Sama děti ještě nemám, ale moc dobře si pamatuju, jaká jsem byla, když mi bylo okolo 15 let. Všechno, co dělali rodiče, bylo trapný, všechny rodinné akce byly utrpením. A ačkoliv mě naši nekonečně štvali, byla jsem schopná jim slíbit prakticky cokoliv, aby mě nechali o víkendu samotnou doma, když odjížděli na chalupu. Být celý víkend doma s počítačem a televizí byla pro mě představa nebe na zemi, na rozdíl od apokalyptické vidiny dvou dnů na konci světa – na chalupě bez internetu, v hnusný přírodě, kde určitě budu muset hrabat listí, nebo rozhrabávat krtince nebo prostě dělat něco s hráběmi. Úplně jsem tehdy zapomínala, že jako dítě, jen o pár let dřív, jsem to na chalupě milovala. Byli tam kamarádi, dobrodružství, vyrábění bunkrů, chození do lesa, knedlíky od babičky, jahody na zahrádce, hrůzostrašnej sklep a půda, opejkání buřtů a výlety a topení v kamnech a v krbu a úplně nejlepší na tom všem bylo, že jsme tam tehdy neměli tekoucí vodu a já se myla v lavoru jen jednou za pár dní.

Úderem -náctin mě tohle všechno přestalo zajímat, natož bavit, a když jsem při nekonečných hádkách na rodiče křičela, ať si na tu blbou chalupu jedou sami, často mi opakovali, jen počkej, až budeš dospělá, jak tam budeš chtít jezdit. TO SE NIKDY NESTANE!

Markéta Lukášková
O téhle sympatické zrzavé holce je v posledních měsících slyšet stále víc, a to hned z několika důvodů. Loni na podzim jí vyšla knižní prvotina Losos v kaluži, na jejíchž stránkách líčí příběh mladé cynické Báry, které se život otočí vzhůru nohama, když jí umře babička. Kniha zaujala kritiky i čtenáře, a tak se chystá již čtvrtý dotisk, audiokniha a Markéta píše scénář filmu, který se začne natáčet příští rok. Její druhá kniha Panda v nesnázích je horká novinka, která se do TOP 10 nejprodávanějších knih dostala ještě předtím, než vůbec vyšla. A když Markéta nepíše, tráví hodiny se svým psem Pandou, zvedáním těžkých činek a kurzem tvůrčího psaní pro seniory, které nově vede v Centru Elpida na pražské Pankráci.

No. Uplynulo pár let. Jsem dospělá a na svoje pubertální Já koukám pobaveně a trochu naštvaně. Připravilo mě totiž o spoustu super víkendů na chalupě, která je pro mě dneska samozřejmě naprosto skvělým místem. Místem, kde si člověk odpočine od shonu ve městě, od internetu a pípání zpráv a mailů, kde voní příroda, kde se spí do 12 pod obrovskou studenou peřinou a dělá se smaženice z čerstvě nasbíraných hub. Co může být lepší? Rodiče se mi zpětně smějí a provokují mě připomínáním toho, jak jsem kdysi přísahala, že na tu blbou chalupu nikdy nebudu chtít jezdit. Jak moc bych teď chtěla, klidně každý víkend! Ve vzpomínkách ji mám silně spojenou hlavně se svojí babičkou, která ji kdysi před padesáti lety s dědou koupila jako polorozbořenou barabiznu a strávili tam tisíce a tisíce hodin a víkendů, aby z ní udělali to, co je teď. Místo, kde se celá naše rodina vždy setkávala, slavily se tady silvestry, narozeniny, zpívalo se u ohně anebo se jen tak po večerech sedělo a žaslo, jak je všude ticho a že tolik hvězd na nebi ve městě nikdy neuvidíme.

Když se dneska řekne chalupa, nevybavím si nechuť tam jezdit, vybavím si sebe v noční košili, jak se v sedm ráno kradu ze své postele do té babiččiné, ona už je vzhůru a vypráví mi Staré pověsti české. Nejradši jsem měla tu o Bruncvíkovi, jak skočil s koněm přes řeku.

Babička se bohužel na chalupu už nikdy nepodívá, protože jí to zdraví nedovolí, a rodiče se i kvůli tomu nedávno rozhodli ji prodat. Tak velký barák chce péči, kterou už nezvládají. Brzo se tak tahle obrovská kopa vzpomínek jedné rodiny zabalená do nádherného stavení stane místem, kde si svoje vzpomínky začne budovat jiná rodina. Hrozně moc bych si přála mluvit s jejich pubertálními dětmi a říct jim, hele, neblbněte a běžte do lesa.