Naše voda je nejsilnější!

Tak zněl archaický, leč působivý reklamní slogan. Chlubily se tak pomalu každé lázně. Kde měli v minerálce hodně železa, tam hned léčili bledničku (chudokrevnost), zvýšený obsah Glauberovy soli či jiného projímadla sliboval univerzální léčbu trávicího traktu, od tyfu a cholery až po žaludeční neurózy. Nejvšestrannější indikace se nabízely tam, kde vyvěraly kyselky, totiž minerálky s obsahem rozmanitého procenta oxidu uhličitého (a dalších prvků).
Zejména na kyselkách různého chemického složení i teplot vyrostla kdysi celoevropská, ba světová sláva tzv. západočeského lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Františkovy Lázně. Hned dodejme, že původně šlo spíše o čtyřúhelník, neboť jedinečnou pověst i klientelu mívaly též Teplice. Přišly však nakonec o pracně vybudované renomé zejména vinou povrchového hnědouhelného dolování v okolí. Ještě jedno zpřesnění: Zmíněný čtyřúhelník byl a vlastně zůstává ve skutečnosti mnohoúhelníkem, vždyť na severozápadě Čech dodnes fungují i další menší lázeňská městečka – připomeňme aspoň Konstantinovy Lázně, Kynžvart a Jáchymov.
Ačkoli jsou naše lázně rozesety po celém území republiky (jmenujme zástupně aspoň Janáčkovy Luhačovice či Poděbrady srdcařů), do proslulého karlovarského regionu nadále míří za zdravím, regenerací či relaxací kolem 80 procent všech domácích i zahraničních lázeňských hostů. Jejich počet, a to celostátně, v posledním desetiletí zase plynule roste (asi 400 000 ročně), přibývá zvláště cizinců – Němců, Rusů, Arabů, ti tvoří dnes už přes 40 procent klientely. Nicméně platí, že počet provozovaných lázeňských lokalit v Čechách a na Moravě se oproti jejich vrcholnému věhlasu na přelomu 19. a 20. století podstatně zúžil, a to na pouhou třetinu. Mnohé prameny ztratily svou zázračnost (například Nerudovy Sedmihorky, barokní Kuks či lázně Pražanů Zbraslav), domnělou léčebnou funkci jiných účinněji nahradila moderní medicína, další čarovné vody zmizely – třeba pražský Svatováclavský pramen, kdysi ceněný, dnes zapomenutý, teče podzemím někde pod Tančícím domem a mizí ve Vltavě. Podle novějších statistických údajů (r. 2006) je u nás dnes v provozu nikoli už 250, ale pouze asi 85 lázeňských zařízení. Přesto v lázeňství nepochybně zůstáváme i nadále evropskou mocností. A léčivé prameny právem považujeme za naše národní, či, jak se říká, rodinné stříbro.

Znali snad lázně už neandrtálci?

Dopřejme si kratičké ohlédnutí do hlubokého dávnověku. Pozůstatky vůbec nejstaršího středoevropského neandrtálce byly objeveny na dně termálního pramene v Gánovcích u Popradu. Našel se tam travertinový odlitek lebky, jejíž stáří se odhaduje na 70 000 let. To do té minerálky praotec Janeček spadl, když ji pil? Chodil se tam snad, na smrt nemocný, dokonce už léčit? Pochopitelně nic bližšího nevíme. Ale tušit můžeme: v témže prameni byly totiž nalezeny i jakési zbytky pohárků po lidech z doby bronzové. Čili z časů sice podstatně mladších (asi před 7000 lety), přesto dávných. Není to pozoruhodné?
Ve známém Prazřídle v již zmíněných Teplicích v Čechách byly nalezeny starořímské mince. A nedaleko, v Obřím prameni u Duchcova, kdosi kdysi zanechal keltské duhovky čili mince z počátku našeho letopočtu. Z jiných dokladů víme, že dodnes existující zvyk vhazovat někam penízky, měl už ve starověku dvojí symbolický význam: první – sem se chci vrátit, druhý – děkuji! Například za vyléčení.
V dobách antiky si staří Řekové a zvláště pak Římané dosyta užívali nejen veškerých myslitelných radovánek v luxusně vybavených lázních s bazény, vyhřívanou vodou, centrálním topením (tzv. hypokausty), masážními salóny, atd., ale mnohá tato nákladná relaxační zařízení, budovaná dokonce i pro plebs, vznikala zpravidla u vydatných zřídel termálních či minerálních vod. Čili evidentně sloužila nejen zábavám, ale i terapii. Mnohá lázeňská místa byla posvátná, například Thermopyly, Tivoli u Říma, Efez či Pergamon v Malé Asii. Na sklonku císařství prý bylo v římské říši snad 900 lázeňských komplexů, do nichž se soustřeďoval jak životní styl dolce farniente (sladké zahálky) či neřest, tak i poměrně vyspělá galénovská léčba.
Poslední střípek z prastaré mozaiky: vojáci římských legií natolik uvykli pravidelné hygieně, ale nepochybně i lázeňské rekondici a rehabilitaci, že své vojenské tábory v evropských i maloasijských koloniích nejčastěji zakládali v místech, kde vyvěraly termální prameny. Takže někdejší římské ležení Vicus Aquarum je dnes švýcarský Baden, tábor Aque Grani jsou Aachy, Aque Mattiacae nesou jméno Wiesbaden, Aque Aureliae pak Baden-Baden.
Hle, lázeňství, a to ve všech podobách, od rekreačních funkcí až po úlohu léčebnou, má tisícileté tradice. Vždyť divotvorné prameny obdobně využívali a považovali za dílo svých bohů už staří Egypťané i ostatní velké civilizace starého Orientu.

Středověk skoro na všechno zapomněl

Antické římské lázeňství už bylo vskutku obdivuhodně vyspělé. V lázeňských okrscích vznikaly proslulé lékařské školy – např. známý Pergamon byl rodištěm i působištěm geniálního Galéna. Většina procedur, užívaných i v našich novodobých zařízeních, totiž koupele, pitné kúry, bahenní či rašelinové zábaly, masáže, klystýry, medikamentózní léčba aj., to všechno byly postupy známé už před dvěma tisíci lety. Hlavními léčebnými indikacemi byly už tehdy chronické choroby kloubní, trávicí poruchy, nemoci ledvin a močové soustavy. Po pádu Říma, v barbarských stoletích tzv. stěhování národů, byly všechny lázeňské komplexy zničeny. Staly se zásobárnami stavebního materiálu, přičemž celý léčebný systém upadl na takřka půldruhého tisíciletí v zapomnění, aby byl pak v čase renesance pracně znovuobjeven.
Slyšíme sice z různých stran, že středověcí trubadúři či šlechtici se za asistence sličných dívek rádi koupávali ve vodě plné vonných květů, případně ve víně, jenže to zřejmě byly zábavy provozované výhradně v skrytém privátu. Křesťanská církev podobným excesům rozhodně nepřála. Na rozdíl třeba od islámu katolický klérus halasně brojil nejen proti hříšnému kultu nahého těla, ale i proti koupelím, kosmetice, hygieně, proti péči o fyzickou stránku života vůbec, protože absolutní přednost měla duše obrácená k Bohu. Takže řeholníci některých denominací se směli koupat jen jednou ročně a ctnostná sv. Alžběta byla vynášena do nebes i proto, že se nekoupala nikdy. Proti gustu …

Vstupní extrémy: macerace těla a vodní obžerství

U kolébky novověkého lázeňství stála v roli sudiček naivní, útržkovitá, navíc poněkud vulgarizovaná dogmata zapomenuté antické medicíny. Hippokrates i Galénos kdysi učili, že obecnou příčinou chorob je přítomnost zlé materie v lidském těle. Léčba má za úkol škodliviny z organismu tak či onak vyhnat. Jak dnes víme, intuice otců medicíny nebyla úplně pomýlená, v případě renesance lázeňství však vedla ke dvěma dosti drastickým koncům. V úvodní etapě, asi od 16. do sklonku 17. století (to už si budovaly příští proslulost např. Karlovy Vary), se kardinální lázeňskou procedurou staly drasticky dlouhé koupele. Prodlužovaly se o hodinu denně také až na 10 hodin, poté se zase krokově zkracovaly. Předpisy na celou kúru běžně ordinovaly až 200 hodin macerace, při níž se na pokožce pacientů objevovaly záněty a boláčky, tzv. lázeňská vyrážka – vítaný důsledek, neboť to prý si škodliviny našly cestu ven z těla. Že šlo fakticky leckdy naopak o zevní infekci, byla už jiná otázka …Heroicky dlouhé koupele v horkých termách, v sodovce, železe nebo síře přinášely občas natolik závažné komplikace, že se v průběhu 17. století postupně začala dávat přednost spíše pitným kúrám. Od té doby kromě van, necek a bazénků začaly v lázních vyrůstat nad vývěry pramenů pavilónky, kryté kolonády a vycházkové parky. Horší však bylo, že zničující louhování pacientů časem vystřídal jiný extrém – klienti se ve velkém zavodňovali zevnitř. Od čím dál drastičtějšího proplachování a vyvolávání průjmů bezpočtem litrů minerálky denně (ordinovalo se až 40 litrů denně) se očekávalo, že zlá materie se vyplaví do střev a opustí tělo. Je pravda, že vodní opilství přinášelo výsledky při žaludečních katarech, po žloutenkách, u jaterních chorob, vedlejší efekty byly ovšem často viditelné: pacienti převodněním doslova otékali.
Trvalo ještě sto a více let, než se na sklonku 18. a zejména v 19. století extrémy vybouřily a srovnaly. Díky pokrokům chemie, lékařské vědy, díky zkušenostem děděným z generace na generaci se jak extrémní macerace nekonečnými koupelemi, tak i bohatýrské pitné kúry snížily a ustálily na vědecky odůvodněných umírněných dávkách, jak je známe dnes.

Zlatý věk našich lázní

Ačkoli se to tvrdí o Karlových Varech, jež založil už Karel IV. kolem r. 1350, ve skutečnosti byly našimi nejstaršími využívanými lázněmi patrně Teplice v Čechách, odkud se v karlovských časech dávno dodávala točená vřídelní voda do Chebu. Karlovy Vary ovšem byly a zůstávají našimi lázněmi nejslavnějšími i nejnavštěvovanějšími, kam v časech vrcholného boomu (před rokem 1900) jezdilo i 70 000 návštěvníků ročně. Za nejkrásnější se právem považují Mariánské Lázně, a to díky skvělým parkovým úpravám zahradníka Václava Skalníka, jenž na přelomu 18. a 19. století dokázal proměnit klimaticky drsné bažinaté údolí na architektonicky dokonale vyřešený, jediný ohromný sad. Jestli jsou Mariánky jako klenot zasazeny do intaktní přírody, pak Františkovy Lázně, naše nejintimnější a v západočeském trojúhelníku nejmladší (začátek 19. století), vynikají harmonií biedermeierovské architektury velmi uměřeně a přirozeně vetkané do zeleně. Třebaže do českých lázní, které byly až do roku 1945 zcela německé, už kolem počátku 18. století často přijížděli významní hosté – léčil se tu i sám car Petr Veliký – skutečné světovosti naše balneologie dorostla až v časech Goethových (+1832), jenž strávil ve všech lokalitách Karlovarska více než tři roky života. Prosperita přetrvávala až do 1. světové války, byť na přelomu letopočtu začala VIP klientela postupně dávat přednost moři, zejména francouzské Riviéře, později i horám, zvláště Alpám. Nicméně v průběhu 19. století, kdy se balneologie propracovala na vědeckou úroveň, se naše velké lázně staly nejen vyhlášenými léčebnými centry, ale i nejvyhledávanějšími mondénními středisky odpočívající a dovádějící smetánky: tak trochu se vrátil dávný ideál antiky – zdraví především, ale dolce farniente také není k zahození …
Obě světové války, zejména druhá, znamenající odsun nejkvalifikovanějších sil, se staly ouverturou k odborářskému lázeňství, poznamenanému masovostí, rovnostářstvím a povrchností. Ačkoli nelze neuznat, že lázeňská péče o pracující měla mnoho nesporně pozitivních sociálních stránek, po roce 1989 se všechny naše lázně musely vzpamatovávat z těžkého zanedbání a podfinancování.
Dnes už je situace znovu nadějná. Příval klientely svědčí o tom, že se kromě blahodárných léčebných účinků našich lázeňských lokalit vrací k českým a moravským vřídlům prastarý antický ideál blahobytného života. Dnes se tomu říká wellnes, antistresové programy, rekondice, rehabilitace, zážitková turistika a všelijak jinak. Kolem termálních a minerálních vývěrů se sice už dávno nedějí zázraky, avšak pulzuje zde svěží, aktivní a zajímavý společenský, kulturní a sportovní život.