Téměř každý člověk chce dožít doma, ale jen velmi malému procentu současných seniorů se to podaří. Nedostatečná síť terénních služeb, nízká informovanost a někdy také nezájem blízkých dělají z tématu péče o seniory adrenalinový zážitek.

Kdo skončí v institucionální péči, v zařízeních jako LDN nebo domovy pro seniory, trápí se ještě s jedním zásadním problémem: ocitá se v prostředí, které se chová jako neměnný systém a vůbec se nezajímá o různorodé představy o stárnutí. Osobu seniora tam definuje pouze věk.

Režim

Je sympatické, že v „důchoďáku“ každý vstává podle sebe. Méně sympatický je pak fakt, že snídani servírují v jeden jediný moment a všem. Studená káva a oschlé rohlíky na stolcích nacházíme ještě po třech hodinách. Těžko říct, kde je hranice mezi osobním rozhodnutím klienta a tím, co personálu v kuchyni dovolí systém. Pravdou je, že většina seniorů se bez větších problémů přizpůsobí režimu a na snídani se schází ve stejný čas v jídelně.

U těch, kterým je nutné podávat stravu na lůžku, asistuje personál. Trpělivě někdy desítky minut sedí u postele a čekají, až se zesláblý a nemocný člověk se snídaňovým menu vypořádá. Obě strany to mají náročné. Senior nechce zdržovat a pečovatelka ho nechce popohánět. Personál se navíc střídá. Každý má svůj vlastní systém práce. Jedna krájí sousta moc velká, druhá nechává klienta, aby si ukusoval sám, jedna spěchá víc a jedna méně, jedna je vaše oblíbená a druhou moc nemusíte. A to den teprve začíná.

Nejpalčivějším problémem života v zařízeních pro seniory bývá ztráta vlastní identity. Je zapříčiněna vnímáním starých lidí jako jednolité skupiny s potřebami jako přes kopírák.

Jako ve školce

Dopoledne bývají živá. Pro ty, kteří jsou soběstační, i pro ty, kteří jsou závislí na péči a čekají, kdy za nimi přijde pečovatelka, aby jim pomohla s hygienou nebo je zpravidla jednou týdně odvezla na koupel. I tady hraje roli, která pečovatelka má zrovna službu a jaký má systém své práce. Klient je na pokoji a čeká.

Ti, kteří se o sebe starají sami, mají možnost zúčastnit se společenského programu, pokud je jeho téma zrovna osloví. Zábavu připravují aktivizační pracovnice a volí vždy aktivitu, která je pohybová, kulturní, vzdělávací nebo výtvarná. Na první pohled pestrý a smysluplný výběr. Při bližším zkoumání se pozorovatel ale musí sám sebe ptát, proč je to tam jak v mateřské škole?

Vystřihování jednoduchých tvarů, kreslení nebo výroba dekorací vyvolávají spíše rozpaky. Vždyť všichni ti u stolu byli ještě před pár lety lidmi na vrcholu kariéry. Možná ale klienti nemají žádnou vyšší ambici než vyplnit volný čas, který v zařízeních neplyne vždycky rychle, a tak je někdy lepší vystřihovat kolečka než se zabývat vlastním osudem a výhledem do budoucna.

Identita

Nejpalčivějším problémem života v zařízeních pro seniory bývá ztráta vlastní identity. Je zapříčiněna vnímáním starých lidí jako jednolité skupiny s potřebami jako přes kopírák. Málokde jsou vnímaní v kontextu svého životního příběhu, profese, kariéry nebo životního stylu. Jen málokde je tolik prostoru, aby spolu se sebou stěhovali většinu svých osobních věcí, o nábytku nemluvě.

Přidáme-li k tomu jednotné povlečení, ne vždy vhodné chování zaměstnanců a pak onen už zmíněný režim, stává se z obyvatele zařízení během pár měsíců člověk, který spíše přežívá, než žije. Často si proměny ani nevšimne.

Osobu třeba respektovaného stavebního inženýra systém přetvoří na bezejmenného staříka, jednoho z mnoha. Běda že by odmlouval nadřazenému personálu nebo požadoval luxus a stěžoval si na vybírání ze dvou jídel na týden dopředu.

Chce někdo z nás prožívat stáří s pocitem, že už nic neznamená?

Změna?

Proč se nedaří změnit něco, co téměř všichni považujeme za nevhodné a nedostatečné ve chvíli, kdy si v dané situaci představíme sami sebe?

Nedaří se to, protože stejnou negativní zkušenost za sebou nemáme. Jednoduše to, o čem nepřemýšlíme, nemáme potřebu řešit.

Tím, co změny může rozhýbat, ale rozhodně není akceptování standardu mnoha dnešních zařízeních. V první řadě je nutné si uvědomit, že senior je v roli klienta, který si platí za poskytovanou službu, a ne v roli pacienta, který se má zcela přizpůsobit systému.

Situaci bohužel stěžuje fakt, že u nás neexistuje kvalitní a dostatečná síť terénních služeb, které by v mnoha případech zamezily tomu, aby se senior stěhoval do pobytového zařízení.

Domovy jsou kapacitně plné a čekací doba jsou v mnoha případech roky. Ve chvíli, kdy už rodina místo získá, je pro ni mnohdy nepředstavitelné vyjádřit nespokojenost, kterou vnímají jako něco, co by je mohlo o dané místo v zařízení znovu připravit. S vyjádřením nespokojenosti mají mnohdy problém i samotní senioři, jejichž generace nemá ve zvyku příliš hlasitě vyjadřovat svůj názor a už vůbec ne se domáhat svých práv nebo jakkoliv obtěžovat své blízké.

Taková situace ale tvoří začarovaný kruh, kdy všichni zúčastnění kolektivně mlčí, personál ani zřizovatel nedostávají zpětnou vazbu a není vyvíjen žádný tlak na to, aby služby byly kvalitnější. Trpí všichni zúčastnění. Senioři, kteří prožívají svůj život nekvalitně, příbuzní s výčitkami, které raději zahánějí, a personál, který v důsledku ne vždy uvědomělého zřizovatele postupně vyhořívá.

Důstojnost

Základním barometrem pro nastavování služeb pro seniory i základním barometrem pro kontrolu jejich kvality je téma důstojnosti. Podílejí se na něm všichni zúčastnění.

Senioři jsou si vědomi svých práv a oprávněnosti svých požadavků na servis, který platí. Jejich blízcí cítí zodpovědnosti vůči těm, kteří je vychovali a o které by se teď naopak oni měli alespoň částečně postarat. Personál chápe středobod své práce, kterým je lidský vztah. A v neposlední řadě zřizovatelé jsou si vědomi toho, že současně nastavené služby budou právě těmi, které ve stáří sami okusí.

První otázka, která k takovému přenastavení může vést, je jednoduchá: Chtěl bych to takto pro sebe?

Tipy pro seniory

1. Pokud to jde, zkuste si včas promyslet, jak byste si přáli prožít své stáří a mluvte o tom se svými blízkými.
2. Nebojte se říkat, co vám nevyhovuje a co byste chtěli jinak!

Tipy pro personál

1. Každý klient má svůj specifický životní příběh, znáte ho?
2. Každý klient si zaslouží respekt a důstojné stárnutí ve vašem zařízení. To určitě víte, ale daří se to vždycky?
3. Až budete seniorem, myslíte, že vás budou bavit aktivity, které nyní pro seniory děláte vy?
4. Vzpomenete si ještě, proč jste tuto práci začali dělat? A platí to ještě?
5. Co možná nejčastěji si odpovídejte na otázku – Chtěl/a bych to takto pro sebe?

Tipy pro blízké

1. Domov pro seniory je jen součást péče a pomoci o vašeho blízkého, nikoliv kompletní nahrazení vaší role.
2. Udělejte si z návštěv vašeho blízkého pravidelný rituál, neodsouvejte je. Jednou možná budete stejně odsunutí vy.
3. Naslouchejte tomu, co váš blízký říká a cítí a snažte se to řešit. Respektujte jeho situaci a pocity a snažte se jeho život maximálně zpříjemnit ne dárky, ale svou přítomností a zájmem.
4. Komunikujte s personálem o všem, co vám vyhovuje i nevyhovuje. Je to služba, kterou si platíte!
5. Co možná nejčastěji si odpovídejte na otázku – Chtěl/a bych to takto pro sebe?

Tipy pro zřizovatele

1. Voliči jsou důležití, ale důstojnost a kvalitní péče je pro vaše klienty ještě víc. Nebojte se otevírat i témata, která nefungují, jen proto, abyste uspěli ve volbách.
2. Nechoďte se s klienty „jen fotit“ a přát jim na Vánoce. Je to málo.
3. Domovy pro seniory jsou jedno, ale ne jediné řešení ve službách pro ně. Tak by měli přemýšlet soukromí investoři i zřizovatelé v rámci obcí.
4. Můžete víc, než si myslíte. Je to o prioritách. Tou hlavní prioritou by pro soukromé investory i obecní zřizovatele měla být důstojnost poskytované péče.
5. Co možná nejčastěji si odpovídejte na otázku – Chtěl/a bych to takto pro sebe?