Já a Josef už jsme dospělí. Doma ti zbývají naši bráchové Antonín a Václav. Co budeš dělat, až dospějí i oni?

To ještě nějakou dobu potrvá, ale předpokládám, že se mi zase rozjede práce, to bych byla spokojená, protože bych si mohla si říct, že jsem vychovala děti, věnovala se jim, už je to hotové a teď se mohu věnovat práci. Ráda bych zkoušela v divadle, a pokud by byla i nějaká filmová role, bylo by to fajn, i když já jsem v tomhle opatrná, protože to před kamerou moc neumím a spíš tíhnu k divadlu. Na druhé straně, pokud by přišla nějaká smysluplná – i když to je takové obecné slovo – práce, samozřejmě by mě to lákalo.

Na druhé straně práci a výchovu už jsi jednou dokázala skloubit, když jsem byl malý já a Josef. Je ještě něco dalšího, co podnikneš, až už nikdo z dětí nebude doma?

Konkrétně v hlavě nic nemám. Vzhledem k tomu, že jsem měla život nějak naplánovaný a jela jsem podle nějakého schématu, ale osud tomu chtěl jinak, jsem začala směřovat k tomu, že něco zkrátka naplánovat nejde a je lepší nechat to trochu plynout. Říkám si, že ono se pak něco najde, viz třeba teď zpívání, se kterým jsem v posledních letech začala a mám s ním nějaké plány, kam bych to chtěla dotáhnout. K tomu si pomalu směřuji, to ale bude ještě dlouhá cesta. Ale ano, to je možná takový můj cíl – někam to se zpíváním dotáhnout. Jsem na začátku cesty a baví mě sledovat, jak se to posouvá.

Byla jsi i dětská herečka a hraješ tak v podstatě 40 let. Na jakou roli – filmovou, nebo divadelní – vlastně nejradši vzpomínáš?

Filmových bylo málo. Kupodivu mám ráda, i když to není film, ale televize, roli ve snímku Zádušní oběť. To byla taková židovská tematika a kupodivu proto, že jsem tam neměla úplně velkou roli, spíš střední, ale zase to byla role zajímavá, protože to mělo dramatický příběh a bylo co hrát. Zajímavá práce byla také na filmu Jedna ruka netleská, už kvůli spolupráci s režisérem Davidem Ondříčkem, ale natáčeli jsme to v jistém oparu, protože jste byli malí, Ivan v tom hrál také a do toho se otevíralo Švandovo divadlo, kde jsme zkoušeli úvodní hru. Bylo těžké dát to všechno časově dohromady a měla jsem pak výčitky, že jsem té roli nedala tolik, kolik jsem mohla. A samozřejmě ráda vzpomínám na roli ve filmu Vrať se do hrobu nebo na úplné začátky, na Hordubala nebo Návštěvníky.

U divadelních jsem naopak měla štěstí po celou kariéru – od DISKu přes Činoherní klub v Ústí nad Labem, Palmovku až po Švandovo divadlo. Jedna z úplně nejzásadnějších byla Jenůfa v Její pastorkyni, kterou jsme hráli v DISKu. Ve Švandově divadle to byl Poručík z Inishmoru a paradoxně se hodně ráda vracím ke dvěma rolím z Palmovky, které jsem dělala jako záskok: jedna byla za Mirku Pleštilovou v Nebezpečných vztazích, paní de Tourvel, a druhá byla Constanze z Amadea, kterou jsem přebírala za Kláru Issovou a pak jsme spolu alternovaly. A naprosto zásadní bylo představení ve Viole Noc po rozvodu s Davidem Matáskem v režii Lucie Bělohradské a z poslední doby Rouen 44 v Divadle Bolka Polívky. Tuhle hru napsal Jiří Pokorný mně a Chantal Poullain přímo na tělo. Nic tak těžkého a dramatického jsem nikdy nehrála. Krásná práce.

Poručík z Inishmoru je možná moje první divadelní vzpomínka, kterou mám s tebou spojenou. V představení je hodně umírání a jednou mě nemohl nikdo hlídat, takže jsem strávil představení v zákulisí, které bylo plné zkrvavených figurín herců, jejichž postavy ve hře zemřou.

A pak jsi do zákulisí nechtěl chodit, měl jsi z toho hrůzu.

Tak i takhle vypadalo propojování výchovy nás a hraní v divadle. Jak se ti to obecně dařilo balancovat?

Evidentně se to nějakým způsobem spojit dalo, ale pravda je, že jsem nikde nebyla úplně naplno. O to jsem se nejvíc snažila s vámi, to pro mě bylo nejzásadnější, na druhé straně jsem věděla, že musím být naplno i v té práci, a v praxi to následně vypadalo tak, že pokud jsme měli zkoušku do dvou odpoledne, už jsem koukala na hodinky, že musím končit, protože vás vyzvedávám z jeslí nebo ze školky, a zvlášť když jsem zase večer hrála, jsem chtěla trávit odpoledne s vámi. Nikdy jsem pak té práci neobětovala tolik, kolik by si to zasloužilo.

Čímž se vracíme k první otázce. To je tedy to, na co se těšíš? Že se při zkoušce nebudeš muset dívat na hodinky?

Jo, na to se těším. To jsem měla v Ústí, kdy jsem vás ještě neměla. V době, kdy jsme zkoušeli, jsme se scházeli i odpoledne, když něco nebylo dozkoušené, věnovali jsme se tomu a mě ta intenzivní práce hrozně bavila. Teď mám nějakou menší práci nebo se něco rozjíždí, ale já vím, že ještě pořád to nebude takové, že bych se tomu dokázala věnovat úplně naplno – tak, jak bych já chtěla. Pořád tady jste vy a pořád musím tvoje bratry odvézt na trénink a udělat s nimi úkoly. Hlavně tedy s nejmladším Václavem.

Pro mě je mateřství asi opravdu nejvíc, co mi život nadělil, a jsem ráda, že jsem žena a můžu být máma. A taky jsem ráda, když muž zůstává mužem a občas do toho stolu bouchne. Ale jak už jsem řekla, doba se posunula a je třeba i tohle vybalancovat, abychom se v tom neztratili.

Brala jsi to, že jsi doma, jako oběť? Bylo ti to líto?

Nikdy jsem to nevnímala jako oběť. Byla to moje volba a přes všechny možné útrapy jsem moc ráda, že jsem se takhle rozhodla. Možná mi to někdy bylo líto v situacích, kdy se mě někdo zeptal co teď točím, kde hraju, a když jsem odpověděla, že nikde, byla jsem najednou divná, neúspěšná. Tohle mě asi trochu vzteká, že se člověk poměřuje úspěchem, výkonností. Já jsem opravdu šťastná, že jsem se svými dětmi strávila tolik času a prožila všechny jejich radosti, strasti, horečky, úspěchy, neúspěchy, kyselý obličeje nebo zavřené dveře jejich pokojů. V současné době tedy občas propadám panice, protože bych se k práci ráda vrátila a po té velké pauze je to opravdu hodně těžké. Ale pak se zase uklidním a říkám si, že všechno má svůj čas a když není tohle, můžu dělat něco jiného. Prostě to nechávám plynout, trochu tomu jdu naproti, ale nehrotím to.

Jak touto optikou sleduješ debaty o feminismu a o tom, že by se role v domácnosti měly vyrovnat?

Tak tohle by bylo na delší povídání. Jsem konzervativní a myslím, že v základu jsou ty mužské a ženské role rozdělené správně. Doba se samozřejmě posunula a je skvělý, že muž vyluxuje, vyndá nádobí z myčky, občas uvaří, nakoupí… Jestli to někomu vyhovuje, ať si ty role vymění. Je asi dobře, že ta možnost tady je. Pro mě je mateřství asi opravdu nejvíc, co mi život nadělil, a jsem ráda, že jsem žena a můžu být máma. A taky jsem ráda, když muž zůstává mužem a občas do toho stolu bouchne. Ale jak už jsem řekla, doba se posunula a je třeba i tohle vybalancovat, abychom se v tom neztratili.

Černá a bílá

S tátou máte unikátní situaci. Já a Josef jsme na chlup stejní jako Tonda s Vašíkem. Tonda je povahou, ale i vzhledově podobný mně a Vašík zase Josefovi. S nadsázkou se tak dá říct, že jste si naši výchovu mohli zkusit ještě jednou. Dokázala bys pojmenovat, v čem byla ta druhá výchova jiná? Co jste se rozhodli změnit?

Tak určitě je jiná v tom, že jsem u druhých dvou synů zůstala dvanáct let doma. Když jste byli malí vy, tak jsem pracovala, ale u dvou mladších jsem záměrně zůstala doma, protože mě to s dětmi bavilo a po zkušenosti s vámi jsem věděla, že období, kdy jsou děti malé, uteče rychle a že je to zároveň to nejhezčí období, řekněme od dvou do šesti let. Ono každé období je nějak hezké, ale do těch šesti je to takové fajn. Pak jdou děti do školy, člověk s nimi musí přežít základku, pak je takové plonkové období puberty a pak to zase začne být fajn až třeba v těch osmnácti, kdy si děti udělají řidičák a můžou nás někam vozit. 

A vnímáš tedy, že jsi ve výchově, v přístupu něco změnila?

U Tondy a u Vašíka jsem už, co se výchovy týče, řadu věcí vypustila. Zjistila jsem, že věcí, na kterých si člověk musí trvat, je vlastně málo. Spíš to nechávám nějakým způsobem plynout a čas od času to koriguji, aby z kluků vyrostli slušní lidé, ale to si myslím, že bylo v zásadě i u vás. Asi jsem na vás víc křičela, ale to bylo také dané tím, že jsem byla extrémně unavená, že jsem musela zvládat spoustu věcí najednou a do toho jsem brala prášky na depresi, takže to pro mě nebylo úplně jednoduché. Pak jste to odnášeli tím, že jsem na vás někdy křičela z vyčerpání, z únavy, ale to tak bohužel prostě je a vás to s vašimi dětmi čeká taky.

Co už teď necháváš plynout, co jsi u nás nenechávala? Vzpomeneš si na něco?

Asi nevzpomenu, jen si uvědomuji, že to u Vaška a Tondy nechávám víc plynout, což vy samozřejmě můžete vnímat jako nespravedlnost, protože mi často říkáte, že to, co kluci teď mohou, jste vy v jejich věku nemohli, ale na druhé straně s vámi jsem toho víc podnikala. Furt jsme chodili do bazénů nebo na hřiště, což už mě teď nebaví, takže k tomu využívám akčnější kamarádky, které mají své první děti a mají na tyhle výlety energii. I když teď, když jsou i Tonda s Vašíkem už starší, už ani je tyhle aktivity tolik neberou.

Čas od času nám vyprávíš, jaké to bylo za „totáče“ a jak jsi 17. listopadu dostala obuškem. Že byl komunistický režim špatný, jsi předpokládám věděla vždycky. Odkdy jsi ale politiku vnímala nějak aktivněji? Bylo to kolem roku 1989?

Tak devětaosmdesátý nás ovlivnil hodně. Vyrůstala jsem v rodině, kde komunismus byl úplně špatně, rodiče poslouchali Hlas Ameriky a byla to jasná černá a bílá, přes to zkrátka nejel vlak. Že bych se ale politikou nějak aktivně po roce 1989 zaobírala… Vlastně jsem jela dlouho v módu, že levice se rovná špatně a pravice naopak dobře. Dlouho jsem ještě byla pod vlivem rodičů, hlavně táty, který vstoupil do ODS a byl několik volebních období v zastupitelstvu na Praze 5. Pro mě to tedy bylo jasné a příliš jsem nad tím nepřemýšlela. Až postupem času se to začalo víc formovat k tomu, že přeci jenom sociální politika není úplně špatná. Na druhé straně asi pořád víc tíhnu k tomu, že se má člověk postarat sám o sebe, ale to už uhýbám od odpovědi.

A jak to bylo s tím obuškem?

Byli jsme na Národní třídě, a když nás začali malým koridorem pouštět, dostávali jsme obuškem. Nebylo to vůbec nic zásadního, jen je to takové zajímavé povídání pro děti, jak byla maminka statečná a dělala revoluci.

Ale narazila jsi na zajímavé téma. Černá a bílá to byla pro řadu lidí ještě řadu let. Čím se ti ten pohled následně změnil? Bylo to zkrátka dané časem?

Asi časem a pak, když si člověk zpětně čte o událostech 90. let, které zmapovali tví kolegové, je to samozřejmě hrůzostrašné. Na druhé straně vím, že i lidé ze zahraničí se podivovali, čemu se my divíme, že to je zkrátka politika, která chtě nechtě podvody a korupci přitahuje a ti politici v tom musejí nějak umět chodit, nějak to vybalancovat. Co v nás myslím zůstalo, je, že jsou tady lidé furt hodně zvyklí na všechno nadávat, ale pořád se nechtějí postarat sami o sebe. Pořád je tady přítomná taková ta závist, že když je někdo bohatý, určitě k majetku nepřišel čestně. To jsou takové věci, o kterých teď přemýšlím, a hodně v tomhle přemýšlení hraje roli rodinná historie, kdy my jsme toho majetku měli opravdu hodně.

Děda mého táty byl slavný operní pěvec Emil Pollert, který byl i úspěšný podnikatel. Jeden čas řediteloval Švandovu divadlu, které patřilo jeho švagrovi, založil letní scénu Arénu a také lesní divadlo v Šárce. Také máme v rodokmenu slavné architekty, kteří postavili opravdu významné budovy nejen v Praze. Všichni poctivě a hodně pracovali a v osmačtyřicátým jim to komunisti všechno vzali, velký dům v Dobřichovicích rozparcelovali a nastěhovali do něj cizí lidi. Mám pocit, že takové tendence jsou teď také. Teď jsem například sledovala příběh bývalé starostky Prahy 5 Renaty Zajíčkové, která vlastní školu a nechtěla v ní otevřít třídy pro státní základní školu. Byly proti tomu nějaké petice, že jak si to může jako dovolit, když nejsou místa pro děti? Říkala jsem si: jasně, z morálního hlediska bych se já zachovala jinak, ale na druhé straně je to její a může si s tím dělat, co chce. Připomnělo mi to právě ten dům v Dobřichovicích, i když je jasné, že je to jiná situace.

Já si myslím, že každá mládež je super, protože přináší něco nového a někam svět posouvá. Je blbost na to nahlížet tak, že je to špatně.

Není tohle právě ono černobílé vidění světa? Přeci jen jsou to opravdu hodně odlišné situace.

Proto to v sobě hodně řeším. Dřív jsem byla mnohem víc černobílá, teď i z vlastní životní zkušenosti vím, že ty věci černobílé nejsou a že životních cest a názorů je mnoho. Teď asi mnohem víc tíhnu k nějakému vyššímu principu. Dokážu leccos omluvit nebo se nad něčím nerozčílit, ale sleduji určité morální hledisko činů.

Ty i táta jste nás samozřejmě v politickém přemýšlení ovlivnili. Každoročně už odmala chodíme 17. listopadu na Národní třídu a o politice se bavíme. Je něco, v čem jsme tě politicky ovlivnili my? 

Jsem poměrně konzervativní člověk, protože jsem zkrátka vyrostla v úplně jiné době. Snažím se ale nezabřednout do nastavení, že za nás to bylo nějak a tomu, co je nyní, už nerozumím a rozumět nechci. Teď jsem měla debatu s Josefem, kdy já jsem řekla, že už úplně nerozumím tomu, že existuje někdo, kdo se cítí být nebinární. Nebo že by se mělo říkat vážení hosté a hostky místo pouze vážení hosté. Nebylo to tak, že bychom se vyloženě pohádali, ale diskutovali jsme o tom.

Asi bych teď samozřejmě mohla být již napořád proti tomu, ale mě baví ten vnitřní boj, kdy já mám nějaký pohled, který si postupem času upravuji. A v tomhle vnitřním boji mi pomáháte vy. Nakonec je to tak vždy a bylo to tak i za nás, že se říkalo: no ta dnešní mládež, ta je hrozná. Já si myslím, že každá mládež je super, protože přináší něco nového a někam svět posouvá. Je blbost na to nahlížet tak, že je to špatně. No a co si od vás beru, je, že jste milí, že je s vámi legrace a máte sociální cítění. Moc se mi líbí, jak jste se k životu postavili.

Zajímavá životní fáze

Nejdřív ses starala o svého nemocného tátu, vzápětí pak i o mámu. To je samozřejmě obrovská životní zkušenost. Kam tě posunula? V čem byla Klára Trojanová předtím jiná než poté?

Hodně mi to posunulo vnitřní hranice toho, co všechno se dá zvládnout a čeho je člověk schopný. Já si od svých 18 let říkám, kdy už budu dospělá. Ten pocit dospělosti nepřišel ani v těch 18, ani když jsem se vdala, ani s prvním dítětem, ani s druhým, třetím nebo s čtvrtým. Pak nastala tahle situace, kdy jsem se musela postarat o rodiče, a najednou ta dospělost přišla. A vlastně hezky, i když to samozřejmě bylo psychicky extrémně náročné období, ale to jsem zjistila až po těch sedmi letech, kdy tohle trvalo. Musela jsem fungovat. Vždycky jsem si myslela, že to nejhorší, co člověka může s rodiči potkat, je utírat vlastnímu tátovi zadek, a zjistila jsem, že na tom vůbec nic není, že tyhle věci vlastně dělám ráda, a našla jsem si díky tomu k rodičům moc hezký a najednou úplně jiný vztah.

Ani jsem to nevnímala tak, že jim něco vracím, bylo to tak nějak automatické a jsem za tu zkušenost ráda. Bylo to i určité posouvání hranic, což je obrovsky důležité, neustrnout na jednom místě a vystupovat ze své komfortní zóny. A díky téhle zkušenosti jsem se pak přihlásila do Nadace rodiny Vlčkových, která se věnuje paliativní péči. Asi před rokem jsem se nabídla, že bych u nich ráda pracovala. Že sice nemám žádné vzdělání, nejsem manažer, doktor, právník, ale mám chuť. Taková drzost. Přemýšleli jsme tedy, čím bych jim mohla být prospěšná, a nakonec jsme využili mých uměleckých sklonů. Jsme taková malá skupinka čtyř lidí a vymýšlíme různé projekty, jak přes umění odbourávat předsudky o smrti, vysvětlovat, co to vlastně je paliativní péče, pokoušet se změnit přístup k umírání, k těžkým životním situacím.

V polovině června budeme mít ve Viole premiéru hry psané přímo pro nadaci na téma vyrovnání se se smrtí dítěte. Zní to hrozně, ale mělo by to být milé, veselé, vtipné a samozřejmě i dojemné. Také vymýšlíme různé komiksové příběhy a v plánu jsou další věci. Kreativní a velmi zábavná práce. Občas jezdím na konzultace s odborníky, byla jsem i na pár přednáškách na medicíně. 

Vždycky jsem si myslela, že to nejhorší, co člověka může s rodiči potkat, je utírat vlastnímu tátovi zadek, a zjistila jsem, že na tom vůbec nic není, že tyhle věci vlastně dělám ráda, a našla jsem si díky tomu k rodičům moc hezký a najednou úplně jiný vztah.

V čem to byla přínosná zkušenost? Pomůže ti například získat trochu větší nadhled ve smyslu, že věci, které tě trápily dříve, tě po takovém zážitku už netrápí?

Že by mě něco předtím trápilo a pak už ne, to si nemyslím. Spíš šlo opravdu o ten najednou intimní – až úplně intimní – vztah s rodiči. Dělalo mi radost se o všechno postarat. Tenhle byt, kde teď sedíme, jsem stěhovala několikrát tam a zase zpátky, pořád jsem jezdila za mámou, která dělala různé blbosti. A že jsme byli u táty schopní jej doprovodit až do jeho smrti, je pro mě jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších zážitků v životě. Tím, že jsem s ním byla až do úplného konce, jsem zjistila, že smrt vlastně není nic tragického. Zkrátka to přijde. A on, když umíral, byl spokojený, klidný, se vším smířený a vlastně hezký. Prostě usnul a bylo. To bych přála každému, ať si tímhle projde, protože to je tak dobrá zkušenost.

Proto teď spolupracuješ s Nadací rodiny Vlčkových, jak jsi o tom mluvila?

Jsem chronický pomahač. Ostatním pomáhám někdy až nezdravě a taky se s tím učím nějak zacházet, že bych měla pomáhat jenom tam, kde je to žádaná pomoc. Odmalička mám velké sociální cítění, jsem kvůli tomu hrozná plačka a všechno mě dojímá. Ty zkušenosti, o kterých jsem mluvila, mi v tomhle posouvají hranice, protože v takových chvílích člověk musí fungovat naprosto realisticky a pragmaticky. I kvůli tomu jsem se nabídla, že bych chtěla v nadaci pracovat. Vlčkovi se totiž věnují dětské paliativní péči a smrt dítěte je obrovské posouvání těchhle hranic, protože to je to nejhorší, co člověka může potkat.

A přístup Vlčkových a celé jejich nadace je, že na každé chvilce záleží a že i ta smrt může být i hezká, veselá, že to patří k životu a že se to dá udělat tak, aby ta hrůza nebyla tolik dramatická. Zní to hrozně, ale myslím, že to je jediný způsob, jak takovou událost přežít. Když jsem to konzultovala s odborníky na paliativní péči, tak tenhle můj důvod, tedy posouvání mých hranic, potvrdili, že je v pořádku, že to není nic sobeckého. Pokud má člověk samaritánské sklony, je to sice fajn, ale také to nikam nevede a je to ubíjející. Napadá mě, že furt mluvím o posouvání hranic.

Asi je to pro tebe zkrátka důležité téma. 

Musím říct, že jsem se opravdu ocitla ve velmi zajímavé životní fázi a jsem za ni přes všechny bolesti vděčná.

Klára Trojanová (1971)

Vystudovala činohru na DAMU, ale už předtím ztvárnila řadu rolí, například ve filmu Vesničko má středisková nebo v seriálu Návštěvníci. Po studiu postupně prošla Činoherním klubem v Ústí nad Labem, Divadlem pod Palmovkou a zatím poslední kmenovou scénou pro ni bylo Švandovo divadlo. S manželem Ivanem má čtyři syny: Františka, Josefa, Antonína a Václava. V současnosti spolupracuje s Nadací rodiny Vlčkových, která se zabývá dětskou paliativní péčí.

František Trojan (1999)

novinář, studoval (a nedostudoval) žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě. Od roku 2021 je redaktorem týdeníku Respekt, se kterým začal spolupracovat o rok dříve. Ještě dříve přednášel pro školy a veřejnost o dezinformacích s organizací Zvol si info.