Těsně u cesty kráčí skupina žiraf a o kousek dál vidíme slony. Trochu přibržďuju, kdyby nám chtěli zkřížit cestu, jakmile to ale jde, hned zase sešlápnu pedál a uháníme dál. Jsme sice v keňské rezervaci, dokonce ve vyhlídkovém safari autě, na nějaké pozorování zvířat ale vůbec nemáme čas. Land cruiser je plný veterinárního náčiní a týmu německých specialistů na umělé rozmnožování zvířat. Právě jsme odebrali vajíčka od samice nosorožce jménem Fatu a teď je potřeba dostat je co nejrychleji do laboratoře v italské Cremoně. 

Ne že bychom tam snad z Keni chtěli dojet autem. Spěcháme na polní dráhu uvnitř rezervace Ol Pejeta, kde už na nás čeká letadlo. Přehazujeme náčiní do úložných prostor dvanáctimístné cessny, ten nejcennější náklad, přenosný inkubátor s vajíčky uloženými v malých ampulkách, si kolegové berou s sebou na palubu. Přeju jim šťastnou cestu, když v tom na mě pilot Doungu zavolá: „Rozežeň prosím ještě ty antilopy!“ 

Kouknu na ranvej, dneska je tam teda dost plno. Gazely Grantovy, gazely Thomsonovy, k tomu impaly a opodál pobíhající prasata savanová. Rychle se s kolegy loučím, naskočím zpátky do land cruiseru a už se ženu po odletové dráze. Zvířata se nejdřív trochu pobaveně koukají, co se to tam valí za stroj, když se ale auto přiblíží a ještě zatáčí jejich směrem, přece jen popoběhnou a uvolní vzletovou dráhu. Konečně se může vznést i letadlo, jeden ze slonů stojících opodál ještě rozčileně vztyčí uši a na odlétající aeroplán troubí chobotem.

Dnes jsou na světě známy poslední dvě samice, a pokud jim lidé nepomůžou k rozmnožení, do pár let celý tenhle živočišný druh zcela zanikne.

Je po čtvrté hodině odpoledne, slunce se za chvilku začne sklánět k obzoru a nám se povedl už desátý odběr vajíček od Fatu. Zní to hrozně, ale v tuhle chvíli je to jediný způsob, jak se možná podaří zachránit jedno z největších zvířat, které ještě nedávno žilo ve střední Africe – nosorožce bílého severního. Dnes jsou na světě známy poslední dvě samice, a pokud jim lidé nepomůžou k rozmnožení, do pár let celý tenhle živočišný druh zcela zanikne.

Nejohroženější savec světa

Nosorožec bílý severní je dnes asi vůbec nejohroženější savec na světě. Ve volné přírodě nebyly jejich stopy potvrzeny už víc než deset let a v lidské péči nosorožci přežili jen díky Safari Parku Dvůr Králové. V polovině 70. let minulého století tehdejší královédvorský ředitel Josef Vágner přivezl skupinu šesti těchto zvířat z divoké súdánské přírody do Podkrkonoší. Za pár let k nim přidal ještě jednu samici původem z Ugandy a následně se ve Dvoře podařilo odchovat čtyři mláďata. Jako první to byl samec Suni, následovaly samice Nabiré, Nájin a Fatu.

Postupné uspávání samice Fatu (foto: Ami Vitale)

Právě Nájin a Fatu, matka a dcera, jsou dnes vůbec posledními známými nosorožci bílými. Kromě snah o přirozené rozmnožování se kolegové ve Dvoře Králové už před desítkami let pustili do zkoumání možností, jak nosorožcům při reprodukci pomoct. Od roku 2001 tak činili ve spolupráci s berlínským Institutem pro výzkum divokých a zoo zvířat (IZW Berlín). Zkoušeli hormonální implantáty či umělou inseminaci, nosorožců bílých severních se však rodilo tak málo, že by se jejich populace v lidské péči neudržela. 

Když už byla v zoologických zahradách poslední čtyři reprodukce schopná zvířata a ve volné přírodě o žádných „severňácích“ nikdo nevěděl, poslali v roce 2009 dvorští kolegové tuhle čtveřici, dva samce a dvě samice, do přísně střežené rezervace v Keni. Doufali, že jim přirozenější prostředí prospěje a třeba je i nabudí k častějšímu páření. Samicím se opravdu zlepšily cykly, žádné další mládě se však nenarodilo. Na podzim 2014 navíc uhynul samec Suni a při následné kontrole se ukázalo, že mladší ze samic, Fatu, má patologické změny v děloze a zabřeznout ani nemůže. Starší Nájin by sice zabřeznout mohla, má ale natolik oslabené zadní nohy, že by pro ni případná březost znamenala příliš velké riziko. V tu chvíli bylo jasné, že bez lidského zásahu jsou odsouzeni k vyhynutí. Definitivně potvrzeno to pak bylo ve chvíli, kdy uhynul Sudán – poslední samec nosorožce bílého severního a zároveň asi nejznámější nosorožec světa. 

Poslední samec

„Včera večer měl obrovské problémy s chůzí a teď už jen leží. Opakovaně se pokoušel vstát, zadní nohy ho ale neudrží. Kvůli tomu bohužel ani nemůže přijímat potravu,“ stálo jednoho nedělního rána v březnu 2018 v e-mailu od veterináře Stephena. Ještě ten den jsme nasedli do letadla a odletěli do Afriky. Druhý den ráno jsme se setkali s keňskými kolegy a došli k jednoznačnému rozhodnutí, že Sudána musíme uspat.

Odběr vajíček  týmem IZW Berlín ( Foto: Ami Vitale)

Lidé se občas ptají, jestli to bylo náročné. To vlastní rozhodnutí náročné nebylo vůbec. Všichni, kdo byli na místě, viděli, že se Sudán už nemůže zvednout, že nemůže přijímat potravu a že jediná rozumná volba je ušetřit ho dalšího trápení. Ovšem vědomí, že uspáváme posledního samce svého druhu na světě, to už s sebou tíži skutečně neslo.

Sudánův konec byl obrovským vykřičníkem – nádherná zvířata, která si na zemi žila po miliony let, jsou kvůli lidské chamtivosti najednou pryč.

Slabě pršelo, otřesení ošetřovatelé seděli podél dřevěného plotu nosorožčího výběhu, všichni mluvili tiše. Jednoho z nich, Josepha Wachiru přezdívaného Jojo, při loučení se Sudánem vyfotila fotografka Ami Vitale a snímek se nakonec dostal na obálku časopisu National Geographic – jako symbol ubývání přírodní rozmanitosti a naší snahy ji chránit. Veterinář dal Sudánovi první injekci, za chvíli druhou, a po ní přišlo mohutné, mrazivé vydechnutí. Sudánův konec byl obrovským vykřičníkem – nádherná zvířata, která si na zemi žila po miliony let, jsou kvůli lidské chamtivosti najednou pryč.

Za vražděním nosorožců stojí poptávka po jejich rohovině ve východní Asii, zejména ve Vietnamu. Zvířata žijící v oblastech se slabou vládou, které jsou často zmítány násilnostmi, se tak v minulosti ochránit nepodařilo a pytláci je vyvraždili. Nosorožec bílý severní se přirozeně vyskytoval v Jižním Súdánu, Středoafrické republice, Čadu, Demokratické republice Kongo a na severozápadě Ugandy. Všechny tyto oblasti byly ve 20. století nestabilní a často i nebezpečné – jak pro nosorožce, tak pro lidi. Poslední potvrzené známky výskytu nosorožců bílých severních ve volné přírodě se tak datují k roku 2008. Podaří-li se však poptávku a tím i zájem pytláků na vraždění nosorožců snížit, je velká naděje, že se nosorožci do svých původních domovin vrátí. Ve spoustě oblastí je pro ně totiž místa víc než dost.

Jsou ještě v přírodě?

Jižní Súdán je fascinující země, po níž sice není úplně lehké cestovat, zároveň ale nabízí možná poslední, téměř neznámou africkou divočinu. Vznikl až v roce 2011 a dnes patří mezi pětici nejnebezpečnějších států světa. Centrální vládu tvoří ve velké míře různí generálové z gerilové osvobozenecké armády, v oblastech vzdálených od hlavního města Juby však jsou důležitější místní guvernéři, kteří se chovají poměrně nezávisle. V zemi je obecně obrovské množství zbraní a mezietnických konfliktů, kvůli nimž je obtížné odhadovat, kde se co semele. Ostatně v hotelu patří mezi základní informace, jako je heslo na wi-fi a čas snídaně, taky poučení, jak se chovat, když se kolem začne střílet.

Autor článku v keňské rezervaci Ol Pejeta se samicí Nájin

Při přistání na letišti v Jubě člověka udeří vedro blížící se 40 °C a vysoká vlhkost. V květnu, kdy začíná období dešťů, jsou bahnité cesty průjezdné jen s největšími obtížemi a do některých míst se nedá dostat vůbec. Poznat zemi je proto možné jen ze vzduchu, v Jižním Súdánu ale prakticky nejsou registrovaná letadla. Jednou z možností by byly stroje OSN, které tu rozvážejí humanitární pomoc, nakonec se ale domlouváme s misijní křesťanskou organizací, která má v Jižním Súdánu několik letadel (registrovaných v Keni) na rozvážení především potravin a jejíž letci jsou ochotní s námi vyrazit do národních parků.

V zemi jsou jen tři místa, kde se dá dočerpat letecký benzin. Naštěstí mezi ně patří městečko Bor na břehu Nilu. Po řece plují úzké nákladní lodě a na nábřeží prodávají trhovkyně uzené ryby svázané do mohutných copů. Na vyvýšených, blátivých cestách se dá celkem pohybovat, po prvních deštích je ale snad polovina příbytků místních obyvatel pod vodou a většina z nich se musí do své postele brodit. Z Boru je však možné doletět nad národní park Shambe, kde byli před 50 lety odchyceni severní bílí nosorožci pro Dvůr Králové.

Leží u Nilu ve vnitrozemské deltě, kde se řeka rozlévá na desítky kilometrů do šířky. Místa úplného zaplavení se střídají s místy, která jsou trochu nad hladinou, rozsáhlé pláně trávy přecházejí v rozvolněný porost se stromy a všude je neuvěřitelně prostoru. Vidět je i přístupová cesta do Shambe, u níž měl kdysi Josef Vágner podle zápisků v deníku kemp. V době dešťů je neprůjezdná. Hned u Nilu je pak obrovská pláň, teď úplně pod vodou, po níž se ale v období sucha nejspíš dalo relativně dobře jezdit autem a odchytávat zvířata.

Než se tam však dostaneme, ve městě na hranici parku kvůli sporům o pastviny postřílí přes dvacet Dinků a město obsadí armáda.

Domlouváme se, že bychom se mohli zaletět podívat i do národního parku Nimule, který leží na jihu na hranici s Ugandou a severní bílí nosorožci v něm žili rovněž. Než se tam však dostaneme, ve městě na hranici parku kvůli sporům o pastviny postřílí přes dvacet Dinků a město obsadí armáda. Od kolegy, který v Nimule uvíznul, pak jen dostáváme whatsappové vzkazy, kde na pozadí zní střelba.

V odlehlejších oblastech se však nosorožci prý stále skrývají a při pohledu na nekonečné planiny a pravidelně zaplavované oblasti o rozloze stovek kilometrů čtverečních se to nezdá jako úplně nereálná představa. A pokud tam nejsou, rozhodně je tam dost místa na to, aby se mohli vrátit. I proto má smysl snažit se o záchranu „severňáků“ pomocí metod umělé reprodukce.

Pomohly zahrady v Evropě

Když se v roce 2014 ukázalo, že jedinou nadějí nosorožců bílých severních je právě umělé rozmnožování, pustili jsme se s kolegy z IZW Berlín a z italské laboratoře Avantea do vyvinutí pokročilých technik a protokolů. Hodně nám v tom pomohly zahrady sdružené v Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií, které chovají mnohem početnější nosorožce bílé jižní. Některé samice v zoologických zahradách totiž mají reprodukční problémy a při snaze o jejich nápravu kolegové z Berlína propracovali prototypy nástrojů, kterými se nosorožčím samicím dají odebírat vajíčka.

Samice Fatu, která se v roce 2000 narodila ve Dvoře Králové, je největší nadějí pro záchranu nosorožců bílých severních.

Nejde o nic jednoduchého, přibližně jeden a půl metru dlouhá ocelová trubice je zakončena ultrazvukovou sondou uchycenou v držáku vytištěném 3D tiskárnou. Hned vedle sondy je pohyblivá jehla a uvnitř trubice vedou hadičky, které do jehly přivádějí tekutinu. Při zákroku se kolegové se sondou přiblíží těsně k vaječníku, ve správném úhlu se jehlou dostanou až k vajíčku a díky tekutině ho dokážou uvolnit a jehlou společně s tekutinou nasát do baňky. Pod mikroskopem jsou posléze vajíčka znovu nalezena a přenesena do menších ampulek, v nichž putují do laboratoře v Itálii.

Po úspěšných odběrech v evropských zoologických zahradách a po následném nalezení cesty, jak z nich vytvořit embrya, se nám v roce 2019 poprvé podařilo celý postup zopakovat i v Keni, tentokrát ale s mnohem vzácnějšími nosorožci bílými severními. Zákrok u samice Fatu tam pravidelně probíhá v ohradě z dřevěných kůlů a vajíčka pod mikroskopem kolegové hledají v polní laboratoři, která je provizorně zřízena ve starém lodním kontejneru.

Jelikož vajíčka, na rozdíl od spermatu, není možné zamrazit, musíme je z Keni přes noc dostat do Evropy; jako první krok je nutné dopravit je včas na polní letiště v Ol Pejetě, odkud se ještě za světla musejí dostat na mezinárodní letiště v Nairobi. Nočním letem se pak přes Frankfurt dostanou do Milána a odtud konečně do laboratoře Avantea v Cremoně, kde jsou ta nejlépe disponovaná vajíčka oplodněna semenem z už uhynulých severních samců.

Vůbec poprvé byla extrémně vzácná severní embrya vytvořena v září 2019 a od té doby jich už je celkem dvacet dva. Ačkoli tomu mnozí před několika lety nevěřili, dnes je záchrana severních bílých nosorožců vlastně blíž než v dobách, kdy na světě bylo ještě víc severních jednotlivců, zároveň se ale nedokázali přirozeně rozmnožovat.

Náhradní matky

Další důležitý krok, který celý tým teď čeká, je úspěšné vložení embrya do těla náhradní matky nosorožce bílého jižního. Několik vhodných samic už je připraveno v keňské Ol Pejetě, obrovsky důležité je však načasování vlastního embryotransferu. K tomu je potřeba znát přesně datum ovulace u samice, což nejspolehlivěji dokáže poznat nosorožčí samec – právě v tu chvíli se s ní chce pářit. Jelikož by však při běžném páření mohla samice zabřeznout právě z tohoto páření, a nikoli z následného embryotransferu, žije teď s případnými náhradními matkami samec sterilizovaný. Svým chováním přesně indikuje reprodukční cyklus samic, zároveň ale nemá šanci je oplodnit.

Embrya pro transfer musejí být do Keni dovezena zmrazená z Evropy, v polních podmínkách se musejí rozmrazit a na pláni Ol Pejety pak musejí být správně vložena do dělohy uspané náhradní matky. Není jisté, jak imunitní systém jižní samice embryo přijme, v polních podmínkách navíc existuje spousta možností, jak se může něco pokazit. Pokud se ale nakonec úspěšný transfer přece jen povede, bude za několik let po africké pláni konečně znovu pobíhat mládě nosorožce bílého severního. Jejich vyhynutí, které se zdálo nevyhnutelné, by se tak přece jen mohlo podařit odvrátit.

Autor je vedoucím mezinárodních projektů Safari Parku Dvůr Králové.