Včera to bylo 26 let od Sametové revoluce. Co se vám dnes vybaví, když se řekne 17. listopad?

Seděla jsem doma, zrovna jsem dokončila nějakou povídku a byla jsem strašně nervózní. Bylo to odpoledne a naše dvě dcery šly na tu manifestaci. Říkala jsem si, jestli mám tady sedět nebo jít taky, místo abych se třásla, co se zase stane – zatčené byly už několikrát. Chodilo tam pořád stejných pět tisíc lidí, kteří se nechali mlátit, ti ostatní na to koukali. Nakonec jsem šla. Na Albertově jsem potkala starší dceru, která v té době byla na medicíně. Šly jsme spolu až na Národní. Tam jsme stály i seděly, zpívaly, byla strašná zima. Já byla pořádně nastydlá a Tereza mi říká, ať jdu domů, že se tu nic nestane. Já odvětila, že stane. Ale nakonec jsem se proplížila Mikulandskou a šla jsem na metro. Tam už jsem potkávala zakrvácené mladé lidi. Doma jsem čekala do půlnoci, kdy se dcery vrátily i s kamarády. To byl můj 17. listopad.

Letos na Albertov studenti nemohli, protože tam byl Miloš Zeman se svými příznivci. Na pódiu vedle něj stáli i extrémní nacionalisté. Je možné si ještě prezidenta vážit?

Vůbec ne. Za co? Vždyť rozděluje lidi a šíří nenávist. To je strašně nebezpečné. Nadává elitám a myslí si, že tím boduje u svých podporovatelů. A ono to asi na tu čtvrtou cenovou skupinu funguje. Teď jsem byla v jednom hotelu na jógovém soustředění. Stála jsem před venku, najednou vyběhl číšník a křičel, že v Paříži zabili uprchlíci stopadesát lidí a že na to by byl dobrý jedině Hitler, který by uprchlíky poslal do plynu. Napomenula jsem ho a přemýšlela jsem, jestli mám zavolat policii nebo co mám dělat. Nezavolala jsem ji. Měla obavu, zda si policie nemyslí totéž.

Zdá se ale, že ta nebezpečná hra Zemanovi vychází. Podpora roste, skoro jistě se takto připravuje na další volby…

Myslím, že takhle daleko to nepůjde. On tu kampaň neustojí. Lidi nejsou tak strašně hloupí, aby nepoznali, o koho se jedná. Češi se v historii dostali několikrát do situace, kdy už to vypadalo naprosto zoufale, ale nakonec tu poslední zatáčku vybrali. Takže moje naděje je poslední zatáčka.

U prvního českého prezidenta, Václava Havla, jste pracovala. Jak k vašemu angažmá došlo?

Když Havel založil Občanské fórum, zavolala jsem mu a nabídla pomoc. Řekl, abych přišla hned. Šla jsem tedy do toho bytu na Nábřeží a neodešla dva a půl roku, protože bylo pořád s čím pomáhat. Byla jsem v Koordinačním centru Občanského fóra, kde jsem opravovala všechny texty, které šly ven. Chtěla jsem, aby měly jiný jazyk, než ten komunistický, kterým jsme všichni byli zkažení. Když byl zvolen prezidentem, šla jsem s ním na Hrad a tam pak pracovala jako vedoucí Odboru stížností a milostí. Ačkoliv jsem toho zažila hodně, tohle bylo největší dobrodružství mého života. Tím víc, že jsem pracovala někdy i dvacet hodin denně. Až do března 1990 jsme v kanceláři všichni pracovali zadarmo, peníze nám dával Havel ze svého prezidentského platu. V té době byl jednou z nejpopulárnějších osob na světě, každý s ním chtěl mluvit, nechat se vyfotografovat. Jura Křižan mě přemluvil, abych dělala tiskovou mluvčí. Říkal, ať se podívám, jak jsou všichni zarostlí a vousatí, a že tedy bude lepší, když to budu dělat já. V předpokoji jsem přijímala doslova hordy novinářů. Byli jsme v té době s dalšími kolegy takové Havlovy alternátory, poskytovali interview za něj, kolikrát je ani nestihl autorizovat, nebylo to zkrátka fyzicky možné.

Jak by Havel popsal současný stav společnosti?

Myslím, že by si zoufal. Tahle jsme si to nepředstavovali. Byli jsme samozřejmě romantici, idealisti, to je pravda, neuměli jsme si ale představit, že to takto kriticky bude vypadat i s Evropou. Celý svět je provázaný. Mám podezření, že mávnutí křídel albatrosa může způsobit na druhém konci světa zemětřesení nebo revoluci. Bohužel nejde o lidi, ale o peníze.

Jestli něco lidstvo zahubí, tak to bude rychlost. Všechno se děje tak rychle, že si lidé vůbec nemohou uvědomit sebe sama. Ani se na sebe nepodívají.

Po útocích v Paříži se ještě více zdá, že z Evropy mizí pocit bezpečí, na který jsme byli zvyklí. Co si s tím počít?

Jediné řešení je, aby se Evropa opravdu spojila. Včera jsem poslouchala projev premiéra Sobotky, nejlepší za celou jeho politickou kariéru. Snad konečně pochopil a riskl to, že musíme táhnout za jeden provaz, že je to společná odpovědnost a nemůžeme se před ní schovat. Druhá věc je, že míra negace ve společnosti je tak vysoko, že se v ní topíme. Ze všech těch špatných zpráv a bulvárního tisku jsou lidé plní nenávisti. Vráží do vás na ulici, v metru, studenti, ale i ženy kolem padesátky, je to takový negativní chumel, který někde vyhřezne. Američan Donalda Walsch v knize Hovory s Bohem píše o tom, že kdybychom neměli Hitlera, museli bychom si ho vymyslet. Protože lidi jsou ve své podstatě agresivní a potřebují tu agresivitu kanalizovat. Potřebují mít někoho, kdo je vede, kdo to vymyslí, a koho oni následují. To už tady dlouho nebylo a lidi se nemají kde vybít.

Pojďme ke psaní. Vaše první kniha z cest vyšla už v roce 1968, o Japonsku. V té poslední – Duši tělo opatruj – zas píšete o cestách po Indii…

Já & ponsko byla moje jediná knížka, která vyšla, pak dvacet let nic. Zrovna tady mám průvodce Indií, slušně opotřebovaného, včera jsem v něm hledala ubytování v Kančipuram. Letím na Silvestra. Jednak proto, že je to levnější, protože nikdo nelítá a taky proto, že nesnáším rachejtle. Taky se mi líbí, že poletím proti času a nebudu vědět, kdy je ta půlnoc.

Indie je tedy srdeční záležitost?

Určitě je, byla jsem tam už asi osmkrát. Můj otec měl takového přítele, nejbližšího kamaráda, který stavěl internát v Ášrámu v Pondichéry, v té době nejkrásnější dům na světě. Byl to architekt František Sammer, žák Corbusiera. Odtud šel do anglické armády a bojoval s Japonci v Indočíně, kde mu prostřelili plíci. Převezli ho do Londýna a tam ho zachránili. Po válce žil v Plzni a jezdil za otcem do Prahy. O Indii mi vyprávěl úplně od malička a sliboval mi, že spolu pojedeme do Ášrámu v Pondichéry. Proto tam teď jedu, asi už naposled, je to taková moje osobní pouť.

Přes třicet let také praktikujete jógu…

Bez ní bych se asi zbláznila. Jsem dost citlivý člověk a takoví lidé potřebují nějakou metodu. Můžete mysl cvičit a kontrolovat, nedostane se do toho kolotoče. Problémy se vyřeší nejlépe tím, že od nich odstoupíte, dostanete nadhled. Velmi mi to pomohlo, když jsem chodila k výslechu. Předtím jsem dělala dechová cvičení a tím jsem se zbavila strachu. Fízlové byli zvyklí pracovat se strachem, a když ho nenacházeli, začali být strašně nervózní. Z toho jsem měla radost, říkala jsem si: chlapci, vy na mě nemáte. Jóga mi pomohla v tom, že jsem se zbavila strachu o sebe. Teď mám ale například strach o svět a o lidi. Myslím, že to přivedli do velkého nebezpečí.

Jak jste se k józe dostala?

Měla jsem kamarádku, která cvičila jógu s doktorkou Miladou Bartoňovou, která sem přivezla Satiangův systém. Jednou za mnou kamarádka přišla a říkala, jestli bych nejela do Štósu, což je městečko u Košic na východním Slovensku. Měl tam přijet cvičit jógu Ind Goyal a jim chyběl překladatel. Já uměla docela slušně anglicky a měla hlídání pro děti, tak jsem jela. Když jsem přijela do Košic a hledala autobus do Štósu, nemohla jsem se domluvit, všichni mluvili rusínský, cikánsky, maďarsky… Po velkých trampotách jsem našla tu vilu. Zapadalo slunce a já byla z toho vedra zpocená. Na schodech stála žena, která mi podávala limonádu. Byla to Milada. Objala mě a já věděla, že už ji nikdy neopustím. Ind nepřijel. Ale já od té doby cvičím jógu.

Nacházíte v jógové praxi ještě něco nového?

O tom je zbytečné číst, to se prostě musí dělat. Mám operovanou páteř a bez jógy bych na tom byla fyzicky hůř, určitě bych třeba nemohla jet do Indie. Neustále se ale mění moje zkušenost se sebou. V téhle zemi a v tomhle světě je důležité, aby člověk nezvyšoval zmatek a chaos, aby se snažil nacházet v těch negativech něco pozitivního.

V knize Duši tělo opatruj píšete o zdraví, nemoci, stáří i smrti. „Jsem někdy v pokušení tvrdit, že stárnutí je částečně lenost a také neměnná soustava zvyků…“ Dá se – třeba právě s jógou – začít v každém věku?

Ano. Do Štósu tehdy přijela i Čechoameričanka paní Ossius, která měla v 56 letech strašlivou bouračku, byla v nemocnici, ochrnutá. Nějaký Ind s ní začal cvičit jógu. Cvičila jsem tam s ní a udělala věci, které jsem nikdy předtím neudělala. A to jí tehdy bylo asi 80. Měla takovou fotku, kde stála na hlavě v modrých plavkách, někde v Kalifornii, vedle růžově rozkvetlé azalky. Když se tam napsalo její datum narození, byla to hotová reklama. Mám teď bohužel některé starší přátele, kteří už jenom leží. Když za nimi přijedu, učím je dělat jógu ruky nebo očí. I když už nemůžete vstát z postele, jsou tu pořád věci, které dělat můžete, můžete dýchat. Jóga je pro kohokoliv, kdo je ještě živý.

Píšete také o trpělivosti, které se obecně moc nedostává. Vytrácí se stejně jako tolerance či schopnost naslouchat jeden druhému. Co s tím?

Jestli něco lidstvo zahubí, tak to bude rychlost. Všechno se děje tak rychle, že si lidé vůbec nemohou uvědomit sebe sama. Ani se na sebe nepodívají. V šintoismu nebo v některých druzích buddhismu je v templu místo oltáře zrcadlo. Zjistíte, jak vypadáte. To lidi nechtějí. Žijí v nějakých iluzích o sobě sama, a když jim chcete pomoct – protože si myslíte, že by měli vědět pravdu – stanou se z nich vaši největší nepřátelé.

To souvisí i s iluzí štěstí. Západní společnost je ve srovnání se zbytkem světa bohatá, ale zdá se, že není šťastná…

Zažila jsem spoustu bohatých nešťastných lidí, například v Americe. Ta knížka, kterou jsem napsala, je i o tom, že nejme jen tělo, ale že je za ním ještě něco většího. A o to bychom se měli starat. Když odložíme tělo, ještě tady zbude nějaká energie – buď pozitivní, nebo negativní. Když uděláme nějaké svinstvo, zůstane zde i poté, co zemřeme. V keňském Nairobi, kde jsou dva největší slumy na světě, jsem se setkala se sestrou Mary, která tam pracuje čtyřicet let. Je z Irska a říkala mi, že když naposledy jela do Holandska, zjistila, že by tam vůbec nemohla žít, jak jsou tam lidé nešťastní. Všichni si prý stěžovali: my nemůžeme mít víc dětí, protože jim nemůžeme platit drahé školy. Ve slumu jsou mnohem šťastnější. V západní společnosti se lidi ani nezastaví, aby si řekli: teď jsem šťastný. Nemají totiž čas prožít štěstí.

Jak píšete na cestách? Máte nějaký rituál?

Dělám si poznámky, když něco zažiju nebo když mě něco napadne. Většinou ne každý den, protože večer jsem většinou tak unavená, že už nemám sílu. Necestuji moc rychle, musím být minimálně týden na jednom místě, abych ho trochu poznala. Kdysi jsem v nějaké restauraci potkala jednu Američanku, která říkala, že cestuje tři měsíce po Indii a ani jednu noc nespala ve stejné posteli. Měla pocit, že sbírá zážitky, ale vlastně nic neprožila.

Eda Kriseová
Narozena 1940 v Praze, česká novinářka a prozaička, autorka jediné autorizované biografie Václava Havla z roku 1991, pochází ze známé umělecké rodiny. Pracovala jako reportérka v časopise Mladý svět a v Literárních novinách, po roce 1968 musela z politických důvodů svou práci opustit. Knížky jí vycházely v samizdatu, v zahraničních překladech a exilových nakladatelstvích. V roce 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra a po zvolení Václava Havla prezidentem byla jeho poradkyní, později ředitelkou Odboru stížností a milostí na Pražském hradě. Ráda cestuje, hlavně do destinací, jako je Indie a Afrika. Její literární dílo zahrnuje více než deset knih, zatím poslední – Duši tělo opatruj – vyšla loni v nakladatelství Práh.

Ivan Klíma nám při rozhovoru říkal, že čím je starší, tím více texty přepisuje a zjednodušuje. Máte to podobně?

Mám větší zodpovědnost. Jsem mnohem pozornější, vážím každou větu, vícekrát to čtu. Duši tělo opatruj jsem psala asi pět let, mezitím samozřejmě i něco jiného. Nechtěla jsem tu knížku dát z ruky. Ale pak jsme s Martinem Vopěnkou (spisovat a nakladatel – pozn. autora) letěli do Ameriky na festival spisovatelů a celou dobu jsme si v letadle povídali. A on tu knihu chtěl. Jsem zvyklá věci přijímat, jak přicházejí a protože se ta možnost otevřela, tu knihu jsem mu dala.

Byla jste členkou poroty knižní ceny Magnesia Litera. Jak hodnotíte současnou českou prózu a máte nějaký tip z poslední doby?

Bohužel ne z české literatury, ale četla jsem teď knihu ruské autorky Ludmily Ulické, která se jmenuje Daniel Stein, překladatel. To je naprosto úžasná kniha, úžasně udělaná, a je naprosto o všem.

Poslední otázku dáváme stejnou každému, s kým se sejdeme: Jak jste vnímala stáří ve 30, v 50, jak ho vnímáte nyní?

Ve třiceti jsem samozřejmě strašně trpěla. Měla jste všelijaký vztahové problémy, pracovala jsem v Literárkách, které po okupaci zavřeli, nemohla jsem nikde publikovat, měla jsem malé děti a komunistická msta, to je msta i na dětech. Dnes už jsem srovnaná sama se sebou, mám práci, která má pro mě smysl, mohu cestovat, což je moje vášeň. Samozřejmě, že jsou věci, které mi vadí a jsou bolestivé. Ale jinak mohu říct, že pro mě osobně je to čím dál tím lepší.