Češi mu to vracejí obdivem i vysokými prodeji jeho knih. Nedávno se ale známý polský autor odmlčel. Prožil silnou osobní krizi, kterou rekapituluje ve své nejnovější knížce Projekt pravda.

Česko je nedílnou součástí každé jeho knihy a figuruje v řadě jeho reportáží. On sám se označuje za čechofila, který se s Prahou a českými tématy potkal vlastně náhodou. „Až do svých 35 let jsem v Česku nikdy nebyl. Až v roce 2000 jsem dorazil do Prahy na reportáž o Heleně Vondráčkové. Uslyšel jsem češtinu a zněla mi ohromně melodicky. Hned jsem se do ní zamiloval,“ vzpomíná Mariusz Szczygieł.

V tuzemsku patří k nejznámějším polským autorům současnosti. Jeho bestseller Gottland z roku 2007 dosáhl nákladu v řádech desetitisíců a dodnes se prodává. Stejně jako jeho následné reportážní knihy Láska nebeská nebo Udělej si ráj.

Reportér, rozkročený přes obě strany hranice představuje známé i méně známé české a polské příběhy vytříbeným stylem, na tuzemské scéně nevídaným. „Píše skvěle, zná váhu slova, významu, pointy a především faktů,“ napsala o Szczygiełovi legenda polské reportáže Małgorzata Szejnertová v předmluvě k výběru z reportáží Neděle, která se přihodila ve středu. Totéž může bez váhání zopakovat každý recenzent Szczygiełových knih.

Kluk ze Zlotoryje

Sám polský reportér tvrdí, že se k psaní reportáží dostal velmi přirozeně, ale proti rodinné tradici. „Do 14 let jsem si myslel, že budu pracovat na hotelové recepci a pak budu ředitelem hotelu. Celá moje rodina totiž pracovala v hotelu ve Zlotoryji,“ popisuje své dětství na jihozápadě Polska, ve zhruba šestnáctitisícovém městečku nedaleko slezské Vratislavi.

„Už tehdy jsem si ale založil vlastní časopis s názvem Hoteliér,“ směje se. „Psal jsem hodně a podle učitelů dobře. Učitelka polštiny mi proto zadávala doplňující úkoly a koupila mi k tomu zvláštní sešit, protože do toho normálního už se nic nevešlo. Na konci osmé třídy jsem sepsal text ze společného výletu, který skončil i s fotografiemi ve školní kronice. Spolužáci mi už tehdy říkali, že jsem opravdový novinář, což mi hrozně lichotilo. Během vstupu na gymnázium jsem byl už pevně rozhodnutý, že se jím opravdu stanu,“ dodává Szczygieł.

Snažím se psát vážně, ale nerezignovat na vtip, legraci. To vše opatří k sobě.

Obdivuje český humor i odstup a promítá ho i do svého popisu reportérských začátků. „Byl jsem jedináček, který měl pocit, že ho kluci na dvorku moc neberou. Hrál jsem špatně fotbal, tak jsem se snažil na sebe strhnout pozornost jinak. Vyprávěl jsem jim proto vymyšlené, ale zábavné historky. A později, když se ukázalo, že mám jedničky z polštiny, jsem jim psal úkoly. Tehdy jsem se poprvé začal živit psaním,“ usmívá se polský reportér.

„Pochopil jsem, že umím zaujmout tím, co dělám. Své první reportáže jsem ale napsal hlavně proto, abych viděl vytištěné své jméno a lidé si řekli, že ten Mariusz ze Zlotoryje vlastně není hloupý kluk,“ uculuje se Szczygieł.

Sebevražda, prostituce a další tabu

Jeho kolegové ale tvrdí, že o reportérově talentu nebylo pochyb už od počátku. Szczygieł na sebe navíc opravdu uměl strhnout pozornost. Třeba tím, že se jako mladý reportér v osmdesátých a devadesátých letech minulého století po hlavě vrhal do popisu řady tabuizovaných témat. Sebevražd mladých lidí, nastupující prostituce i řadě dalších problémů, které v nově svobodném Polsku vyplavávaly na povrch.

V reportérské redakci deníku Gazeta Wyborcza, jakési polské obdoby české Mladé fronty, navíc našel výborné profesionální zázemí.

„Učil jsem se od skvělých reportérek, jako je Hanna Krallová nebo Malgorzata Szenertová. Chtěly, abychom psali věcně, konkrétně, novinově, neujížděli na svých názorech a nenechali se unášet příliš literárním stylem. To mi ohromně pomohlo,“ vypráví Szczygieł s tím, že to v žádném případě neznamenalo rezignaci na formu textu. Naopak.

„Miluju, když má každý můj text jiný styl. Líbí se mi hledání a nesnáším nudu. Snažím se psát vážně, ale nerezignovat na vtip, legraci. To vše opatří k sobě,“ popisuje svůj unikátní reportérský styl, který ho po nástupu nového tisíciletí postupně proslavil i v Česku. Vedle psaní se Szczygieł doma v Polsku postupně prosadil i jako televizní moderátor, který se nebojí dotýkat řady kontroverzních a osobních témat. A v konzervativním katolickém Polsku otevřeně přiznal, že je homosexuál žijící ve svazku s partnerem.

Bez emocí a bez víry

Blízkost k liberálnímu a uvolněnějšímu Česku v sobě Mariusz Szczygieł objevil až v 35 letech, během první reportážní cesty do Prahy na přelomu tisíciletí.

„Helena Vondráčková tehdy během našeho rozhovoru brzy přešla z lámané polštiny do češtiny. To samé pak nastalo s její někdejší kolegyní zpěvačkou Martou Kubišovou. Ukázalo se, že mluví hodně špatně anglicky a já tím jazykem nevládnu skoro vůbec. Takže jsme zase skončili u češtiny, kterou jsem se pak rozhodl naučit. Do roka jsem ji v zásadě uměl,“ říká Szczygieł hrdě.

Normalizační příběhy Vondráčkové a Kubišové, stejně jako historie obuvnického impéria Tomáše Bati, Stalinova pomníku a řada dalších příběhů z moderních československých dějin posléze ožily ve Szczygiełových reportážích, kterými si okamžitě získal tisíce tuzemských čtenářů. Polský reportér tvrdí, že tady na nějaký čas našel druhý domov. Civilní, liberální, bez polských emocí a hysterie. „Nejvíc se mi na Češích líbí jejich nadhled a kritičnost. Často dávají otazník tam, kde má Polák už dávno tečku,“ říká.

Souvisí to podle něj i s jeho osobním vzdorem vůči polské kritice, že nevěří v Boha. „Často mi lidé v Polsku vyčítají: „Vy jste taky takový bezbožník jak ti Češi?“ Jako by jen víra v Boha rozhodovala o tom, jaký je daný člověk. Kdokoli mimo církev musí automaticky ztratit jakékoli zábrany a zásady,“ rozčiluje se.

„Já tvrdím, že to není pravda. Kdyby tomu tak bylo, byla by polská společnost ideální. My přitom rozhodně nejsme národem andělů. Nejslušnější osobou na světě, kterou znám, je paní Helena Stachová, česká překladatelka mých knížek,“ směje se Szczygieł.

Projekt pravda

Po řadě velkých úspěchů v Česku i doma dostihla nedávno Mariusze Szczygieła osobní tragédie. Na přelomu let 2014–15 mu náhle zemřel dlouholetý partner. „Byl jsem tři měsíce úplně paralyzovaný, ztratil jsem pojem o čase. V tomhle stavu jsem nevěděl, jak se vrátit zpět do normálu,“ vzpomíná reportér.

Pomohl mu nakonec jiný polský literát, již zemřelý Stanislaw Stanuch, kterému Szczygieł přezdívá polský Sartre nebo Camus. Hozeným záchranným kruhem se stal Szczygiełovi drobný Stanuchův text z padesátých let minulého století nazvaný Portrét z paměti.

Moje pravda tkví tedy v tom, že by si člověk měl dobře rozmyslet, zda pravdu vysloví.

„Hlavní hrdina toho příběhu taky uvázl v podivném bezčasí. Bloumá v parku, nikde nepracuje, lidé ho pořádně nevnímají, v baru ho hosté míjejí. Připadá si neviditelný. Pro mě to bylo záchranné kolo. Našel jsem tam totiž větu, že každý člověk by se měl pokusit nalézt ve svém životě jednu, i sebemenší pravdu. Teprve pak má jeho život smysl. Zkusil jsem proto zjistit, zda lidé kolem mě takovou pravdu našli,“ popisuje autor zrod své nejnovější knihy Projekt pravda.

V ní dělá výrazný úkrok od svých dosavadních reportážních knížek. Poprvé je nezvykle intimní a osobní. Hledání pravd nejbližších lidí se pro něj brzy stalo osobní terapií i posedlostí. „Sebral jsem jich víc než šedesát. Od lidí ve věku od 19 let do téměř osmdesátky. Každou uvádí nějaká historka, dialog, anekdota,“ vypráví Szczygieł. „Uvědomil jsem si, že je možná mým úkolem, abych se lidí vyptával na jejich pravdy a zprostředkovával je dál. Řada lidí je v nějaké životní krizi, nevědí, co s tím a knížka jim může pomoci,“ dodává.

Pravdu nelze chytit, jen přiblížit

V polském originále měl Projekt pravda tři části. První s autorovými intimními příběhy po ztrátě přítele. Druhá obsahovala celý originál textu Stanislawa Stanucha z roku 1957. Třetí pak zachycovala pravdy lidí, které Szczygieł ve svém „lovu na pravdu“ potkal a zachytil.

Z české verze vypadl přetisk Stanuchova textu, shrnutý v jedné krátké podkapitolce Vím, jaká je pravda. „Nechtěli jsme českého čtenáře unavovat, pro něj nedává celý text takový smysl jako pro toho polského,“ vysvětluje Szczygiel s tím, že na vyznění a hlavním obsahu knihy to podle něj nic podstatného nezměnilo.

Mariusz Szczygieł
Narozen 1966, spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Spolu s Wojciechem Tochmanem a Pawłem Goźlińskim založil polský Institut reportáž se školou psaní, knihkupectvím a literární kavárnou. Nedávno založili také vlastní nakladatelství Dowody na Istnienie, kde vydávají nejen knihy reportáží, ale taky české autory. Mariusz Szczygieł napsal několik velmi úspěšných knih reportáží a fejetonů. Neděle, která se přihodila ve středu (1996), Gottland (2006, česky 2007), antologii 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011) a Láska nebeská (2012, česky 2012). Polskou reportáž taky Szczygieł propaguje, nejnověji v třísvazkové polské antologii 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014‒2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, je českým i světovým bestsellerem, za který dostal řadu prestižních ocenění. V roce 2009 byl v Bruselu vyhlášen Evropskou knihou roku. V roce 2014 označil spisovatel Julian Barnes v The Guardian jeho americký překlad za nejlepší knihu roku. Gottland byl přeložen do sedmnácti světových jazyků a na jeho motivy vzniká v Česku i v Polsku řada divadelních i filmových adaptací.

V Projektu pravda je nejsilnější v počátečních osobních pasážích, plných smutku a hledání smyslu života. Dotýká se pocitu nejistoty a sebelítosti po ztrátě nejbližší osoby. Zachycuje zároveň, jak lehce se může vyslovená pravda namísto úlevy a terapie změnit v ničivou zbraň. „Lékaři dobře vědí, kdy pravda neosvobozuje, ale zabíjí. Moje pravda tkví tedy v tom, že by si člověk měl dobře rozmyslet, zda pravdu vysloví. Tolik profesor Wiktor Osiatyński v e-mailu,“ píše na straně 45.

Dychtivě taky propichuje černobílá náboženská schémata polského katolicismu a ukazuje, jak jsme každý se svým smutkem, ztrátami, hledáním, osaměním a nejistotou sami. Navzdory hotovým, instantním pravdám kolem nás.

„Občas mi někdo třeba ve výtahu řekne banální, notoricky opakovanou pravdu: V životě je důležité vážit si lidí. V tom případě se nakloním, řeknu trochu vlastně polohlasem a zeptám se: Měl jste v životě nějaký okamžik, kdy si vás nikdo nevážil? V ten moment bublina praskne a daný člověk mi začne vyprávět, jak se cítil osamocený, méněcenný. Ne vždy to vyjde, ale ten zápas mě baví,“ popisuje svoji metodu, prostupující jeho nejnovější knihu, která podle něj zůstává záměrně neuzavřená.

„Neexistuje univerzální pravda. A moje knížka není filozofické dílo. Nejsem psycholog, kněz, ani publicista. Jsem jen reportér, který se rád ptá a odpovědi předává dál,“ tvrdí. Na otázku, zda jeho samotného práce na poslední knížce změnila, odpovídá polský reportér vyhýbavě.

„Pomohla mi, ale myslím, že mě nezměnila. Pomohla mi pochopit to, co se později stalo jedním z nejznámějších citátů mé nové knihy ‒ totiž že každý jsme na světě jeden pro druhého jen na chvíli. Moje životní pravda je ale pořád stejná. Praví, že musím žít takovým způsobem, aby mě v okamžiku smrti někdo držel za ruku. Abych si to zasloužil,“ uzavírá známý polský reportér.

Šlahouny

(ukázka z knihy Projekt pravda)

Poznat jiného člověka, jehož očima můžeme pohlédnout na to, co vidíme odedávna, je v životě člověka to nejkrásnější. Jeho oči se dívají pro nás. Všímají si věcí, které neviděly naše oči. Někdo jiný nachází nový význam toho, co my už považujeme za samozřejmost. Dárek stejně dobrý jako obraz. „Selanka prožíraná šlahouny smrti,“ upřesnila má kamarádka (před novým obrazem Vražda od českého malíře Filipa Černého, visícím v mém pokoji). „Toho jsem si až doteď nevšiml, jak je to možné?“ žasl jsem nad jejím objevem. „Od samého začátku,“ zdůraznila, „tu nevídám ani jediný příjemný obrázek.“

V knize Víc než další den popisuje americká autorka Joan Didionová průběh roku po náhlé smrti manžela. „Člověk se posadí k večeři a život, jak ho zná, skončí. Problém sebelítosti.“ Pokud si dobře pamatuji – nechci to totiž číst podruhé –, začíná svou knihu tím, že pak ten, kdo žije dál, hledá předzvěst. Hledáme zpětně v paměti znamení, která mohla předpovídat, co se stane.

Iluze? Že kdybychom je rozluštili, zabránili bychom nejhoršímu? Přesto mám dojem, že úloha takových znamení je dána jednou provždy. Znamení jsou na poté. Všechno je vražda. Selanka prožíraná šlahouny smrti.

„Vezmi si tohle cédéčko. Jeden umělec nahrál tlukot mého srdce. Budeš ho mít, až já už tu nebudu.“

„Napiš knihu reportáží a nazvi ji Není. Na obálce by nemělo být nic. Ani jméno autora. Prázdný bílý papír. O tom, jak žít s není. Pro tebe ideální námět.“ A dárek, ten poslední, k Vánocům: Mrtvé duše.

Znamení jsou na poté.