Vzpomínáte si, který film jste viděl jako úplně první?

Byla to Anna Karenina z roku 1935 s Gretou Garbo v hlavní roli. Moje matka mě na ni vzala do Lidové scény v Litvínově, bylo to v roce 1949 a ještě tam přežívali sudetští Němci, neboť pracovali ve Stalinových závodech a nešlo je všechny najednou poslat pryč. Z toho filmu si pamatuji na jedinou věc: končí záběrem na parní lokomotivu, pod kterou Anna Karenina skočí a já jsem viděl ta oblaka kouře a nápis The End. Byly mi čtyři roky a tam začala moje posedlost filmem. Žili jsme v Praze na Karlově, kde byla tři kina. Pod kopcem kino Vyšehrad, vedle Tylova náměstí kino Dalibor a kousek dál kino Varšava. Rodiče nám vždycky se sestrou dali pět korun, kino stálo korunu, takže nám ještě zbylo na míšu a eskymo. Psala se ale padesátá léta, takže jsme viděli neuvěřitelné hrůzy, většinou sovětské animované filmy pod psa.

Vystudoval jste architekturu, proč jste se rozhodl celoživotně věnovat právě filmu?

Architekturu jsem nedostudoval. Odešel jsem z ní po dvou letech, protože jsem nebyl schopný se naučit geologii. Kamarádi dělali na Barrandově osvětlovače, tak jsem šel za nimi tři čtvrtě roku svítit. Byla to práce, která mě šíleně bavila, a poznal jsem tam spoustu skvělých lidí. Taky spoustu krasavic, byť mně bylo devatenáct let a vážil jsem asi padesát kilo.

Od Matušky k jovu

To byl rok 1964, čili jste zažil nejlepší období československé nové vlny. Na co z té doby nejraději vzpomínáte?

Svítil jsem na Starcích na chmelu, na Kdyby tisíc klarinetů, na Romanci pro křídlovku se začínajícím Jaromírem Hanzlíkem a na Zlaté renetě s Karlem Högerem. Pak jsme ještě točili snímek A pátý jezdec je strach nebo první německo-americko-československý film Tajemství čínského karafiátu s Olgou Schoberovou, Klausem Kinskim a Bradem Harrisem, kterého si pak Schoberová vzala, to byl první kulturista, kterého jsem viděl na vlastní oči, a měl jsem z toho pak velký komplex.

Starci a Klarinety dodnes působí jako velmi živé, spontánní filmy. Vypadalo to tak i během natáčení?

U Starců na chmelu jsem dokonce natočil píseň „modleme se, modleme se, bosa nova, bosa nova“, jeden z těch osmi hlasů jsem já. Ale pohoda to vždycky úplná nebyla. Při natáčení Klarinetů byl Waldemar Matuška, který byl tehdy megahvězda, někdy namol. Natáčelo se na zámku Kynžvart, v noci, aby byly scény dobře nasvícené, a on ráno odjel do skláren, kde ho lidi milovali a náležitě ožrali. Když se vrátil na natáčení a měl zazpívat „Tereza, jedině Tereza“, nebyl schopný stát. Janě Brejchové se z toho smíchem rozmazala líčidla. Režisérovi Jánovi Roháčovi jsem navrhl, že bychom mohli Matušku zakopat. Udělali jsme jámu, do které jsme ho postavili, a po kolena kolem něj udusali hlínu, čili nemohl spadnout.

Jak jste se po takových legracích vyrovnával s následující okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy?

To už jsem pracoval v Československém rozhlase jako režisér vysílání. A po okupaci jsem vymyslel úžasný seriál, který se jmenoval ironicky Osvobodili nás. S Jiřím Sirůčkem jsme v rozhlase dostali obrovský magnetofon Nagra a chtěli s ním jet do všech hlavních měst zemí, odkud k nám v srpnu přijely tanky. Na podzim roku 1968 ještě nebyla cenzura. Nejdřív jsme vyjeli do Východního Berlína a večer jsme si vyšli do nočního podniku, kde jsme si chtěli povídat s mladými lidmi a natáčet s nimi rozhovory. Dopadlo to tak, že všichni jako jeden muž v té hospodě vstali a začali na nás řvát, že jsme kontrarevolucionáři a chtěli nás zbít. Tak byli zblblí komunistickou propagandou, že nám ten magnetofon rozkopali.

Čili tím seriál skončil?

Ještě jsme jeli do Budapešti. Tehdy byla plná západních neonů, soukromých obchodů, v kinech dávali fantastické filmy. Vzali jsme si nový magnetofon a se stejnou taktikou jsme zašli do takové lidové jídelny. Jenže oni nám místo o okupaci začali vyprávět o jejich revoluci z roku 1956. Něco jsme věděli, ale to, co nám říkali, překonalo úplně všechno. Říkali nám, jak Rusové odvezli z průmyslového předměstí Budapešti celé továrny včetně zaměstnanců, kteří se zpátky domů vraceli až po deseti letech a manželky celou dobu nevěděly, kde jejich muži jsou. Co tam Rusové předváděli, to byly prasárny na třetí. Takže jsme pro seriál opět neměli potřebný materiál a mezitím přišel únor 1969 a z rozhlasu vyhodili stovky lidí včetně mě. Řekli nám, že nesmíme pracovat, protože je to proti vůli strany a lidu.

Jak jste se tedy živil?

Chvíli jsem prodával zeleninu, měl jsem tři stánky u družstva Včela. Bylo mi čtyřiadvacet a byl jsem plný testosteronu, neprožíval jsem to třeba jako režisér Pavel Juráček, který se z vyhazovu z Barrandova zhroutil a poznamenalo mu to celý život. Pak jsem nastoupil do národního mlékárenského podniku Laktos do propagačního oddělení. A hned v červenci 1969 jsem měl první průšvih. Dovolili nám do závodní jídelny přinést televizor, abychom mohli sledovat přistání Američanů na Měsíci. Měl jsem tam nějaké povzbudivé poznámky a výrobní obchodní náměstek si mě zavolal, aby mi řekl: „Soudruhu Vomáčko, já vás chci varovat, my jsme dobrý podnik, tohle nedělejte, vy nevíte, co se může stát.“ Tak jsem zavřel hubu a vymýšlel jsem raději názvy mléčných výrobků.

Je pravda, že jste vymyslel i slavný Jovo koktejl, jehož název se má skládat z prvních dvou písmen vašeho jména a příjmení?

Jovo jsem nevymyslel. Před válkou se vyrábělo Jovo v Radlické mlékárně a bylo tak úspěšné, že kromě Finska a tehdejšího Sovětského svazu si od nás snad všechny země kultivovaného světa koupily licenci. Když jsem v šedesátém devátém nastoupil do Laktosu, chtěl jsem, abychom se ke značce vrátili. Podnikový ředitel prohlásil, že jsem provokatér, protože Jovo je kapitalistická značka. Za rok jsem s tím přišel znovu, to už jsem psal do takových filmových fanzinů pod značkou Jovo. A ředitele jsme přemluvili, že nejde o kapitalistickou značku, ale o moje jméno, a spustila se výroba. Jovo, Jovoželé, Jovonka, Jovomix, nakonec se to vyrábělo v obrovských dávkách, aby měly děti ve školách každý pátek Jovo. Takže nevymyslel jsem ho, ale nastartoval jsem zpátky jeho výrobu.

Z lásky k silným osobnostem

Zároveň jste se ale zkoušel vrátit k filmu.

Dohodl jsem, že se propojí organizace SSM Laktosu s SSM Supraphonu a v Divadle hudby, dnešním Divadle Radka Brzobohatého, jsme začali dělat neveřejné projekce zajímavých filmů pro zaměstnance. Jako první jsme zhruba v roce 1973 získali amerického Easy Ridera a divadlo praskalo ve švech. Dělal jsem to asi pětkrát, hrozně mě to bavilo pomáhat shánět filmy, které se do normálních kin nedostaly. Ta cesta k nim byla většinou dost černá. V Praze jsme si vytvořili takovou společenskou bublinu, abychom přežili normalizaci, v ní se pohybovalo strašně moc odvážných lidí načichlých ještě šedesátými lety, kteří si vzájemně pomáhali. Většinou jsme proto ani nechtěli vědět, jak se k nám ty filmy dostaly.

Když to srovnáte s dneškem, co bylo horší, tehdejší hlad po zahraničních filmech, ke kterým jste se nemohl dostat, nebo dnešní přejedenost, kdy si člověk z nepřeberné nabídky ani nedokáže vybrat?

Já naštěstí dnes přejedenost necítím, protože si pořád dokážu vybrat. Po revoluci jsem dělal v rozhlase dvacet let pořad o filmech a stále chodím na novinářské projekce, čili mám gyroskop, jak se v nových filmech orientovat.

Doma filmy nesledujete?

Já nemám televizi. Počítač sice mám, ale potřebuji do filmu takzvaně vstupovat. V kině si proto sedám tak, abych k němu byl co nejblíž. Dřív jsem chodil do sedmé řady na sedmé sedadlo, teď se zhoršujícím se zrakem do druhé a naprosto mi to vyhovuje.

Po revoluci jste vedle filmu začal sledovat i výtvarné umění, proč?

K umění jsem se dostal ještě před revolucí. V Laktosu jsem začal pořádat zahraniční zájezdy a pro spisovatelku Alexandru Berkovou jsem koncem osmdesátých let zařídil zájezd do Jugoslávie. Jejím mužem byl malíř Vladimír Novák ze seskupení 12/15 Pozdě ale přece, seznámila nás a oni zrovna sháněli pro skupinu manažera. Říkali, že jsem ukecaný, mám kontakty, tak jsme se dohodli a já jim pomáhal organizovat první výstavu na zámku v Kolodějích v dubnu roku 1988. Byla to gigantická výstava, první svého druhu na neoficiální výtvarné scéně, kam přišlo dvanáct tisíc lidí. V zámecké oboře tam měl lovecký bungalov Lubomír Štrougal, kterého zrovna v rámci perestrojky sesadili z funkce předsedy vlády. Na výstavu přišel, a když se to dozvěděl prezident Gustav Husák, tak taky přijel a další den se tam stavil Václav Havel. Byla to velká legrace.

To jste byl vlastně první manažer výtvarných umělců, Václav Marhoul začal s Tvrdohlavými až po vás.

Byl. Navíc Marhoul to bral jako byznys a já jako lásku. Organizoval jsem výstavy, najímal kurátory, dělal propagaci. Udělali jsme s 12/15 asi šest velkých výstav, dokonce jsem dostal po revoluci živnostenský list na obchod s obrazy. Kdybych se do toho pustil, tak mám dneska před bytem zaparkované tři Ferrari. Ale já to dělal všechno zadarmo, protože mě ty lidi fascinovali.

Čím?

Výtvarní umělci jsou strašně silné osobnosti. Později jsem spolupracoval například s Františkem Skálou na jeho výstavě v Galerii Rudolfinum a myslel jsem si, že se zblázním. On nepoužíval mobil, tak jsme mu jeden koupili, protože se jeho velké instalace vozily náklaďáky někde od Kladna, kde je měl uskladněné. A stejně mi jeden řidič zavolal, že neví, kam má jet, protože mu to Franta nezvedá. Zašel jsem za Frantou a ptám se ho, proč to nezvedá. Povídá mi: „Já mám radši tenhle“ a z kapsy vytáhl mobil vlastnoručně vyřezaný z kůry.

Proč jste se rozhodl vést vlastní galerii?

Protože jsem chtěl prezentovat šíleně zajímavé, i začínající lidi a spoléhat se na svůj výběr. V roce 1997 jsem třeba dělal jednu z prvních výstav Krištofovi Kinterovi, dnešní mezinárodní hvězdě, kterému bylo tehdy teprve čtyřiadvacet. Vedl jsem vlastní malou Galerii U kamene, která sídlila v Chebu. To jsem také dělal zadarmo. Před revolucí jsem se rozvedl a od té doby jsem měl jako partnerku jenom práci. Protože je to pravda odvěká, práce dělá člověka. Měl jsem jich hodně souběžně, práce byla mou zábavou, vášní, vlastně jsem měl od roku 1990 dlouhý a intenzivní sex s prací: každá vernisáž byla novým velkolepým orgasmem. Další galerii jsem pak vedl v Sokolově v kostele svatého Antonína Paduánského. V Chebu i v Sokolově jsem shodou okolností udělal po sedmašedesáti výstavách.

Revoluce v přímém přenosu

Mluvil jste o organizování zahraničních zájezdů v Laktosu. Jak jste se k tomu dostal?

Cestovat na Západ mohli lidi před revolucí většinou jenom ve skupinách. Já měl sice úplný zákaz, ale měl jsem kamarádku ve Sportturistu a ona potřebovala naplnit jeden nový hotel v Řecku. Tak jsem jí pomohl a poslal tam lidi z Laktosu. Tím začaly pravidelné zájezdy.

Zažil jsem tam pád berlínské zdi, viděl jsem, jak lidi křičí, brečí a běží z Východního Berlína do těch obrovských obchodních domů a bylo mi jasné, že je po všem.

Na který zájezd, který jste vypravil, jste nejpyšnější?

Impozantní záležitostí byl zájezd do Vietnamu. Krátce po konci vietnamské války jsem tam poslal zájezd s tranzitem přes Čínu, která byla tehdy uzavřená země, nepřátelská vůči východnímu bloku. Jelo tam spoustu výtvarníků, fotografů, všichni mnou dovedně maskovaní za mlékaře z Laktosu. Zájezd trval šestatřicet dní. Účastníci z něj byli tak nadšení, že se pak pravidelně scházeli jednou ročně uprostřed Letenské pláně, aby si na cestu zavzpomínali.

Kdy jste se poprvé dostal na Západ?

Já mohl jenom na Východ, takže jsem dvacet let jezdil jako průvodce dvakrát ročně do Budapešti. Poprvé a vlastně i naposledy jsem byl na Západě v roce 1976, kdy mě pustili na měsíc se ženou do Paříže. Měla totiž rizikové těhotenství a úřednici na přepážce jsem dokázal přemluvit, že je to pro ženu třeba poslední šance. Dobře to dopadlo a v roce 1989 jsem pak dostal devizový příslib do Západního Berlína. Jel jsem tam na začátku listopadu, takže jsem v přímém televizním přenosu viděl naši sametovou revoluci. Zažil jsem tam pád berlínské zdi, viděl jsem, jak lidi křičí, brečí a běží z Východního Berlína do těch obrovských obchodních domů a bylo mi jasné, že je po všem. Pak jsem konečně mohl začít provázet Vídní, Barcelonou, Londýnem, na spoustě těch míst jsem předtím nikdy nebyl, takže jsem se musel nazpaměť naučit názvy ulic, náměstí, všechny trasy, mobily pochopitelně ještě nebyly.

Do kterého zahraničního města se nejraději vracíte?

V posledních letech mě čím dál víc přitahuje Německo – Berlín, Mnichov. Ale nejraději se vracím do Benátek, tam jezdím každý rok na výtvarné a architektonické bienále. Benátky jsou moje nejmilejší město hned po Praze. Naučil jsem se v nich znát zapadlé uličky, kde dostanete víno za padesát centů, zatímco na hlavních cestách je minimálně za tři eura.

Moje generace by měla začít vyprávět mladším generacím. Mám dvě děti a nikdy nějak nebyl čas, aby se něco dozvěděly o mně a o mých rodičích.

Prvním vaším západním městem byla Paříž a loni se mohla stát také vaším městem posledním. Co se vám v Paříži stalo?

V Sokolově jsem se při přípravách jedné výstavy nakazil koronavirem. Aniž bych to věděl, přivezl jsem si ho do Paříže. První den jsem začal trochu mluvit z cesty, druhý mi přestalo chutnat jídlo a třetí jsem na večírku na naší ambasádě už nepoznával lidi. Po cestě pěšky do hotelu jsem upadl do bezvědomí. Našli mě hasiči, odvezli mě do nemocnice, kde mně tři měsíce zachraňovali život.

Když nemáte pravou ruku

Jaké to bylo probrat se v cizím městě s cizí nemocí?

Když jsem se probral, chtěl jsem se zabít. Neboť jsem za a) neměl brýle, takže jsem neviděl, a za b) jsem zjistil, že mám ochrnuté obě nohy a pravou ruku. 19. října 2020 jsem si řekl, že už nechci žít a že spáchám sebevraždu. No ale pak jsem zjistil, že to nelze provést, když nemůžu použít pravou ruku a nemůžu vstát na nohy.

Čili vás vlastně zachránila vaše bezmoc.

V podstatě ano. Navíc nemluvím francouzsky, takže se mi špatně komunikovalo. Skvělé bylo, že jsem byl pojištěný, protože ty tři měsíce v nemocnici vyšly na několik milionů. Snažili se mě znovu naučit chodit, ale neudělal jsem tam ani jeden krok, vždycky jsem se zřítil na zem. Odešly mně všechny svaly.

Josef Vomáčka (76) studoval Fakultu architektury Českého vysokého učení technického, v roce 1964 z ní odešel, aby mohl dělat osvětlovače ve Filmovém studiu Barrandov. Do roku 1969 pracoval jako režisér vysílání v Československém rozhlasu, během normalizačních prověrek byl vyhozen a přesunul se do propagačního oddělení Národního podniku Laktos. Do revoluce připravil řadu neveřejných filmových promítání, po roce 1989 se živí jako filmový kritik, kurátor výstav výtvarného umění a architektury a jako průvodce specializovaných zahraničních zájezdů.

Jakou jste měl motivaci se vrátit do života?

Zjistil jsem, že mám s sebou obrovského kamaráda, a to byl můj mozek. Začal jsem si v hlavě dělat projekty nových pražských částí, dopravních uzlů, mostů přes Vltavu, vrátil jsem se znovu k architektuře. Můj vlastní mozek mě začal bavit, udělal jsem v něm velkou inventuru vlastního života. Najednou jsem byl zaťatý, že musím žít dál. Pak mě po čtvrt roce převezli sanitkou do Prahy a za měsíc mě naučili sedět. Za další měsíc mě naučili stát a další měsíc už jsem s pomocí chodítka chodil. Mezitím mi ale řekli, že mám po covidu neuropatii, kterou má Miloš Zeman, takže nesmím pít ani kapku alkoholu. Což nicméně dělám každý den.

Pravou rukou pořád hýbat nemůžete. Co děláte pro to, abyste se na život nedíval zapškle?

Když nemáte pravou ruku, život se vám hodně změní. Ale ta životní energie ve vás musí zůstat. Strašně důležité je pracovat. Vykašlat se na všechno a v uvozovkách krmit holuby na lavičce, to nejde. Chtěl bych se vrátit do fit-stavu, který jsem měl před covidem. Jde to pomalu, už to trvá rok, ale začal jsem teď točit jednu podcastovou sérii. Dva díly jsem věnoval Haně Hegerové, která byla přes dvacet let mou kamarádkou a velmi dobře jsme si rozuměli, protože se velmi zajímala o architekturu a urbanistiku.

Na kolik let se teď cítíte?

Mentálně mně je pořád šestadvacet. Což je někdy poměrně nepříjemné pro mé okolí, kterému je občas mentálně tak dvaadevadesát, ale pro ten návrat do života se mi to hodí. Lidi jako já musejí vyhledávat i drobné radosti a neustále si rozšiřovat okruh přátel. Když vám začnou umírat kamarádi nebo členové rodiny, musíte navazovat nové kontakty, i když je to pochopitelně těžké. Lidské společenství vám totiž dává novou energii, která je hrozně důležitá a léčí. Navíc moje generace by měla začít vyprávět mladším generacím. Mám dvě děti a nikdy nějak nebyl čas, aby se něco dozvěděly o mně a o mých rodičích. Už dlouho si to vyčítám a myslím, že teď je ta pravá doba, abych své zkušenosti a zážitky konečně předal dál.