Může sci-fi předvídat budoucnost?

V šedesátých letech se počítalo, kolik Vernem předvídaných vynálezů se uskutečnilo; byly to desítky, ale zároveň se to srovnávalo s H. G. Wellsem, který jich ani moc neměl a ještě míň se toho uskutečnilo. Sci-fi se dělila na různé vlny. Ať je to nějaká téměř edukativní, nebo tvrdá, tvz. hard core sci-fi. A pak na – a tohle je důležitý moment – očekávání, že sci-fi předvídá, co bude. Ale krásný klasický případ jsou Asimovovi Roboti. Ti nosili pracovní pláště a v kapse měli logaritmické pravítko. Dneska už polovina lidí neví, co to logaritmické pravítko je. Takže s tím počítat nemůžeš a já navíc myslím, že to ani není podstatné. Navíc většina sci-fi jsou dnes dystopie, tedy ty nejhorší představy, to, co nechceš, aby se stalo. Asimov byl idealista. Ty tři zákony robotiky, to, že roboti nesmí ublížit člověku atd., byly vlastně humanistické a antropocentrické. Ale když se dnes mluví o umělé inteligenci, tak spíš jako o hrozbě, která se bude autonomně vyvíjet, a kdoví co to s náma udělá.

A nemáš pocit, že překotný technologický vývoj tomu bere poetiku?

Ale co je to poetika? Nebo – kolik má tváří? Já jsem se vždycky snažil psát spíš takovou přemýšlivou sci-fi, postavenou na psychologizaci, možná právě trochu jako Wells. Jenže pro spoustu těch, kteří sci-fi čtou, představují poetiku krvelačné drsňárny a vraždění. A vedle toho je plno zastánců hardcore sci-fi – A. C. Clarke je typický příklad – pro které zase jeho popisy a vize, to, že přemýšlel o komunikačních satelitech v době, i když je ještě neměl kdo kam zavěsit, byla prostě jejich poetika.

A jak tě napadlo, že to začneš psát?

Já jsem to četl jako malej kluk, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo, jenže potom přišla 70. léta a já vůbec nevěděl, co chci, nebo nechci dělat. Nechtěl jsem být v novinách, a tak jsem začal pracovat v Ústavu světové ekonomiky jako odborný asistent, což byl v podstatě nesmysl, protože já o ekonomice nic nevěděl. Pak jsem se nějak chytil v dětském časopise Sedmička pionýrů a začal psát o vědě a technice. V té době už jsem taky přeložil z angličtiny nějakou první detektivku, ale hlavně jsem měl kamaráda Sašu Kramera, který byl hrozně agilní, jenže v té době už nemohl vůbec nic. Ze školy byl vyloučený den před státnicemi, protože v roce 1968 byl děsně radikální. Saša pořád, že musíme něco udělat, ale přitom se vyhnout žhavé současnosti, protože o té se dalo jen lhát, nebo to nevydávat. A měl úžasnej nápad, že napíšeme historický televizní seriál, kterej nám televize vezme, ale vůbec nic jsme o tom nevěděli. (Smích) Já zas tvrdil, že když někdo chce psát a nechce psát něco, co doba vyžaduje, tak co takhle science-fiction? Každý jsme napsali jednu povídku a s tím jsme šli do nakladatelství Mladá fronta za redaktorem Vojtou Kantorem. Ten mimochodem vydával slavné detektivky, které psal Zábrana spolu se Škvoreckým pod Zábranovým jménem a možná i to byl důvod, proč nám řekl: „Udělejte to na Jardu, ale budete to psát spolu.“ Těch povídek jsme napsali tolik, že to na knížku vydalo, jmenovala se Experiment pro třetí planetu.

Takže to byl únik, ale zároveň ti sci-fi umožňovalo být víc kritický…

Samozřejmě to byl únik, ale umožňoval zároveň zabývat se tématy, která bys v realistickém světě probírat nemohl, pokud jsi to chtěl vydávat. Lidi dokonce nacházeli podobenství, kde ani nebyla, to jsem si někdy říkal – hergot, to by mě ani nenapadlo, že by to mohlo bejt vnímané takhle, ale proč ne. Vzpomínám, že jeden z bratrů Strugackých, když je se jejich knihy začaly v 70. letech překládat do angličtiny a oni občas poskytli rozhovor nějakému časopisu ze Západu, odpověděl na otázku, proč tedy sci-fi, že je to jediný prostor, kde člověk může uniknout ze železných kleští socialistického realismu.

Kdysi se mi povedla taková povídka, asi nejlepší, co jsem kdy napsal, která se jmenuje Šest měsíců, in ulna. Odehrává se v Bangladéši, v muslimském prostředí. Už nedokážu říct, jestli jsem chtěl předvídat nástup militantního islámu, ale určitě jsem předvídal, že síla toho muslimského světa se projeví. Ale proč jsem to psal – tam je takový kluk, který se nemůže dostat z determinovaného prostředí, ve kterém je, živí se krádežemi krve a potrestají ho tím, že mu uříznou ruku v lokti (in ulna) tak, jak se trestá podle práva šaría, jenže technologie pokročila, a tak se to dá udělat podmíněně – když budeš hodný, tak ti ji zase přišijeme… Ten, kterého jsem měl při psaní doopravdy na mysli, byl ale cigánský kluk ze Žižkova, který jen proto, že má hnědou pleť, se ze svého vyloučení buď nedostane vůbec, nebo jen velmi těžko, prostředí ho strašně determinuje. Občas mi ještě dneska někdo řekne, jak to je předvídavý text. I když je tam technologická chyba, já jsem totiž nepředvídal AIDS. Ten kluk se živí krádežemi krve, ale takhle náhodně odebíraná krev by v podstatě nebyla prodejná. I tak je povídka pořád nosná, právě rolí té determinace.

Nosná a aktuální. Zároveň se mi zdá, jako bys o psaní sci-fi mluvil trochu s despektem.

Je pravda, že jsem proti tomu měl od začátku předsudek. Asi jsem si vždycky víc vážil básníků, a kdyby doba byla jiná, nepanovalo normalizační bezčasí, pokoušel bych se psát mainstream. Většinou jsem ty sci-fi příběhy posouval z reálu jen o kousek.  Možná bych ten mainstream psal blbě, možná by mi to nešlo, to je druhá věc. A vlastně, často jsem si taky říkal, že kdyby byla doba jiná, prostě jsem dělal noviny. Taky jsem toho v devadesátém roce všeho nechal a šel jsem dělat Lidovky.

Ale zároveň ty tvoje profese byly vždy víc racionální, pragmatický. Věda a technika, ekonomický ústav…

No možná takový jsem, a asi bych žádnou dobrou báseň nenapsal. Jak se říká, každej dokáže napsat jednu dobrou báseň za život, a jen básníci se liší tím, že jich napíšou hodně.

Ale je v tom nějaká logika, charakter těch profesí a té literatury…

Má to logiku úniku. Já jsem disident nebyl a nechtěl jsem být, takže jsem si hledal nejrůznější únikové prostory. I psaní o vědě a technice bylo svým způsobem únikem do prostoru, který nebyl zpolitizovaný, kdes nemusel dělat žádné úlitby. Jednou za rok jsem napsal článek Třikrát ze sovětské vědy a techniky, něco o tom, že ve Vjazmě nebo kde sestrojili studenti Maš-Tech institutu na koleně automobil a měl jsem to z krku. Ale když jsi psal o genetice, tak do toho se ti nikdo nepletl.

Mě vždycky zajímal ten koncept neviditelnosti, (který pochází z cyberpunku), že když se vyhneš otevřenému konfliktu, můžeš dělat víc, protože jsi mimo rozlišovací schopnost systému.

Ne, že by se člověk tomu konfliktu úplně vyhnul, čas od času nějaké to předvolání k výslechu či podání vysvětlení bylo. Že pokrývám chartistu, se neprovalilo. Kupodivu, říkám si dneska.

Tak ona takováhle forma autorské spolupráce, navíc publikovaná pod jménem jenom jednoho, asi má rizika a úskalí, ne?

Ta úskalí nakonec byla podstatnější než rizika. Naše spolupráce se Sašou se časem měnila. V první knížce jsme si povídky navzájem i dopisovali, společně hledali pointy, ale tu druhou už jsme jenom složili, a mně se třeba některé jeho povídky nelíbily, napsal bych je jinak, což měl on asi podobně… Jenže ve výsledku, protože jsem byl ten, kdo za ty knihy mluvil, jsem často musel mluvit i o Sašových povídkách. A když pak sedíš a vysvětluješ, proč a jak, hájíš třeba něco, o čem ses předtím se Sašou hádal, že je to kravina, tak je to úplně absurdní (smích). Takže nakonec jsme mu našli jiného pokrývače, který sám nepsal.

A jaký měly ty první věci ohlas?

Lidi to brali hodně vážně, ty knihy vyšly ve velkých nákladech v Mladé frontě v edici 13, tenkrát jsem měl celkem dost čtenářů a zpětná vazba byla dost intenzivní. Třeba jednou za mnou přijel nějakej chlapík snad ze Šumperku a chtěl po mně, abych mu vysvětlil hloubku nějaké myšlenky, naštěstí to aspoň byla moje povídka (smích). Já jsem mu musel upřímně říct, že tam vidí věci, které já tam teda neviděl vůbec, a postupem času se z toho stala ohromná hádka, kdy na mě začal křičet, že si vzal dva dny dovolený, aby mohl jet kvůli tomu do Prahy a já mu teď řikám, že to vlastně nemá brát tak vážně… Tam jsem si poprvý uvědomil, že člověk by měl mít za psaní větší zodpovědnost, než si myslí, protože to někoho může k něčemu dovést, aniž by chtěl.

A není to svazující, tenhle pocit?

Samozřejmě že je, na druhou stranu zodpovědnost není nic špatného. Naopak, jestli je něco problémem této společnosti a české politiky zvlášť, tak hlavně to, že není doopravdy odpovědná. Jazyk vždycky silně odráží svět, ve kterém se používá a speciálně u odpovědnosti je to dost vidět – v češtině máš jenom odpovědnost, zatímco třeba angličtina zná jednak responsibility, to je tedy ta odpověď, ale také accountability, tedy zodpovídání se ostatním. To, že čeština tohle nerozlišuje, naznačuje, že my jsme společnost, která to nepotřebuje. Vystačíme si s tou odpovědí, ale nikoliv tím zodpovídáním se, skládáním účtů.

Když jsi dělal poradce Petru Pithartovi, byla to ještě jiná forma zodpovědnosti?

Být poradce je forma nezodpovědnosti, bych řekl – za nic nezodpovídáš, do všeho jenom kecáš. (smích)

Ale to je trochu podobné, snažíš se mu radit, co si myslíš, že je dobře a co taky třeba může mít pak celkem velkej dopad, větší než ta literatura.

Dopad… Člověk zase nesmí přeceňovat v našem systému roli Senátu, kde jsem mu poradcoval, ten je hodně daleko od skutečné exekutivy. Ale fakt je, že za těch 12 let se podařilo prosadit nebo protlačit zajímavý věci. Málo platné, to kouzlo politiky působí, i když faktické páky nejsou, moc, třeba nepřímá, je velká čarodějka.

Možná se teď ptám blbě, ale v 70. letech jsi o tom psal a díval ses do budoucnosti, a pak ses najednou v tý budoucnosti octnul, a ještě navíc na takovéhle pozici, měl jsi vlastně možnost nahlédnout do systému… Měl jsi pocit, že jsi najednou v tom sci-fi?

V té politice vůbec. Ostatně, ten přechod byl vlastně pozvolný. Já jsem začínal sci-fi opouštět už v 80. letech, protože mně nesedělo ghetto, ve kterém si libovala. Alespoň mně to tak připadalo. Většinu přátel jsem měl jinde a zajímaly mě jiný věci. Taky jsem čím dál víc psal na pomezí mainstremu a sci-fi a potom jsem strašně rychle začal dělat noviny. Lidovky tenkrát dělala parta nezkušených lidí z disentu na zelený louce. Když jen malounkno nadsadím, tak proto, že jsem věděl, jak se předepisuje tisk, jsem byl málem jeden z nejzkušenějších. Strašně rychle jsem se dostal do vedení a to už tě pak pohltí. Navíc, stavěli jsme z toho akciovou společnost a na žádnou sci-fi jsem už nemyslel.

Jak ses stal politickým poradcem?

Jednoduše, Petr Pithart mě vyzval a já jsem si řekl, proč ne. Roli hrálo i to, že jsme se rozhádali v Lidovkách, nabralo to jiný směr a tehdy jsme odešli skoro všichni, co jsme to rozjížděli. Ale on Pithart není typický politik. Na jedné straně člověk s velikým respektem, na druhé straně svého faktického politického cíle nikdy nedosáhl, byl příliš přemýšlivý a příliš konsenzuální. Pithart třeba už od začátku 90. let prosazoval konsenzus a dohodu, ale doba i politika je čím dál víc plná střetů a všechno se řeší konfliktem – jak můžeme vidět teď na Zemanovi.

A inspirovalo tě to prostředí jako spisovatele?

Ten parlament je, nemůžu si pomoct, strašně přízemní. Tam tě moc co inspirovat nemá, možná k něčemu bizarnímu… Takže možná je to povídka Smrtiny, ale to je spíš satira – o něco víc extrapolovaná současnost, do absurdních situací dováděný způsob myšlení, který tam ti lidé předvádějí, jejich jednání a chování.

Já jsem to myslel možná i tak, že jestliže je sci-fi často dystopická a zároveň je celá sci-fi víc jako metafora, tak ve chvíli, kdy nahlédneš politiku zblízka, tak jestli nemáš pocit že…

… tohle je to, čeho jsem se bál! Ano, takhle když to říkáš, tak ano, ale čím víc se o tom bavíme, já vlastně sám nevím, jak celou science-fiction definovat. Jestli moje poslední knížka, což jsou právě ty do nereálna dotažný reálný situace, je vůbec akceptovatelná jako sci-fi, nebo je to dneska už součást mainstreamu. Jednou mi říkal fyzik Vašek Špička, který dlouho pracoval v Brazílii a také tam hodně cestoval: „Mně tam došlo, že magický realismus tam je prostě realismus.“

Jaroslav Veis
Český spisovatel (především vědeckofantastických povídek), narozen v Praze, 1946. Publicista, novinář, redaktor a překladatel z angličtiny. Po studiu žurnalistiky pracoval jako odborný asistent v Ústavu světové ekonomiky ČSAV, od roku 1973 působil jako vědeckotechnický redaktor v časopise Sedmička pionýrů. Za popularizaci vědy obdržel v roce 1976 cenu Československé akademie věd. Od roku 1985 byl vedoucím redaktorem překladové literatury v nakladatelství Mladá fronta, po revoluci se podílel na obnově deníku Lidové noviny, v letech 1991–1992 jako šéfredaktor. Od roku 1997 do roku 2009 působil jako poradce Petra Pitharta. Vydal pět knih (Experiment pro třetí planetu, Pandořina skříňka, Evropou obchází strašidlo a další), přeložil nespočet dalčích (Nonstop, Nahé slunce, Černobílé desetiletí, Budoucnost svobody).V současné době mimo jiné připravuje adaptaci své povídky Smrtiny pro mezigenerační ReFestival Old’s Cool 2015.A jaká je podle tebe vize naší budoucnosti?

Nechci si připustit, že mě napadají jenom samé dystopické vize, ale spíš to tam směřuje. Stále častěji si otevíráme situace, se kterými si nevíme rady.

Co tím myslíš?

Třeba taková obhajoba klasické demokracie je úžasná věc, ale v tomhle novém informačním prostředí, kdy klasické volby už jsou víc záležitostí marketingu než témat, to není dlouhodobě udržitelné. Stejně tak je to s tím, jak je na světě rozdělené bohatství, dřív nebo později musí přijít nějaká regulace. Podívej se na případ uprchlíků z potopené lodi ve Středozemním moři – můžeš se stokrát rozhodnout, že nesmějí na břeh, ale zároveň žijeme ve společnosti, která je nedovolí nechat se utopit. Západní svět je nastavený tak, že tyhle věci jsou už skoro neřešitelný. Ty lidi sem musíme pustit, protože nám to svědomí přikazuje, ale jak si s nimi poradíme… to už je skoro dystopie.

Takže nás čeká co?

Cynicky řečeno: motorem téhle planety byla vždycky pěkná a hodně krvavá válka, která zmobilizovala svět. Je to hnusné, ale tak to bylo. Teď žijeme už moc dlouho v klidu – je mi šedesát devět let a znám válku jenom z vyprávění – komu z těch, kdo žil před námi, se tohle přihodilo? Třeba to ustojíme, doufám. Ale možná to vyřeší jenom příchozí z vesmíru…