„Nejvíce mě tam zasáhlo, když umíraly děti. Často jen proto, že se jim nedostalo včas lékařské péče,“ vypráví česká zdravotní sestra Jana Gruntorádová.

Poprvé slyšela o Lékařích bez hranic už na gymnáziu v Kutné Hoře. Bylo to někdy v sedmdesátých letech, kdy tato mezinárodní humanitární a zdravotnická organizace existovala teprve pár let. „Vzpomínám si, že to bylo v hodině francouzštiny. Měli jsme učebnici, která měla v názvu ‚sans frontières‘, a učitelka nám říkala, že se tak jmenuje i jedna organizace. Médecins Sans Frontières. Lékaři bez hranic,“ vypráví dnes osmapadesátiletá zdravotní sestra, která pracuje jako instrumentářka v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí.

Jako studentka gymnázia měla úplně jiné starosti. V roce 1977 ji čekala maturita, poté nástavbové studium na zdravotní škole, po kterém se z ní stala porodní asistentka. O tom, že by se jednou sama vypravila pomáhat do končin, kde zuří válečné konflikty, nebo se tam z různých jiných důvodů lidem nedostává zdravotní péče, nepřemýšlela. „Tenkrát za socialismu vyjet ani moc nešlo,“ vzpomíná Gruntorádová.

Po sametové revoluci se ale pustila do toho, co jí stále více připadalo jako nezbytnost – do studia angličtiny. Začala také přemýšlet nad možností vyjet na humanitární misi, ačkoliv s ubíhajícími roky se jí tato možnost zdála čím dál více nereálná.

Jenže v roce 2010 se od kolegy doslechla, že Lékaři bez hranic mají rovněž projekty, v nichž se věnují pomoci ženám s vezikovaginálním píštělem, tedy poraněním po dlouhém náročném porodu. To ji zaujalo. Projekt, který jí lékař popisoval, byl navíc v zaběhnuté nemocnici, poskytoval slušné zázemí. Přihlásila se a k vlastnímu překvapení se za pár měsíců dívala na letenku. Do Nigérie.

Nigérie. Foto archiv Jany Gruntorádové.

„Bylo mi už po padesátce, ani jsem o té zemi skoro nic nevěděla. Ale dostala jsem nějaké informace od Lékařů bez hranic a přečetla si jednu knihu, která mi Nigérii trochu přiblížila,“ usmívá se. Když pak dorazila do severonigerijského státu Jigawa, kde měla dalšího půl roku působit, nestačila se divit. „Byl to úplně jiný svět. Třeba muži nosili lesklé barevné oblečení, které trochu vypadalo jako noční košile, ale bylo opravdu nádherné. Měla jsem tam příjemný pocit. Ničeho jsem se nebála, věřila jsem Lékařům bez hranic. A v Nigérii byl tehdy ještě klid,“ vypráví s odkazem na fakt, že sever země později zachvátilo kvůli útokům Boko Haram násilí.

Zvykla si i na extrémní horko. Jedním z největších problémů se ukázala být únava. Měla totiž na starost provoz operačního sálu a jezdila ke každému nočnímu případu, a i když se druhý den ráno mohla dospat, cítila se často dost vyčerpaná.

Naopak radost jí přinášel její tým anesteziologů a zdravotních sester či bratrů. Někteří byli ze zahraničí, větší část byla místních. Nejvíce si oblíbila čtyřicetiletého místního kolegu jménem Atiku, jenž jí pomáhal s překlady do místního jazyka, radil, kde bylo třeba. Svým způsobem jí adoptoval. „Strašně dlouho jsem přitom nevěděla, že má dvě manželky. Oni tam mohou mít ženy tři, ale většinou mají z ekonomických důvodů jednu. Atiku měl dvě, a protože věděl, že se na to na Západě koukáme divně, tak to dlouho neřekl. Pak mi to dlouze vysvětloval, ale mně to bylo jedno. Nejela jsem tam nikoho soudit,“ směje se.

Sever Nigérie je převážně muslimský, a jelikož Lékaři bez hranic respektují místní zvyky, pro oblečení jejich spolupracovníků platí pravidla. „Naturel lidí v Nigerii nevyžadoval, abychom se zahalovaly. Nemusely jsme mít zakrytou hlavu, chtělo se jen, abychom měly schovaná kolena a ramena. V Afghánistánu to bylo přísnější,“ říká Jana Gruntorádová. Do této asijské země sužované válečným konfliktem se vypravila tři roky po nigerijské misi. Pracovala tam v nově otevřeném mateřském centru Lékařů bez hranic v nemocnici Dasht-e-Barchi v jedné z nejchudších čtvrtí afghánského hlavního města Kábulu.

Před nemocnicí v Kábulu. Foto Aurelie Baumel (MSF).

V Afghánistánu si mimo jiné všimla, že místní ženy se více stydí, když se mají před lékařským zákrokem svléknout. Muži navíc nesměli na porodní sál. Vše zabezpečovaly ženy, od lékařek po uklízečky. „Když jsem ale potřebovala řemeslníka, musel přijít muž. A i když na sále nebyla žádná pacientka, měli zakódováno, že do této části nemocnice nemohou. Nepodávali nám ani ruce, což jsem ale vnímala jako úctu k nám, prostě se nechtěli dotýkat cizí ženy,“ vypráví.

Na obou misích jí zaujalo, jak jiné jsou tamní pacientky. Ty nigerijské jsou ve srovnání s Češkami trpělivější a vděčnější za zdravotnickou pomoc. Podobně na tom byly Afghánky, které na ni působily i více odevzdaně. „Někdy mi jen u císařských řezů přišlo, že byly zklamané, že neporodily přirozeně,“ vzpomíná.

Přirozeným porodům dávají přednost i v Nigérii, v tom se tamní porodnictví od českého značně liší. Zdravotníci tam porody přirozenou cestou upřednostňují i v případech, kdy čeští lékaři už přistupují k císařským řezům. „Viděla jsem tam věci, o kterých jsme se učili, že je dělali u nás staří porodníci. Například: než přistoupili k císaři, snažili se dítě napolohovat, aby ho žena porodila spontánně,“ líčí Jana Gruntorádová.

Lékaři bez hranic jsou jednou z největších humanitárních a zdravotnických organizaci na světě. Pod názvem Médecins Sans Frontières (MSF) ji založila v roce 1971 skupina francouzských lékařů a novinářů. Vedlo je k tomu přesvědčení, že na lékařskou péči má právo každý člověk bez ohledu na pohlaví, náboženství, etnickou či politickou příslušnost. Lékaři bez hranic poskytují zdravotnickou pomoc lidem postiženým válkami, epidemiemi, přírodními katastrofami a lidem vyloučeným ze zdravotní péče. Přinášejí rovněž svědectví o situaci lidí v nouzi. Loni pomáhali v 69 zemích světa. V roce 1999 dostali za svou činnost Nobelovu cenu míru.

V západoafrické zemi byla svědkem také velkého množství ruptur dělohy, což se v Česku díky dostupnosti porodnic a pravidelným kontrolám nastávajících matek neděje. V Nigérii ženy kolikrát rodí i dva dny v odlehlé vsi, a než je někdo doveze do nemocnice, praskne jim děloha. Následky bývají fatální: matky obvykle přežijí, ale novorozeně zemře. „S tím jsem se nikdy nesrovnala. Byla to krásná velká miminka. A jen proto, že se jejich matkám nedostalo včas pomoci, umírala. Jednou k nám také nějaká žena přivezla pozdě tříleté dítě, nejspíš s malárií, které už bylo na konci života, a my jsme mohli jen sledovat, jak zemřelo. To s vámi otřese,“ popisuje.

Zároveň se tam setkala se zcela jiným přístupem k životu a smrti. „Nigerijci jsou dost věřící, možná proto berou odchod ze života jinak než my. Prostě to tak mělo být, nesmutní dlouho. Třeba maminka toho tříletého dítěte velmi naříkala. Atiku mě pak ale řekl, že další den už tolik plakat nebude, protože je to vůle Alláha. On sám přišel o sestru, a když jsem přemýšlela, jak mu po návratu z pohřbu vyjádřím soustrast, tak jen řekl, že je v pohodě. Nevím, co si myslel, ale berou to jinak.“

Neonatologie v Dasht-e-Barchi, Kábul. Foto Aurelie Baumel (MSF).

Zatímco v Nigérii mohla s kolegy chodit po práci relaxovat na procházky po okolí, Afghánistán poznala hlavně skrze nemocnici. Bezpečnostní pravidla Lékařů bez hranic jsou přísná, a mohla tak pouze do práce, kam ji vozili výhradně autem. Až později se opatření trochu uvolnila a dostala povolení zajít si v doprovodu ochranky na místní trh, kde si ráda nakupovala šátky či datle.

Česká kancelář Lékařů bez hranic si v říjnu připomene deset let od založení. Za tu dobu přes ni vyjelo na mise 115 spolupracovníků, mnozí opakovaně. Dohromady strávili od roku 2006 na misích 40 711 dní, jinými slovy více než 111 let (údaj je ke konci května). Pomáhali v 60 zemích světa – nejčastěji v D. R. Kongo, Jižním Súdánu, Afghánistánu, na Haiti. Čeští dárci mají možnost přispívat na projekty Lékařů bez hranic od podzimu roku 2008. Do konce roku loňského přispěli částkou téměř 279 mil. Kč. Pražská kancelář díky nim poslala celkem finance na projekty do 28 zemí.Teď už je půl druhého roku zpátky v Česku. Po práci si užívá jízdu na kole, chodí cvičit taiči a někdy přemýšlí, jak se asi zapracovaly její kolegyně v Afghánistánu, které školila. A jak se daří bývalým nigerijským kolegům. To jí každý půl rok povypráví Atiku, s nímž je stále v kontaktu. „Lidé v Nigérii i Afghánistánu jsou oproti nám mnohem trpělivější, pokornější, vděčnější. My jsme si zvykli mít všechno hned. Já si tam ale uvědomila, že to, co máme, není vůbec samozřejmost,“ přemýšlí. A snad právě proto jí trochu láká nějaká další mise…