Přes 30 let žijeme v demokracii. Usiloval jste o ni jako disident a chartista během komunistického režimu a po sametové revoluci jste ji jako politik pomáhal utvářet. V čem se podle vás proměnila česká společnost?

Zvykla si na to, že je liberální. Za její nejdůležitější znak považuji, že vláda kromě dodržování zákonů nevymáhá ani nešíří speciální morálku, nějaký návod na to, jak se kdo má chovat, jak má reagovat na to či ono. Je to společnost konzumní, v dobrém i špatném smyslu slova. Pozitivní je, že se lidé netají tím, že se chtějí mít dobře, být šťastní. Zní to i v jedné Taboriho hře: My nechceme být spravedliví, chceme být šťastní. Po letech diktatury je to pochopitelné. Lidem, kteří ctí morálku, připadá, že to není dobré, a snaží se povědomí morálky vyvolat. Hitler také kázal morálku, jenže ona byla scestná. I dnes jsou tady lidé, kteří chtějí po společnosti něco, čeho není schopná, neumí ten požadavek uspokojit. Je to velmi složité, ale mně se zdá, že to není špatné, že současnost umožňuje velkou svobodu, která tady nebyla. A to mi vyhovuje.

Svoboda ale přece nemůže b‎ý‎‎‎t bezbřehá, bez osobní morálky se neobejde. Co formovalo váš postoj k pravdě, byli to rodiče?

Mám katolickou výchovu. Velmi citově naléhavou. Ve svých pěti letech jsem měl doma takový soukromý oltář sestavený z domácích předmětů. Vyvolávalo to představu vyvýšeného místa, odkud někdo dělá všelijaká slavností gesta a káže. Všichni strýčkové a tetičky říkali mým rodičům, že ze mě budou mít panáčka. Ještě jsem neuměl číst a psát, ale pochytil jsem latinská slova bohoslužby, takže jsem volal: „Oremus! Modlete se!“ Měl jsem charismatického učitele náboženství, kněze, který byl po únoru 1948 pronásledován a nesl to velmi statečně. Už jako gymnazistu mě učil, že zpověď je něco náramného. Není to věc k poctě Pánubohu, je to pro tebe, abys byl čistší, aby ses zbavil výčitek svědomí, abys byl sám se sebou v souladu. Když viděl, jak jsem ke všemu kritický, říkal mi: křesťan kritičnost uskutečňuje tak, že začíná u sebe, protože sebe má po ruce.

Jak to máte s vírou dnes?

Považuji se za velmi špatného katolíka, ale jsem členem římskokatolické církve. Žiju v řádném manželství, ale nikoliv posvěceném v kostele. Takže jsem pachatel smrtelného hříchu. Ale žiju ve šťastném manželství. Jestli je to smrtelný hřích, tak si ho troufám unést. Autokritičnost mi zůstala, protože jako autor divadelních her, kterým jsem byl daleko dříve než politikem, jsem zjistil, že když napíšu hru a jsem s ní spokojen, neznamená to nic, může být naprosto špatná. Můj pocit spokojenosti může být klamný. Začal jsem si proto vážit lidí, kteří tu hru přečetli se mnou. Věřil jsem, že jsou to mí kamarádi, že nejsou ani žárliví ani nepřející. A když mi dobrý kamarád řekl, člověče, mně se to zdá nějaký blbý, bral jsem to vážně. Napsal jsem řadu špatných her, některé byly bohužel uvedeny a kritikové mi to napsali. Svému nejpřísnější kritikovi, Janu Patočkovi, jsem veřejně poděkoval. Po jeho přednáškovém večeru jsem za ním přišel a řekl mu, že mi velmi pomohl. On se obrátil ke svým obdivovatelům a řekl: „Vidíte, to je chlapec!“ Takto sebekriticky uvažuji nejen o svých hrách, ale i o své politické kariéře. Bodejť ne, nebyla úspěšná, spáchal jsem hned několik těžkých omylů. Naštěstí jsem je poměrně včas pochopil.

Kterých litujete nejvíc?

V politické straně, ve které jsem byl, v ODS, jsem viděl, že je na scestí. Pan předseda Klaus na to řekne, že jsem přemoudřelý, jak už několikrát charakterizoval moje názory. Domníval jsem se, že mou povinností je o tom mluvit na takzvaně stranické půdě, nejít s tím na veřejnost. Byl jsem vyzván, abych z ODS odešel, a to byla druhá těžká chyba. Protože když chcete něco nebo někoho napravit, nemůžete na něj křičet přes plot. Musíte být uvnitř, abyste řekl, my všichni se strašně mýlíme, musíme to změnit. To, co se dnes děje, považuji také za následek toho, co jsem já v politice pomáhal nastavit. Babiš je následek našich chyb.

Je uznání chyby způsob, jak vrátit důvěru v českou politiku? Miloš Zeman se kvůli své lži o Peroutkovi raději soudí…

Domnívám se, že to žádná spolehlivá cesta k osvojení důvěry není. Lidé mají rádi člověka, který nikdy v životě nechyboval.

Ale takový přeci neexistuje…

Samozřejmě, ale člověk, který přiznává své chyby, je mnohými lidmi považován za slabocha. Slavný psychologa Jung říkal, že pochopit své chyby je příznak síly. Že si troufnete sám se sebou být, přestože jste se dopustil přehmatů, chyb a bloudění. Já jsem trvale ve sporu se svými nápady a se svým počínáním. Jinak to nedovedu. Nikdy jsem například nebyl členem komunistické strany, ale až do Chruščovova projevu jsem byl příznivcem komunistického společenského experimentu. To mě později u řady lidí oslabovalo, slyšel jsem, že jsem převlékl kabát či že jsem řadu lidí dostal na cestu komunismu.

Troufám si říct, že jsem zmoudřel, ale ta moudrost mi k něčemu není. Na svoje přítomné konfliktní situace se opět dívám jako žasnoucí člověk

Může to, o čem mluvíte, pochopit dnešní generace?

Moje nevlastní dcera chodila do gymnázia a tam byla češtinářka, která se rozhodla využít tohoto mého pseudopříbuzenského vztahu a pozvala mě na besedu se studenty. Byla to vybraná třída, postupně jsem tam absolvoval tři besedy a mám pocit, že mi studenti věřili. Vyprávěl jsem jim své vzpomínky. Když jsem chodil za protektorátu do školy, někteří spolužáci chodili bosí. Ne proto, že by to považovali za zdravé, oni na boty neměli. Hloupí učitelé některé z nich předkládali jako odstrašující případ. Když v listopadu bylo bláto, přišli zablácení. Do školní koupelny nebyl přístup, ta se odemykala jenom po tělocviku. Viděl jsem ty chudé kluky, kteří, když se vybíralo po pěti korunách na spořínka, ty peníze neměli. A já se styděl. Boty jsem měl a chodil jsem dobře oblékaný. Byl jsem v tu dobu jedináček, tatínek pracoval ve státní správě. V pětačtyřicátém jsem se jako chytlavý desetiletý kluk seznámil s člověkem, který znal moje rodiče. Byl to těžký komunista. Říkal mi: „Ty se za to stydíš? To je správně chlapče. My vybudujeme takovou společnost, ve které budou mít boty všichni, anebo nikdo!“ Je to blbá myšlenka, ale v deseti letech jsem ji vyznával.

Na co se vás studenti ptali?

Třeba na to, jak jsem se stal zakázaným autorem. Říkal jsem jim popravdě, že nevím. Neplánoval jsem být zakázaným autorem. Ale uvízl jsem. Myslel jsem si, že moje provinění v roce 1968 a v letech předtím nebyla taková a netušil, že mě mají v merku. A když můj kamarád, spisovatel Jan Trefulka, přišel za svým kamarádem, tajemníkem obrozeného Svazu spisovatelů, a zeptal se ho, jak je on a Uhde na tom, odpověděl mu, že jsme ztraceni, že nebudeme smět publikovat. „Uhde tím míň, je to Žid a je povýšený!“ Neplánoval jsem být disident, ale donutili mě k tomu, jednali se mnou tak, že jsem neměl jinou cestu.

Bral jste to jako osobní statečnost?

Byl jsem statečný po svém, ale ta statečnost nebyla neomezená. Když skončilo funkční období druhému kolu mluvčích Charty 77, přišel za mnou můj pozdější kamarád Jaroslav Šabata a povídá: „Milane, my jsme se domluvili, abys po mně to mluvčování převzal ty. Budeš tam za spisovatele, liberální intelektuály a za Brno. Že to vezmeš?“ Odpověděl jsem mu, že to nejde. Tak tak jsem si před sebou obhájil Chartu, byl jsem u výslechu značně zvadlý. Měli jsme dvě děti, žena nás živila a v zaměstnání čekali na její první pozdní příchod, aby ji mohli vyhodit. Velice pečlivě jsem musel uvažoval, co si můžu dovolit.

Jak probíhal váš výslech?

Odvezli mě do věznice, kde jsem jim řekl, že podpis Charty není trestný čin. „To my víme, ale trestný čin je nabízet podpis. A vy nám teď řeknete, kdo vám to přinesl.“ To vám neřeknu, odvětil jsem. „V tom případě to znamená, že nevydáte svědectví o trestné činnosti. To jsou tři roky nepodmíněně. Tady soudruh vyzvedne trestní lístek a my si vás tady hned necháme. Za deset minut jste v teplákách a už to jede.“ Já tehdy vyplodil nejstatečnější větu svého života: „To se nedá nic dělat.“ Nechali mě tam sedět a já si prožil deset minut šíleného strachu. Ne že bych se bál o sebe, bylo mi devětatřicet a byl jsem zdravý, ale děti a žena by zůstaly bez opory. Za deset minut se soudruh vrátil a podplukovník, který mě vyslýchal, řekl: „To stačí, můžete jít domů.“ A já pochopil všechny lidi, kteří se bojí.

V úvodu knihy Česká republiko, dobrý den, píšete: „Zkušenosti, které jsem jako zakázaný autor nabyl, poznání a sebepoznání, kterého jsem se dobral, to vše jsou hodnoty, které mi brání uvažovat o sobě v pojmech křivdy a zadostiučinění.“ Opravdu jste nikdy neměl pocit, že vám něco bylo odepřeno?

Vím, že mi některé věci byly odepřeny. Například jsem přestal chodit do hospody a tím pádem se stýkat s kamarády, protože ne všichni byli ochotni přijít do chartistické domácnosti. Okradli mě o spoustu zajímavých lidí, kteří takzvaně byli povoleni. Když uváděli nějakou moji hru v divadle, samozřejmě pod cizím jménem, nemohl jsem přijít na premiéru. Nemohl jsem jezdit autem, protože mi vzali řidičák. Bydleli jsme ve čtvrti, kde byla jediná telefonní budka, většinou polámaná. Když děti marodily, musel jsem uprostřed noci špacírovat k té druhé nejbližší. Moje první žena byla výborná chemička a přišla o celou kariéru. Byly to jisté problémy, ale nemusel jsem se za sebe stydět. Lidsky i jako autor jsem díky té zkušenosti vyzrál.

O co byste ještě přišel?

Jezdil bych po všech různých divadlech a festivalech a teprve u desetiletého kluka bych si uvědomil, že mám nějakého syna, že ho něco z toho, co dělám, zajímá, ale neví to, protože jsem neměl čas se mu věnovat. Žena nastoupila po čtyřech měsících do práce a já měl kluka na starost. Dozvěděl jsem se, jak rostou děti. A také že vlastnosti, které dnes projevuje ve svých devětačtyřiceti, měl už jako roční kluk. Měl užvaněného otce, takže už v roce mluvil. Když se ráno probudil ve špatné náladě, říkal mi: „Nis, nis nechceš!“ Trpěl takovými náladami i jako třicátník. Když jsem mu ráno zavolal, řekl mi, že není na mluvení, ať zavolám odpoledne.

Před několika měsíci měl premiéru dokument o Milanu Kunderovi Od Žertu k bezvýznamnosti. Měl jste v něm roli jakéhosi průvodce. Konzultoval jste to s Milanem Kunderou?

Neměl jsem tu příležitost. Těsně před natáčením jsem byl za ním v Paříži, to byl rok 2017. Tam jsem pochopil, že se mám o tom bavit s jeho ženou Věrou, ale s ním ne. Měl nepěkné zranění, prodělal těžkou operaci a po ní jeho paměťová schopnost zeslábla ještě víc. Jak na něho útočili, aby se vyjádřil, to nebylo předstírání. Nebyl toho schopen. Já jsem mu vděčný za to, že v době, kdy do značné míry pohrdal členy Svazu spisovatelů, zejména těmi brněnskými, přečetl si moje básně. Pozval mě k sobě domů, říkal, ať přijdu až po půl jedenácté, že ráno spí. Bylo mi šestnáct a on byl autor velké prvotiny. „Tykáme si, ne?“ říkal. A pak poctivě rozebíral každý detail. Byla to pro mě obrovská vzpruha. Když se v roce 1955 vrátil ze Sovětského svazu, ptal jsem se ho: „S jakou jedeš z toho Sajuzu?“ A on mi na to odpověděl: „Člověče, nejsem si tím jistý, ale bojím se, že ta říjnová revoluce byla největší zločin 20. století.“

První krok k rozbití bublin

Mluví se o tom, že naše společnost je rozdělená. Z čeho to rozdělení pramení a vidíte někoho, kdo by ji mohl – třeba z pozice prezidenta republiky – dokázat spojit?

Mluvil jsem o tom, že jsme liberální společnost. Společnost, která od Ameriky, logicky, okoukala jednu velmi spornou společenskou vlastnost: jedině úspěšný člověk má nějaký smysl. Vždy i prezident Zeman říká: to jsou lidé, kteří něco dokázali. Představte si, že jsou lidé, kteří nedokázali nic. Měli by se oběsit? Devadesátky – to bylo velké dělení společnosti. Na ty, kteří mají drajv, a na ty, kteří ho nemají. „Vy jste, pane redaktore, nic nedokázal, na rozdíl ode mě.“ Zeman už tímto k tomu dělení velmi přispívá. Stejně jako úspěšný miliardář, který se oficiálně vcítil do těch neúspěšných a založil hnutí nespokojených občanů. Člověka, který by to mohl změnit, nevidím. Dosavadní kandidáti na prezidenta, to jsou typicky čeští kandidáti, kteří v životě něco dokázali. Byli rektory, úspěšnými podnikateli, generály u NATO, jsou to lidé, kteří na to mají „papíry“. Mě ale u prezidenta zajímá, jaké má schopnosti, co si myslí, jak se zachová, když se dostane do složité situace, jestli umí udělat státnické gesto. Nejen říct: Prosím vás, buďte na sebe hodní.

Jaký by tedy měl být prezident?

Musí to být člověk, který zaimponuje. Jako byl Masaryk, Havel, Klaus či na začátku Zeman. Ti byli slyšet a bylo jim rozumět. Který moderní politik se dal jako Havel pro svoje názory zavřít? Nám nyní hrozí prezident pro nenáročné. Nikomu neublížil, nikoho neokrad, podobá se většině lidí. Při vší kritice k výše zmíněným prezidentům bude vůči nim ten budoucí chudák. Kdyby to šlo, dal bych tu funkci zrušit.

Jakou roli v tom hraje zpravodajství? Poslední dekádu ho ovlivňují hoaxy, lži a dezinformace. Čemu lze věřit a kde hledat pravdu?

Mluvíte mi z duše. Média jsou rozdělená. Do každého z nich píší autoři určitého typu. Jsem toho názoru, že vzájemné pochopení názorových odpůrců je klíčové. Proč do jedněch novin nepíší lidé různých názorů, kteří by tak mohli vysvětlit své postoje i těm čtenářům, kteří s nimi nesouhlasí? Kamarádi mi na to řekli, že je to blbost, že to takto nefunguje. Ale pokud tyhle pevné svazky nebudou rozbity, nic se nezmění.

Já budu trochu na straně vašich kamarádů. Opravdu si myslíte, že by taková diskuse v médiích mohla něco zásadně změnit?

Je to první krok k rozbití těch bublin. Diskuse by měla být. Ne ve zprávách, ale v diskusních pořadech. Mají tam přijít fundovaní příznivci a odpůrci plošného očkování například. Ale to ta televize nedělá. Pozve si příznivce hnusného názoru nebo názoru blízkého moderátorovi. Moderátoři mají svůj názor a proti jinému vystartují. Zažil jsem to na vlastní kůži, když mě moderátor Jakub Železný poučil, jak se mám dívat na Milana Kunderu. Přivedl si na mě člověka, se kterým souhlasil. Dva proti jednomu, nepustil mě ke slovu. Jenom jsem na závěr mohl říct, že jsou nekulturní a odporní. Televize tím, že nedbá kultivované výměny názorů, rozdělení společnosti podporuje.

Dvě funkční období jste působil jako šéf Rady ČT. Jak dnes vnímáte její složení a nezávislost a ty nekončící souboje o politizaci mediálních rad?

Televize má být politicky nezávislá, ale radu volí poslanci. A ti říkají: odhlasováváme peníze na televizi, a nemáme právo na to říct, že je s ní něco špatně? Platí, že jaký je parlament, taková je televizní rada. Recept na to neexistuje. Kdyby byla státní, bylo by to ještě horší. Pamatuji si, když jsem se dozvěděl, že televize odmítla scénář o Palachovi v režii Agniezsky Holland. Ptal jsem se ředitele Dvořáka, kdo to odmítl, a on mi řekl, že to neví, ale že to zjistí. Ale nezjistil to. Řekli mu, že to bylo kolektivní rozhodnutí a zápis z jednání není. Někam se ztratil nebo vůbec nebyl. Česká televize je Mínótaurovo bludiště. Dvořák to pochopil a věděl, že jako ředitel se s tím musí smířit. Slíbil, že sestaví seznam nadějných dramatiků, se kterými bude televize spolupracovat, že zvedne její úroveň. Za půl roku jsem se na to zeptal a on mi odpověděl. „Seznam by byl, ale ono je to složitější.“ Ano, pochopil jsem. Oni mu vysvětlili, že televizní film je specifický, to přece nemůže dělat nějaký přední dramatik, ale ti naši, zkušení, kteří to tady dělají pětatřicet let a dalších dvacet to dělat budou.

Nesledovat znamená být mrtev

Sledujete současnou kulturní, literární a divadelní scénu?

Můj nejlepší přítel je Richard Erml, divadelní recenzent Reflexu. To je šedesátník. Čtu rubriku Hostu Hostinec, kde hostí mladé autory. Znám mladou poezii, čtu Petra Borkovce, Petra Hrušku, Miloše Doležala. Dokud nevypukl covid, chodil jsem se ženou do divadla, čtyřikrát pětkrát do týdne. Jestli přežiju koronavirus v jeho posledních verzích, začnu tam zase chodit. Nesledovat znamená být mrtev. Snad mi to zdraví dovolí. Já ostatně už připravuji svou druhou ženu, která je o 24 let mladší, že se jednoho dne můžu probudit a říct jí: Paní, co děláte v mé posteli, vy máte klíče od mého bytu?

Několikrát jste zmínil svou ženu, podruhé jste se oženil v 73 letech. Jaké to je, oženit se po sedmdesátce?

Dvakrát jsem se ženil jako proklatě zamilovaný člověk. Vyznal jsem jí lásku po esemesce. Napsal jsem jí: Miluji vás, nesmějte se. Ona pro to projevila vzácné pochopení a z něj oba existujeme. Jsem monogamní člověk, což je pramenem některých komických situací. Je to přírodní dispozice, ne zásluha mé morálky. Chápu lidi, kteří se zamilovali desetkrát a desetkrát se rozváděli. Já se zamiloval v životě dvakrát. Neuměl jsem chodit se ženou, kterou bych nemiloval. Moje druhá žena má tři děti. Když jsme spolu začali žít, byly už dvě dospělé, čtvrtému, dceři, bylo deset. Když se to dozvěděla, vytřeštila oči a řekla: „Mami, co blbneš?“ Já jsem totiž ve třiasedmdesáti opravdu vypadal na třiasedmdesát. Ale pustili jsme se do toho, protože to jinak nešlo.

Milan Uhde (85), spisovatel, dramatik, scenárista a politik. Oba jeho rodiče byli právníci. Po maturitě na střední škole studoval na brněnské univerzitě češtinu a ruštinu s literárněvědnou specializací. Doktorát získal až v roce 1970 disertací o české poezii 20. století. Od roku 1958, s přerušením vojenskou základní službou, pracoval v redakci Hosta do domu až do roku 1970. Souběžně přednášel externě na Janáčkově akademii múzických umění. V letech 1971 až 1989 byl bez zaměstnání a nesměl publikovat. Podepsal Chartu 77 a podílel se na vzniku samizdatových novin. Po listopadu 1989 řídil brněnské nakladatelství Atlantis, přednášel na Masarykově univerzitě v Brně českou literaturu. V letech 1990 až 1992 byl ministrem kultury ČR, v letech 1992 až 1996 předsedou České národní rady, poté Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a nadále pak poslancem až do roku 1998. V roce 1996 začal opět přednášet na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V roce 2011 byl zvolen do čela Rady ČT a o dva roky později ve své funkci znovu potvrzen. Je autorem mnoha divadelních her, povídek, scénářů a sbírky poezie. Držitel Ceny Egona Hostovského, Ceny Toma Stopparda za hru Pán plamínků (1987) a Ceny Alfréda Radoka za hru Zázrak v černém domě (2007).

Jak to přijaly vaše rodiny?

Rodina mé ženy si na mě zvykla. Se svojí dnes dvaadvacetiletou nevlastní dcerou mám vztah jako s málokým. Ona nic nečte, ale má věcné názory. Chce studovat práva a dělat policejní vyšetřovatelku. Říkal jsem jí, že když jsem ještě před patnácti lety jezdil autem a zastavili mě policajti, znervózněl jsem, protože já policajty nemůžu. Dvacet let mě honili. Ale já se nedožiju toho, až bude policejní vyšetřovatelka. Dospělé děti mojí ženy to vzaly věcně. Moje dcera mi rozvod nikdy neodpustila. Syn to pochopil, ale je manažerem v Saudské Arábii a přijíždí málokdy. Takže si s ním telefonuji.

Dcera s vámi není v kontaktu?

Je, ale v takovém zdvořilém. Přejeme si ke svátkům a narozeninám, přivedla mi ukázat vnoučata, ale ta distance tam je. Mou druhou ženu nechce poznat. Je to jako mnichovská dohoda. Ta nebyla. Ale ona byla. Své první manželství jsem si prohrál sám. Moje první žena mě poznala jako úspěšného autora. Když mě v roce 1972 zakázali, sesypal jsem se. Byl jsem nesnesitelnej. Všechno bylo hnusný. Češi, Marx, Lenin, sv. Václav, Masaryk. Jediná možnost pro slušného člověka je opatřit si zbraň a z ní vystřelit na nějakého komunistu, ale k tomu nemám odvahu. To jsem vykládal čtyři roky a za tu dobu si mě žena přestala vážit a už se to nepodařilo napravit. Manželství dohasínalo a zhaslo. Chápu ji.

Jak v současné době vypadá váš běžný den?

Vstávám v osm hodin. Dřív to nedokážu. Pokud nemám pochůzky po lékařích, kam chodím, abych se své ženě zachoval. Od devíti píšu. Buď své pravidelné příspěvky pro Lidové noviny, novinářské texty pro jiná periodika. Píšu také další hru, hudební, pro Milana Štědroně. Končívám v jednu hodinu, zejména když mám navařeno. Když nemám navařeno, připravím si něco večer, navaří mi manželka nebo improvizuji. Končím v půl třetí umytím nádobí, aby na ženu, když přijde vpodvečer ze zaměstnání, nečekala rozvrácená domácnost. Večer si spolu něco pustíme na HBO nebo nějaké starší nahrané věci, třeba My Fair Lady. Koukám, jak by bylo nádherné psát texty pro Audrey Hepburnovou, protože ta je sexy. Říkal jsem ženě, to já bych ti byl nevěrnej, kdyby se se mnou odhodlala spolupracovat.

Takže můj program je stejný a setrvalý. Je to návykové. Můj milovaný básník Oldřich Mikulášek napsal: „Zvyk jíst, zvyk pít, zvyk spát, zvyk držet v rukou neskonalou hlavu, když luna kane a pak obtěžkává konání noční – nejkrásnější zvyk – tedy zvyk, jak známo, je dobrý.“

A jak vnímáte své stáří?

Těšil jsem se, že když člověk zestárne, že bude moudrý. Ale mám opravdu dojem, že díky minulým situacím, ve kterých jsem selhal, nepochopil jsem je a choval jsem se v duchu tohoto nepochopení, tak těm situacím dnes poměrně dobře rozumím. Troufám si říct, že jsem zmoudřel, ale ta moudrost mi k něčemu není. Na svoje přítomné konfliktní situace se opět dívám jako žasnoucí člověk. Najednou se moudrost nedá aplikovat, situace je nová, vyžaduje nový přístup a já ho hledám. Stáří se u mě projevuje jenom tím, že občas při chůzi zabalancuji a nejsem si jist, jestli zvládnu udržet rovnováhu, musím různými prášky krotit krevní tlak, byl jsem na operaci šedého zákalu a hrozí mi zelený zákal, který měl i můj tatínek. Zdravotní stav se nezadržitelně horší a já říkám mladým přátelům: starobu nemůžu dost dobře doporučit.