Martin Milan Šimečka souhlasil, že se s námi bude setkávat a opravdu nás nechá, ať ho pro knížku vyzpovídáme. Měl ale podmínku ‒ chtěl zároveň pokládat otázky nám. „Máte pocit, že existuje nějaký zásadní rozdíl mezi mým životem a tím vaším?“ ptal se. „Pomiňme disidentskou minulost, to je povrchní záležitost. Máte z dosavadní zkušenosti z našeho rozhovoru dojem, že o svých životech na existenciální úrovni přemýšlíte jinak?“ zněla jedna z jeho nejtěžších otázek.

Oba jsme nejspíš v tu chvíli usilovně vzpomínali, jestli jsme nad svými životy vůbec někdy existenciálně přemýšleli. „Máte pocit, že život je něco, co si má člověk promyšleně a soustředěně budovat jako jakési dílo, ve kterém sám sebe zlepšuje a stará se o duši? Uvažujete takhle?“ dodal.

Následovalo dlouhé ticho, protože jsme v tu chvíli nevěděli, co odpovědět. Když jsme knihu začali psát, tušili jsme, že právě Šimečka bude schopný takovou otázku položit. A právě proto jsme ho oslovili.

Vyrůstal v rodině českých intelektuálů v Bratislavě. Jeho otec přednášel na vysoké škole filozofii, matka anglickou literaturu.  Dětství prožil obklopený knihami a spolužáky z podobně založených rodin. Bylo jasné, že ho v rámci možností komunistického Československa čeká elitní budoucnost.

Když bylo Milanovi čtrnáct, vstoupily do jeho života naplno velké dějiny v podobě reakce na pražské jaro. Režim mu zakázal studium na gymnáziu. Oznámili mu, že místo toho půjde na učiliště. Rodina zprávu obrečela. Otce, kdysi prominentního marxistického filozofa, v roce 1970 vyhodili za jeho názory z univerzity. Vyčítal si, že synovi zničil budoucnost. Ve zdánlivě beznadějné situaci se ale mladý Milan nezlomil.

„Po počátečním šoku jsem se zaťal. Na učilišti se o nějakém studiu nedalo mluvit, tak jsem si nakoupil knížky a studoval gymnaziální učebnice doma,“ vzpomínal. „S tátou jsem měl několik hodin dějepisu a filozofie týdně. Vždycky večer nebo třeba v sobotu dopoledne vařil a k tomu mi přednášel dějiny. Byl to skvělý učitel.“

Fakt, že neměl vědomosti systematicky uspořádané ze školy, ho nutil improvizovat. Otec se mu rozhodl částečně ztracené roky na učilišti vynahradit tím, že jej přivedl mezi největší československé myslitele. Milanovi bylo dvacet, když vznikla Charta 77. Disidenti jako Václav Havel, Eva Kantůrková nebo Ludvík Vaculík se tajně scházeli na chatách, aby spolu debatovali, a Milan byl u toho.

Po revoluci se už se svými přáteli nemusel scházet potají a mohl se také poprvé podívat na Západ. „Ten zážitek, když jsem se poprvé dostal za hranice a procházel ulicemi Vídně, se těžko popisuje. Jako bych z televize věděl úplně všechno o Marsu a najednou jsem se na něm skutečně ocitl.“ Milanovi se stejně jako mnohým dalším otevřel svět. Objížděl konference, setkával se se světovými intelektuály a nikdo jej neomezoval ve čtení, psaní nebo myšlení.

Přesto nebyla doba nově nabyté svobody euforická. Pro Milana to bylo období, kdy mu v zahraničí vycházela oceňovaná próza a on přitom věděl, že spisovatelem nebude. Nedokázal by totiž v psaní knih držet tempo, které si vyžadovali nakladatelé. Slovensko se navíc propadlo do noční můry mečiarismu, ze které se vyhrabalo až dva roky před koncem milénia.

Milanovo svědectví pro nás bylo a je cenné právě proto, že dvacáté století zná naše generace ‒ lidé narození v devadesátkách ‒ pouze ze stránek učebnic a někdy ani to ne. Vyrůstali jsme na přelomu století a nepoznali nic jiného než demokracii a volný trh. Zatímco Milan dělal topiče a snažil se držet od kancelářské práce co nejdál, aby si udržel vnitřní svobodu a čas na přepisování samizdatů, my jsme přemýšleli jak si vybrat správnou vysokou školu a vyšperkovat životopis. „Pokud nemáte nastudované dvacáté století, nemůžete pochopit dnešní svět,“ řekl Šimečka v rozhovoru pro studentský web Student Times o době, která jej formovala. V této větě je vlastně všechno. Rozhořčení nad tím, že světu okolo nás často nerozumíme. Obava, že nám poučení z minulosti uniká.

Nastudovat dvacáté století si totiž většina českých studentů musí sama. Ano, ve škole se dozvíte informace o velkých bitvách a černobílém souboji dobra se zlem. Čím je ale československá historie po roce 1945 zamotanější, tím méně prostoru se jí věnuje. Celá zkušenost minulého století a hlavně s komunistickým režimem působí proto jako něco vzdáleného, obtížně hmatatelného. „Mně se zdá, že svobodu, demokracii, přirozenost světa, ve kterém žijete a otevřenost hranic považujete za danou věc a já jako starý chlap vám říkám, že to samozřejmé vůbec není a může se to kdykoli změnit.“

Psaní knihy nám ze začátku moc nešlo. Zápasili jsme s otázkami, s úpravou přepisů, se strachem oslovit vydavatele, který by se textu chopil. Báli jsme se, že to nikdo nebude chtít číst. Hnalo se nám neustále hlavou, že Martin Milan Šimečka bude nakonec litovat, že nám dveře do své zahrady v bývalé dělnické kolonii v Bratislavě vůbec otevřel. Dopředu nás ale hnala zvědavost. Proč je tento bývalý disident, spisovatel a československý novinář tak kritický ke svým spolurevolucionářům? Jaké to pro něj bylo, když se mu ve třiceti obrátil život naruby a z protirežimního živla, kterého proháněly po ulicích Bratislavy vodní děla, se stal jedním z hlavních představitelů sametové revoluce? Mluvil k nám také o kontrastu mezi neměnným světem jeho mládí a nejistotou světa mládí našeho. Stejně jako vedla šeď komunismu k apatii a rezignaci, může přehršel možností naší reality vést k bezcílnému kmitání.

Na začátku jsme k rozhovoru přistupovali s tím, že by mělo jít o setkání a možná i střet dvou rozdílných generací. Nakonec jsme se až překvapivě často shodovali a doplňovali. Z každého setkání jsme odcházeli s několika hodinami záznamu k přepsání a hučením v hlavě z toho, jak jsme se snažili stačit středoevropskému intelektuálovi sedícímu proti nám.

Milanova zkušenost nás donutila v mnoha směrech přemýšlet jinak. Hned na začátku nás překvapil, když nám řekl, že nikdy k žádnému politikovi necítil nenávist. Sám přitom k tomu měl za svůj život mnoho příležitostí. „Zaprvé to nemá smysl, zadruhé někoho nenávidět je intelektuálně potupné. Nenávist vypadá jako taková čistá emoce, a přitom je to bezmoc.“

Nenávist jako okamžitá reakce na chování, které se nám nezamlouvá, je hlavně lákavá svou jednoduchostí. Protože je snazší někoho onálepkovat než s ním začít diskutovat.

Jsme jako oni: Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech
Kirill Ščeblykin, Filip Zajíček
Paseka, 2019