Naše cesta stojí na velkém odhodlání nadačního fondu Ninin sen a jejích zakladatelích. Nina Hustedová před třemi lety tragicky zemřela a její rodina se rozhodla zrealizovat její neuskutečněné přání – přenést do Česka praxi fungování dánských organizací zaměřených na seniory a rozvíjet mezigenerační projekty a aktivity. Dánská praxe stojí na základech kulturně předávané důležitosti pocitu rovnosti ve společnosti, tradici dobrovolnictví, celoživotního vzdělávání i trochu jiném systému ve školství obecně. Například na základních školách učitelé nepracují se sylaby, ale výuku přizpůsobují potřebám studentů a maximálnímu rozvoji jejich potenciálu. Vedle přípravy na další vzdělání, případně zaměstnání, mají za cíl také minimalizovat rozdíly ve školních výsledcích dané sociálními rozdíly a předávání demokratických principů. Výchozí bod tak mají Dánové jiný, ale v oblasti života seniorů nám v podstatě jde o stejnou věc. Vytvářet prostor pro aktivní stáří.

Od té doby, co nám přišla sestra Niny – Anna Hustedová – do Elpidy představit fungování organizací v Dánsku, rozvíjíme v Elpidě projekt, kterému říkáme Dánský model. Kopírujeme v něm principy dánských center aktivit pro seniory, která fungují po celé zemi. V Elpidě se už několik let vedle vzdělávacích aktivit věnujeme také aktivitám komunitním a pracujeme na tom, abychom program tvořili více společně s našimi klienty. Zdaleka na tom ale nejsme tak jako Dánové. Náš Dánský model ale nově otevírá našim kurzistům možnost stát se s naší podporou lektorem dobrovolníkem, předávat své letité zkušenosti, zážitky a vědomosti ať už v rámci kurzu vaření, anglické konverzace, přednášky z cest, či skládání poezie. Birger Husted je profesionální kouč, headhunter, zpěvák, energický muž plný nápadů a ideálů, muž s konexemi po celém světě, Dán žijící třicet let v Česku. Říká o sobě, že je naivní idealista a chce zkoušet měnit svět k lepšímu a propojovat jej. I proto nám vytvořil nabitý třídenní program a domluvil řadu schůzek tak, abychom získali co nejbohatší vhled do tématu. 

„Co v tom Dánsku chcete zjistit?“ ptá se nás ještě na české dálnici. Začíná debata, která se utišuje až týden po návratu zpátky do Česka. Jací jsou Češi, jací jsou Dánové? Co je kde funkční a co by se mohlo změnit? Je to osvěžující, i náročné. Když nás po pěti hodinách v Hamburku předjíždí rozesmátá druhá posádka se staženými okýnky vypouštějícími do světa poslední pop hity, docela bych se k nim přidala. Druhá posádka stejné otázky uslyší večer v Birgerově chatě, kde budeme dva dny spát. 

Dobrovolník, nebo pivař?

Dánsko je země, která je podle žebříčku World Happiness Report hned po Finsku druhou nejšťastnější zemí světa, a z průzkumu SHARE vyplývá, že se dánští senioři zapojují do dobrovolnických aktivit nejvíce z celé Evropy. Podle dat dánského statistického úřadu žije v Dánsku přes 1,1 milionu lidí starších 66 let. Největší nezisková organizace pro seniory Ældre Sagen sdružující lidi 65+ pak hlásí, že má 950 tisíc členů a 215 poboček. V Dánsku představuje dobrovolnictví součást kultury – v průměru se aktivně věnuje dobrovolnictví 39 procent Dánů, v Česku pak přibližně 14 procent obyvatel. Dobrovolnictví je v Dánsku skoro tak přirozené jako u nás chodit na pivo. Aspoň mezi lidmi důchodového věku. A stejně jako to my dovedeme přehnat s množstvím zlatavého moku, umějí to Dánové přehánět i s dobrovolnictvím. 

Například vedoucí kodaňského centra pro seniory Aktivitetscenter Bispebjerg Maria Louise Andersen vedle svého plného úvazku a péče o svou rodinu dobrovolničí v pěti jiných organizacích. Senioři v komunitním centru ve Skjernu se běžně věnují osmi až deseti aktivitám. Jak zjišťuji, dobrý pocit z toho, že pomáháte konkrétní osobě zlepšit život a být součástí dobrovolnické organizace je jedna věc. Druhá je sociální status. Dobrovolnictví je mezi Dány společensky velmi pozitivně hodnocená aktivita. To se o pití piva u nás už asi tak úplně říct nedá. AktivitetsCenter Skjern se nachází na severu Dánska, nedaleko Severního moře, a trávíme tu celý další den. Dobrovolnictví se tu alespoň jednou ročně věnuje 56 procent obyvatel a místní dobrovolníci tráví dobrovolnickou činností průměrně 130 hodin ročně. Dánský průměr je 35 hodin. Nebýt těchto výjimečných čísel, jeví se Skjern jako malé klidné město, kde nejvíc lidí potkáte v obchodě, restauraci – a v místním centru aktivit. 

Sídlí v zrekonstruované bezbariérové vzdušné prosvětlené patrové budově. Většina místností má skleněné průzory do těch dalších. Velká společenská hala je hlavním místem střetávání, kde se pořádají večírky, kde vám dobrovolník či dobrovolnice připraví šálek kávy nebo něco malého k snědku, kde stojí kulečník i tkalcovské stavy. V patře nad ním funguje malé pečovatelské centrum, ve kterém tráví čas ti, kterým už hlava nebo tělo neslouží tolik, aby se mohli pohybovat sami. Vedle kuchyně a klasických učeben tu najdete knihovnu spravovanou dobrovolníkem, dílnu – o jejíž provoz a speciální skříňku s likérem na pravidelného čtvrtečního frťana se starají jak jinak než dobrovolníci, tělocvičnu, fitko, dílnu na výrobu skla i místnosti na šlofíka. 

V centru je celkem klid. Začíná léto. Dobrovolníci mají na hrudi jmenovky. Jednu nosí i Kjeld, sympatický osmdesátník, který nám spolu s Janne představuje centrum, zodpovídá naše první dotazy, dělá nám prohlídku, podává kávu a ukazuje skříňku na panáky. Dobrovolničí už přes deset let a stále ho to baví.

V hlavní společenské místnosti se právě pohybují dvě skupinky – přibližně patnáctičlenný kroužek dam si dává kávu před cvičením na židlích, ke kterému se později sami na chvíli připojujeme, mužská pětice hraje kulečník. Stroje ve fitku jsou plně obsazené. O cvičení je takový zájem, že jeden z dobrovolníků chodí každé ráno do centra o hodinu dřív, aby se dostalo na všechny. Bývá to prý dokonce často první věc, která seniory do centra přitáhne. Dobrovolníci se zde starají také o recepci a administrativu s ní spojenou. Když se mě později odpoledne během diskuse s dvaceti nejaktivnějšími seniory asi osmdesátiletá učitelka angličtiny ptá, jestli ty komunitní aktivity koordinuji jako dobrovolník, zastydím se. „Ne, jsem za to placená.“ A ačkoli je to v pořádku a i tady mají své zaměstnance, připadám si v tu chvíli, jako vydřiduch z doby kamenné. Místní centrum aktivit má jen vedoucí Janne a tři koordinátory s tříčtvrtečním pracovním úvazkem. I PR tu má na starost tým dobrovolníků. Vedle nejrůznějších rukodělných dílen či kurzů vaření, diskusních skupin o akciích tu dobrovolníci pořádají také speciální exkurze a výlety pro muže či setkání výhradně pro ženy. Dobrovolníci tu zkrátka zajišťují téměř všechen program. 

Vedoucí centra Janne Nielsen šíří klid a pohodu. Dochází nám, že u nás mnohem víc řešíme administrativu, a tak nějak nevědomě se snažíme mít neustále nad vším kontrolu. Je to nejspíš hodně spojené s principem důvěry, který mají v Dánsku nastavený jinak. „V Česku se všeobecně více bojíte předem. Dán vám věří, dokud nemá důvod přestat,“ vysvětluje Birger. Janne a ostatní Dány zaujme náš přístup ke vzdělávání dobrovolníků. Když ve Skjernu někdo chce učit angličtinu, stačí, že je rodilý mluvčí. Nikdo s ním neřeší, jak povede hodinu. Když lekce nefungují, tak na ně prostě přestanou chodit lidi.

Od šéfa místní podpůrné organizace pro dobrovolnické spolky Carstena Leidesdorff Skova se kvečeru zase například dozvídáme, že žádný dobrovolník nesmí mít hlad, žízeň a nesmí mu být zima. „Káva a sušenky jsou základ,“ píšu si do hlavy. Ostatně právě káva a něco k snědku bylo na stole na začátku každé naší schůzky. Což jsme všichni cenili.

Komunita jako zdravotní prevence

Nejrůznější dobrovolnické organizace a centra, jako jsou AktivitetsCenter Skjern pro seniory fungují po celém Dánsku a mají zde letitou tradici a státní podporu. Centra aktivit, která jsou určena a otevřena všem lidem 60±, spadají pod správní celky – tzv. komuny, na které je Dánsko rozděleno. Legislativa pak říká, že komuny mohou v rámci své činnosti s cílem prevence a aktivizace taková centra realizovat a financovat. A to se také děje. Další příjmy představují členské poplatky (ve Skjernu je to 1400 Kč ročně), tržby z občerstvení, pronájem prostor a např. provozování vlastního bazaru. Zákon také říká, že má každá komuna zajistit odlehčovací službu či odlehčení pro rodinu či ostatní blízké osoby, které pečují o osobu se sníženými fyzickými či psychickými schopnostmi.

Janne Nielsen má na starost pět takových center, a to v komuně Ringkøbing-Skjern. Jen ve Skjernu pak má centrum přes 500 členů (těch, kteří chodí na akce jen jako návštěvníci a platí pravidelné roční poplatky), 130 dobrovolníků (podílejí se na chodu centra a nic neplatí) a 85 aktivit týdně. Jejím centrům se na dánské poměry nadmíru daří. Když se pak dobrovolníků při odpoledním setkání ptáme, proč dobrovolničí a proč se tu cítí dobře, tak celkem svorně odpovídají, že je to pro ně normální. Chtějí něco dělat, pomáhat, a jsou rádi součástí místa, kde si připadají jako doma. Kam přijdou, s ostatními se znají, chodí na jejich akce, vědí o sobě a jsou vítáni a přijímáni. Někteří se dokonce přestěhovali tak blízko, že se na jejich domy a byty díváme z terasy centra. 

Další den se vydáváme do Ringkøbingu a místní pobočky Červeného kříže, který pomáhá lidem potřebujícím asistenci, pořádá otevřené akce jako setkání pro pozůstalé, večerní hraní deskovek či pletení. Zastavujeme se také v jejich dobročinném bazaru, abychom viděli, jak funguje – vedou ho totiž dobrovolnice. Tlačí nás čas, ale oblečení na ramínkách některé z nás táhne jako magnet. Přece je musíme podpořit! Po second handu letíme na schůzku se starostou komuny Ringkøbing-Skjern Hansem Østergaardem a jeho kolegou Emilem Sloth Sigem, jehož náplní práce je být koordinátorem a podporou pro dobrovolnické aktivity v kraji, pomáhat jim ve fungování, rozdělovat státní podporu, propojovat je. 

Propojování a spolupráce je další z věcí, která tu funguje jinak. Organizace se stejným zájmem tu spolu nesoupeří, ale spíše spolupracují. Hlídají si, aby se jim nekryla data akcí, v Kodani například dvě blízká centra pořádají společné procházky městem a cvičení v parku, kterým se snaží nalákat nové klienty. A „když lékař zjistí, že je jeho pacient v důchodovém věku hodně sám a nikam nechodí, předepíše mu jako formu prevence návštěvu centra aktivit, které sídlí v jeho čtvrti,“ vysvětluje princip prevence a pohledu Dánů na stárnutí Maria Louise Andersen. 

Všem podle jejich potřeb

Ačkoli jsou Dánové dle tabulek na světové poměry supr šťastní, i oni se v současnosti hodně potýkají s depresemi a pocitem osamocení. V centrech aktivit berou řešení této situace jako jasný celospolečenský úkol. Na malých městech to jde snáz – když se v komunitním centru dozvědí, že je někdo osamělý a zavřený doma, zapojí dobrovolníka, ideálně takového, který dotyčného zná – aby mu zavolal, pozval ho na kulturní či vzdělávací program a postaral se o to, aby dorazil. Říkají tomu „přítel ke dveřím“.

V kodaňských organizacích sídlících v jedné budově Sølund Plejecenter, kde především fungují jako denní stacionář se zaměřením na muzikoterapii a Aktivitetscenter Midtpunkt, přemýšlejí, jak a jestli po vzoru Nizozemska budovat komunitní bydlení s mladými a jak zapojit místní a vytvořit pro ně takový program, aby vyšli ze svých bytů a zapojili se. V rámci programu „návštěva v mateřském jazyce“ například organizují dobrovolníky, kteří s pacienty stacionáře hovoří v jejich mateřském jazyce. Demence totiž někdy vede k tomu, že lidé naučenou řeč zapomenou (imigranti představují necelých 12 procent počtu dánských obyvatel). Jinde zase pořádají společné otevřené večeře a hrají bingo.

Debata během kodaňského setkání s pracovníky Aktivitetscenter Midtpunkt a Sølund Plejecenter se v podstatě celá stočí k diskusi, jak řešit samotu a nakolik se dostáváme do bodu, kdy ve společnosti mizí důležitost věku. S tím ovšem vyvstává otázka úcty ke stáří a řešení potřeb, které s sebou přináší. Mají dostatečné zastání? Právě místní dobrý sociální systém a soběstačnost vedou paradoxně i k tomu, že lidé někdy zůstávají sami. A nejen ti staří. Dánové spoléhají na to, že stát vše zařídí a o všechny se postará. Jenže stát má peníze a sociální služby, ale nemá dost pracovníků, kteří by o stárnoucí populaci, v případě že potřebuje pomoct, pečovali. Určitou část péče zastávají dobrovolníci. Ale ti nemohou dělat vše a ani v Dánsku jich není dost. Navíc dobrovolnictví se více věnují lidé mimo velká města. Podle starosty komuny Ringkøbing-Skjern nastává čas, kdy se budou Dánové učit se opět starat o své blízké – děti budou muset pečovat o své stárnoucí rodiče, protože stát to už nezvládá zajistit v takové míře, jak se od něj očekává a jak by to bylo potřebné. 

Ačkoli v Dánsku stát podporuje dobrovolnické a jiné aktivity, které jsou prevencí samoty a z ní vyplývající zhoršující se psychické i fyzické kondice, nestačí to. V Česku jsou neziskové organizace v jiné situaci. Peníze od státu sice také mají, ale mnohem méně než v Dánsku. Češi berou více jako samozřejmost, že se o své blízké postarají, ale pro nedostatek podpory to pro ně často bývá fyzicky i finančně velmi vyčerpávající. Jak mi jednou řekla Jitka Rudolfová z organizace Žít po svém – „Situace je taková, že práva na důstojný život v komunitě se v Česku nedostává jak těm, kteří potřebují asistenci, tak ani těm, kteří se o ně starají.“ Jako bychom s Dánskem stáli na opačných pólech a hledali stejný střed. 

Do Česka jsme se po návštěvách pěti různých center (jedna schůzka nás čeká ještě online) všichni vrátili jako naivní idealisti, kteří mají velkou chuť v Česku něco změnit. Nyní hledáme cestu, jak sem aspoň něco přenést. V Elpidě tak uvidíte například nové nástěnky, občas dánské vlajky… Přemýšlíme, jak věci zjednodušit, jak být víc finančně soběstační, dát klientům větší svobodu, jak vylepšit naše společenské a komunitní akce, vytvářet ještě příjemnější prostředí a jak efektivně šířit myšlenku, že dobrovolnictví je dobrá věc a dobrovolník není blbec, který pracuje zadarmo. Ne všichni, ale řada našich klientů nevidí přidanou hodnotu v tom být dobrovolníkem. Chtějí prostě něco dělat a předávat své zkušenosti dál, takže rádi udělají jednorázovou přednášku, ale v dlouhodobém horizontu by byli rádi zaplaceni. Finanční a kulturní realita je zkrátka jiná než v Dánsku.

Ukázalo se, že ačkoli jsme do Dánska jeli jako nezkušení studenti, máme i my co Dánům dát. Rozhovory posouvaly všechny. Někdy z toho byli všichni i překvapeni. Cesta nám, jak jsme čekali, změnila pohled na naši práci a další plány. Hodiny v autě, večerní koupání v moři a bagety na benzinkách nás také dost sblížily. Mně v hlavě mimo jiné uvízla ještě jedna věc. Ačkoli se mi líbí, jak to v Dánsku dělají, něco mi nesedí. V Dánsku a někdy i v Česku. V centru aktivit ve Skjernu jsme vedle seniorů viděli i jednoho třicátníka s postižením. To krásné místo mi najednou přišlo jako místo vydělující místní osazenstvo od ostatních obyvatel města. Ačkoli se dánští dobrovolníci podílejí na řadě aktivit mimo center pro seniory, líbilo by se mi, kdyby bylo skjernské centrum aktivit, podobně jako to chtěla Nina, otevřeno i dalším generacím. Školce, kroužkům pro školáky a večerním kurzům tance pro dospělé. Dělat vše na jednom místě, i když to bývá pro odlišné potřeby náročné. 

Nikdo nechce být vyčleněn a jako společnost bychom se všeobecně měli naučit normalizovat jakoukoli životní situaci –⁠ mohla by se týkat nás, kdybychom se narodili do jiné rodiny, nebo se nás může týkat v budoucnosti. Jak? Představit si sami sebe v dané situaci a podle toho jednat a snažit se druhým pomoci mít takový život, jaký bychom chtěli v tu chvíli dopřát sami sobě. V Elpidě se někdy sami sebe ptáme: „Chtěli bychom v důchodu chodit na takovou komunitní snídani?“ Všeobecně by bylo skvělé se více bavit o tom, co kdo potřebuje, a mít celospolečensky větší možnosti na to reagovat. Na začátku je ovšem vždy rozhovor a diskuse. Třeba při mezinárodních pracovních cestách.