve které se schůzka vede, nebo se věcně neorientuji a bojím se zeptat. To je fakt brzda…

Kde jsou jeho kořeny a proč je dobrovolnictví tak důležité pro dánskou společnost?

Kořeny leží v zemědělských družstvech, ve kterých se před 150 lety farmáři – dobrovolně – začali spojovat, což vyžadovalo dialog, vyjednávání, spolupráci, vědomí společných zájmů. To byl velký impuls pro dánskou společnost. Společná mlékárna byla vyšší úroveň spolupráce. Potom už v době mého dětství bylo normální, když se lidé zapojovali do společných věcí. V osmdesátých letech 20. století vznikaly Rady mladých a politici nastartovali dialog s tímto hnutím. Postupně vznikly návyky, metodiky občanského a politického dialogu. Současně začaly vznikat Rady seniorů, které podporovaly debatu a sjednocování hlasů starších spoluobčanů. Dnes má každá obec Radu starších, která je vtažena do diskuse a rozhodování o strategických i konkrétních otázkách týkajících se jejich skupiny.

Mluvíš o dialogu, jak ten ale přímo souvisí s dobrovolnictvím? 

Dobrovolnictví znamená, že děláme věci společně a dostaneme díky synergii více. Lidé rádi pomáhají i v Česku, ale v Dánsku se dobrovolnictví chápe jako základní podmínka aktivního občanství a společenské soudržnosti. Dánská společnost i politici vědí, že když máme aktivní občany, kteří dělají něco pro komunitu, tak dostaneme vyšší úroveň spokojenosti. Cíl je aktivní občan. V této souvislosti mluvíme o demokracii 1.0, 2.0 a 3.0.

Můžeš blíže popsat, co ta čísla znamenají?

Demokracie 1.0 byla v 19. století a počátkem 20. století, očekávalo se, že volený starosta vše rozhodne správně a lidé projevovali úctu a respekt ke zvolené reprezentaci. Demokracie 2.0 se vyznačovala nátlakem na politiky, to byly demonstrace 60. let a všechny následné petice, které tlačily politiky k lepším výkonům, tam je dnes Česko. Pak je demokracie 3.0, která je teď v Dánsku, a ta čerpá ze synergie. Hlavními znaky jsou dialog, spolupráce a společné hledání řešení se všemi aktéry, spolky, asociacemi, družstvy, které k tématu mají co říct. Je to dialog a převzetí občanské odpovědnosti. Celý ten hearing process je důležitou součástí demokracie. Veřejnost je partnerem politiků a vede s nimi rovnoprávnou debatu.

U nás debaty o změnách připomínají spíše klanový boj, je to přetlačovaná.

Z české politiky jsem dost zklamaný. Nevidím tady zájem o konstruktivní spolupráci. Vidím opozici, která spíše blokuje, než aby oponovala a spolupracovala na řešeních.

Dobrovolnictví je podle tebe motorem, vstupní branou pro demokracii 3.0?

Ano. Nikdy nebudeme mít dost peněz na to, aby se všem dařilo úplně dobře. Potřebujeme vytvořit systém, ve kterém lidi budou aktivně vytvářet společnost, ve které chtějí žít, převezmou díl odpovědnosti za řešení a nebudou jen nadávat, jak nic nefunguje.

Dobrovolnictví jako reprezentace občanské odpovědnosti? Jak říkal Havel, chovejte se tak, jako kdyby osud společnosti záležel na každém z nás?

Ano, tak nějak to formuloval, ale z české politiky se to vytratilo… My všichni máme sdílenou odpovědnost, aby společnost fungovala dobře. A nepomůže, když půjdu na barikády řvát, že tohle nemám rád a tohle nefunguje. Co pomáhá, je přijít s dobrým nápadem, propojit se a prosadit změnu společně. Politici ale musejí být připraveni na takový partnerský dialog, v ideálním případě ho od občanů dokonce vyžadovat – a to se děje v Dánsku.

Zpátky obloukem k dobrovolnictví, kdyby v Česku bylo silnější a rozšířenější, tak to bude mít přímý vliv na lepší fungování demokracie?

Jsem o tom přesvědčen. Protože to bude znamenat více odpovědného chování. Češi rádi pomáhají, když někomu teče do bot, pomůžou. Zdejší finanční sbírky při pohromách to dokazují, nebo podpora Ukrajiny, to je nádhera. Ale je to často jednorázové a tzv. task oriented, přijdou a odejdou, úkol splněn. Je důležité vytvořit kolem těchto činností komunitu. Dobrovolníci se musejí cítit oceněni, musí jim být poděkováno, dále musejí mít pocit, že jsou součástí malého společenství, které společně něco dělá, a nakonec by měli mít i pocit, že díky jejich pomoci se pomáhá druhým nebo něco mění k lepšímu. Nestačí, když je splněna jen jedna nebo dvě z těchto tří podmínek. Pokud chcete oddanost, je třeba se zaměřit na všechny tři prvky: uznání, společenství a pozitivní změnu. Všichni mají trošičku čas pomáhat. Když se jim to vrátí v tom, že při tom najdou dobrou společnost a hrdost, vrátí se.

Birger Husted

Přední skandinávský odborník na podnikání v České republice. Vyhledává vrcholné manažery pro nové investory severských společností působících na českém a slovenském trhu. Je také školitelem v oblasti rozvoje kulturních kompetencí. Řadu let působil v představenstvu Severské obchodní komory v České republice a zastával několik dalších poradních a správních funkcí v organizacích, které prosazují lepší podnikatelské prostředí, transparentnost a rovnost v České republice. V roce 2021 založil NF Ninin sen, který pomáhá zlepšovat podmínky pro seniory po celém Česku. Přenáší příklady dobré praxe a inspirativní projekty mezi Dánskem a Českem, aktivně podporuje témata jako mezigenerační spolupráce, aktivní stáří a dobrovolnictví. Více na www.nininsen.cz