Od vašich kamarádů vím, že jste všestranný sportovec, lyžař, fotbalista, hokejista, horolezec, přespolní běžec i vodák. Proč a kdy zvítězil kajak, na němž jste chtěl přeplout Beringovu úžinu?

Rozhodla to nemoc. Podivným způsobem jsem po očkování roční dcery proti dětské obrně byl tímto virem napaden já.  Začínal jsem na jednotce intenzivní péče, pokračoval v normálním špitále, v lázních a při nejrůznějších rehabilitacích – dva roky to trvalo. Jedna noha zůstala nepoužitelná, podlamuje se mi koleno z nedostatku svalové síly hlavně čtyřhlavého svalu stehenního. A měl jsem perspektivu zůstat doma, sedět u televize, číst si.

Kolik vám bylo v té době let?

Teprve čtyřicet. A proto jsem se rozhodl vrátit se mezi kamarády sportovce, psychicky se srovnat s tím, že co jsem dělal dosud, už dělat nemůžu. Našel jsem si jiné druhy sportu, opět outdoorové, venku v přírodě, začal jsem jezdit na kole a přesedl do kajaku, kde můj zdravotní handicap nevadil. Štěstí bylo, že jsem nikdy neměl vysloveně výkonnostní ambice, že bych lpěl hlavně na počtech absolvovaných kilometrů, rychlosti a podobně. Sportovní pohyb jsem vždy považoval za prostředek dostat se do přírody, poznat ji zblízka, seznámit se s lidmi. Poznal jsem mnohé evropské řeky, jezera i mořská pobřeží, s kajakem jsme se dostali do Skandinávie, na Špicberky, na Island, do Grónska a došlo i na můj klukovský sen Beringovu úžinu.

Omluvte údiv suchozemce, ale jenom pohled na mapu budí úžas. Jára Cimrman na severním pólu šel tak dlouho na sever, až kráčel na jih. Vy jste mířili tak daleko na východ, že až na západní polokouli. K tomu kajak, letadlo Aeroflotu, papíry, povolení – neděsilo vás to?

Neděsilo, byli jsme vnitřně připraveni a ruská realita nám někdy i pomohla. Beringova úžina je vzdálena třináct hodin letu od nás. Musíte si koupit letenku do Anadyru, což je nejvzdálenější letiště, kam Aeroflot létá, ale protože patří do hraničního pásma, musíte mít ještě k vízu speciální povolení, což je daleko složitější, než získat vízum. Další problém: mořský kajak měří pět a půl metrů a tak dlouhé věci do letadla neberou, loď jsme museli překládat – v Moskvě i v Anadyru, nikdo z personálu se s tím nechtěl tahat, ale nakonec jsme do cíle doletěli. Cesta Aeroflotem končila, dobrodružství však teprve začínalo. Z Anadyru je to 1500 kilometrů do městečka Lavrentija, létá tam soukromá společnost, jenom někdy, podle počasí. A pochopitelně, loď se do zavazadlového prostoru malého letadla nevejde. Ale jsme v Rusku, v Německu by se nám to určitě nepodařilo, v Americe asi také ne, ale co nejde nikde na světě, jde v Rusku. Personál odmontoval pár sedadel a kajak se do uličky, proti všem předpisům, vešel. A byli jsme v Lavrentiji, tam policie, dva dny prověřování…

…opět ruším, ale dorazíme vůbec k Beringově úžině?

Už to bude. Jenom ještě počkat na helikoptéru, létá tři hodiny jednou za 14 dnů, do městečka Uelen, nedaleko cípu, odkud je nejblíž k Aljašce – tam když se člověk ráno probudí a je hezky, na Aljašku už vidí. Řada dřevěných domků po stranách prašné lávové cesty, pokud už nespadly úplně, jsou na spadnutí, u každého hladový, nevrlý, vypelichaný pes, bída a špína, hordy hladových dětí. Pro nás Evropany život za hranicí lidské existence. V komunistické éře vrchnost odvykla obyvatele pradávné dovednosti lovu, zavřela je do paneláků, vnutila jim socialistický způsob života, odnaučila rodnému jazyku. V sovchozech se z nich stali chovatelé kožešinných zvířat, potraviny jim dováželi z vnitrozemí. Po pádu socialismu na ně všichni zapomněli, kolchozy zanikly, kůže nikdo nevykupuje, potraviny nevozí. A kdo chce přežít, musí se od starých dědů znovu učit lovu velryb, mrožů, tuleňů, jak se staví lodě – pokud se vůbec domluví, protože mladší mluví jenom rusky, starší čukotsky, eskymácky, korjatsky.

Před vámi konečně voda, Aljaška nadohled. Co dřív a co potom?

Nejdřív počítat a přemýšlet. Beringova úžina je široká 94 kilometry, kdo někdy pádloval, ví, že je reálné zdolat ji na kajaku bez zdravotní újmy. Při rychlosti kajaku řekněme 10 kilometrů v hodině je to vlastně den pádlování, voda má nulu až půl stupně Celsia, všude plavou kry, většinou fučí vítr, proto záleží i na počasí. Je tam i řada dalších vlivů – tah mrožů, lední medvědi, kosatky – hlavně ale úřady, ruská byrokracie!

Všechna lejstra a povolení už jste měli, tak co ještě chybělo?

Proclení. Je to neuvěřitelné, ale celnice je jediné místo, ze kterého člověk může opustit Rusko. Vojáci z místní posádky čítající 17 mužů nám poradili: telefonem nebo faxem se spojte s Vladivostokem, což je několik tisíc kilometrů, tam celnice je a za poplatek jsou ochotni helikoptérou přiletět a jednorázovou detašovanou celnici v Uelenu vybudovat. Zavolali jsme, zaplatili, ale Beringova úžina zamrzla, expedice skončila, vrátili jsme se domů.

Po dvou letech jsme to zkusili znovu. Opět byrokratické martýrium, nakládání, překládání. Chytře jsme si ale celnici objednali předem. Celníci přiletěli, z plůtků, jaké známe od našich lyžařských vleků, zbudovali k místu, odkud jsme chtěli Rusko opustit, koridor, prošli jsme i s kajaky, proclili nás…

…a cesta byla volná.

Byla, ale bouřlivá, západní vítr hnal proti pobřežním skalám Děžněvova mysu vlny až devět metrů vysoké, celníci odmítli čekat a že prý můžeme vyplout nebo si proclení zopakovat později. A odletěli. Plout jsme samozřejmě nemohli a nezbylo, než vypravit se po pobřeží a v místních osadách, je jich tam po čtyřiceti kilometrech asi šest, poznávat život Eskymáků a Čukčů. Napadla nás samozřejmě šílená myšlenka, že až se bouře uklidní, nebudeme volat celníky, ale pod rouškou šera vyrazíme do Ameriky neprocleni. Ale rozum vyhrál. Uprostřed Beringovy úžiny je ostrov Velký Ratmanov, na něm ruská posádka, atmosféra napjatá, vojáci nešťastní daleko od rodin, drogy, alkohol, ostrá výzbroj – kombinace se nám zdála nebezpečná. A než celníci přiletěli, moře znovu zamrzlo.

Definitivní konec?

Ještě ne. Lodě jsme uložili u dobrého Rusa, který pracoval na meteorologické stanici u heliportu, vrátili se domů a chystali třetí pokus. Dopadl nejhůř, protože politická situace se v této části světa zhoršila, my jsme se nedostali ani k těm kajakům, stopli nás už v Lavrentiji, zavřeli v hotelu se zamřížovanými okny, nosili nám tam dva týdny jídlo a potom šupem poslali domů. A to byl skutečně definitivní konec snu o přeplutí Beringovy úžiny na kajaku. Lodě tam zůstaly, kdyby se našel následovník, jsou mu k dispozici. My jsme boj s ruským úředním šimlem definitivně prohráli.

I cesta může být cíl, zní životní moudrost. Odborníci dodávají  – například na Psychologických dnech 2010 v Olomouci: Nezanedbatelným může být i fakt, že tam, kde končí jedna cesta, začíná zpravidla jiná. Kam vedly ty vaše?

Na kolech jsme projeli Polární Ural – za pět týdnů 600(????) to je dost málo, nechybí nula? KŠ kilometrů, Lofoty, řecké ostrovy a trasu Stockholm – Helsinky na kajaku.

A kam teď?

Po řece Ob z Vorkuty, nechvalně proslulé gulagy, na kajaku do Severního moře…

Naprázdno polknout a poděkovat – na víc jsem se už nezmohl.