První osobní zkušenost se smrtí jsem získal až ve chvíli, kdy mi umírala babička Zdena, a nebyla dobrá. V posledních letech jejího života jí začaly trápit různé neduhy. Kvůli chronické obstrukci plic se jí špatně dýchalo, což ještě umocňovala nedomykavost chlopně její levé srdeční komory. Nejhorší ale byla bolest, kterou ji způsobovala artróza a zarůstání mezipáteřních kanálků – kostní výčnělky jí tlačily na míchu a způsobovaly nesnesitelnou bolest. Doprovázel jsem ji proto do ambulancí bolesti a bezmocně sledoval, jak jí lékaři ordinují baterie analgetik, po kterých trpěla nevolností. Přestože kvůli tomu během pár měsíců ztratila více než deset kilogramů, neodvážil jsem se lékařů zeptat, jak vážný je vlastně její zdravotní stav. Přistupoval jsem k babičce stejně jako oni – řešil jsem symptomy, ne to co je za nimi.

Ani jednou nepadlo slovo o tom, že už by bylo lepší, kdyby zůstala doma, že každá cesta její problémy jen zhorší. Nikdo z lékařů nezmínil možnost ulevit jí od bolesti pomocí morfinu nebo jiných opioidů. Všichni jsme se tvářili, jako kdyby šlo o chronický, ale řešitelný problém. O tom, že babička se nejspíš blíží ke konci svého života a že by proto bylo lepší nechat ji co nejvíce v klidu a v pohodlí domova, nikdo nepromluvil. Dnes už vím, že jsem to nedokázal ze strachu připustit si, že už tu za pár měsíců s námi nebude. Při představě, že se jí zeptám, jestli se nebojí konce, jsem cítil zvláštní rozpaky a nepatřičnost. Bál jsem se, že nebudu vědět, jak na její slova reagovat. Nikdy jsem jí neviděl plakat a měl jsem pocit, že bych jí hovorem na takové téma jen rozrušil a rozesmutněl.

Ondřej Nezbeda – Průvodce smrtelníka. (Foto: Nadace Vodafone)

Moji rodiče se snažili do posledního okamžiku postarat se o ní doma, protože věděli o jejím panickém strachu z nemocnic. Zatímco dřív jsme nacházeli útočiště my u babičky v podkroví, v posledních měsících svého života jej ona našla v našem bývalém dětském pokoji. Její zdravotní stav se rychle zhoršoval. V létě byly její dušné stavy tak vážné, že ji při mluvení modraly rty a s úzkostí jsme sledovali, jak ztěžka sýpe. Nakonec ji proto rodiče v jednom kritickém monetu přece jen přivolali záchranou službu. Tušili, že její stav je vážný, ale doufali, že se ještě vrátí, že bude moct zemřít doma. Už to nestihla.

Čím lépe budeme připraveni na setkání s umíráním a smrtí, tím větší budeme mít šanci ovlivnit, jak z tohoto světa jednou odejdeme.

Telefonoval jsem s ní jen pár hodin před její smrtí. Bylo to zvláštně symbolické. V Praze byla zrovna povodeň, Vltava zaplavovala Stromovku, ale já jsem se rozhodnul ještě proběhnout skrze park z Letné do Bubenče. Ve chvíli, kdy mi došlo, že umírá, že už za ní nestihnu do nemocnice dojet – mohla sotva mluvit – se proti mně přihnala vlna vody. Musel jsem vyběhnout nahoru do stráně a bezmocně sledoval, jak voda zaplavuje park. V tu chvíli mi všechno došlo. Připustil jsem si a pochopil, že babička právě umírá a v duchu se s ní začal loučit. Jak voda v parku stoupala, zaplavoval mě smutek. Posadil jsem se na zem, schoval hlavu do dlaní a plakal. Když mi bratr ráno zavolal, že babička zemřela, nebyl jsem překvapený. Ten poslední důležitý rozhovor jsem ale nestihnul. Vedu ho sice s babičkou dál, jenže už mi neodpovídá.

A to je jeden z důvodů, proč jsem se pustil do psaní téhle knihy. Aby její čtenáři neudělali stejné chyby jako já. Aby věděli, jak zvládnout doprovodit své blízké v jejich posledních dnech nebo kam se obrátit o pomoc. Pokusit se zprostředkovat inspirativní příběhy a důležité informace pro ty, kterých se smrt týká osobně a bezprostředně. Co může jejich blízkým ulevit od bolesti, dušnosti a jiných symptomů, kde můžou hledat duchovní oporu. Jak si upořádat poslední věci a co je čeká bezprostředně po úmrtí, při jednání s koronerem, pohřební službou a úřady. A v neposlední řadě i pro ty, kterým prostě není otázka smrti a tím i smyslu života lhostejná. Neměla by být nikomu z nás. Nejde o to morbidně se zabývat smrtí, ale snažit se ji udržet jako pozadí, z něhož příběhy našich životů vystoupí vědomější. To měli na mysli stoikové, když říkali: „Rozmýšlej o smrti, chceš-li se naučit žít“. Čím lépe budeme připraveni na setkání s umíráním a smrtí, tím větší budeme mít šanci ovlivnit, jak z tohoto světa jednou odejdeme.