Foto © Kateřina Illnerová

Feministka a novinářka Silvie Lauder: Proč Češi nepřijali feminismus

Havel o něm prohlásil, že je dada. Škvorecký varoval, že uhasí přirozené jiskření mezi muži a ženami. A současní konzervativci v něm vidí zkázu západní civilizace. Feminismus to u nás zkrátka nikdy neměl jednoduché. A doplácí na ženy i muži.

Když mi bylo asi dvaadvacet, dostala jsem pozvánku na svou první veřejnou debatu. Odehrávala se v Poslanecké sněmovně a téma znělo Ženy v médiích. Nakráčela jsem do salónku jednoho z malostranských paláců suverénně a s jistotou, pracovala jsem tehdy přece v novinách už více než rok (sic!) a nedaleko místnosti, kde se debatovalo, jsem v té době pravidelně a drze grilovala politiky.

Celkem záhy přišla na řadu otázka, jestli to mají novinářky těžší než novináři a proč jich je ve vedení médií tak málo. Některé detaily mám v mlze, ale jsem si vcelku jistá, že jsem tehdy odříkala všechna myslitelná klišé, která dodnes u podobných témat slýchávám: když žena chce, do novin se dostane a uspěje, nejde přece o pohlaví novinářů, ale o jejich schopnosti, i když je fakt, že novinářky musejí být tak trochu chlapi, protože pro tuhle práci prostě musíte mít mužské vlastnosti: průbojnost, drzost, schopnost racionálně analyzovat fakta.

V publiku sedělo dost lidí – žen především, kteří se mnou nesouhlasili a dali to vcelku pobouřeně najevo. A taky dali patřičně najevo, proč podle nich říkám nesmysly. To největší klišé jsem tehdy neřekla nahlas, ale rozhodně mi ve zjitřené atmosféře prolétlo hlavou – totiž, že mně, dravé a úspěšné mladé ženě, přece nebudou něco vykládat frustrované, neúspěšné, „antimužsky“ naladěné feministky, které si kompenzují vlastní nedostatečnost. Už nevím, jestli jsem si o nich myslela, že jsou šeredné a chlupaté, abych to měla komplet, ale popravdě nenacházím jedinou výmluvu, proč bych si to tehdy nemyslela.

Tolik předsudků a hloupého povídání

Přes své tehdejší vcelku slušné vzdělání a rozhled jsem byla dokonalým produktem českého odporu k feminismu. Sjela jsem z továrního pásu, na němž se už desítky let neúnavně sestavují antifeministé a antifeministky, přičemž pozoruhodný na tomto procesu je zejména fakt, že se jimi často stávají lidé, kteří jinak zastávají zájmy a postoje, které by bylo možné zcela jasně označit jako feministické.

Už v té době jsem ostatně do novin psala svoje první texty o sexuálním a domácím násilí, na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem seděla společně s pěti dalšími diváky na depresivním filmu o ženské obřízce a shazující poznámky o tom, že „ženský jsou slepice a patří k plotně“, mě štvaly od dětství. A kdybych si tehdy navíc udělala zcela neakademický test Caitlin Moranové, velmi rychle bych své předsudky prohlédla a bylo by to vyřízené. Tahle britská novinářka a spisovatelka ve své velmi úspěšné knize Jak být ženou předkládá dvě otázky – pokud na ně odpovíte kladně, není pochyb o tom, že jste feministkou.

Ty otázky znějí:

1. Máte vagínu?
2. A chcete být za ni odpovědná?
(Hodí se samozřejmě dodat, že feministou může člověk být i bez vagíny.)

V České republice ovšem nefungují ani serióznější a věcnější „testy“, než je zmíněný vtípek. Zvláštního rozporu mezi zastáváním feministických hodnot a negativním vztahem Čechů k feminismu jako místní zvláštnosti si všímají i (zejména západní) cizinci. „Zeptejte se moderní, vzdělané Češky, jestli je přijatelné, aby muž vydělával o dvacet procent víc než žena na stejné pracovní pozici. Pak se jí zeptejte, zda sdílí názor, že ženy nepatří do parlamentu či vedení velkých firem. A nakonec, zda jedinou přirozenou kariérou pro ženu je mateřství a domácnost – je velmi pravděpodobné, že vám pokaždé odpoví NE,“ píše v knize The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce) norský novinář a překladatel Terje B. Englund. „Když z toho ale logicky vyvodíte, že je feministka, budete mít štěstí, když vám jen jednu vrazí.“

Podle značně rozšířeného názoru odmítáme feminismus, protože ho máme plné zuby z komunistických dob.

A zdá se, že tohle hudrování a naříkání není moderní vynález, protože už Tomáš Garrigue Masaryk si koncem dvacátých let stěžuje, že „tolik předsudků a hloupého povídání jak o této otázce sotva se najde při jiných problémech“.

Co a kdy se tedy stalo? Proč se tolik Čechů a Češek při vyslovení pojmu feminismus stále ošívá, jako kdyby šlo o společenský trapas?

Znovu a lépe?

Podle značně rozšířeného názoru odmítáme feminismus, protože ho máme plné zuby z komunistických dob. Komunisté ale nebyli feministé, naopak odmítali feminismus jako buržoazní, intelektuálskou či reakční „pavědu“. Desítky ženských spolků s dlouhou tradicí zrušili a významné prvorepublikové bojovnice za práva žen buď popravili, nebo poslali do vězení (předsedkyni Rady československých žen Miladu Horákovou, političku Fráňu Zeminovou) a další smazali z historie (novinářku Milenu Jesenskou, političku Františku Plamínkovou).

Na jedné straně se po únoru 1948 postavení žen před zákonem v řadě ohledů skutečně zásadně zrovnoprávnilo. V roce 1949 začal platit nový zákon o rodině, jehož změna se chystala a intenzivně debatovala po celé období první republiky, ale brzdily ji konzervativní politické strany. Patří k hořkým paradoxům, že o prosazení této právní úpravy se významně zasazovala její spoluautorka Milada Horáková.

Díky novému zákonu došlo k formálnímu zrovnoprávnění manželů, byla zrušena otcovská moc nad dětmi, zrovnoprávněny byly nemanželské děti s dětmi legitimními, vytvořil se institut majetkového společenství manželů. Ze zákonů zmizela další archaická ustanovení: trestní právo už nedávalo mužům možnost v rámci „domácí kázně“ fyzicky trestat ostatní členy domácnosti, včetně žen. Odstraněna byla také zásada, podle níž se de facto automaticky předpokládalo, že žena svůj majetek svěřuje svému manželovi.

V řadě západních zemí bylo těchto změn dosaženo mnohem později: až do šedesátých let měl v Západním Německu manžel právo vypovědět pracovní místo své ženy bez jejího souhlasu i vědomí. Ve Španělsku potřebovaly ženy do poloviny sedmdesátých let souhlas manžela k tomu, aby si mohly otevřít vlastní bankovní účet. A Švýcarky čekaly na volební právo až do počátku sedmdesátých let a až do poloviny osmdesátých let na férové postavení v rodinném právu, které Češky a Slovenky získaly pětatřicet let před nimi. Což mimochodem uvádělo do nečekaných situací československé emigrantky, které odcházely třeba právě do Německa a tvrdě tam narazily na archaičtější pohled na roli žen ve společnosti. Jak to vyjádřila socioložka Gerlinda Šmausová: „Jako občanka jsem se v Německu cítila svobodnější, jako žena jsem se cítila svobodnější v Československu.“

Západní feministky a feministé tedy horko těžko prosazovali některé principy v době, kdy už v Československu řadu let platily – a odtud částečně pramenil rozšířený pocit, že cizí feminismus bojuje bitvy, které jsou u nás doma dávno vyhrané a je tudíž pro domácí prostředí zcela zbytečný, přepjatý a hysterický.

„Osvobozená“ – a s trojím břemenem

Na straně druhé zejména důraz na plnou zaměstnanost ženy neosvobodil, ale naopak ještě více svázal. Jak napsala těsně po revoluci spisovatelka Eva Kantůrková: „Feminismus byl (…) z naší společnosti vymýcen jeho bezohledným převrácením v novou podobu zotročení ženy – její vnucenou zaměstnanost.“

Zatímco na Západě společnost „zdola“ bouřlivě debatovala o postavení žen ve společnosti, v Československu rostla mlčenlivá frustrace, která sílila kvůli přehlížení skutečných potřeb žen i mužů.

Výsledkem byly rekordy v zaměstnanosti žen: Československo bylo na konci šedesátých let po Sovětském svazu a NDR v podílu pracujících žen třetí na světě – ženy tvořily 47,2 procenta pracovních sil. Ovšem bez toho, aby byla ženám odlehčena zátěž v podobě péče o děti a domácnost. Nucený přesun žen do pracovního procesu totiž nebyl motivován snahou dopřát jim individuální ekonomickou svobodu a realizaci či celkově zlepšit jejich postavení, ale spíše zajistit pohon pro ekonomiku, v níž po druhé světové válce a odsunu Němců citelně chyběly pracovní síly. Mimochodem – tuto tendenci vidíme mnohdy dodnes, když se firmy v časech rekordní zaměstnanosti a nedostatku pracovních sil zaměřují na nábor žen, což před časem shrnul jeden novinový text do věty „nejsou lidi, firmy začaly oslovovat i ženy“.

Ženy sice nadstandardně pracovaly, ale byly jen minimálně zastoupeny na vedoucích místech, ve vládě či ve vedení podniků. Americká socioložka Hilda Scottová na počátku sedmdesátých let spočítala, že jen asi pět procent československých žen zastává vedoucí místa a drtivá většina jich pracovala na špatně placených, hůře kvalifikovaných pozicích. V drtivé většině případů pak o otázkách souvisejících se ženami – třeba o péči o děti – rozhodovaly instituce, v jejichž čele byly ženy zastoupeny jen minimálně.

K tomu přidejme komunistické vyprázdnění a zvulgarizování pojmu „ženské hnutí“, které reprezentovaly odpudivé funkcionářky typu Marie Kabrhelové, i některých tradičních svátků, jako byl Mezinárodní den žen, z něhož komunisté vyrobili vysmívanou parodii s karafiáty a bujarými podnikovými večírky, kterých se oslavované ženy často neúčastnily, protože si doma kroutily druhou směnu.

Zatímco na Západě společnost „zdola“ bouřlivě debatovala o postavení žen ve společnosti, v Československu rostla mlčenlivá frustrace, která sílila kvůli přehlížení skutečných potřeb žen i mužů. A tuto frustraci navíc nebylo možné ventilovat svobodnou debatou, natož organizovanými protesty.

Havlovo dada

Feminismus neměl až na výjimky místo dokonce ani v disidentském hnutí a do značné míry ani v alternativní kultuře. Důvodů mohla být celá řada a navzájem se doplňovaly: opozice ve společném boji za základní občanská práva nechtěla tříštit síly, ohradit se proti uspořádání znamenalo kriticky se vymezit vůči vlastním partnerům a „spolubojovníkům“, což bylo obtížné taky proto, že by kritika mířila směrem k lidem soustavně pronásledovaným režimem. Řada disidentů téma nepovažovala za důležité a se zbytkem společnosti sdílela nechuť k uřvané a formální „rádobyrovnoprávnosti“. Což je pozoruhodné, když si uvědomíme, že jinak řešili celou škálu témat od ekologie po jaderné zbraně, byli z logiky věci velmi citliví k nespravedlnostem všeho druhu a ženy tvořily třetinu mluvčích Charty 77.

Tento překvapivý rozpor disidentského hnutí nicméně několik lidí nesdílelo, a naopak jej pronikavě analyzovali. Mezi nimi vynikala socioložka Jiřina Šiklová, kterou zásadně formovala zkušenost z Thomayerovy nemocnice, kde působila jako asistentka na geriatrickém oddělení a sociální pracovnice bezmála celou normalizaci. Díky dlouhodobému pozorování vztahů mezi lékaři a lékařkami, chování lékařů ke zdravotním sestrám i pacientkám i mezi pacienty navzájem před ní v jasných barvách vyvstala hluboká nerovnost panující v tehdejší společnosti.

Ve svém pozorování ovšem byla osamocena. Výmluvně to ilustrují postoje vůdčí osobnosti československého disentu Václava Havla. Kupříkladu v eseji Anatomie jedné zdrženlivosti, kterou napsal v roce 1985, sice uznává, že postavení československých žen je „smutné“, o čemž „vědí mé přítelkyně-disidentky nepochybně své“. Nicméně feminismus pro něj nebyl cestou, jak toto smutné postavení změnit. „Nechci se feminismu vysmívat, málo o něm vím a jsem připraven věřit, že zdaleka není jen vynálezem nějakých hysterek, znuděných paniček a zhrzených milenek,“ píše Havel. „Musím však konstatovat, že v našem prostředí – jakkoliv tu jsou ženy na tom mnohonásobně hůře než na Západě – se jeví feminismus prostě jako dada.“

Když feminismus s takovou přehlíživostí a intelektuální leností odmítl jeden z nejpronikavějších intelektuálů českých dějin, jak by mohl být přijímán lidmi méně zvídavými a chytrými?

Když se tedy na české dějiny podíváme takto komplexně, zjistíme dvě klíčové skutečnosti, které jsou pro pochopení toho, proč Čechům a Češkám nevoní feminismus. Jednak nebyla idea rovnoprávnosti pohlaví v českém prostředí de facto nikdy prosazena díky tlaku „zdola“, díky masovému požadavku občanů, ale naopak spíše „shora“ buď akcemi osvícených a vlivných vizionářů jako v případě Masaryka (a často také mužů), nebo coby součást státní politiky jako v případě komunistů, kterým byly feministické myšlenky jakýmsi vedlejším produktem jiných plánů.

Informační chaos, falešná polarizace

Dnes máme za sebou třicet let života ve svobodné, otevřené společnosti. Můžeme otevřeně debatovat i demonstrovat, obnovené humanitní a společenskovědní obory znovu napjaly síly k analýze společnosti, kde se nevládní a neziskové organizace angažují ve všech možných tématech. V tomto prostředí by měl feminismus opět ožít a rozkvést s ostatními společenskými hnutími, která v předchozích dekádách živořila, případně neexistovala vůbec! Ne tak docela.

Na jedné straně skutečně došel jisté rehabilitace, kdy se zejména lidé mladší generace neváhají označit za feministky a feministy a otevřeně se k feminismu a jeho myšlenkám hlásí. Jde o ženy i muže z prostředí umění, byznysu, vědy, médií. Vedle toho také postupně vyrostla řada organizací, které řeší feministickou problematiku – od sexistické reklamy přes pomoc obětem domácího násilí či matkám samoživitelkám po sexuální výchovu na školách nebo zastoupení žen v politice.

Na straně druhé ale feminismus v očích většinové společnosti dál zůstává buď stranou zájmu jako okrajové, nedůležité hnutí, případně ještě více zesílilo jeho negativní vnímání. Výmluvně to doložil výzkum „Jedna společnost – různé světy“ z léta 2021.

Výzkumný tým STEM pod vedením Martina Buchtíka českou společnost rozřadil na tři základní názorové skupiny. „Kritickým“ se nelíbí vývoj po roce 1989, nevadí jim silný vůdce v čele země a mají negativní postoj k cizincům a migraci. Naopak „Pozitivní“ oceňují polistopadové směřování, byť s výhradami, představa silného vůdce se jim příčí a jsou otevření světu, jsou kosmopolitní. A někde mezi nimi je „Názorový střed“, který je sice nejpočetnější, ale není tak ideologicky vyprofilovaný.

Tyto tři skupiny tedy nahlížejí na řadu otázek opačně, nicméně jedno mají společné: genderové otázky nepovažuje za důležité ani jedna. A to ani Pozitivní, kteří do svého kosmopolitního smýšlení nezahrnují emancipaci a zrovnoprávnění etnických či sexuálních menšin.

Jen otevřená a svobodná debata o jeho tezích a požadavcích může přinést svobodnější, spokojenější a spravedlivější život ženám i mužům.

K odporu vůči feminismu, který se v české společnosti budoval desítky let, se pak v posledních letech přidala další skupina novějších trendů a vlivů. Roli hraje obecná nechuť k hnutím otevřeně deklarujícím snahu o „lepší svět“, k nimž mají Češi a Češky nedůvěru, byť by třeba sdíleli jejich cíle – což se kromě témat zmíněných ve výzkumu STEM typicky projevuje také na našem vztahu k ekologii. Nejvýznamnější roli v našem postoji k feminismu ale hraje informační chaos, prostředí sociálních sítí, které podporují konflikt a profitují z něj, či všeobecný a rostoucí pocit nejistoty, obav a neporozumění světu. Přičemž – jak upozorňují sociologové – mnohdy jde o polarizaci falešnou.

Říká se tak situaci, kdy svým názorovým oponentům přisuzujeme vyhraněnější postoje, než reálně mají, nicméně v reakci na tyto domněle extrémní názory se sami v oponentuře dál a stále ostřeji vyhraňujeme. Pokud si tedy kupříkladu část společnosti myslí, že feministky pod vlivem americké progresivistické politiky nenávidí všechny muže a automaticky je chápou jako primitivní násilníky – případně že chtějí všem dětem vnutit genderově neutrální výchovu –, logicky se v reakci na to ještě více opevňuje ve svých antifeministických pozicích. A stejně to funguje i opačným směrem – pokud mají feministky a feministé pocit, že jim jejich názoroví oponenti nepřiznávají nárok ani na jednoduché projevení názoru, prosazují své názory stále ostřeji a důrazněji.

Tím se ve výčtu příčin přetrvávající nepopularity feminismu dostáváme k těm, které míří přímo do feministických řad. Jako u každého společenského hnutí, ani tady nejde o homogenní skupinu lidí, kteří by spolu bezvýhradně souhlasili. A jako u každého společenského hnutí, ani tady nejde výhradně o skupinu lidí vybavených dokonalými komunikačními schopnostmi, kteří by uměli všechna témata a cíle srozumitelně vysvětlit. Různorodost hnutí může zároveň způsobovat zmatení nad tím, co vlastně požaduje – jeho extrémnější formy mohou být chápány jako mainstream, přenos pojmů z americké debaty do českého prostředí posilovat pocit, že jde o cizí záležitost. A tvrdě formulované požadavky – jakkoliv někdy oprávněné a způsobené frustrací z dlouhodobého nepochopení – mohou podporovat obavu z agresivity a nesmiřitelnosti.

V neposlední řadě pak debatu formují další významné politické a společenské trendy. Prim hraje propaganda putinovského režimu, které asistuje zástup ochotných domácích pomocníků v podobě nejrůznějších proruských trollů a provozovatelů dezinformačních webů, řetězových mailů. A také popularita politiků počítajících se k tzv. nacionalistickému populismu.
Část tuzemské politické i mediální scény a veřejnosti se pravidelně bouří nad „šílenými nápady z Bruselu“. Třeba na konci léta roku 2020 u zprávy, že EU donutí všechny členské státy zavést dvouměsíční povinnou otcovskou, předváděli zejména tehdejší poslanci SPD, KSČM, ANO a ODS zděšení nad „šíleným a bezprecedentním“ zásahem EU do soukromí lidí. A nijak je u toho lamentování nerušil fakt, že tato informace nebyla pravdivá, ani skutečnost, že to, co EU reálně navrhovala (právo na minimálně čtyři měsíce rodičovské „dovolené“ pro každého rodiče), už v České republice dávno platí.

Vedle mediálního předvádění má tato nová vlna antifeminismu konkrétní a přímé dopady na životy lidí. V Rusku přes protesty tamních aktivistů i organizací pracujících s oběťmi zmírnili postih pachatelů domácího násilí, v Maďarsku Orbán ruší výuku genderových studií a zavádí prorodinná opatření upevňují nerovnost, v Polsku zpřísnili potratové zákony, kvůli kterým v minulém půlroce zbytečně zemřely už tři ženy. Ani české společnosti se ale důsledky tohoto odporu nevyhýbají. K ledu u nás byla například uložena tzv. Instanbulská úmluva, která se zabývá prevencí a potíráním násilí vůči ženám – Sobotkova vláda ji sice v roce 2016 podepsala, nicméně k ratifikaci se sněmovna dlouhodobě nemá. Situace se přitom v době pandemie výrazně zhoršila a výskyt domácího násilí roste.

Oběti měly během lockdownu ztíženou možnost úniku, úřady omezenou možnost zásahu. Intenzitu násilí stupňuje ekonomická tíseň a jeho účastníky jsou častěji než dříve přítomné děti, protože během různých karantén nechodí do školy. Podle studie výzkumnic Fakulty humanitních studií UK a Sociologického ústavu Akademie věd ČR zveřejněné v únoru 2021 se na organizace pomáhající obětem násilníků obrací během pandemie až o polovinu více klientek než obvykle a zvýšila se také hrubost násilníků. Pro oběti ale stále nemáme dost azylových domů a jiných forem pomoci a organizace, které jim pomáhají, bojují o každou korunu na provoz.

Navzdory obecnému přesvědčení jsou tak feministické myšlenky stále aktuální. Jen otevřená a svobodná debata o jeho tezích a požadavcích může přinést svobodnější, spokojenější a spravedlivější život ženám i mužům. A může taky Česko konečně proměnit v prosperující zemi, která naplno využije potenciál celé společnosti, a nejen jedné její poloviny.

Autorka je redaktorkou týdeníku Respekt.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.