A polovinu života běhám. Začala jsem, když mi bylo pětadvacet, ve třiceti jsem běžela svůj první maraton. Jsem člověk na dlouhé tratě, žádný sprinter. V mnoha ohledech je psaní knihy podobné, jako když běžíte maraton: potřebujete dlouhý čas na přípravy, trénink a odvahu do začátku. Ale ze všeho nejvíc potřebujete silné odhodlání a tvrdohlavost, která vás provede klikatými cestami beznaděje. Protože ta zcela jistě přijde: vyčerpání, pochybnosti a zoufalství – zasáhnou vás, když to čekáte nejméně. Každý běžec na dlouhé tratě zná „muže s kladivem“, tu chvíli, když vaše tělo křičí: stop!, ale je tu i vaše mysl, která říká: pokračuj! Také každý spisovatel zná „muže s kladivem“, alespoň já si to myslím. Když cítím, že přichází, vzpomenu si na slova Samuela Becketta: „Nemůžu dál. Půjdu dál!“

Když jsem v Hamburku běžela svůj první maraton, byl tam i muž na kole, který běžce chvíli doprovázel. Měl na zádech pár velkých péřových křídel, a kdykoliv spatřil běžce, který se chystal vzdát, dojel ho a položil mu ruku na rameno: „Je to dobré, už jsi skoro tam.“ Někteří se tomu podivnému andělu na kole smáli, jiní ho proklínali a jeho ruku odstrkovali. Málem jsem na něj zapomněla – až jsem při psaní Starého kraje došla do místa, kdy jsem nevěděla, jak dál.

Nejsem si jistá, jestli věřím v anděly, ale psaní tohoto románu nebylo jen ukázkovým příkladem houževnatosti, ale také téměř duchovním zážitkem. Nepsala jsem knihu sama, její postavy se téměř zhmotňovaly a vyvíjely se způsobem, který jsem na začátku neměla v úmyslu.

Dálkoví běžci a spisovatelé zcela určitě potřebují mysl, která jim neustále říká: pokračuj! Ale anděl, tu a tam, není na škodu.