A zůstal jí s nucenými přestávkami věrný celý život. Zajímalo mě mnohé, ale především to, jak se v době temna Karlovi dařilo chodit po hraně, hlídat nohy, aby neujely a nenásledoval pád, za který by se pak musel stydět. Deset let je Karel pravidelným přispěvatelem časopisu Vital, nebudu tedy předstírat, že si vykáme.

---

Vybavíš si ten první den, kdy jsi stál před Filozofickou fakultou jako čerstvý adept studijního programu češtiny a novinářství?

Sešli jsme se jednoho říjnového rána roku 1956 na schodech fakulty na tehdejším námětí Krasnoarmějců. Uťápnutí, vyjukaní i namyšlení. Ze stovky zájemců prý tenkrát vybrali po přijímacím řízení desítku úspěšných. Ze všech nejdříve jsem se pozdravil s Petrem Hořejšem. Možná tam vzniklo přátelství, o němž Petr říká, že trvá odjakživa. Prý mi tenkrát záviděl suverenitu, sebejistotu ‒ a já si připadal jako mraveneček. Dodnes o sobě říkám, když mám někde utratit víc než stovku, že jsem chudý chlapec z proletářské rodiny. Ale už jsem tehdy byl dopisovatelem Československého sportu, měl jsem na to i legitimaci, sem tam mi otiskli zprávu, co nového v atletické sportovní škole Otakary Jandery, tak možná proto ta ramena. Spolu s námi tam postávali Vláďa Jiránek, Jirka Hanák, Přemek Podlaha, Jindra Beránek, Jitka Pražáková, Agáta Čehiliová… Myslím, že každý z nich má heslo ve Wikipedii. Byli jsme zajímavý ročník, to nesporně.

Jaké byly tvé bezprostřední pocity?

Majestátně na nás působila už vrata, šla sotva otevřít, pedel pan Suchomel, rozlehlé a vysoké chodby, důstojní mužové, žen pomálu, patrně vyučující. Mnozí později důstojnosti v našich očích pozbyli, jiní nabyli měrou vrchovatou. Akademický rok začal v obci nomen omen Bláto. Vyfasovali jsme totiž vojenské uniformy a okamžitě odjeli na týdenní brigádu sklízet brambory. K ničemu jinému se mundúry stejně nehodily, protože strana a vláda rok předtím, pobouřena studentským majálesem, rozhodla, že až dostudujeme, dostudujeme-li, žádnými akademickými tituly nás neozdobí – babičko, doktora mít doma nebudeš ‒ a vojenská příprava se na humanitních oborech ruší. Po absolutoriu na dva roky na vojnu! Tak se také o pět let později stalo. Promdětlék si mohl psát na vizitku dětský lékař, my promfil, a plížením plazením vpřed.

Narodil jsem se tři týdny po úmrtí T. G. Masaryka. Máma se s ním byla rozloučit. Takže můžu s nadsázkou tvrdit, že jsem byl v prenatálním stavu na pohřbu našeho prvního prezidenta a jsem tedy současníkem všech československých a českých hlav státu.

Přišlo dřív okouzlení, nebo rozčarování?

Obojí současně. Ještě na Blátě jsme se pohádali o politiku. První příznak budoucí, řekl bych celoživotní schizofrenie. Jirka Hanák, zemitý venkovan a poctivě přesvědčený levičák, vyhrožoval mně a Petrovi pekelnými tresty za naše reakcionářské postoje.

Studenti žurnalistiky a reakcionáři?

Ba právě. Už jsem to slovo použil – schizofrenie. Především jsme byli ještě nezralí bulíci, ale už jsme přeci jen měli něco za sebou. Adorování a posléze zatracování politiků – Masaryk, Beneš, Slánský, vytrhávání stránek z učebnic, začerňování jmen, odhalování pomníků předurčených k pozdější likvidaci, zatýkání kantorů na střední škole přímo před očima žáků, průhledné lži o likvidaci Junáka, časopisu Vpřed, přejmenovávání ulic a náměstí – Verdunská, kde jsem bydlel, na Thälmannovu…Byl by to nekonečný seznam zkušeností.

Proč jste šli v té i jinak těžké době studovat novinařinu?

Každý měl jinou motivaci. Já chtěl být sportovním reportérem Josefem Lauferem, politice jsem se, naivní představa, chtěl vyhýbat. Až život mě poučil. A hned škola sama. Někteří kantoři, zvláště mladí asistenti, se prozradili hned při prvních setkáních v učebnách. „Napište seminární práci o prezidentu Masarykovi. – Kde si můžeme půjčit jeho knížky, v Univerzitní knihovně je vydávají jen na zvláštní povolení? – Číst Masaryka nemusíte, jen o něm pište!“ Výmluvný dialog. „Čtěte francouzského filozofa Rogera Garaudyho.“ O nějaký čas později: „Garaudyho necitujte, ani neuvádějte v seznamu literatury, už to není marxista.“

Ještěže několikeré čistky nepostihly všechny osobnosti. Profesor František Jílek, jazykovědec, popularizátor češtiny, skvělý pedagog (píši o něm s obdivem a úctou v loňském čtvrtém čísle Vitalu), František Gel, prvorepublikový novinář ze slavných Lidovek, aktivní účastník bojů druhé světové války v československých jednotkách ve Velké Británii, jeden z mladých ‒historik Robert Kvaček, profesor literatury, básník, prozaik, Jan Blahoslav Čapek. Ten při své činnosti dával studentům, zejména evangelíkům, možnost vytvářet badatelské kroužky, ve kterých vznikala i zcela původní básnická, prozaická a odborná dílka, například antologie z mladých básníků Pozdravy mládí a naděje. Ti a další osvícení mužové zahraňovali čest fakulty, dávali nám naději, že neprožijeme marná léta.

Studentská idylka?

Také, ale i konflikty. Zase ten Hořejš. Ve druhém ročníku nás vzali na praxi k soudu, abychom sledovali přelíčení a napsali soudničku. Dodnes si nejsem jist, zda to od pana redaktora Gela nebyl záměr, abychom si, jak se říká, čuchli. Na Karláku soudili patru mladých lidí, jakousi pozdní odnož slavných Vyšehradských jezdců. Mladí lidé, bavili se po svém, nebyli členy Pionýra ani svazu mládeže, poslouchali Luxembourg – a to bylo všechno. Ale měli se stát výstrahou ostatním, ať si netroufají a drží hubu a krok. Petr protestoval už v soudní síni, až jsme ho museli krotit, potom na chodbě i venku před budovou. Nebylo snadné ho uklidnit – a sebe také. Je to drobná epizoda, nic z toho nakonec nebylo, kluci a holky byli odsouzeni, my to nějak spolkli, ale zůstalo to v nás, ve mně určitě po celý profesní život. Dal ses, hochu, na nebezpečné povolání, talent, znalosti, schopnosti to všechno má cenu, ale nastanou časy, že ti nebudou k ničemu, svůj charakter a čest budeš dávat v sázku.

Jak často se to dělo v praxi?

Měl jsem veliké, řekl bych životní štěstí, že pan redaktor Gel si při semináři všimnul mého stylu psaní. Ocenil jej a navíc vyřkl osudový soud, že mám vypravěčské, rozhlasové vyjadřování a zeptal se, zda bych nechtěl na praxi do Československého rozhlasu. To jsem byl ve druhém ročníku! Chtěl? Kde jinde bych se mohl tím Lauferem stát! Od léta 1957 jsem praktikoval v rozhlasové sportovní redakci. Mezi hvězdami a pozdějšími legendami. K mikrofonu mě poprvé posadil Karel Malina, první noční službu jsem sloužil s Evou Dobiášovou, později Škutinovou, dnes Křížovou, první sportovní rozhlasovou redaktorkou u nás. Poznal jsem desítky malých sportů, stovky vynikajících prostých, skromných a čestných sportovců a funkcionářů. A dostával další lekce.

Zase schizofrenie?

Víš, jak se v té době oznamovaly výsledky ze světa tenisu? Do semifinále turnaje postoupili – například Patty, Sedgman a Rosewall. Čtvrté jméno chybělo. Znalci poznali, že to je Jaroslav Drobný, z donucení exulant, někdy bez státní příslušnosti, později SAR, Egypt. Když se později v našem tisku nebo rozhlase objevila jména finalistů, věděli jsme, že Drobný svoje semifinále prohrál. V opačném případě, byl-li úspěšný, referování u nás skončilo. A tento Drobný, skvělý člověk a tenista i hokejista, vyhrál v roce 1954 Wimbledon! Až vedení StB muselo povolit, že se to smí oznámit, ale nesmí se dodat, že to je Čech! V rozhlase sloužila právě Eva a později mi vyprávěla, jaké dilema prožívala. „Nemůžu hlásit, že vyhrál Egypťan Drobný, byla bych před celým národem za blbce.“ Řekla tedy, že zvítězil Čechoslovák Jaroslav Drobný. Peklo nastalo. Kolega, slavný hokejový reportér, vyhrožoval, že si ji tedy na výboru prověří a zváží, zda je vůbec hodna reprezentovat Československo, Eva byla totiž vynikající basketbalista, jedna z nejlepších v reprezentačním družstvu. Bylo mi jasné, že ani ve sportu není úniku, že jednou ta rána přijde.

A přišla?

Ve sportu až mnohem později, osudu člověk neunikne, ale lekcí přibývalo. Protože na místo redaktora sportovní redakce se čekávalo léta a zatím žádná naděje nebyla na obzoru, přijal jsem nabídku na místo redaktora zpravodajské směny, ještě jako student. Byla to jedna z mých prvních služeb, když přišla z ČTK zpráva, že arcibiskup Josef Beran byl jmenován kardinálem a odjede pro jmenování do Říma. Věděli jsme, že do té doby byl u nás přísně internován, kriminál hrozil každému, kdo by to veřejně prozradil. Zpráva přísně embargována do pozdního odpoledne, až se potvrdí, že letadlo v Římě přistálo.

Každý měl svoji metodu. Já čekal, až se uvolní místo ve sportovní redakci, jiní se těšili na kariérní vzestup, další rezignovali.

Dnes neuvěřitelné a nepochopitelné ciráty. Tolik se režim drobného statečného muže bál. Již nikdy mu nedovolil vrátit se domů, ani v rodné zemi zemřít nebo být pohřben. Omluvte chlubivou odbočku: Svaté biřmování mi udělil právě on, stáli jsme vedle sebe s pozdějším knězem, vědcem a ministrem školství Petrem Piťhou. Byl to poslední veřejný akt pana arcibiskupa. Den poté zadržen a vržen do klatby. Všichni v redakci jsme kroutili hlavami nad blbostí toho embarga, nikdo se neozval. V povolený čas jsme zprávu bez jediné změny, opět hrozba vyhazovu za jakoukoliv úpravu, odvysílali. A postupně jsme si zvykali, ale nezvykli zcela.

Jak se to dalo přečkat, mělo to vůbec smysl?

Každý měl svoji metodu. Já čekal, až se uvolní místo ve sportovní redakci, jiní se těšili na kariérní vzestup, další rezignovali. A někdy práce měla i smysl. V listopadu 1963 byl spáchán atentát na amerického prezidenta J. F. Kennedyho. U nás začínala večerní služba, já právě nastupoval a šel jsem si do dálnopisného terminálu přečíst zprávy. V té době už k nám, kromě ČTK a TASS chodily, na černo ovšem, i Reuters a AFP. A tam jsem zahlédl zprávu o atentátu, že prezident je raněn, vezou ho do nemocnice. TASS nic, ČTK pochopitelně v poslušné ozvěně mlčela také. Popadl jsem papír, šel do hlasatelny, zjistil, že končí hudební pořad, vstoupil do vysílání a zprávu oznámil. Několikeré porušení předpisů! Dodnes nevím, co to do mě vjelo. Snad jiskřička opravdového rozhlasáctví, hazardérství, fanfarónství – nevím. Náš zpravodaj v USA Karel Kyncl zatím jednal s vedením rozhlasu, kdy a jak zprávu oznámit, a desperát Tejkal ji zatím bez konzultací vykecal. Dodnes se dmu pýchou, Československý rozhlas patřil mezi první evropská rádia, která tuto zprávu přinesla. Vedení asi v návalu starostí na můj čin zapomnělo, neodměnilo mě, ani nepotrestalo.

Vídali jste se s celoživotním kamarádem Petrem Hořejšem?

Jeden čas dokonce na jednom pracovišti. Jenomže Petr je člověk vyslovené múzický a ouřadování zpráv ho ani trochu nebavilo, a tak odešel do Albatrosu. Ale ještě před tím jsme se málem nechali společně zavřít. Inu, roupy a touha trochu se té schizofrenie zbavit. Vypravili jsme se za slavným kolegou Ludvíkem Vaculíkem, tehdejší nejvyšší autoritou rozhlasové publicistiky. Ať nám navrhne téma, že to taky rozbalíme. Téma nabídl. Lákavé a třaskavé: Mladí lidé vstupují do KSČ nejen vedeni ideály, ale i důvody zištnými, že s tou rudou knížkou bude život snazší. Vypravili jsme se na městský výbor svazácké organizace v Praze, MV ČSM. Tajemník nás vyslechl a předstíral, že nemluvíme česky. Něco takového, co o mladých naznačujeme, neexistuje! Pouze s úmysly čistými až svatými vstupují mladí do KSČ! Nejdřív nám to vlídně vysvětlil, potom přidal na důrazu a nakonec vyhrožoval, že si nás prověří on, jaké vlastně máme úmysly. Ale asi to byl lempl, nic se nestalo.

Nebylo co porušovat, co pošlapávat. Nezávislý a suverénní stát jsme už dávno nebyli. Pouze poslušní vazalové, od roku 1948 bez debaty.

Co pro tebe znamenal rok 1968? Schizofrenie pokračovala?

Byl to šťastný rok, krásný rok, nejlepší, jaký jsem v Československém rozhlase prožil. Slovo pravda dostalo nový, dráždivý obsah. Pamatuji si jednu z prvních zpráv Literárních novin, že u nás připadá na deset občanů jeden fízl StB. Dodnes si dávám pozor. Konečně jsem se přestal politiky štítit, spadl jsem do ní až po uši. Natočil jsem pořad o tom, jak to bylo s emigrací Jaroslava Drobného, že posledním impulzem bylo zupácké chování tehdy našeho diplomata ve Švýcarsku, později šéfa Československé televize Jana Zelenky. Vysílal jsem o podvodech ve sportu, o zneužívání spartakiád, reportoval jsem slavné demonstrativní návštěvy jugoslávského prezidenta Tita i rumunského bose Ceauşeska, stal se členem týmu Písniček s telefonem.

A přijely tanky…

Pro mě se moc nezměnilo. Já nesdílel všeobecné pohoršení, že to je porušení nezávislosti, pošlapání suverenity. Nebylo co porušovat, co pošlapávat. Nezávislý a suverénní stát jsme už dávno nebyli. Pouze poslušní vazalové, od roku 1948 bez debaty. Protestoval jsem proti brutalitě, surovosti a vandalství činu agrese. Vysílali jsme z někdejšího kina Skaut, v té době televizního studia, kde se natáčely pohádky (zrovna tam byly kulisy Perníkové chaloupky), nad námi automat u Bumbrlíčků. Už jsme to mnohokrát vyprávěli a popsali, nejpodrobněji v tlusté knížce Jsme s vámi, buďte s námi, říkám, že jsme jako legionáři od Zborova. Když se každý rok scházíme 21. srpna u budovy rozhlasu na Vinohradské 12, navrhuji, aby to příště bylo v telefonní budce, že už nás stejně víc nebude. Ale zajímavé setkání to je. Ověřujeme si, jak se minulost mění, aniž se byť jenom pohnula.

Projevy politiků i ředitelů nejednou vyvolávají dotaz, zda mluví o tom, u čeho jsme byli. Natolik se prostý fakt, že přijely tanky, obsadily barák, ale ten vysílal pořád dál, od řečníka k řečníkovi liší. V důsledku neznalosti, zapomínání, přihřívání stranické polívčičky. A my tam sedíme, alespoň židle nám na chodník dají, a můžeme si zajít na skleničku vína. Zadarmo, prosím. Neposmívám se. Na tom místě je třeba vzdát úctu Pražanům, kteří se holýma rukama postavili tankům, zapalovali uschlou nať ze zelinářství naproti a házeli ji na sudy s naftou. My jsme nic mimořádného neprovedli. Jenom jsme šli do práce, jak jsem nazval jeden pořad o těchto dnech. A čím jsem starší, tím víc mám pochybnosti o tom, zda jsme jenom neposloužili coby užiteční idioti, Myslím, že o nás věděli, znali naše „tajné“ úkryty.

Například jednu noc se nad našimi hlavami ve Skautu, říkali jsme si Vysílač střední Čechy, rozpoutala několikaminutová přestřelka ze samopalů. Ale jaká vlastně přestřelka? Kdo proti komu? Jediní ozbrojenci byli oni. Možná nás chtěli jenom postrašit, ale nepřišli. Snad jsme se všichni dohromady včetně našeho vedení hodili pro blízkou budoucnost jako důkaz „pravé tváře kontrarevoluce“. Ale to už přenechám historikům, my si to přebereme každý sám. Josef Smrkovský nám po návratu do rozhlasu poděkoval, označil za hrdiny, metály nedal, protože prý by nám je „na hrudích rozjezdily tanky“, ale nabídl přednostně poukazy na auto, což bylo v té době terno. Na to jsem neměl peníze, takže jediná medaile je svatováclavský dukát od mé tety s krásným věnováním. Alespoň jsem měl po letech dárek pro syna k promoci.

Jaká byla odveta „nového“ režimu?

Rychlá. Někteří šéfové padli okamžitě, například ředitel Hejzlar, další byli „na čekačce“. Postupně se rušily pořady, nastoupila tuhá autocenzura, srabi vystrčili růžky, sepsali Slovo do vlastních řad a těžko hledali petenty. A pak došlo na hrdla a statky. Přicházeli pánové, které nikdo neznal, zabírali ředitelny, trvalo jim, než si na chodbě přestali plést dveře do studia s dveřmi na záchod. Na Věru Šťovíčkovou řvali, že ani uklízečku dělat nebude, Honzu Petránka nevzali ani k pohřební službě jako šoféra, Jeroným Janíček šel dobrovolně pinglovat. Mě povolali na vojenské cvičení, naprosto nesmyslné a zbytečné. Ze společného stravování s očkovanými vojáky základní služby a polní „hygieny“ jsem dostal těžkou hepatitidu. A ta mě vlastně uchránila od nejhoršího.

Několik let trvaly její následky, zhubnul jsem jako zamlada, soukromě se vyučil fotografem a čekal. Nejbrutálnější hon skončil, řezníci na špinavou práci odešli, nastoupili normalizátoři, úlisní, ale stejně nesmlouvaví. „Mohl bys zůstat, ale sport tě dělat nenecháme, potřebujeme lidi do politiky, sloužit soudruhu Husákovi a jeho vedení,“ nabídl mi tehdejší ředitel Květoslav Faix. Druhý den jsem přinesl výpověď, tady už schizofrenie neměla místo. Sláva, jak jsme mu říkali, náš někdejší dávný kolega, si ji přečetl, zamyslel se a tiše dodal: „Ty ještě můžeš, ale já už z toho vlaku vystoupit nemůžu.“ Myslím, že jel v předním vagonu StB, odtud asi vystupovat nešlo.

Obešel jsem asi dvě desítky potenciálních zaměstnavatelů. Nic. V Olympii mě ředitel ujistil, že by pro mě měl hned několik nabídek, ale že jistě sám uznám… „Nejde to, protože jsem cinknutej?“ „Ale ne. My nediskriminujeme. Nemáme příkaz někoho nepřijmout, máme úkol zlepšit kádrové složení podniku – a uznej, že s tebou to nevytrhneme.“ Uznal jsem a šťastnou náhodou a přičiněním slušných lidí jsem se ocitl podniku Sportpropag a pomáhal na svět hnutí Buď fit. To jsem dost podrobně a s chutí popsal v minulém čísle, nebudu proto zdržovat.

Tam tě to bavilo, byly za tebou úspěchy. Bylo těžké rozhodovat se po listopadu 1989 pro návrat do rozhlasu?

Ani trochu. Žádost o rozvázání pracovního poměru byla současně upřímným poděkováním za smysluplnou desítku let života, od ledna 1990 jsem byl zpátky v Československém rozhlase.

Takže happy end?

Ano i ne – a to se stejným důrazem. Rozpadala se republika, ve funkci šéfredaktora stanice Československo jsem si znovu ověřil poslušnou roli žurnalistiky. Všichni aktéři na politické scéně – a že jich bylo ‒ měli pocit, že jim rozhlas patří, dobré slovo o soupeřích bylo žalovatelné… A později stačilo, aby v pořadu Dobré jitro, jehož jsem byl šéfem, pan Jiří Ješ, nestor žurnalistů, první nositel ceny Ferdinanda Peroutky, pronesl mírně, ale hodně mírně kritickou poznámku o významné, dnes již padlé figuře jedné politické strany a nastalo furore – od partajního sekretariátu po ředitele rozhlasu a podle teorie padajícího předmětu bralo s sebou prémie, honoráře. Jednou provždy a bez obalu: není nezávislé žurnalistiky, sloužíme všichni – každý si může vybrat. Ideje, názory, peníze… A ona svoboda výběru je tím happy endem.

Jak jsi spokojen se stavem žurnalistiky u nás?

Pravdoláskař je nejen zpotvořené slovo, ale současně i nadávka a urážka. Připomíná mi devadesátá léta, kdy v jistých redakcích úkol dne zněl: něco na Havla, rozuměj drb, pomluvu, dehonestaci. Do toho slova i jeho užívání se mi koncentruje bída doby a české politiky. Patří do kbelíku, povážlivě bezedného, lží, pomluv, sprostoty. Napadlo nás někdy, že slovo svině se ujme i v politickém slovníku? Že postupně zdevastujeme jazyk mateřský na maličko obšírnější e-mailové nebo sms sdělení? Že slovo půl prohlásíme číslovkou a bude normální říkat, že na osmém a půltém kilometru kdosi boural, nikoliv dům, ale protijedoucí automobil? Že se kdosi vyškrábe na jakýsi kopec, málem při tom umře, ale vyhlásí, že horu pokořil? Přečteme si titulek České tankové pivo válcuje Evropu, aniž se zachvějeme? Větu, že v Londýně proběhne vrchol atletické sezony, pronese televizní mluvčí, aniž tuší, jakou hrůzu z úst vypustila?

Dost. Již jsem přestal podobné perly sbírat. Špiní notes i mysl. Ale vypovídají o nás, o našem myšlení. Klipovitém, zlobném, uspěchaném. Opájíme se kultem rychlosti. Za miliardy možná časem vylepšíme železniční trať a budeme jezdit vlakem z Prahy do Brna o pár desítek minut rychleji. Pak se zdržíme na refýži šaliny, zajdeme na jedno – a kde budou draze ušetřené minuty?

Karel Tejkal
Narozen 1937 v Praze. Český rozhlasový novinář a publicista. Vystudoval Filozofickou fakultu UK a od roku 1957 spolupracoval s Československým rozhlasem nejprve jako externí spolupracovník sportovní redakce. Později jako zaměstnanec prošel řadou rozhlasových pracovišť, v roce 1968 byl komentátorem politického dění. V roce 1967 vydala Univerzita Karlova jeho skripta Rozhlasové zpravodajství: K některým problémům rozhlasové specifičnosti. Po utužení normalizačního režimu z rozhlasu dobrovolně odešel. Vrátil se do sportovní sféry a psal metodické příručky pro podnik Sportpropag. V lednu 1990 se do rozhlasu vrátil, řídil pořad Dobré jitro a vytvořil řadu rozhlasových seriálů jako Naše století, Tisíc příběhů a Rádio na kolečkách. Za svou práci získal v roce 2008 novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2011 uveden do Síně rozhlasové slávy.

Další deziluze?

Vůbec ne. Jsem starý ‒ je vůbec ještě osmdesátka stáří? ‒ a nemocný, přesto jsem tady rád. Každý jsme svého osudu strůjce, nerozhodují o nás kádrováci, domovní důvěrníci a StB – jenom abych ten kontrast připomenul, jsem vás obtěžoval, tázán panem šéfredaktorem, svými osobními zákrutami života, za což se pokorně omlouvám. Proti příkoří se můžeme bránit – nechytejte mě prosím za slovo, já vím. Prožil jsem protektorát, malé pšouknutí svobody do roku 1948, všechny fáze socialismu, proto jsem za přítomnost vděčen. Nejen proto, že žijeme o sedm a půl roku (!) déle než před rokem 1989. To číslo vyžaduje zastavení, vydechnutí a přemýšlení.

Když jsem v časech vlády jedné strany navštěvoval kamaráda lékaře v motolské nemocnici, vždycky jsem si všímal kontrastního klidu a zlověstného ticha na dětské onkologii. Z deseti pacientů tam devět umíralo. Dnes, potvrdil mi to přednosta Fakultní nemocnice Motol profesor Jan Starý, z deseti dětí jde devět domů bez příznaků nemoci. To číslo jsem si vepsal na svůj štít životního optimismu. Nemodlím se, ale opírám se o ně. A snažím se užívat vždy dvou metod životního poznání. Jako trenér orientačního běhu jsem vždy dětem naléhavě radil: až se v lese ztratíte, nebudete vědět, kde jste, mapa nebude souhlasit s terénem, zastavte, přestaňte jančit a běhat od stromu ke stromu – vzpomeňte, kde jste se ještě v mapě vyznali, vraťte se tam a hledejte cestu znovu, v klidu, s rozmyslem a rozvahou.

A k tomu mi napovídá slavný český lékař profesor Josef Charvát. V roce 1974 mu u nás vydali v Avicenu knížku Člověk a jeho svět. Skvělou, moudrou, dodnes si v ní čítám. Leč nebyla plně marxistická, což v předmluvě neopomněl připomenout Vladimír Novák. Pan profesor Charvát s klidem gentlemana připojil předmluvu svoji: „Komu je vše jasné, má o starost méně. My ostatní potřebujeme si občas uspořádat myšlenky a pokusit se zodpovědět alespoň základní otázky. Jak nám přibývá let, chceme rozumět sami sobě i tomu, co je kolem nás. Významných otázek je však mnoho a spolehlivých odpovědí málo.“

A tak hledám odpovědi metodou orientačního běžce. Snad se neztratím. Zatím vím, kde jsem. A jsem tam rád.