‚Půjdeme!‘ řekla.
Chtěl bych se ještě rozloučit, řekl.
‚Jak dlouho by to trvalo?‘ řekla.
Jen co bych vykročil, chtěl říci…

Vstupuji do čarokrásného světa básní Vladimíra Holana a přemýšlím, čím je pro české čtenáře právě tento básník. Za léta sdílení jeho poezie se studenty, čtenáři, seniory, jsem se snad u interpretace tvorby nikoho dalšího nesetkávala s tak velkou škálou emocí přecházejících od úplné fascinace a propadnutí kouzlu Holanovy poezie až po nesmělá konstatování, jak je velmi těžké básníkovi porozumět. „Kdybyste se zeptali, kdo z nás byl tenkrát největším básníkem, prozradím vám to přímo: Vladimír Holan, černý anděl,“ prozrazuje ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa jiný nepřehlédnutelný básník a náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. A pro uklidnění nejistoty dnešních tápajících čtenářů také dodává: „Holan píše básně, kterým ani já ještě nerozumím.“

Listuji ve svém oblíbeném textu Toskány a uvažuji, odkud přichází poznání a moudrost, kterou nenabídne filozofie, psychologie, ani další vědy, jejichž úkolem je poznávané často zkusit vysvětlit, objasnit, popsat. Poezie si takovéto starosti zkrátka dělat nemusí. Může volit krásná slova, za jejichž významy nám skrývá poselství, které je dáno každému nahlédnout různě. „Říkám ti, že umění je nářek, něco pro někoho, nic pro všechny, neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti,“ vyjadřuje nejlépe Holanův postoj i jedno z řady jeho nejvýraznějších básnických alter ego – Hamlet – v další legendární skladbě Noc s Hamletem, na jejíž bravurní a po dlouhá léta ve Viole přidávané reprízy v podání pana Radovana Lukavského jistě ještě někteří dnešní čtenáři pamatují.

Text Toskány dopsal do roku 1961 Vladimír Holan jako své poslední dílo, jímž se chtěl „rozloučit se světem“. Čekala ho plánovaná operace, v jejíž úspěšnost nedoufal. A nedoufal ani, že ho čeká posléze ještě dlouhých téměř dvacet let života, do jehož poskrovních radostí, hluboce se zarývajících strastí a veliké dobrovolné samoty nahlédl právě výše zmíněnými dvěma básnickými skladbami.

Do Itálie podnikl Vladimír Holan svoji jedinou velkou zahraniční cestu ve 30. letech – po roce 1948 pak již další výjezdy tomuto „básníku v nemilosti“ nebyly povoleny. Tato cesta v něm však zanechala stopu trvale a spojila se s okamžikem, kdy se autor připravoval v duchu na svoji cestu „bez návratu“. Přítomnost veliké neznámé – smrti – je v básni utajena v podobě milované ženy Gordany, za níž cesta do Toskánska básníka vede.

Na počátku skladby zanechává Gordana básníkovi dopis s výzvou, kam bude nutno se vypravit. Paralela se smrtí je nastolena ve chvíli, kdy cestující, jenž reprezentuje samotného básníka, slyšel sebe, jak odpovídá: „Jde o konec prázdnin, o svatební noc nebo o noční výslech. O pocit ubezpečení nebo trestu. Ani v sebelásce nemáme na vybranou.“

Básník je při svém putování osamocen, na jeho konci ho však čeká jediná jistota – jistota setkání. Vše ostatní je proměnlivé, nejasné. I Gordana je stejně jako smrt nedostižná, nevyzpytatelná, nepředvídatelná. Když ji básník sám hledá, zůstává bez úspěchu, odjíždí-li od ní, potkává ji v náznacích. Gordana je pravděpodobně neznámou volající v hotelovém telefonu v Mozartsburgu, ale ačkoli nepromluví, neboť meziměstský hovor je přerušen, přesto se v krátkém čase objeví v blízkosti dětí, jejichž křik na hřišti přivolá básníka k TÉ, jež není pojmenována, ale jejíž zájmeno nelze napsat než v majuskulích.

„To, co nás nyní obklopuje, zavalí nás jednou,“ odtajňuje básníkovi průhled do jiné skutečnosti i imaginární Hamlet, s nímž vede Holan noční rozhovory o neodvratném završení lidského života. K danému momentu skladby Noc s Hamletem se váže i básníkova vzpomínka na sopečný prach Vesuvu, který v sobě pohřbil i proslulý dům v Pompejích, jehož jméno vyvolává symbolickou podobu Holanova domu na pražské Kampě: „La casa del poeta tragico“.

Tragiku život básníka, který se bude řadit k největším českým umělcům, nepostrádal. Přičtěme k zákazu publikování a zoufalé existenční nejistotě i péči o dcerku, která se narodila manželům Holanovým postižena Downovým syndromem, nezměrnou vnitřní bolest a úzkost, kterým se vedle oblíbeného červeného vína snažil čelit hlavně vlastní tvorbou, a zejména fobie, v důsledku kterých se rozhodl po řadu let nevycházet a vůbec neopouštět dům. Dům, jehož historickým obyvatelem byl dříve např. i Josef Dobrovský, a v němž ho aktuálně trápilo i soužití s bohémským a hlučným Janem Werichem. Pak pochopíme, že přes všechna trápení byly genius básnického vidění Vladimíra Holana i síla jeho ducha daleko za hranicí přesahu někam k poznání, které můžeme odhalit jen díky jeho krásným veršům.

‚Půjdeme!‘ řekla.
Chtěl bych se ještě rozloučit, řekl.

Text Toskány končí a co si básník přál, zůstává navždy nesplněno. A my? Kolik našich tužeb a přání chceme ještě stihnout… až, až nastane správnější čas? A uvědomujeme si přitom dostatečně, v kolika záležitostech bychom si nepřáli, aby jednou za nás byly zakončeny poznámkou: „chtěl říci“?