Nedávno jste ztratil hlas, už jste ho našel?

Ano, velmi rychle.

Narážím samozřejmě na vaši veřejnou podporu Jiřího Drahoše. K politice jste se vyslovoval vždy, podepsal jste Několik vět či petici za propuštění Václava Havla… Cítíte v tom veřejném vyjádření názoru – tehdy a teď – nějaký rozdíl?

Vím jedinou věc. Lidi jsou absolutně nepoučitelní. Říká se, že Zeman rozdělil společnost, ale ona už rozdělená byla. Blbec s neblbcem se nedomluví. To nejde spojit. Havel měl snahu společnost spojovat, ale blbci a neblbci budou vždy. V celém světě je blbců víc než neblbců.

V roce 1989 byli herci viditelnou součástí změny režimu. Divadla nehrála, ale diskutovalo se v nich. Dnes, když herec nebo sportovec, řekne svůj názor, dozví se, že má hrát nebo sportovat a nemotat se do politiky. Co se změnilo?

Právě tohle se změnilo.

Máte podobnou zkušenost?

Hraju tolik, že nikdo nemůže říct, abych hrál víc. Skoro každý večer. Vím, že tento názor existuje, ale mně to zatím nikdo osobně neřekl. Třeba to ještě udělá. Podpořil jsem pana Drahoše, ale předtím jsem nikdy nikoho v žádných volbách nepodporoval. Teď jsem to udělal, protože jsem cítil, že je to nutnost. Proto jsem za totality podepsal Několik vět. Když přerostla averze vůči režimu, řekl jsem si, že musím něco udělat. Bylo to za pět minut dvanáct.

S některými umělci, kteří podporovali současného prezidenta, jste spolupracoval. Změnilo to nějak vaše vztahy?

Já jsem s nimi dlouho nemluvil, vůbec nevím, jak by to náš vztah ovlivnilo. V divadle se o tom samozřejmě bavíme, ale některé věci nechápu a jiným vůbec nerozumím. Když se podíváte na lidi kolem pana Drahoše a kolem pana Zemana, najednou tam v něčem ten rozdíl trošku vidíte…

Trošku…

Tak ten tam v den voleb zrovna nestál (smích). Ale já vám něco přečtu. Když jsem to dneska viděl v novinách, nevěřil jsem vlastním očím. Poslouchejte, co napsal Klaus: „Praha je více než jiné končiny město nemakačenků. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou a při tom dokonce musejí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto.“ To je teda něco!

Proč se pořád nálepkujeme a strašíme?

Říká se, že se nám daří dobře, ale nejvíc lidí na světě je chudých. Ne bohatých, ani středně bohatých, ale chudých. Samozřejmě, že v našem případě je to dané i povahou národa, kde je stále přítomná obava z toho, co by mohlo nastat. Přitom v průzkumech veřejného mínění si můžete přečíst, že většina lidí je spokojena. Ale nakonec chce také tu jistotu. Jistotu, co nám dával socialismus.

V únoru měl premiéru nový film Jana Švankmajera Hmyz, ve kterém hrajete pana Borovičku, který se promění v chrobáka. Předlohou k filmu je hra bratří Čapků Ze života hmyzu, kterou napsali v roce 1922 jako alegorii na tehdejší společnost, kde všechny vztahy určují sobecké zájmy. Vnímáte film i jako obraz současnosti?

Lidi se nemění, pořád jsou v podstatě stejní. Pořád jsou sobci. Na to nemuseli přijít bratři Čapkové. Pan Švankmajer napsal scénář k filmu před hodně lety, měl ho dlouho v šuplíku. Čapkovy knížky jsou samozřejmě úžasné, dodnes jsou mementem a varují. Bílá nemoc je pro mě stále aktuální titul.

Před pár lety jste s Oldřichem Kaiserem uvažovali o tom, že uděláte minutový pořad Jak to vidí Tlučhořovi, kde budete komentovat aktuální události…

To jsme dělali rok, možná i víc, nakonec z toho byly minuty tři a bylo to časově dost náročné…

Jak by Tlučhořovi glosovali situaci pár dní po prezidentských volbách?

Byli by šťastní! Vždyť to jsou bývalí bolševici. Slavili by! Koupili by si – přes někoho – levnou meruňku, Božena by nadávala, že se Páťa ožere a nakradla by o něco víc ve škole, aby měli hezkou oslavu. A byli by na vrcholu blaha.

Nedávejte ruce do kapes!

S Oldřichem Kaiserem tvoříte v podstatě poslední komickou dvojici. Humoru, který byl dřív v televizi často, ubývá. Je to jen tím, že to dnes neumí nikdo napsat?

Myslím, že jo. Jedním z posledních, kdo to uměl napsat, byl Karel Šíp, ale ten teď dělá už řadu let vlastní talkshow. Ona totiž není sranda napsat srandu, skeč. Má to svá pravidla. Pamatuji si, když jsme s Oldou psali Kouzelníky. To dneska nikdo na žádné škole neučí. Víte, jak napsat psychologické drama, ale dobrou komedii? To je vedle pohádky snad nejtěžší žánr. Autoři, kteří to uměli, jako třeba Miloš Macourek nebo Ota Hoffmann, už nejsou. Nevím o nikom z mladé generace, kdo by je nahradil. Snad Petr Kolečko.

Vy jste se v těch skečích vždycky trochu dotýkali reality…

Později ano, ale v Kouzelníkovi ne, to by nepustili. Díky tomu, že jsme si tam nedělali srandu z Husáka, ale soustředili jsme se na obecnější humor, se tomu lidi smějí i po třiceti letech. To nás samozřejmě v době, kdy jsme to psali, vůbec nenapadlo. Prostě nás bavilo vymýšlet kraviny.

Už pár let hrajete právě s Oldřichem Kaiserem představení Žena za pultem 2: Pult osobnosti, která paroduje život v komunismu. Dostali jste nějakou výživnou reakci?

Jeden velice ostrý dopis do Kalichu přišel. Od nějakého komunisty samozřejmě. My to nehrajeme jen Praze, ale i na zájezdech. Tam samozřejmě sedí v sále i řada bývalých komunistů. Ty se buď smějí, nebo nesmějí, většinou jsou splachovací. Tleskají taky.

Jakému humoru se zasmějete vy?

Pořád mě baví Cimrman nebo filmy Miloše Formana. Třeba Lásky jedné plavovlásky. Z toho vlastně vycházeli i Tlučhořovi. Taková ta obnažená banalita. Třeba scéna, jak rodiče čekají na kluka, až přijde ze zábavy a koukají u toho na televizi. To je vrchol, vždycky když to vidím, směju se jak blázen. I když je to takový hořký smích. A vůbec – Milada Ježková – neherečka, která hrála s úžasnou autenticitou, ta mě rozesměje vždycky.

Na DAMU vás učil Rudolf Hrušínský. Dva roky, než musel v roce 1970 z politických důvodů odejít. Kdybyste měl říct jednu věc, kterou jste si od něj vzal a dodnes si ji pamatujete, která by to byla?

Na něj se stačilo dívat, byl to herec od pánaboha. K nám měl vždy jen pár připomínek. Jednu větu. Ale stačilo to, aby člověk pochopil, co tím míní a pomohlo mu to posunout se herecky dál. Jednou mi v nějaké etudě třeba řekl: „Jen malou poznámku. Nedávejte si pořád ruce do kapes, co kdybyste někdy hrál v brnění.“ Měli jsme před ním strašnou trému, on byl v té době na vrcholu, točil filmy jako Rozmarné léto nebo Spalovač mrtvol. Film pak zakázali a za nedlouho skončil na DAMU i pan Hrušínský.

K divadlu jste měl blízko odmalička, vaše maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle…

Maminka pracovala v Národním na krčním a na fyzikální terapii. Měl jsem tu výhodu, že vždy sehnala nějaké volňásky a já coby čtrnáctiletý kluk mohl vidět krásná představení, třeba Romea a Julii v Krejčově režii. Byla to pro mě úžasná škola. Ale divadlo mě fascinovalo už dřív, v pěti letech jsem poprvé viděl Hurvínka se Spejblem a hned jsem věděl, že musím být herec. Navzdory tomu, že v naší rodině žádná taková tradice nebyla. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já byl rozhodnutý a šel jsem za tím.

Rozmlouvali vám to doma?

Ne. Rodiče byli tak rozumní, že chtěli, abych dělal to, co mě bude v životě bavit. Za to jim děkuju.

Jak čtrnáctiletý kluk vnímá divadlo?

Už jako malý jsem hodně četl. Miloval jsem to. Proto mi taky nikdy nedělala problémy čeština. Zato matematika a ostatní exaktní vědy jsou pro mě dodneška velkou záhadou. Otec architekt nemohl pochopit, že mi to nejde. Ale díky četbě jsem věcem rozuměl. I v tom útlém věku jsem chápal.

Divadlo hrajete od roku 1972. Pořád rád?

Pořád ne. Že bych zrovna dneska byl šťastný, že jdu večer hrát divadlo… Kolikrát mám chuť jít jinam. Ale když sem pak přijdu, nastoupím na jeviště, rozsvítí se světla, začnu vnímat publikum, to vám dá takovou energii, že najednou zapomenete, že se vám dneska nechtělo. Začne vás to bavit a vůbec nevadí, že hrajete třeba čtyřstou reprízu.

Nikdy jste se nevěnoval sportu, ale prý jste v mládí zkoušel box a dokonce jste i vesloval.

Ne že bych někdy vlezl na vodu. Několikrát jsem se topil, takže z ní mám respekt. Ani v moři nelezu do hloubky. Jeden čas jsem chodil do veslařské posilovny, kde se pořádně zapotíte a zapojíte celé tělo. S boxem jsem začínal, když mi bylo tak pětatřicet. Chodil jsem do Pragovky v Žitné ulici, kde byl jeden boxerský rozhodčí, který mě, Oldu Kaisera a Martina Dejdara trénoval. To bylo ještě za bolševika. V neděli odpoledne jsem se chodil dívat do Lucerny na boxerské zápasy. To byla úžasná atmosféra! Narvaná Lucerna jak v amerických filmech, kouření zakázáno, ale samozřejmě tam bylo nahuleno. Jednou se to tam pěkně mydlilo, tekla krev a z lože se ozvalo: ať žije Vítězný únor!

Pár bitek ve filmu máte za sebou, ale kdy jste měl naposledy chuť dát někomu přes hubu?

Chuť mám obden, ale jsem srab, navíc strašně nešikovnej, takže je jasné, jak bych dopadl.

Mění se nějak vaše publikum?

Mam pocit, že lidi nějak ‒ nechci říkat zhloupli ‒, ale dřív, když vyšli školu, měli všeobecný přehled o věcech. Ale někteří mladí lidi nevědí nic. Ostatně, když čtu rozhovor s nějakým vysokoškolským profesorem, většinou říká, že úroveň studentů je čím dál horší. Buď si najdou všechno na internetu, nebo nevím… možná za to může ta škola. Naučí se nějaké poučky, ale řadu důležitých věcí jim nikdo neřekne. Já osobně bych dneska taky nevypočetl jednoduchý příklad, nedostal bych se ani na střední školu…

Možná byste se dostal hned na vysokou!

To jo, anebo do eldéenky (smích). Ale chci říct, že něco chybí. Dřív to byla všeobecně vzdělávací škola. Dneska mám pocit, že je sice všeobecná, ale moc vzdělávací už není. Chybí základní přehled o věcech, lidi nemají ponětí. Poznáte to třeba, když je nějaká narážka na divadle – a nikdo to nepochopí. Nedávno mi někdo, kdo seděl u zkoušek, říkal, že když se hlásí studenti z gymplu na FAMU, jejich znalosti o filmu jsou mizivé. Jeden můj kolega z divadla vyprávěl příběh o jedné soukromé herecké škole, kde učil. Zkoušeli etudy ze Shakespeara, nějaké dialogy. A on tak na ty své studenty kouká a říká: „Vidím, že vás to moc nebaví.“ A oni: „No, moc ne.“ Zeptal se, co by se chtěli učit. „Seriálové herectví,“ zněla odpověď.

Ve vaší filmografii je řada studentských a amatérských filmů, ale seriály tam chybí.

Ze seriálů jsem točil jen Zdivočelou zemi a pokračování Sanitky.

Myslel jsem ty nikdy nekončící.

Tak ty v žádném případě. Mně stačí peníze, co mám, kvůli nim to dělat nemusím a nevím, zda to někdo dělá kvůli něčemu jinému. Kvůli hraní těžko. Abych stával v půl páté ráno a učil se kvanta textu, které pustím z hlavy za jedno dopoledne, to nemusím. Vždycky, když mi někdo volá, abych v něčem takovém hrál, tak jen poděkuji a řeknu, že mě to vždy po třetím dílu přestane bavit. A pak už nevolají.

Co vás baví na studentských filmech?

Často jsou to lidi s talentem a mě těší jim v tom učení pomáhat.

Kromě hraní jste propůjčil hlas desítkám animovaných postav. Kdybyste si měl vybrat: Simpsonovi, nové Pixarovky nebo klasické české pohádky?

Každé má svoje, ale taková ta tradice Trnkových filmů, to jsou nádherné věci s úžasnou poezií, které nezestárnou ani za dvacet let. Výtvarno a básnivost vždycky přežije, i když mají dnešní děti raději akci.

Patnáct, nebo pětadevadesát?

Rozhovory moc nedáváte, a nejste sám. Hned když jsme se setkali, vaše první věta byla určitá kritika bulváru. Máte pocit, že už jste všechno řekl, nebo jen máte špatnou zkušenost?

Já jsem po dlouhé době dělal rozhovor do takového solidního časopisu, který se jmenuje Interview, jsou tam zajímavé rozhovory s vědci, i převzaté ze zahraničí…

Jiří Lábus
Narozen 1950, po maturitě v roce 1968 nastoupil na DAMU, kde v roce 1973 absolvoval rolí Mackieho Messera ve hře Johna Gaye Žebrácká opera. Při základní vojenské službě byl členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde mimo jiné dělal konferenciéra tanečního orchestru. Po škole byl Janem Schmidem přijat do angažmá tehdy libereckého divadla Studio Ypsilon. V pražské Ypsilonce má stálé angažmá, hostuje také ve Viole, v Divadlu Kalich i v jiných divadlech. Za roli podváděného manžela ve Vianově hře Hlava Medúzy obdržel za rok 1996 cenu Thálie. Za vedlejší roli strýce Jakoba v Michálkově filmu Amerika získal v roce 1994 Českého lva, stejně jako v roce 2013 ‒ taktéž za vedlejší mužský herecký výkon ve filmu Klauni.

Ten vydává pan Soukup.

To já nevím, kdo to vydává…

Majitel televize Barrandov.

Jo tenhle ten? Aha, to bude ten důvod! Představte si, co udělali! Rozhovor jsem objevil v časopise Sedmička, kam mě dali na titulní stránku, takže to vypadalo, že jsem udělal rozhovor do bulváru. A někde dole malinkým písmem bylo napsáno, že to bylo dělané pro časopis Interview.

Hrál jste v jednom z nejlepších českých filmů o stáří, v Babím létě. Jak vnímáte to vlastní? Jak jste ho vnímal ve 30, v 50, dnes?

To je absurdní představa. Když je vám třicet a vidíte padesátníka, řeknete si, co to je za dědka. Rodiče mě měli pozdě, když jsem se narodil, mámě bylo skoro čtyřicet, brácha je ještě o dva roky mladší. To bylo v té době unikum. Ale vůbec jsem nevnímal, že jsou rodiče starší. Znám tolik starých osmnáctiletých lidí a tolik mladých devadesátiletých, čas je relativní. Velmi záleží na vidění světa, na určité inteligenci, nemyslím tím vysokou školu, ale moudrost od přírody. Mně teď bylo šedesát osm a vůbec mi to nepřijde…

Na kolik se cítíte?

Ráno na devadesát pět, ale ve tři v noci v baru na patnáct…

To by vám už asi nenalili…

Ale ne kvůli věku.