Stýskání se nekoná. Nepociťuji ani stín hořkosti nad tím, co všechno mě kdysi postihlo, z čeho všeho jsem se musela vzpamatovávat. Za posledních dvacet pět let jsem zažila tolik velkých setkání, dní, roků, zázraků, že cítím už jen a jen vděk. A říkám: Zaplať Pánbůh. A říkám: Děkuji.

O něco bych pak prosila každého čtenáře: Čtěte mě pomalu! Po četbě autobiografie Stýskání zakázáno mi mnoho lidí řeklo: „Vaši knihu jsme přečetli přes noc, nemohli jsme se odtrhnout!“ Takový kompliment mě nepotěšil: „Jak prosím? Dvě stě čtyřicet stránek za noc, to je výkon čtenáře červené knihovny, ne Soni Červené!“ Jen pomalých čtenářů si vážím, těch, co se zamyslí nad tím, co je skryto mezi řádky.

Miluji Vltavu – Rozhovor se Soňou Červenou (Vital 2/2010)
Zpěvem a hereckým projevem uchvacovala diváky i kritiky po celém světě. V roce 1962 odešla do emigrace a na jevišti českého Národního divadla tak poprvé stanula o dlouhých čtyřicet let později. Zakázala si stýskání, nesnáší špatnou náladu a je, jak sama říká, typický „těšič“ – těší se na všechno, co ji čeká.
Čtěte dále…

Od chvíle, kdy mě znovu přepadl neklid (honem psát, bilancovat, pospěš si!), žiji ve svém privátním exilu, a čím víc samoty pro sebe mohu ušetřit, tím jsem šťastnější. Ano, největší luxus je být sám, ve své vlastní společnosti. Zdá se mi, že píši nikoliv o sobě, ale proti sobě, dialog sama se sebou.

Snažím se odříkat žádosti o rozhovory pro „elitní“ časopisy, televizní fóra a kulaté stoly, fotografování, rauty a neodpovídat na nejčastější otázku: „Čím se ve svém vysokém věku udržujete tak fit? Prozraďte nám váš recept!“ Cokoliv bych na to odpověděla, bylo by rouhání. Zvědavost, těšení se, touha ‒ ano, to cítím bez konce. Ale současně vím, že to není „recept“, že každý nový den je dar.

Soňa Červená (1925) je mezinárodně uznávaná česká mezzosopranistka studovala klasický zpěv u profesora Roberta Rosnera a herectví u profesorky Lydie Wegenerové. V letech 1948‒1951 vystupovala v Divadle V + W a Hudebním divadle v Karlíně, od roku 1951 následovalo angažmá v Janáčkově opeře v Brně. V roce 1958 nastoupila do Státní opery v Berlíně. V roce 1962 emigrovala do Západního Německa, kde byla dva roky angažována západoberlínskou Německou operou, od roku 1964 účinkovala v Městské opeře ve Frankfurtu nad Mohanem. Pohostinsky vystupovala v Mnichově, Vídni, Londýně, Miláně, San Francisku, Los Angeles či Paříži.

Spolupracovala s režiséry Robertem Wilsonem, Walterem Felsensteinem či Wielandem Wagnerem, dirigenty Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem, Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem či Sirem Charlesem Mackerrasem. Během své pěvecké kariéry účinkovala ve více než čtyřech tisících představení, nejslavnější rolí byla Carmen. Jejím otcem je JUDr. Jiří Červený, zakladatel kabaretu Červená sedma. Žije střídavě v Praze a v Německu, hraje divadlo, překládá, vydala vzpomínkové knihy Stýskání zakázáno a Můj Václav.

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno
404 stran, 1. vydání, Academia 2017